Zálohujeme, zálohujete, zálohují

Software | 29.07.08

Zkušenost nám říká, že uživatel začne zálohovat až v okamžiku, kdy o svá data přijde. Uživatel počítače je totiž jenom člověk, a lidé se – jak známo – poučí ze svých předchozích chyb jen zřídka.





Historie


Historie zálohování se píše už odpradávna. I ústní předání informace totiž představuje její prapůvodní zálohu, nepočítaje v minulosti běžné opisování důležitých náboženských nebo světských dokumentů (prapůvodní kopírování). Éra počítačového zálohování dat, jak ho známe dnes, však logicky vznikla s prvními výpočetními stroji naší planety.

Zálohování dat není nic jiného než jejich duplikace nebo přesun z původního na nové úložiště. Potřeba zálohování vznikla společně se vznikem prvních počítačových dat. Ta se v polovině minulého století začala ukládat na takzvané děrné štítky. Toto první a zcela ojedinělé médium vypadalo trochu jako výtvor šíleného vlakvedoucího, avšak představovalo základní nosič informace pro tehdy používané počítače. Děrné štítky tak sloužily jak pro vkládání dat do počítacích strojů, tak i (vzhledem ke své buničinové podstatě) jako papírová záloha, kterou bylo možné poměrně snadno přemístit do trezoru a zde uchovat. I přes geniální vlastnosti papíru, jenž jak známo vydrží celá staletí, však byly děrné štítky odsouzeny k zániku kvůli směšně malému množství informací, které jste na ně mohli uložit.



Proto vznikla v šedesátých letech minulého století jejich náhrada ve formě magnetických pásků. Ty se v různých šířkách, délkách a typech udržely v počítačové branži až do osmdesátých let minulého století a po dlouhou dobu patřily mezi zcela základní datová úložiště. V Česku jste však mohli magnetické kotouče vidět ještě i v letech devadesátých, kdy poskytovaly studentům středních škol nezapomenutelné exkurzní zážitky při návštěvě počítačových sálů velkých českých průmyslových podniků. Pásky byly o mnoho řádů rychlejší a unesly mnohem větší kapacitu než děrné štítky, přesto byly časem nahrazeny magnetooptickými pevnými disky, které používáme v podstatě dodnes. Záznam na měkkou pásku však dodnes zcela nevymizel, byl jen drasticky vylepšen. Dnešní páskové jednotky tak stále představují i přes jistou nepraktičnost jedno z nejpoužívanějších zálohovacích médií.

S pevnými disky přišla na konci padesátých let minulého století firma IBM (kdo jiný), která je použila ve svém IBM 305 RAMAC. Teprve v osmdesátých letech se však staly nedílnou součástí osobních počítačů (jak jinak než od IBM) PC/XT, a tak tomu je dodnes. První pevné disky však zdaleka nedosahovaly dnešních parametrů, v roce 1982 např. přišla firma Hitachi s první diskem přesahujícím velikost 1 GB, která je se současnými kapacitami běžně se pohybujícími ve stovkách GB neporovnatelná. Pevný disk se však dnes už stává tou starou, pomalou, mechanickou a hlučnou součástí osobního počítače, a tak jeho nástupci z rodiny SSD (Solid State Disk) již klepou na dveře.



Krátce po vzniku pevných disků spatřily světlo světa i diskety, od počátku koncipované jako médium pro přenos dat mezi počítači (a proto vhodné pro zálohování). Z původních „osmipalcovek“ s kapacitou kolem 80 kB (ano, skutečně tak málo) vznikly postupnou evolucí dnes notoricky známé „tříapůlpalcovky“ s nominální kapacitou 1,44 MB. Nesmíme opomenout ani vývojové odnože ve formě 100MB floppy a jednotek ZIP od firmy IOMEGA. V porovnání s disketami však měly jen krátké trvání.

Současná zálohovaná data však nenajdete na disketách, mezi často používaná média tak patří CD a DVD (případně nově HD DVD a Blu-ray) disky, skvěle doplňované pamětmi typu flash ve formě různých USB klíčenek, SSD disků, knoflíků, MP3 přehrávačů a jiných. Moderním způsobem zálohování je také ukládání přes počítačové sítě na speciální hybridní úložiště tvořená pevnými disky, magnetickými páskami nebo opět výše uvedenými optickými médii.















Komentáře