Plíživá televizní revoluce

Internet | 01.05.05

Digitální televize naplno ještě letos?Málokdo zřejmě pochybuje, že po době kamenné, bronzové, železné a průmyslově revoluční dnes panuje období křemíkové, jinak též nazývané...





Digitální televize naplno ještě letos?
Málokdo zřejmě pochybuje, že po době kamenné, bronzové, železné a průmyslově
revoluční dnes panuje období křemíkové, jinak též nazývané digitální. Všichni
již používáme digitální telefony, ať pod zemí či vzduchem vedoucí, digitálně
fotografujeme, digitálně filmujeme, mnozí digitálně platíme a korespondujeme, a
přesto nám cosi chybí. Je s podivem, že plné digitalizaci prozatím v tuzemsku
unikal pro mnohé přítel nejbližší, televizní vysílání. Ale tempo doby je
neúprosné, a proto se pojďme podívat, jak to s digitálním televizním vysíláním
vlastně bude.

Televizní vysílání se v tuzemsku, stejně jako na zbytku Zeměkoule, od svého
počátku do přelomu tisíciletí v principu příliš nezměnilo. Od pionýrských dob
20.-40. let 20. století, kdy televizní technika dostávala svůj tvar a první
pokusné přístroje byly postupně nahrazovány lepšími a použitelnějšími, se v
zásadě nezměnil nejen způsob vytváření obrazu na televizních obrazovkách, ale
také princip přenosů samotných obrazových dat. Jedinou zásadní proměnu přineslo
pochopitelně barevné vysílání, neboť pro jeho realizaci bylo nezbytné někam do
vysílaného signálu "nacpat" i ony barevné složky (jak si ještě přiblížíme), ale
vzhledem k samotné podstatě věci to znamenalo jen určitou modifikaci. Po celou
tu dobu se totiž vysílalo analogově, tedy prostřednictvím klasické modulace
rádiových signálů. A právě tomuto způsobu přenosu nyní silně zvoní hrana, a to
dokonce i u nás. Aby nám závažnost přechodu na digitální vysílání byla naprosto
zřejmá se všemi důsledky, pochopitelně si jeho principy přiblížíme podrobněji.

Jak asi tušíte či dobře víte, televizní obraz je snímán a následně vytvářen
pomocí rastrování výsledná obrazová informace je našemu snadno oklamatelnému
zraku předkládána jako mozaika sestavená z 625 nebo 525 řádků (podle používané
normy) a několika stovek sloupců (typicky mezi 300 a 500), která je průběžně
vykreslována bod za bodem, a to po vodorovných řadách. Každý takový obrazový
element musí v případě barevného televizního zobrazení obsahovat namíchanou
informaci o výsledném poměru složek RGB, tedy červené, zelené a modré. Tvůrci
všech dnes používaných norem se s problémem vyrovnali v zásadě podobně tím, že
oddělili složku jasovou (tedy jak moc bude daný bod zářit) a barvotvornou
(definuje chytrým způsobem kombinaci barvotvorných složek RGB). Navíc je zde
samozřejmě ještě přiřazen zvukový kanál, jehož náročnost je však ve srovnání s
obrazovým přenosem poměrně malá. Tento postup byl zvolen proto, že bylo třeba
po přechodné období udržet kompatibilitu se staršími černobílými přístroji, jež
využívaly jasovou složku. Klíčovou vlastností je způsob přenosu těchto
obrazových bodů, přesněji jejich složek: informace o každém elementu jsou na
přenosový kanál řazeny sériově. Aby byla obrazová iluze stravitelná okem, musí
tedy dlouhá fronta obrazových dat odsýpat velmi rychle. Přesněji tak rychle,
aby bylo možné za 1 s sestavit 50 nebo 60 tzv. půlsnímků, tedy zhruba 25 celých
snímků v jediné vteřině. Po celých téměř 70 let, co klasická televize vysílá,
se pro přenos těchto dat využívá klasické analogové bezdrátové šíření signálu.
Podstatou je tedy "klasický" vysokofrekvenční rádiový signál s určitou nosnou
frekvencí, která je tzv. modulována (upravována) prostřednictvím dalších
složek, jež právě vypovídají o jasu, barvě a zvuku. Protože bylo nutné přenášet
na tehdejší podmínky enormní datové toky, odpovídaly tomu i zvolené parametry.
Dodnes jsou využívána jako televizní pásma takové oblasti rádiového spektra,
jejichž nosné frekvence dosahují desítek až stovek MHz, což byly svého času
opravdu velmi krátké vlny s označením VHF a UHF. Podobný způsob přenosu si žádá
silné vysílače s poměrně hustým pokrytím celého území, což je i jeden z důvodů,
proč nemáme tolik celoplošných televizních stanic. Jen pro hrubou orientaci
dodejme, že používané frekvence pásma VHF (very high frequency, velmi vysoká
frekvence) leží zhruba mezi 30 a 300 MHz a nachází se v něm kromě televizních
kanálů též běžné rádiové přenosy "FM" mezi 88 a 108 MHz. Pásmo UHF s ním pak
sousedí, s frekvencemi mezi 300 MHz a 3 GHz, a najdete v něm ony televizní
kanály označené typicky čísly mezi 21-69. Všímavější z vás jistě rozpoznali, že
na svém "nejrychlejším" konci zahrnuje toto pásmo také "proslulou" frekvenci
2,4 GHz s technologiemi jako Bluetooth či Wi-Fi, ale své kanály zde mají rovněž
mobilní operátoři (900, 1 800 a 1 900 MHz) či datová síť CDMA (450 MHz). Zde
jsme mimo jiné již na samé hranici tzv. mikrovlnného pásma.
Použití analogové přenosové cesty s sebou přineslo pochopitelně řadu zádrhelů.
Jedním z nich je výhradní využití každého televizního frekvenčního kanálu, jenž
byl přidělen, pro daný televizní přenos: do jediné "cesty", která je typicky
široká 8 MHz, lze "zuby nehty" umístit obrazovou a zvukovou část pro jedinou
přenášenou stanici, i tak však dochází kvůli dost "těsné" modulaci jasové a
barevné složky k jisté degradaci barevné informace. Přestože to vypadá, že
obecný potenciál počtu kanálů je vysoký, situaci komplikuje další nepříjemnost
v podobě interferencí. Stručně řečeno, aby diváci na svých přístrojích
nezaznamenávali třeba nežádoucí efekty v podobě duchů, neměly by vysílače v
dosahu přijímací antény distribuovat signál pro stejný televizní program v
totožném frekvenčním kanále, neboť pro degradaci příjmu stačí už samotný fakt,
že vysílání jednoho vysílače se samo různě odráží a k příjemci dorazí díky tomu
jako značně roztříštěná ozvěna z různých směrů. Tato podmínka si vynutila
sestavení mozaiky, kdy na jednotlivých vysílačích jsou pro dané stanice
vybírány střídavě různé frekvence (kanály) a vy třeba musíte "Novu" ladit doma
a u babičky pokaždé někde jinde. Vzdálenost mezi vysílači, jež pro jednu
stanici použijí totožný kanál, bývá často hodně přes 100 km. Z výše uvedených
skutečností je zřejmé, že množina vysílacích kanálů se nám dosti redukuje a pro
skutečně plošné pokrytí toho v rukou nemáme až tolik, čehož důsledkem je právě
dosti obezřetný způsob přidělování licencí pro takto vzácná pásma. Ve světle
těchto nepříjemností posléze oceníte některé ze zásadních výhod digitálních
přenosů.

Digitální TV: co se tedy mění?
Protože již máme představu, jak pracuje klasické vysílání od sejmutí obrazu až
po jeho opětovné vykreslení na obrazovce, a to včetně trampot na přenosové
trase, nastal čas vysvětlit, jak se od tohoto způsobu liší ona nová digitální
varianta. V první řadě je potřeba pochopit, že digitalizace probíhá na dvou
"frontách", a to u přenášených dat jako takových a posléze na samotné přenosové
trase. Oba problémy si vysvětlíme odděleně.
Než se pustíme do obšírnějšího popisu, věnujme také trochu prostoru
standardizaci těchto nových řešení. Pro případ, že se budete těmito
technologiemi dále zabývat, uveďme, že tuzemské digitální TV vysílání je a bude
realizováno v souladu s úspěšnou kolekcí norem DVB (digital video
broadcasting). Tato soustava dokumentů a standardů, jež vznikly jako otevřený
projekt, byla mimo jiné publikována a zakotvena evropským standardizačním
institutem ETSI a třeba vedle technologie GSM představuje jednu z
nejúspěšnějších přijatých a publikovaných norem této organizace.
Samotná kolekce norem zahrnuje řadu souvisejících řešení: šíření digitálního
televizního vysílání pomocí satelitů popisuje DVB-S, kabelové sítě zahrnuje
DVB-C a tzv. terestrické (pozemní či spíše přízemní) šíření TV signálu definuje
DVB-T. Poslední zmíněný standard je předmětem našeho dalšího zájmu a dále
uváděné popisy se vztahují právě na tuto normovanou technologii: právě ona
popisuje využití vybudované sítě vysílačů a přidělených tradičních televizních
vysílacích kanálů pro digitální přenosy.
Pro úplnost dodejme, že pochopitelně nejde o jediný světový standard. V USA,
kde jsou tradičně mírně napřed, byl již dříve zprovozněn digitální televizní
přenos pomocí standardů podle ATSC, a třeba Japonci zase mají normy ISDB.
Zajímavé je, že s postupem doby se evropský DVB prosazuje stále více i na úkor
ATSC, a to přesto, že přišel s významným zpožděním.

Digitální obsah
Stejně jako u digitálních fotoaparátů či kamer vás asi napadlo, že jedním z
prvků digitalizace televizních záznamů je samotné převedení původních
rastrovaných obrazových dat na modernější digitální formát. Již několik let
tomu tak skutečně je, a tak vlastně došlo k paradoxní situaci: na počátku
řetězce jsou digitální kamery, zpracování v televizní režii je digitální a
teprve před vysíláním do éteru k divákům se již plně digitalizovaná podoba
převádí na analogovou formu pro klasický přenos a zobrazení na přijímačích,
třeba podle normy PAL.
Digitální televizní kamery pracují podle očekávání se snímači jsou opravdu 3,
pro každou barevnou složku jeden, a výsledkem záznamu je tedy kolekce snímků,
složených z "tradičních" pixelů o potřebné barevné hloubce (typicky 16 bitů).
Digitální kamery dovolují snímat jak obraz klasických rozměrů (SDTV) s poměrem
4 : 3, tak modernější formáty s vyšším rozlišením a poměrem stran 16 : 9 (tzv.
HDTV). Po následném uložení obrazu v podobě digitální informace a přimíchání
digitalizované zvukové stopy následuje řada úprav datového toku na výsledný
standard studiového formátu SDI, jehož šířka pásma je (!) 270 Mb/s, což jistě
sítí neprotlačíme! Takže na řadu přichází komprese, a to v osvědčené podobě:
MPEG2. Účinné postupy tohoto standardu dokáží původní strašidelně působící
záplavu dat redukovat v poměru až cca 40 : 1 na snesitelný datový tok, avšak
nezapomeňme, že se jedná o kompresi v principu ztrátovou a její zvolená míra
obraz více či méně degraduje. Zde hodně záleží na zvolených vstupních
parametrech. Takto upravený digitální signál je již připraven pro tzv.
multiplexování.

Proč je multiplexování důležité?
Zcela klíčovým přínosem je skutečnost, že díky progresivním metodám modulace a
dříve popsané kompresi informací je možné do jediného tradičního televizního
kanálu "nacpat" mnohem více dat, jež typicky mohou zahrnovat 4-6 vysílacích
stanic a navíc ještě řadu datových služeb. Jak se dále zmíníme, použití
tajemného modulování OFDM s sebou přináší jakýsi zisk v podobě vyšší kapacity
přenosového kanálu. Nejde však o výhodu ledajakou, neboť kapacita vzroste velmi
významně podle nároků na výslednou kvalitu obrazu se totiž do takto
přepravovaného vysílání namísto jediného přenosu směstnají zároveň třeba až 4
stanice, při troše skromnosti však i 6 stanic najednou! A to je výborná zpráva,
neboť ve spojení s použitím dále vysvětlené jednofrekvenční sítě se kapacita
velmi výrazně otevírá dalšímu využití. V praxi to znamená možnost poskytnout
licence mnoha novým subjektům a tím televizní trh zásadně rozšířit.
Ale zpět k technologii: abychom do jediného kanálu všechna data "nacpali",
musíme provést onu operaci, označovanou jako multiplexování. Ta probíhá vlastně
dvakrát. V prvním kole se vezmou komprimovaná data obrazu a zvuku jedné stanice
a smíchají se dohromady, spolu s dodatečnými datovými službami (teletext a řada
dalších), do jednoho toku. Následuje multiplexování na druhé úrovni, kdy se
datové proudy několika předem dohodnutých stanic podobně prolnou ve výsledné
řečiště, jež bude přenášeno po samotném přiděleném televizním kanále.
Tento způsob uspořádání dat má pochopitelně přímé důsledky na diváka a jeho
možnosti. Podle dostupných vysílačů ve vašem okolí si totiž budete moci naladit
ty stanice, jejichž multiplexovaná směs k vám po naladěném kanále doputuje. Ona
předem definovaná kombinace stanic, jež zahrnuje nerozlučně spjaté programy, se
proto často označuje jako "multiplex". V budoucnu tedy už nebudeme ladit
"jedničku na 46. kanále", ale třeba "multiplex C", čímž bude řečeno jak číslo
kanálu (bude jednou v budoucnu, doufejme, na celém území stejné), tak škála
stanic, jež budeme moci sledovat.
O tom, jak tuhý boj v tuzemsku právě probíhá o zařazení do plánovaných
multiplexů, si můžete přečíst v dalších odstavcích.

Digitální trasa
Velmi významnou proměnou rovněž prochází v případě přechodu na digitální
vysílání celá přenosová trasa, což vede k některým revolučním novinkám.
Vysílače a přijímače digitální TV totiž pracují s přidělenými televizními
kanály zcela odlišným způsobem a dokáží přenést mnohem větší množství užitečné
informace. Jak je to možné?
Na rozdíl od přenosu klasickým způsobem, kdy dochází k analogové modulaci nosné
rádiové vlny jinými signály do výsledného tvaru (nebo spíše patvaru), je
prováděna modulace v případě vysílání podle standardu DVB-T digitálně, a to
navíc pomocí technologie OFDM. Fungování těchto strašidelně znějících řešení si
v hrubých rysech naznačíme. Samotná modulace OFDM je založena na postupu, kdy
původní širší nosné pásmo (jediný frekvenční kanál o určité šířce) je rozdělen
na bohatou škálu subkanálů s mnohem užším vymezením. Nejde však o žádné
"troškaření" v případě varianty, jež funguje u nás, se jedná o zhruba šest
tisíc úzkých pásem, jež pracují současně na společném úkolu. Tato soustava
jednotlivých subkanálů (představujte si je klidně třeba jako tlustý svazek
hadiček) zajistí, že původní obrovský balík dat, přiváděný sériově (už jsme
digitální, takže bit za bitem), je rozprostřen do paralelně se sunoucí laviny.
Protože pásma jsou úzká, je pochopitelně potřeba pracovat na každém z nich
opatrně a pozvolna, takže proud v jednotlivých "hadičkách" se zpomalí. Díky
jejich celkovému úhrnu však vlastně dojde po sečtení celkové kapacity oproti
předchozí analogové variantě, vázané na klasické postupy, k výslednému navýšení.
Jednou z vynikajících vlastností modulace OFDM je snášenlivost vysílaného
signálu, jenž přichází z více vysílačů na stejném kanále. To, co je při
tradičním analogovém šíření problém, zde naopak vyhovuje: pokud je stejný
program šířen na určitém kanále z více směrů, přijímač je schopen si signály
poskládat dohromady a získat vlastně výsledné zesílení. Tato schopnost dovoluje
realizovat dosud nemyslitelný scénář, a to celoplošné vysílaní určité stanice
tak, že její signál bude naladěn na všech vysílačích na stejný kanál s tím, že
příjemci v daném místě získají dostatečný signál ze všech vysílačů v
"doslechu". Této vymoženosti se říká též jednofrekvenční sítě a představuje po
očekávané likvidaci analogových přenosů z hlediska využití televizních kanálů
zářnou budoucnost. Další velkou výhodou přenosu pomocí OFDM je určitá mobilita:
i při použití jednoduchých antén lze takto šířený signál spolehlivě odchytávat
třeba ve vlaku či automobilu, což jistě časem nabude na významu.
Otázku praktického příjmu signálu na straně diváka si popíšeme v dalších
částech článku.

Úplně nová televize? HDTV
Pokud jste pozorně sledovali předchozí řádky, asi vám neuniklo, že přes
veškerou oslavu digitalizace na různých frontách jsme prozatím nepřekonali
jednu zásadní překážku. Ano, na výstupu po různých multiplexovacích postupech a
digitalizaci signálu je na našem televizoru opět a zase jen televizní obraz,
odpovídající původní a vlastně již dosti staré normě PAL nebo SECAM, případně
NTSC. A možná si kladete otázku, jestli, když už se s tím tak páráme, by
nestálo za to vymyslet nový standard pro snímání a zobrazování samotné.
Obzvláště když nové způsoby modulace nám poskytují více místa pro přenášená
data.
Logická úvaha samozřejmě již před časem dala vzniknout řadě projektů, z nichž
několik je rozhodně dotaženo do použitelného konce. Nový formát kvalitního
televizního přenosu HDTV (high-definition television) jde očekávanou cestou,
tedy především zvýšením rozsahu obrazové informace. Pokud uvážíme klasickou
normu PAL a její rastr třeba jako 768 x 576 bodů, pak HDTV nabízí formáty 1 280
x 720 či ještě větší 1 920 x x 1 080, což je opravdu významný posun. Jak jsme
výše zmínili, současné digitální kamery tento formát umí snímat přímo, a je
tedy věcí dohody, zda se vysílání ve formě HDTV dostane do vysílací sítě.
Průkopníky v této oblasti byli Japonci, kteří dokázali "nacpat" HDTV do
analogového vysílání již v roce 1990, v USA pak začali v roce 1998, ovšem s
digitálním přenosem. V tuzemsku to nevypadá nijak nadějně, neboť digitální
multiplexy budou z pragmatických důvodů raději využity pro více stanic najednou
v původním, nižším rozlišení.

Stav v ČR: kam jsme zatím dospěli?
Protože zavádění digitálního televizního vysílání není žádnou letošní
převratnou novinkou, ale dlouhodobým procesem, jenž v řadě zemí již dospěl
poměrně daleko, podíváme se v protikladu k technologickým záležitostem na
faktickou situaci v České republice. Abychom měli vývoj v tuzemsku zasazen do
příslušných souvislostí, pozastavme se na úvod u klíčových událostí na cestě k
digitalizovanému vysílání.
Již před více než deseti lety, v roce 1994, byla ratifikována první část
evropských norem DVB pro digitalizované televizní vysílání, ovšem pouze ve
variantách DVB-S a DVB-C, tedy pro satelitní a kabelové vysílání. Samotná norma
DVB-T
pro terestrické šíření signálu, o nějž nám tentokrát především jde, byla
schválena v roce 1997. První opravdové komerční vysílání bylo zahájeno ve Velké
Británii 15. listopadu 1998 a ta se tak stala v evropském regionu průkopníkem.
Následovalo v dubnu 1999 Švédsko, pak Německo, v roce 2001 Finsko a dále třeba
Nizozemí, Švýcarsko či Itálie. Dokonce došlo již i na "definitivní řešení",
neboť na území německého Berlína bylo v roce 2003 zcela odpojeno analogové
vysílání. Do budoucna bude technologie DVB-T nasazena především v evropských
zemích, Austrálii (již běží), jižní Africe, Indii či Singapuru (také již běží),
v případě kabelové varianty DVB-C pak došlo k rozšíření třeba i v Asii, Africe
a řadě jihoamerických zemí. Celkově se úplný útlum analogového vysílání v
evropském prostředí předpokládá kolem roku 2010, po dlouhé době tedy také
zaniknou normy PAL/SECAM. Pro úplnost dodejme, že severoamerický kontinent se
vydal svou cestou již v roce 1993, kdy byl schválen odlišní standard ATSC
(nástupce NTSC), jenž dal ještě před koncem tisíciletí vzniknout více než
stovce takto vysílajících stanic.
A nyní pojďme zpět do domácích podmínek. Digitální terestrické vysílání na
našem území bude mimo veškerou pochybnost realizováno ve shodě s normou DVB-T,
jako jinde v Evropě. Nezůstalo však jen u teorie, neboť zkušební provoz v
souladu s touto normou již běží řadu let. V roce 1999 to byly jako první České
radiokomunikace, jež na vlastní náklady po přidělení licence Radou pro
rozhlasové a televizní vysílání zahájily zkušební provoz vysílání DVB-T, a to
na 25. kanálu v podobě jednofrekvenční sítě. Ještě ve stejném roce obdržela
licenci a začala vysílat v obdobném režimu společnost Czech Digital Group,
jejíž zkušební multiplex naladíte na 46. kanálu. Třetím hráčem v této testovací
skupině je pak Český Telecom, vysílající třeba v Praze na 64. kanálu. Právě on
byl prvním, kdo experiment rozšířil i na území města Brna.
Když testy tak úspěšně a dlouho běží, co vlastně brání plnohodnotnému nasazení?
Inu, jak už je v těchto zeměpisných šířkách zvykem, trochu úřednický šiml,
trochu politikaření. V zásadě jde o to, že o dalším vývoji rozhoduje Rada pro
rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), jejíž přístup byl více než opatrný. Na
jedné straně bylo potřeba projednat řadu aspektů na zahraniční úrovni, neboť
šíření signálu se nesmí dostat do konfliktu se stejnými technologiemi v
okolních státech a ve frekvenčních pásmech pro terestrické televizní vysílání
je patřičně těsno. Na stranu druhou do hry jistě vstoupily zájmy tuzemských
zainteresovaných subjektů, neboť spuštění vysílání prostřednictvím DVB-T s
sebou přinese více televizních programů, tedy roztříštění divácké obce a na to
navazující možný úbytek sledovanosti dosud nemnoha komerčních stanic.
Právě ve dnech, kdy čtete tyto řádky, v pravém smyslu slova dochází na "lámání
chleba". Již dříve RRTV oznámila, že v tuzemsku budou k dispozici pro první
fázi plnohodnotného provozu celkem tři kanály multiplexy, obsahující vysílání
vždy několika televizních a rozhlasových stanic. Tyto jsou označovány písmeny
A, B a C. Multiplex A, již dnes připravovaný k přenosu Českými
radiokomunikacemi, byl po řadě tahanic prozatím vyčleněn pro veřejnoprávní
službu, což momentálně vyvolává silnou reakci ze strany komerčních
velkoplošných stanic. Na obsazení multiplexů B a C vypsala RRTV před koncem
loňského roku licenční řízení, na něž reagovaly desítky subjektů, a celé
martyrium bude pokračovat tzv. veřejným slyšením zájemců o licence, jež bylo
naplánováno na přelom května a června letošního roku. Pak se tedy uvidí, jaké
programy a stanice vlastně začnou vysílat.
Techničtí "řešitelé" vysílání jsou již také víceméně vybráni. Multiplex A,
jehož pokrytí by od počátku mělo zasáhnout zhruba 70 % území s výhledem až na
97 %, budou provozovat České radiokomunikace. Druhý multiplex B pak spadá pod
provozovatele Czech Digital Group a na jeho signál se mohou těšit diváci v
Praze, středních a východních Čechách a části jižní Moravy. Třetím
provozovatelem multiplexu C by pak mohl být Český Telecom. U každého multiplexu
se počítá se čtyřmi pozicemi pro televizní stanice, zbylý datový tok zaberou
rádiová vysílání a část kapacity zůstane blokována pro budoucí použití.
Zajímavé je, že především z důvodu nutnosti prozatímní koexistence s
analogovými kanály nebudou tyto sítě koncipovány na celém území jako
jednofrekvenční, ale vysílače v různých regionech budou pracovat na několika
odlišných frekvencích. Klíčová je bezesporu informace, že multiplexy B a C
rozhodně nejsou a v nejbližší době nebudou celoplošné, takže berte v potaz
plánované mapky pokrytí signálem.
Zdá se, že pokud úřednický šiml příliš nezařehtá, mohli bychom se v České
republice nejpozději začátkem roku 2006 reálně dočkat plnohodnotného
digitálního televizního vysílání. Přejme Radě dobrou ruku při rozhodování.
Závěrem
Jak je z výše uvedeného patrné, terestrické šíření signálu televizního vysílání
v digitální podobě je i u nás "na spadnutí". Máte-li zájem, můžete
experimentovat i dnes, a nejste-li až tak nedočkaví, nic vám v nejbližším roce
neuteče. A jen na upřesnění: téma jsme tím samozřejmě nevyčerpali, takže k
některým zajímavým technologiím se třeba v budoucnu vrátíme.

Co budete opravdu potřebovat?
Možná jste k předchozím odstavcům přistoupili s určitou rezervovaností, třeba
jste je prošli jen zběžně, neboť jste hledali právě tuto část. Co se pro mne
jako tradičního televizního diváka vlastně změní? Jsou na místě nějaké obavy?
Mám se připravit na investice?
Rádi bychom do řad našich čtenářů vrátili klid, a proto zde uvádíme základní
situace, v nichž se jako "spotřebitel" televizního vysílání můžete ocitnout.
Pokud si přečtete alespoň tyto odstavce, zjistíte, že ani v jednom případě
nejsou prozatím obavy na místě nechcete-li, nic nehrozí, a chcete-li, můžete
vzít peníze či kreditku a vyrazit za nákupy.

Případ 1: Nic takového nechci
Začněme scénářem nejpesimističtějším: z určitých důvodů si digitální přenosy
televizního signálu prozatím nezískaly vaše sympatie, a proto vás zavedení
podobné technologie do praxe nezajímá. V takovém případě se o své tradiční
vysílání nemusíte obávat, neboť jak televizní stanice veřejné služby (tedy ČT),
tak komerční subjekty ještě po několik let rozhodně klasické analogové vysílání
nezruší. Důvody jsou v prvním případě v podstatě "státoprávní" ČT musí
obsluhovat prakticky všechny občany, a to bude v případě digitálního šíření
signálů ještě chvilku trvat. V ostatních případech jsou důvody ryze pragmatické
komerční stanice se ze dne na den přece nezbaví části diváků, kteří
digitalizaci nepodlehli nebo jsou mimo signál, neboť by se připravily o
sledovanost a potažmo o klíčové zisky z reklamních časů. Čekání na dostatečné
pokrytí území digitálním vysíláním a také penetrace potřebné technologie v
domácnostech se jistě protáhne na několik let. Podle současných odhadů by i při
nejrychlejším průběhu mohlo začít postupné vypínání analogových kanálů v letech
2006-2007 a definitivní ukončení se pak plánuje zhruba mezi léta 2009-2012. Pak
už bude nezbytně nutný přechod alespoň na následující variantu.
Tedy nemáte-li dnes zájem, nic vám nehrozí, netřeba nic kupovat a netřeba se
čehokoliv obývat, a to v horizontu několika nejbližších let.

Případ 2: Nechci vyhodit televizi
Pokud jste popsaným výhodám digitalizovaných přenosů alespoň teoreticky
podlehli a uvažujete o příjmu tohoto signálu, neboť vás třeba zaujal potenciál
připravovaných stanic, možná si říkáte, že přece nevyhodíte svou stávající
telebedýnku. Vždyť je třeba zánovní, navíc má velkou obrazovku a stála dost
peněz! A přitom by vás digitální kanály zajímaly!
Buďte zcela bez obav. Nová, plně "digitální" televize není pro příjem
digitalizovaného vysílání v žádném případě nutnou podmínkou. Již dnes, kdy je v
tuzemsku nový způsob vysílání v pokusné fázi, je k dispozici i na běžném
spotřebním trhu řada koncových převodních zařízení, díky nimž lze digitálně
doručený signál konvertovat na klasický, tedy třeba ve shodě s normou PAL.
Jinými slovy a zjednodušeně, na jedné straně je dosavadní anténní vstup,
použitelný i pro digitalizovaný příjem, na straně druhé výstup s analogovým
signálem a připojený klasický televizor. Takovéto zařízení, jemuž se běžně říká
set-top-box, je již dnes možné bez obtíží zakoupit i v tuzemsku a v cenové
relaci kolem 3 000 Kč si budete moci i vybrat. Rostoucí cena u dalších modelů
je pak zhruba odrazem rostoucích technických možností, takže nechybí třeba
modely s pevnými disky pro průběžný záznam částí přenosů atd.
Tedy chcete-li jít do toho, prozkoumejte mapy pokrytí současným
(experimentálním) či budoucím signálem a těch pár tisícovek si připravte.
Stávající televizor ještě určitě užijete v plné parádě!

Případ 3: Jdu do toho naplno
Pokud nejste "troškaři" a nové technologie rádi využíváte bezezbytku se vším
všudy, pak právě pro vás je určena varianta s plnohodnotným digitálním
televizorem. Na trhu jsou již i u nás k dispozici "klasické" televizory
(myšleno spíše provedením), jež obsahují technologii pro zpracování digitálního
signálu DVB-T. Tím pochopitelně odpadá potřeba kupovat set-top-box či jiné
krabičky se shodnou funkcionalitou. Ani v tomto případě se však nemusíte obávat
nějak razantního kroku, jehož důsledkem bude ztráta zpětné kompatibility:
digitální televizor běžně podporuje oba typy vstupu, tedy jak digitalizovaný,
tak analogový signál, a rozhodně si poradí s oběma variantami. Na druhou stranu
si při koupi podobného dárečku budete moci následně užít některých "lahůdek",
jako je velmi kvalitní zvukový "doprovod" či přidružené datové služby. Ani
tento krok tedy není doprovázen žádnými zásadními komplikacemi.

Případ 4: Mám PC a televizi nechci
Jste-li nepřátelé televizních přijímačů v tradičním provedení a dáváte přednost
sledování či záznamu televizního vysílání prostřednictvím "nejčistší"
digitalizace, tedy na počítači, i pro vás máme uspokojivé zprávy. Pakliže jste
již majiteli televizní karty pro PC, bude tu jediný zádrhel je potřeba ji
nahradit novějším typem, jenž podporuje zpracování signálu DVB-T. Odpovídající
hardware je dnes již dostupný v široké škále variant, ceny začínají zhruba od 2
500 Kč a jistě si vyberete i podle způsobu použití. Interní karty jsou
připojovány přes PCMCIA či PCI rozhraní, externí, často velmi esteticky
působící "krabičky" pak běžně připojíte přes rozhraní USB 2.0. K dispozici jsou
i víceúčelová multimediální "centra" s pevnými disky a operačním systémem,
obvykle na bázi Linuxu. I zde bezesporu další vývoj připraví zajímavá
překvapení.



Zajímavé adresy

Digitální sekce Rady pro rozhlasové a televizní vysílání
http://www.rrtv.cz/digitalizace/index.html

Digitalizace podle Českých radiokomunikací, řešitele multiplexu A
http://www.cra.cz/main.php?pageid=221&lang=3

Czech Digital Group bude provozovat multiplex B
http://www.digitv.cz/Czech/ppframe.htm

Digitální televize podle Českého telecomu, řešitele multiplexu C
http://www.telecom.cz/firmy/digitalni_televi-ze/index.php
Obchod s technikou pro DVB-T v češtině.
dvbtshop.net

Stránky digitalizace ČT
http://www.czech-tv.cz/ct/digital/index.php

Oficiální stránky skupiny DVB
http://www.dvb.org












Komentáře

K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.