Opevňujeme webové sídlo - Zabezpečení nejpoužívanějších webových a databázových serverů

Internet | 01.09.03

Webových serverů je v současnosti v síti internet mnoho tisíc. Pomalu každáfirma už má v dnešní době svou prezentaci. Vlastní web má i mnoho uživatelů. Nyní se podíváme, jak je to...





Webových serverů je v současnosti v síti internet mnoho tisíc. Pomalu každá
firma už má v dnešní době svou prezentaci. Vlastní web má i mnoho uživatelů.
Nyní se podíváme, jak je to s bezpečností webových sídel v síti. Zaměříme se na
všechny aspekty, které s webovým sídlem souvisí, databázovým serverem počínaje
a psaním bezpečných skritpů konče. Nejdříve si popíšeme, jak takové webové
sídlo vůbec vypadá.


Architektura webového sídla

Mluvíme-li o webu a webovém prostředí, máme zpravidla na mysli komunikaci dvou
systémů protokolem http. Protokol http nám umožňuje přenášet po sítí
hypertextové dokumenty a tyto pomocí příslušných programů interpretovat a
zobrazovat. Tyto dokumenty však musí být nějak vytvářeny. To je druhá strana,
kterou uživatel, jenž si dané stránky prohlíží, zpravidla nevidí a ani nechce
vidět. Pro správce daného systému či autora skriptu je to velmi důležité.
Dokumenty mohou být tvořeny staticky (rozuměj ručně za pomoci editoru) či
dynamicky za použití příslušného skriptovacího jazyka. Pokud jsou dokumenty
statické, jsou k jejich tvorbě použity značkovací jazyky HTML či XHTML, u
wapových stránek pak jazyk WML. Tvorba takových stránek není u rozsáhlejších
projektů jednoduchá, a proto bývá nahrazována použitím skriptovacích jazyků,
které práci vývojáře značně zjednodušují. Mezi nejpoužívanější skriptovací
jazyky patří .NET, PHP, JSP, Perl a další. Mnoho z těchto jazyků má vlastní API
a může být interpretováno přímo webovým serverem. Jazyky, které toto rozhraní
nemají, pracují přes univerzální rozhraní, například CGI (Common Gateway
Interface). Přes rozhraní CGI můžete na svých stránkách zobrazovat výstupy
programů libovolného jazyka, jako je například Bash, C, C++, Python a mnoha
dalších. Princip je podobný a spočívá ve vygenerování příslušné stránky na
serveru a poté v poslání čistého (jak kdy) výstupu do klientského programu.
Tyto skripty se souhrnně označují jako SSI (Server Side Included). Skripty
pracující na straně klienta (typicky JavaScript) nejsou předmětem toho článku.
Data, která slouží jako podklad pro skriptovací jazyky, však musí být odněkud
čerpána a musí být někde uložena. Nejčastěji jsou data čerpána a zpracovávána z
databází (relačních i nerelačních) nebo textových souborů. Databáze je umístěna
na databázovém serveru, který může, ale nemusí být na jednom systému spolu s
webovým serverem. Nyní si ukážeme klady i zápory obou dvou řešení.

Pokud jsou webový i databázový server na jednom stroji, má to své výhody i
nevýhody. Záleží na konkrétní aplikaci a jejích požadavcích. U méně vytížených
aplikací je toto řešení vhodnější, neboť se tím zjednodušuje správa systému a
šetří se i finanční prostředky na hardware. Naopak u velmi vytížených systémů
je zpravidla lepší rozložit zátěž na dva a více strojů. U aplikací s několika
tisíci přístupy v krátkém časovém úseku se doba na vyřízení požadavku podstatně
sníží, pokud je zátěž rozložena mezi více procesorů, více paměti a více disků,
což jsou faktory, které nejvíce ovlivňují výkon celé aplikace. Důležitá je
samozřejmě i rychlost spojení obou systémů. Bude rozdíl, pokud spolu budou
komunikovat systémy po desítkovém, nebo gigabitovém Ethernetu. Další výhodou
tohoto řešení je, že databázový server nemusí být vůbec vidět "zvenku", a tudíž
může být lépe chráněn. Nevýhodou je složitější správa a vyšší pořizovací cena.
Nyní již tedy konkrétněji k datovému skladu.


Datový sklad

Jak již bylo řečeno, může datový sklad nabývat různých podob. U datových
skladů, které mají povahu textových souborů, můžete řešit otázku oprávnění
pouze na straně operačního systému a jeho přístupových práv, což může být někdy
problém. Naopak u relačních databází můžete téměř libovolně určovat, kdo, kdy,
odkud a kam se může podívat, a co s danými daty může dělat. Správné nastavení
přístupových práv je tak vlastně to nejsložitější, co nás čeká. K určení potřeb
a cílů dané aplikace je velmi důležité přesně vědět, jak příslušná aplikace
funguje. Přístupová práva by měla být nastavena co nejpřísněji a každý uživatel
by měl mít jen tolik práv, kolik nezbytně potřebuje. Zřejmě nejčastější chybou
je používání uživatelského účtu root vždy, všude a pro všechno. Nejhorší je to,
že podobné chyby se dopouštějí i autoři, kteří publikují články o programování,
a setkáváme se s nimi i v jiných aplikacích, jež jsou k dispozici. Většina z
nich (převážně PHP, .NET a ostatní tak rozšířeny nejsou) začíná klasickým

@$spojeni=mysql_connect("localhost","root")...

Pro útočníka mají takovéto aplikace cenu zlata. Nejenže má neomezený přístup k
celé databázi, ale ještě ke všemu je heslo správce prázdné. Útočníkovi by
stačilo na svém systému zadat mysql -u root -h firma.cz, a mohl by směle
modifikovat, prohlížet a jinak libovolně upravovat. Dalším velmi rozšířeným
nešvarem je používat účet root k zobrazení nějakých dat. Taková práva jsou v
tomto případě naprosto nepotřebná a bohatě stačí zavést uživatele, který má
přístup pouze ke čtení, a pod tímto uživatelem pak data zobrazovat. Vinu na
této situaci mají nejčastěji vývojáři, kteří si takto usnadňují práci a
zpravidla si nadefinují nějaký objekt nebo funkci, pomocí níž se pak k databázi
připojují. Nyní se podíváme na specifické databáze, a jako první si probereme
MySQL.


MySQL

Databáze MySQL je v prostředí webu jednou z nejpoužívanějších, a to zejména
kvůli výkonu a ceně (pro nekomerční použití zdarma). Tato databáze se může svým
výkonem směle měřit s věhlasnými produkty známých firem, a v mnohém je dokonce
předčí. Její nevýhodou je menší podpora standardů, například transakčního
zpracování. V oblasti bezpečnosti je tento produkt velmi flexibilní a umožňuje
definovat uživatelská práva velmi podrobně. Klíčem k bezpečnosti celého serveru
je databáze MySQL a v ní definované tabulky. Tabulky jsou následující:

user
db
hst
fnc
clumns_priv
tables_priv

Nyní již k jednotlivým tabulkám.


User

Tato tabulka obsahuje oprávnění uživatelů ke všem databázím. Lze zde
specifikovat, odkud se může uživatel připojit, uživatelské jméno, heslo, zda
může spouštět výběrové, přidávací, aktualizační či odstraňující dotazy, nebo
zda může delegovat oprávnění ostatním uživatelům např. chceme-li z někoho
učinit pomocného správce databáze.


Db

V této tabulce lze nastavit stejná prává jako v předešlé, s tím rozdílem, že se
týkají jen dané databáze. Tato funkce je opět velmi užitečná v případě, kdy
chceme někoho udělat správcem databáze, ale zároveň nechceme, aby mohl
spravovat databázi jinou.


Host

Tato tabulka obsahuje stejná pole jako tabulka db, s tím rozdílem, že zde lze
specifikovat hostitelský počítač, ze kterého se daný uživatel může připojit.
Jako hostitelský počítač můžeme uvést IP adresu, doménové jméno. Využití této
funkce bude zřejmě nejčastější v podnikové sféře, kdy víme, který uživatel se
odkud bude připojovat.


Columns_priv a tables_priv

V těchto dvou tabulkách můžeme určit, ze kterých tabulek či sloupců bude moci
daný uživatel číst data. Chcete uživateli firemní webové aplikace poskytnout
seznam zaměstnanců, ale zároveň mu odepřít čtení jejich platového výměru, když
jsou oba údaje v jedné tabulce? Žádný problém.



MS SQL

Databázový server společnosti Microsoft je v prostředí operačních systémů
Windows jedním z nejpoužívanějších. Server je robustní a podporuje rozšířené
standardy. My se podíváme na to, jak je to s jeho bezpečností, a hlavně na to,
co všechno můžeme pro zvýšení bezpečnosti udělat. Nejdříve se však zaměříme na
základní bezpečnostní mechanismy, které nám server nabízí.


Ověřování

MS SQL server nám v podstatě nabízí implementaci dvou režimů zabezpečení.
Jedním z nich je ověřování SQL serveru, druhým ověřování Windows. Z názvu je
jasně vidět, jak obě řešení fungují. U ověřování Windows jsou k přístupu k
databázi použita hesla uživatele od systému Windows (pouze Windows NT a vyšší).
Toto řešení velmi zjednodušuje správu systému i databáze, a v posledních
verzích SQL serveru je již nastaveno implicitně. Samozřejmě však vyžaduje silná
a bezpečná hesla a dobré zabezpečení daného systému. Režim, kdy je použit
ověřovací mechanismus SQL, funguje na principu uživatelské databáze na daném
SQL serveru, podle které jsou uživatelé autorizováni. Nyní si povíme, jak
vypadá proces přihlášení a ověření. Prvním pojmem, který bychom měli znát, je
pojem login. Login je účet, který dává uživateli oprávnění přihlásit se k
databázovému serveru. Nic jiného nezaručuje. Loginy jsou uloženy v tabulce
sysxlogins v databázi master. Pokud máte nastaveno zabezpečení Windows, každý
uživatelský účet, který na svém systému zřídíte, je do této tabulky zapsán. Na
to, abychom si mohli prohlížet konkrétní data, nám však pouhý login nestačí. K
tomu potřebujeme účet user. Tabulka sysusers je součástí každé databáze a
opravňuje uživatele pro konkrétní akce. Každý účet user je mapován na určitý
login. Tolik tedy k procesu uživatelských účtů. Nyní se podíváme na slabá
místa. Je ironií, že většina metod, které se používají ke kompromitaci SQL
serveru, je založena na předpokladu špatné konfigurace a zabezpečení. Většina
útoků a incidentů se točí kolem špatně nastavených uživatelských práv. Pomineme
útoky typu přetečení bufferu, které je snadné eliminovat včasnou aplikací
vydaných aktualizací a service packů. Podíváme se na nastavení oprávnění a
uživatelských účtů. Při přidělování oprávnění k databázi by se měl každý
správce řídit heslem, které říká, že nikomu by se neměla přidělovat práva
vyšší, než jaká nezbytně potřebuje. To je klíčem k eliminaci mnoha
bezpečnostních problémů. Bohužel se tak v drtivé většině případů neděje. Za vše
může z velké části neznalost, ale ještě častěji lidská pohodlnost a lenost.
Tomuto tématu jsme se ale již věnovali, a tak se raději nyní podíváme na to,
jak jinak se může útočník dostat k databázovým heslům a uživatelským účtům.
Jednou z prvních možností je použít síťového sniffera. Jelikož SQL server ve
výchozím stavu posílá hesla po síti v nešifrované podobě, je načase poohlédnout
se po implementaci nějakého šifrovacího mechanismu. Zřejmě nejpřijatelnější je
použití SSL nebo IPSec. SSL je více rozšířeno a jeho implementace je podstatně
jednodušší než implementace IPSec. Dalším místem, kde by mohl útočník slídit po
heslech, je aplikace, která se k serveru připojuje a v jejímž zdrojovém kódu
mohou být hesla uložena. Způsobů je mnoho. Předpokladem pro uchování hesel v
bezpečí je implementace kryptografie a dobrá systémová politika.

Dalším dobrým prvkem pro zvýšení bezpečnosti je spustit server pod uživatelem s
omezenými právy, a ne pod účtem administrátora nebo systému. Nikdy nenechávejte
prázdná hesla pro jakéhokoliv uživatele. Oblíbeným trikem ke kompromitaci SQL
serveru je takzvaná injekce SQL kódu. Té se můžeme vyhnout, pokud budeme mít
dobře ošetřené vstupy a vhodně nastavená přístupová práva. Dalším
problematickým místem MS SQL serveru jsou uložené procedury. Ty mohou být
zneužity mnoha způsoby, a nejlepší obrana proti jejich zneužití je jejich
vypnutí. Myslíme tím procedury, které nutně nepotřebujete a které mohou ohrozit
bezpečnost systému, jako například xp_cmdshell a podobné.



Webové servery

IIS

IIS server je v prostředí operačních systémů Windows stále ještě
nejpoužívanějším webovým serverem a je druhým nejpoužívanějším webovým serverem
světa. S nástupem technologie .NET se zdá, že jeho podíl na poli webových
serverů poroste nebo minimálně zůstane stejně velký. S bezpečností tohoto
serveru to však zas tak slavné není. Za posledních pár let bylo objeveno
několik stovek bezpečnostních děr, a to také vedlo k celosvětovým katastrofám
při šíření různých červů. Zde není tak často příčinou špatná konfigurace
serveru, jako spíš neaktualizace systému. Nové bezpečnostní chyby typu
přetečení bufferu se objevují periodicky, a je tedy vždy třeba řádně sledovat
dění v oblasti bezpečnosti a včas systém aktualizovat. Pro zvýšení bezpečnosti
však můžeme udělat více, a to zejména promyšlenou konfigurací, která pomáhá
předcházet některým známým trikům. Nejznámější triky a cíle útočníka si nyní
popíšeme detailněji.

Cílem útočníka bude pravděpodobně ovládnout celý systém nebo přinejmenším celou
webovou aplikaci, což znamená databázi, zdrojové kódy a soubory související s
danou aplikací. K tomu může použít celou škálu již známých metod a triků. Triky
nemá cenu detailně popisovat, neboť většina z nich je již opravena a každou
chvíli se objeví nová díra na podobném principu. Řekneme si spíše, jak ony
bezpečnostní díry identifikovat a jak je eliminovat. K poznání bezpečnostních
slabin můžete použít řadu nástrojů. Zkušení uživatelé sáhnou po nástroji
netcat, pomocí kterého lze dělat takové věci jako získávat hlavičky webového
serveru, odesílat požadavky s nekorektními daty, a tak testovat server na různé
známé chyby. Zřejmě nejkvalitnějším nástrojem na testování webových serverů je
Stealth http scanner, který můžete získat na většině serverů zabývajících se
bezpečností. Tento nástroj obsahuje i podporu pro vlastní skripty, a není tudíž
problém napsat si vlastní pravidlo pro testování bezpečnosti vašeho serveru.
Nyní si povíme, jak můžeme vhodnou konfigurací zvýšit bezpečnost serveru IIS.


Systémová jednotka

Je velmi vhodné umístit kořenový adresář webového serveru na jinou systémovou
jednotku, než na které je systém Windows. To lze velice snadno provést pomocí
Správce služeb. Tím zabráníte útočníkovi ve zneužití systémových příkazů, jako
například cmd.exe, které prostě nejsou na této jednotce dostupné. S tím souvisí
i další věc, a to jsou přístupová práva.


Přístupová práva

Na jednotce, kde máte umístěn kořenový adresář webového serveru, nikdy
nepoužívejte souborový systém FAT(32), ale vždy NTFS! U každého adresáře poté
nastavte práva co nejpřísněji. Není důvodu povolit zápis do složky, ve které
jsou data určená jen pro čtení. Rovněž je velmi vhodné odebrat skupinám
Everyone a Users práva pro zápis či vykonání. Nastavení správných přístupových
práv je poměrně složitá záležitost a vyžaduje určité experimentování. Řiďte se
zásadou, že uživatel by neměl mít práva větší, než nezbytně potřebuje ke své
práci. Škoda, že ji vývojáři serveru nenastavili jako výchozí při instalaci IIS.


Apache

Webový server Apache je nepoužívanějším webovým serverem světa. Je to díky jeho
výkonu, bezpečnosti a rozšiřitelnosti. Nezajímavá není ani cena (je zdarma).
Ani server Apache však není imunní vůči různým útokům, a proto se něj podíváme
blíže. Vše, co se týká serveru Apache, lze nastavit v jeho konfiguračním
souboru. Tento soubor se jmenuje httpd.conf a na *nixových systémech je
zpravidla umístěn někde v adresáři /etc. Tento soubor je velmi dobře
okomentován. Důležitým krokem při konfiguraci serveru Apache je volba
kořenového adresáře. Tuto direktivu najdete pod položkou DocumentRoot. Je
vhodné umístit server Apache na samostatný diskový oddíl, a to nejen kvůli
bezpečnosti, ale i kvůli výkonu. Dalším důležitým krokem je volba indexového
souboru. Názvy souborů můžete zvolit pod direktivou DirectoryIndex a je vhodné
ji vždy nastavit, aby případný útočník nemohl procházet vaše webové sídlo zcela
libovolně a beztrestně. Pokud používáte http autentizaci pomocí
souborů .htaccess (nepříliš vhodné řešení), je vhodné zakázat zobrazování
těchto souborů pomocí webového klienta (direktiva AccessFileName a
související). Pokud chcete přidělovat každému uživateli systému vlastní
domovské adresáře, prohlédněte si direktivu Directory "něco ../
public_html"Můžete zde specifikovat, kteří z uživatelů mohou mít vlastní
stránky, atd; tato volba je vhodná v případě, kdy chceme povolit několika
uživatelům psaní skritpů, ale zároveň máme problém s nastavením přístupových
práv. Rovněž je velmi rozumné (ve většině instalací se tak děje) umístit
interpret php mimo strom webového serveru. Pokud provozujete server ve
víceuživatelském prostředí, zauvažujte o zapnutí volby safe_mode. Tato
direktiva kontroluje mnoho věcí, například přístupová práva, a zároveň vypíná
některé funkce (lze definovat). Pokud provozujete na jednom serveru více
virtuálních webserverů, prostudujte si dokumentaci ohledně Virtual Hosts.


Skripty

Povolení skriptů je důležité. Pokud např. nepovolíte skripty, které jste
napsali a neopatrně je vystavíte, bude mít každý přístup k jejich zdrojovému
kódu, z něhož se může dozvědět velmi mnoho zajímavých informací, strukturou
aplikace počínaje a hesly konče. Není vhodné povolovat interpretaci
skriptovacích jazyků, které nepoužíváte. Nejčastěji používanými skriptovacími
jazyky jsou PHP a rozhraní CGI skriptu. PHP můžete používat jako modul serveru
Apache nebo přes rozhraní CGI. První volba je jistě vhodnější, neboť je nejen
rychlejší, ale i bezpečnější (zpravidla). Přes rozhraní CGI mohou být zobrazeny
výstupy prakticky libovolného jazyka, jako například Perl, C, Bash. Bezpečnost
těchto aplikací již závisí na jiných faktorech, ale o těch až někdy jindy.
Velkým problémem http komunikace obecně je možnost odposlouchávání, neboť data
jsou po síti přenášena v textové podobě. To lze řešit použitím kryptografie.
Nejrozšířenější metodou použití šifrování je v prostředí webu implementace SSL.
A právě to, jak zprovoznit server Apache s podporou SSL, si nyní ukážeme.
Budeme předpokládat, že modul SSL již máte nainstalovaný. Pokud ne, stáhněte si
jej buď ve formě zdrojového kódu, nebo balíčku a nainstalujte. Popis instalace
je vysvětlen v dokumentaci. Nyní se podíváme na základní nastavení SSL a na to,
jak vytvořit vlastní certifikát.


Nastavení

Předně musíte serveru definovat, na jakých portech má naslouchat. Pro SSL je to
nejčastěji port 443, zadejme tedy do konfiguračního souboru Listen 443, poté je
třeba zapnout SSL engine, a to doplněním (v řadě případů odkomentováním) řádku
SSLEngine On. Nyní již jen stačí zadat cestu k privátnímu klíči a privátnímu
certifikátu, např.: SSLCertifikateKeyFile /data/ssl/http://www.domena. cz.key a
SSLCertifikateFile /data/ssl/http://www.domena.cz.crt. Pokud chcete v nějakém
adresáři vynutit používání SSL, přidejte do konfiguračního souboru direktivu


SSLrequireSSL


Nyní již jen zbývá vytvořit certifikáty a klíče. Pro vytvoření privátního klíče
zadejte příkaz:

openssl genrsa -des3 1024 > http://www.domena.cz.key

Poté zadejte heslo (frázi). Na tuto frázi se vás server bude ptát pokaždé, když
se jej pokusíte spustit. Pokud nechcete při každém spuštění heslo zadávat,
vynechejte direktivu -des3. Poté nezapomeňte změnit přístupová práva souboru s
klíčem na 400 (pouze čtení). Nyní nám zbývá ještě vytvořit certifikační
požadavek, který můžeme odeslat certifikační autoritě nebo si jej můžeme sami
podepsat (pro testovací účely). Vytvoření certifikačního požadavku docílíme
příkazem

openssl reg -new -key http://www.domena.cz. key -out http://www.domena.cz.csr

Po spuštění tohoto příkazu budete dotázáni na několik informací, jako je
adresa, e-mail atd., které budou později uvedeny ve vlastnostech certifikátu.
Takto vytvořený soubor můžeme odeslat certifikační autoritě k podpisu nebo si
jej můžeme podepsat sami. Toho docílíme zadáním příkazu openssl req -x509 -key
http://www.domena.cz.key -in http://www.domena.cz.csr -out
http://www.domena.cz.crt

Samopodepsaný certifikát není zárukou bezpečnosti, a pokud se s ním někde
setkáte, zbystřete svou pozornost. Hodí se zejména pro testovací účely;
chcete-li být důvěryhodní, nechte si certifikát podepsat certifikační
autoritou. Zabezpečení webového sídla vyžaduje velké úsilí a dobré znalosti.
Klíčovými faktory jsou webový server, datový sklad a samotná aplikace.















Komentáře

K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.