Na sítě s Ritou - Moderní síťové technologie a propojování sítí

Internet | 01.09.00

V minulých dílech seriálu o síťování jsme se zaměřovali na základní stavebníprvky sítí, logické principy komunikace v sítích pomocí protokolů, na rozdíly mezi lokálními a rozle...





V minulých dílech seriálu o síťování jsme se zaměřovali na základní stavební
prvky sítí, logické principy komunikace v sítích pomocí protokolů, na rozdíly
mezi lokálními a rozlehlými sítěmi. V předchozí části se věnovala pozornost
nejrozšířenější protokolové architektuře TCP/IP. Nyní se konečně dostáváme ke
klíčové problematice tvorby komplexních "intersítí" propojování síťových
segmentů. Podíváme se na možnosti propojování sítí prostřednictvím různých
propojovacích zařízení (opakovače, přepínače, mosty, směrovače a brány) a na
jejich výhody a nevýhody. Největší pozornost věnujeme směrování v intersítích,
jeho principům a algoritmům. Vzhledem k našemu zaměření na TCP/IP se zastavíme
u plejády směrovacích protokolů podporujících směrování datagramů IP v
podnikových sítích či Internetu.
Směrování jako jediná forma propojování sítí?
V úvodním dílu tohoto seriálu jsme viděli, že za úspěšné přenášení paketů
(datagramů) síťových protokolů mezi jednotlivými síťovými segmenty je
zodpovědná síťová vrstva. Funkce směrování je hlavní náplní práce právě na
třetí, síťové vrstvě. Směrování je funkce, která umožňuje nalezení cesty v
intersíti od zdrojové stanice k cílové stanici (nebo skupině stanic). K tomu je
potřeba v první řadě síťová (logická) adresace, která každou stanici připojenou
k síti (resp. každé síťové rozhraní) jednoznačně identifikuje s ohledem na
příslušnost k podporovanému síťovému protokolu (IP, IPX, AppleTalk, OSI) a na
umístění v konkrétním (fyzickém) segmentu, který je označen adresou (číslem)
sítě či podsítě.
Pokud by dvě stanice, které spolu chtějí komunikovat, byly připojeny na různé
síťové segmenty a přitom by sdílely stejné číslo IP sítě (nebo v případě
podsíťování číslo podsítě, viz minulá část seriálu), pak by směrování mezi
těmito dvěma segmenty nemohlo probíhat. Směrovač, který by zmíněné segmenty
propojoval, by totiž neměl podle čeho zjistit, kde se cílová stanice nachází a
co má učinit, aby se k ní pakety pro ni určené dostaly. Zajímá ho pouze adresa
sítě (podsítě), v níž stanice leží, nikoli celá její IP adresa a samozřejmě
nejlepší cesta k cílové síti (podsíti). Proto kromě síťové adresace je pro
směrování nezbytná znalost směrovacích informací, tj. dostupných sítí (podsítí)
a možných cest do nich. Tato znalost je směrovačům dodána buď manuálně
(statické cesty jako prostředek statického směrování), nebo dynamicky formou
směrovacích protokolů (dynamické směrování).
Vzhledem k tomu, že jednak ne všechny používané protokolové architektury
podporují potřebné logické síťové adresování (např. SNA, NetBIOS) a že mohou
existovat také jiné důvody, proč propojovat fyzické segmenty (prodloužení
dosahu sítě, změna ze sdíleného do přepínaného přístupu k přenosovému médiu),
existují kromě směrování i jiné možnosti propojování. Kromě směrovačů jako
typických mezilehlých síťových prostředků na síťové vrstvě se proto mezi
prostředky propojování sítí řadí následující aktivní prvky (liší se podle
vrstvy, na níž komunikaci mezi dvěma síťovými segmenty provádějí):
- opakovače (označované někdy jako rozbočovače, koncentrátory, jindy
distributory) pracují na fyzické vrstvě;
- mosty a přepínače pracují na spojové vrstvě;
- brány pracují na aplikační vrstvě.
Opakovače
Opakovače jsou nejméně inteligencí vybavená zařízení, protože pracují výhradně
na nejspodnější vrstvě síťové architektury, fyzické vrstvě. Mezi jejich
základní charakteristiky patří, že:
- regenerují signál z jednoho segmentu do druhého (nejenom signál opakují, ale
i zesilují, a to včetně kolizního signálu u Ethernetu či chyb),
- neprovádějí žádná rozhodnutí na základě obdrženého signálu (nerozeznávají
vysílání na všeobecnou adresu apod.), neprovádějí kontrolu chyb (tato funkce se
provádí na vyšších vrstvách architektury), nepoužívají vyrovnávací paměť,
- nepodporují komunikaci v režimu plného duplexu (pouze v režimu polovičního
duplexu),
- pracují pouze v prostředí lokálních sítí (stejného charakteru), kde
prodlužují povolenou délku LAN segmentů, nebo umožňují zvýšit počet připojených
stanic (např. u Ethernetu),
- zvyšují zpoždění v síti, a proto se na ně vztahují omezení v návrhu sítě
(počet opakovačů a omezení topologie sítě s opakovači).
Typickým příkladem užití opakovače je síť Ethernet, IEEE 10BASE-T, která je
budována s centrálním rozbočovačem jako základním stavebním kamenem samotné
lokální sítě. Nahrazuje se jím tradiční pojetí sítě Ethernet (10BASE-2 nebo
10BASE-5) na základě sběrnice koaxiálního kabelu jedinou sběrnicí uvnitř
rozbočovače. Rozbočovač musí plnit všechny požadavky přístupové metody CSMA/CD,
proto je zodpovědný i za regeneraci kolizního signálu na všechny své "větve".
Kromě toho se opakovač u "nejpomalejšího" Ethernetu využívá pro fyzické
prodloužení segmentu, a tím dosahu sítě. V tomto případě má Ethernet kvůli
metodě detekování kolizí v souvislosti se zpožděním signálu v médiu omezen
rozsah sítě s opakovači (pravidlo 5-4-3): lze propojovat mezi sebou maximálně 5
segmentů pomocí 4 opakovačů tak, že pouze 3 segmenty slouží pro připojování
stanic a zbylé 2 segmenty jsou propojovací (viz Obrázek 1: Maximální rozsah
sítě IEEE 802.3 s opakovači).
U sítě Fast Ethernet jsou specifikovány dvě třídy opakovačů, I a II. Opakovače
třídy II jsou určeny pro propojování stejných lokálních sítí o 100 Mb/s (v
jedné kolizní doméně mohou pracovat maximálně dva opakovače třídy II), zatímco
třída I rozšiřuje schopnost opakovače ještě o převod signálu z jednoho typu
kódování do jiného, a proto je počet opakovačů této třídy v jedné kolizní
doméně omezen na jeden.
Gigabitový Ethernet jde ještě dále a specifikuje opakovač, jehož funkce jsou
již na hranici mezi opakovačem a přepínačem (proto se mu říká distributor s
vyrovnávací pamětí, buffered distributor). Především umí ukládat data do
zabudované vyrovnávací paměti (jiný opakovač tuto schopnost nemá, a pokud
nestačí přijímat bity, prostě je zahazuje) a následně je vysílat dál. To
samozřejmě umožňuje kontrolu chybovosti dat. Kromě toho však distributor
provádí řízení toku a spravedlivé přidělování šířky pásma jednotlivým
připojeným stanicím.
Rozbočovače se vyvinuly z jednotlivých zařízení používaných samostatně do
variant stohovatelných (stackable), které umožňují jejich vzájemné propojení
(po vyvedené vnitřní sběrnici), a tím budování komplexnějších sítí. Rozbočovače
umožňují jen "prodloužení" segmentů lokálních sítí opakováním signálu na
fyzické vrstvě, ale ještě neumožňují segmentovat síť do menších kolizních
domén, neboť pracují výhradně v jedné a téže kolizní doméně (u Ethernetu). V
sítích Token Ring každá stanice provádí jako jednu z funkcí regeneraci signálu
v kruhu, proto se žádné samostatné opakovače nepoužívají.
Mosty
Na spojové vrstvě (zejména na podvrstvě MAC) lze propojovat síťové segmenty
pomocí dvou typů zařízení, mostů a přepínačů.
Mosty se objevily na počátku osmdesátých let a byly prvními zařízeními skutečně
propojujícími sítě a podsítě. I když se zpočátku orientovaly na přímé
propojování lokálních sítí, později se normalizovala i jejich možná podpora
propojování lokálních sítí na dálku, prostřednictvím přenosového média jiného
typu (např. páteřní síť FDDI nebo sériový spoj).
Teprve v průběhu devadesátých let se vyvinuly přepínače pro lokální sítě, které
sdílejí s mosty celou řadu společných vlastností, ale jejich účel a použití s
mosty nejsou shodné. Ve skutečnosti se nejedná o propojovací zařízení, ale o
vylepšené řešení jednotlivých lokálních sítí: místo tradičního sdíleného
přenosového pásma pro všechny připojené sítě se vyhrazuje celé pásmo malé
skupině stanic, nebo dokonce stanici jediné.
Tato dvě zařízení, přestože se jejich místo v intersítích liší, sdílí
následující společné rysy vyplývající z práce na spojové vrstvě:
- přepínají a filtrují rámce (filtrace v tomto smyslu znamená oddělení
"lokálního" provozu bez nutnosti zásahu mostu od "vzdáleného" provozu, který si
vyžaduje práci mostu a přepnutí rámce ze vstupního na odlišný výstupní port),
- rozhodují se na základě fyzických adres příchozích rámců a svých tabulek
adres,
- provádějí kontrolu rámců z hlediska chyb a specifické řízení toku,
- vykonávají úkoly vyplývající z příslušných metod přístupu (CSMA/CD "boj o
médium" u Ethernetu, předávání tokenu u Token Ringu), a jsou tak plně závislé
na typu propojované sítě,
- podporují multiprotokolové prostředí (jsou nezávislé na síťových a vyšších
protokolech), a proto umožňují propojování sítí s nesměrovatelnými protokoly
jako SNA, NetBIOS či LAT.
Mosty pracují v režimu ulož a pošli (store and forward), protože musí nejprve
rámec celý přijmout a teprve následně zpracovat na základě cílové MAC adresy
pro rozhodnutí o přepnutí mezi porty (příp. na základě dalších polí použitých
pro filtraci). Režim práce mostům umožňuje kontrolovat rámce z hlediska chyb
(na základě pole kontrolního součtu). Most, na rozdíl od opakovače, nepropustí
chybné rámce (např. nepřípustně krátké nebo dlouhé). Most běžně nemá schopnost
provádět fragmentaci rámců při přechodu z jednoho média na jiné, pokud
nepodporují stejnou maximální velikost přenosové jednotky. Např. při přechodu
ze sítě Token Ring do sítě Ethernet rámec o maximální délce pro Token Ring (4
000 oktetů v případě přenosové rychlosti 4 Mb/s) nemůže být přenesen po síti
Ethernet (maximální délka rámce je omezena na 1 500 oktetů), a bude proto
zničen.
Mosty také vzhledem k vrstvě, na které pracují, jsou závislé na typu sítí, jež
propojují. Nejčastěji se jedná o propojení homogenní, tj. stejných lokálních
segmentů. Ve složitějším případě vzniká heterogenní síť. Navíc se může jednat o
propojení přímé (lokální), nebo vzdálené. V průběhu používání mostů se
vytvořilo několik kategorií mostů, které se liší podle typu lokálních sítí,
které propojují (viz Tabulka: Typy mostů).
Transparentní mosty
Transparentní (neboli učící se) mosty se používají pro prostředí Ethernet.
Mosty se učí fyzické umístění stanic v síti prostřednictvím zdrojových adres v
rámcích přicházejících na jejich porty. Pomocí sledování rámců si průběžně
budují a aktualizují tabulku adres a k nim příslušných portů (za nimiž se
stanice nachází). Na základě cílových adres rámců porovnaných s tabulkou adres
se pak rozhodují, zda rámec zůstane "lokální" (za most se nedostane, protože
cílová stanice je na stejné straně mostu, odkud rámec přišel), nebo zda je
třeba ho poslat dále do sítě (cílová stanice se nachází za jiným než zdrojovým
portem mostu). Tato varianta nastává i v případě, kdy most cílovou adresu
nezná, nebo kdy se jedná o všeobecnou adresu MAC (hexFFFF. FFFF.FFFF).
Transparentní most, jak název napovídá, je pro koncové stanice připojené k síti
neviditelný a ty se mohou domnívat, že vždy komunikují se stanicemi na stejném
síťovém segmentu. Most bere na sebe zodpovědnost za všechny funkce s propojením
segmentů. Protože se při přenášení rámců prostřednictvím mostu nevyužívá
síťových adres (logicky oddělujících adresu sítě nebo podsítě od adresy samotné
stanice), ale ploché fyzické adresace typu MAC, výsledná síť je vlastně jednou
doménou (jednou IP sítí nebo podsítí), v níž se šíří přenos rámců na všeobecnou
adresu.
Vzhledem k tomu, že každý transparentní most propustí rámce s všeobecnou
adresou, mohlo by snadno dojít k zahlcení sítě výhradně těmito rámci, pokud by
se v síti s transparentními mosty nacházely smyčky. Na obrázku Smyčka v síti s
transparentními mosty je uveden případ dvou paralelních mostů propojujících dva
stejné segmenty (smyčka v síti), kdy by jediný rámec vygenerovaný stanicí A na
všeobecnou adresu způsobil zahlcení sítě neustále kolujícími dvěma kopiemi
původního rámce. Mosty totiž nemají schopnost zjistit, zda zmíněný rámec jimi
již prošel, a zachovají se vždy stejně: pošlou ho všemi svými výstupními porty
kromě příchozího.
Podobná situace by však nastala i v běžném případě individuálně adresovaného
rámce určeného pro stanici B, vyslaného stanicí A. Rámec by byl podle platné
tabulky adres v mostech 1 a 2 poslán na segment Ethernet 2. Stanice B by svůj
rámec obdržela, sice duplicitně, ale v pořádku. Nicméně oba mosty by druhou
kopii příslušného rámce, putujícího segmentem Ethernetu 2, dostaly rovněž.
Nemusely by sice s rámcem jako takovým nic dělat, protože cílová stanice (B)
teď leží v lokálním segmentu, ale musely by změnit údaj ve své tabulce adres:
zdrojová stanice rámce, stanice A, již nesídlí na segmentu Ethernet 1, ale na
Ethernetu 2. Tato informace je zcela zřejmě nesprávná, a neumožnila by ani
odpověď stanice B stanici A, neboť rámec pro stanici A by byl považován za
lokální. Další rámec vygenerovaný stanicí A by opět vyvolal změnu v tabulce
adres a následný zmatek při předávání rámců mezi oběma stanicemi a segmenty.
Proto není dovoleno, aby se v sítích s transparentními mosty vyskytovaly
jakékoli smyčky, které by mohly způsobit zahlcení sítě. Topologie sítě bez
smyček je zajištěna protokolem kostry (Spanning Tree Protocol, STP)
specifikovaným v IEEE 802.1d, který automaticky zajišťuje průběžnou komunikaci
mezi jednotlivými mosty prostřednictvím protokolových datových jednotek mostů
(Bridge Protocol Data Unit, BPDU), zjišťování topologických smyček a jejich
odstraňování pomocí blokování některých portů mostů. Protokol automaticky
vybírá tzv. kořenový most (s nejvyšší prioritou), od něhož si každý jiný most
počítá vzdálenost svých jednotlivých portů. Na základě zjištění paralelních
cest k síťovému segmentu (smyčky), se zablokuje port nebo všechny porty
paralelních mostů, kromě jediného (s nejkratší cestou ke kořenovému mostu).
Každý segment lokální sítě tak bude dostupný z každého uzlu sítě právě jedinou
cestou. Zablokované porty jsou v záloze pro případ, že by používaný port nebo
most přestal být funkční, potom by došlo k novému "výpočtu" topologie.
Protokolové datové jednotky mostu se generují každé 2 s, aby byla zajištěna
znalost okamžitého stavu sítě a v případě potřeby se opět vybudovala síť bez
smyček "přepočítáním" topologie.
Přestože není v principu dovoleno využívat paralelních cest mezi segmenty
lokálních sítí propojených transparentními mosty podle protokolu STP, někteří
výrobci na svých mostech dovolují využití rozložení zátěže do paralelních cest,
které se však z hlediska protokolu musí jevit jako cesta jediná. Tato
konfigurace má význam především při propojování sítí přes sériové spoje.
Source Route Bridging (SRB)
Most s cestou od zdroje (source route ) se používá pro prostředí Token Ring, a
užívá zcela jiný přístup k věci, než most transparentní. V tomto případě je to
zdrojová stanice, která je zodpovědná za většinu činností spojených s nalezením
cesty k cílové stanici sítí propojenou mosty, zapamatování si cesty a také za
identifikaci této cesty v rámci určeném dané cílové stanici.
SRB se samozřejmě odehrává na spojové vrstvě, ale IBM jako tvůrce SRB
naneštěstí začala používat ve své metodě některé pojmy, které přísluší síťové
vrstvě:
- route rozuměj cesta přes mosty a mezilehlé kruhy,
- source routing neznamená směrování, ale zjišťování cest k cíli zdrojovou
stanicí,
- packet rozuměj rámec.
SRB pracuje následujícím způsobem. Pokud zjistí zdrojová stanice, že cílová
stanice není stanice připojena ke stejnému kruhu (průzkum na lokálním kruhu
nepřinesl odezvu), musí zjistit, jaké možnosti cest k cílové stanici existují.
Vyšle výzkumný paket (explorer packet) pro zjištění všech možností cest sítí,
výzkumný rámec putuje všemi mosty a kruhy, dokud se nedostane k cílové stanici
(viz Obrázek 3: Zjištění cest v síti se SRB). Všechny mosty na cestě
zaznamenávají své identifikační číslo a označení následujícího kruhu přímo do
výzkumného paketu (s vyloučením duplikace, tedy smyček). Cílová stanice po
obdržení výzkumných paketů vrátí všechny po cestě, kterou přišly. Po návratu
výzkumných paketů (jednoho nebo více podle počtu cest v síti) je třeba vybrat z
cest tu nejlepší. To se děje podle jednoho z následujících kritérií: první
výzkumný paket, který se vrátil do vysílající stanice, označuje nejrychlejší
cestu; paket s nejmenším počtem kruhů a můstků na cestě označuje nejkratší
cestu; paket s největší přenosovou jednotkou (MTU) označuje nejprůchodnější
cestu. Zvolená cesta se zaznamená v paměti jako pole RIF spojené s konkrétní
cílovou stanicí.
Zdrojová stanice pak při jakékoli komunikaci s cílovou stanicí vkládá informaci
o cestě přímo do datového rámce Token Ring ve formě identifikace posloupnosti
kruhů a mostů na cestě. Popis cesty je umístěn do pole informací o cestě
(Routing Information Field, RIF) v rámci Token Ring ihned za zdrojovou adresu
(před datové pole). Existenci pole RIF označuje první bit zdrojové adresy:
pokud je nastaven na 1, je v rámci pole RIF přítomno, v opačném případě nikoli.
IBM a později IEEE 802.5 limitují délku cesty v síti se SRB na 7 mostů a 8
kruhů (IBM) a 13 mostů a 14 kruhů (IEEE). Platí ještě další podstatné omezení:
most může mít nejvýše dva porty pro podporu SRB. Protože se běžně používají
mosty pro Token Ring s vyšším počtem portů, tato situace se řeší tak, že uvnitř
mostu se vytvoří tzv. virtuální kruh, k němuž se připojují všechny porty mostu
jakoby přes další, virtuální vnitřní mosty (viz Obrázek 4: Vnitřní struktura
víceportového SRB mostu). Virtuální kruh i virtuální mosty uvnitř mostu jsou
pak platnou součástí cesty v síti.
Mosty se zapouzdřením
Transparentní mosty ani mosty SRB nemusí být vždy propojeny přímo, ale mohou se
propojovat na větší vzdálenost. K tomu se používá buď páteřní síť FDDI, nebo
sériové spoje (viz Obrázek 5: Transparentní mosty propojené sériovým spojem).
Při tomto způsobu propojení se využívá zapouzdření rámců Ethernet nebo Token
Ring do rámce příslušného konkrétnímu transportnímu médiu a jeho použitému
protokolu (např. FDDI, HDLC, LAPB). Ve skutečnosti jde o tunelování, tj.
zapouzdření jednoho typu rámce do rámce jiného typu. Transportní prostředí
poskytuje tunel, kterým se přenášejí rámce jinak nesrozumitelné v tomto
prostředí (např.stanice připojená k transportnímu prostředí FDDI nerozumí rámci
takto přenášenému mezi propojenými sítěmi).
Při volbě tohoto typu propojování prostřednictvím mostů je třeba brát v úvahu
řádový rozdíl mezi přenosovými rychlostmi sériových spojů a lokálních sítí,
neboť takové transportní prostředí se může snadno stát úzkým místem
způsobujícím zahlcení sítě.
Heterogenní lokální prostředí
Jakmile se vedle sebe nacházejí lokální sítě obou odlišných typů, Ethernet a
Token Ring, pak je to pro propojování na úrovni spojové vrstvy nejtvrdší
oříšek. Vzhledem k odlišnostem nejen těchto dvou typů sítí (formát rámce,
řízení přístupu k médiu a význam řídicích polí v rámci, velikosti rámce apod.),
ale i způsobu využití mostů, je třeba přistoupit ke složitějším řešením. V
jednodušší variantě, transparentní source routing, most (Source Route
Transparent, SRT) ovládá dva moduly, jeden pro podporu transparentního mostu a
druhý pro podporu SRB. Mohou k němu být připojeny sítě typu Ethernet a Token
Ring, ale dokáže pouze propojovat rámce obsahující pole RIF pomocí SRB a vedle
nich transparentně převádět rámce bez pole RIF. Nedochází tedy ke komunikaci
mezi těmito dvěma světy.
Pokud je třeba dosáhnout úplného propojení a umožnit vzájemnou komunikaci mezi
sítěmi typu Token Ring a Ethernet, tj. mezi všemi připojenými stanicemi
vzájemně, je třeba použít překladové mosty (translational). Mosty s překladem
by měly řešit všechny odlišnosti mezi rámci dvou rozdílných sítí (maximální
délka, odlišná pole, apod.), pořadí přenosu bitů a metodou přístupu k médiu,
ale vzhledem ke složitosti a nemožnosti mapovat všechny funkce sítě Token Ring
do sítě Ethernet, některé záležitosti se prostě nechávají stranou. Vzhledem ke
složitosti převodu, který není normalizován a každý výrobce jej řeší po svém,
lze téměř ve všech případech (i v tomto případě platí nadále výhodná
nezávislost práce mostů na vyšších protokolech, např. mohou přenášet bez
problémů datagramy IP vedle paketů IPX) doporučit pro propojování odlišných
typů sítí směrovač než překladový most.
Využití mostů
Závěrem lze shrnout, že i v současných sítích mohou mosty najít uplatnění,
především v následujících případech:
- v intersíti se používají některé z protokolů, které směrovat nelze
(neobsahují logickou síťovou adresaci),
- intersíť používající síťové protokoly, které lze směrovat, je rozsahem malá a
lze předpokládat její izolovanou činnost.
V současné době se samostatné mosty zdaleka nevyskytují tak často, jako před
několika lety, neboť je začaly nahrazovat schopnější a dražší směrovače. Funkce
mostů jsou dnes, ale téměř povinně součástí multiprotokolových směrovačů
(původně s označením brouter, bridge-router).
V následující části se budeme věnovat postavení a práci přepínačů v sítích a
uplatnění a principům činnosti směrovačů.
Autorkou seriálu o sítích je Ing. Rita Pužmanová, CSc., specialista na
propojování komunikačních sítí, (rita@ieee.org).
Výhody a nevýhody komunikačních mostů
Výhody
- segmentace sítě do menších kolizních domén
- rozšíření sítí, které dosáhly svého fyzického limitu (např. délky segmentu u
Ethernetu)
- přechod mezi sítěmi s různou přenosovou rychlostí (např. dvou sítí Token Ring
o rychlostech 4 Mb/s a 16 Mb/s)
- schopnost propojení segmentů sítí s protokoly nesměrovatelnými (např. SNA,
rodina protokolů firmy DEC jako LAT, protokol NetBIOS)
- propojení síťových segmentů s různými síťovými architekturami (např. sítí s
TCP/IP a Novell NetWare)
- nižší cena, malé nároky na konfiguraci mostu a správu sítě
Nevýhody
- podpora jediné domény pro rámce na všeobecnou adresu
- neschopnost fragmentace rámců (některá firemní řešení podporují fragmentovat
IP datagramy)
- závislost na médiu (typu lokální sítě a metody přístupu k médiu)
- omezená schopnost filtrace (zejména na základě MAC adres nebo typu síťového
protokolu)
Seznam použitých zkratek
BPDU - Bridge Protocol Data Unit
CSMA/CD - Carrier Sense Multiple Access with Collision Detection
FDDI - FiberDistributed Data Interface
HDLC - High Data Link Control
LAPB - Link Access Procedure Balanced
MTU - Maximum Transmission Unit
RIF - Routing Information Field
SNA - Systems Network Architecture
SRB - Source Route Bridging
SRT - Source Route Transparent
STP - Spanning Tree Protocol












Komentáře

K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.