Na sítě s Ritou - Moderní síťové technologie a propojování sítí

Internet | 01.03.00

Z hlediska přenášených informací nejsou podnikové sítě již jenom datovýmisítěmi, ale slouží stále více i k integrovanému přenosu hlasu a obrazu, tedy podpoře moderních multimedi





Z hlediska přenášených informací nejsou podnikové sítě již jenom datovými
sítěmi, ale slouží stále více i k integrovanému přenosu hlasu a obrazu, tedy
podpoře moderních multimediálních služeb. Podobnou integraci lze vysledovat, se
zákonitým zpožděním, i u tradičních rozlehlých sítí provozovatelů veřejných
telekomunikací: vedle hlasových služeb je nutné pro udržení
konkurenceschopnosti nabízet i možnost přenosu dat a obrazových informací, a
určitou smyčkou je přenos hlasu prostřednictvím datových sítí (Voice over Frame
Relay), nebo dokonce přenos hlasu na bázi síťového protokolu IP (Voice over
Internet Protocol). Ani klasické rozlehlé přenosové sítě již neslouží pouze k
přenosu informací mezi koncovými uživateli, ale jsou schopny nabídnout celou
řadu uživatelských služeb a alternativ využití.
Komunikační síť, tak jak ji chápeme a potřebujeme dnes, v sobě zahrnuje všechny
atributy relativně krátkého vývoje od přenosových sítí na jedné straně a
datových (počítačových) sítí na straně druhé, a definuje úkol sítě podporovat
komunikaci (lidskou, strojovou, podnikovou) v jejím nejširším slova smyslu
(nejen jako přenos informací, ale i jejich zpracování a další aplikování).
Význam sítí jako nosné podnikové infrastruktury, bez ohledu na typ, činnost a
dnes i velikost podniku (lokální sítě nejsou výjimečné ani u podniků s několika
zaměstnanci či dokonce podnikatelů-jednotlivců), jistě není třeba zdůrazňovat.
Důvodem je získávání, třídění a soustřeďování elektronických informací,
převádění papírových dokumentů do elektronické formy a jejich ukládání, řada
aplikací (účetnictví, personalistika, kolektivní příprava projektů a zpráv
apod.), ale především výměna informací mezi zaměstnanci, a mezi podnikem a
dodavateli i zákazníky. Elektronická komunikace, původně zaměřena především na
posílání a příjem elektronické pošty, ale i textových nebo binárních souborů,
stále častěji i zabezpečených dokumentů (faktur, projektové dokumentace, v
budoucnu i nabídek do výběrových řízení či daňových přiznání), představuje
značný vývojový krok v chápání, ale i využívání komunikační infrastruktury pro
podnikání. Multimediální aplikace vyžadují přenos nejen dat, ale i obrazu či
zvuku, proto se dnešní elektronická komunikace neomezuje zdaleka na data.
Umožňuje plné využívání Internetu a intranetu k získávání i šíření informací
mezi zaměstnanci podniku, bez ohledu na její charakter.
To vše však pouze za předpokladu, že síťová infrastruktura je dobře postavena a
roste a mění se v souvislosti s potřebami samotného podniku a jeho zaměstnanců,
či dokonce předvídá budoucí potřeby a vývoj nejen samotného podnikání v daném
oboru, ale i možnosti samotné elektronické komunikace, aplikací i výpočetní a
síťové techniky. Protože vývoj v oblasti síťových technologií a možností jejich
propojování zejména v poslední době nabírá na rychlosti, pokusíme se v tomto
průřezovém seriálu naznačit, jaké alternativy dnes existují a kam směřuje vývoj
síťových technologií.
Současný vývoj reaguje na nároky uživatelů a vede ke:
- zvyšování přenosové kapacity a rychlosti přenosu informací (směrem k
rychlostem řádově Gb/s) v souvislosti se zvýšeným počtem uživatelů připojených
k síti a v souvislosti s nutností přenášet multimediální informace vyžadující
větší šířku pásma a také informace v reálném čase;
- zvyšování komplexnosti sítí a jejich propojení v souvislosti s nutností
segmentovat sítě, oddělovat jejich části z důvodů bezpečnostních i provozních,
ale také adresových.
Pro správné pochopení síťových technologií je potřebné obrátit se nejprve k
základům:
- co je síťová architektura, co všechno zahrnuje a k čemu jednotlivé součásti
slouží.
Následně pak se můžeme podívat na základní aspekty dnešních využívaných sítí:
- jaké typy sítí dnes známe a v čem se liší,
- jak lze sítě propojovat a integrovat,
- jaký vývoj v síťových technologiích lze v brzké době očekávat.
Vrstvové síťové architektury
Komunikační systém (koncový systém připojený do sítě, např. počítač nebo
server) představuje komplexní systém technického a programového vybavení.
Komunikace mezi dvěma nebo více takovými systémy v sítích zahrnuje velké
množství úkolů a dílčích činností. Pokud by vše potřebné pro jejich vzájemnou
komunikaci měl řešit jeden program, byl by příliš složitý na tvorbu, údržbu,
zjišťování problémů i na modernizaci. Proto hned na úsvitu komunikačních sítí
bylo jasné, že bude třeba problematiku elektronické komunikace rozdělit na
menší, méně složité a snadněji zaměnitelné modulární bloky. Tyto bloky se
označily jako vrstvy, které dohromady, ve vzájemné vrstvové návaznosti, řeší
komplexně celou problematiku komunikace, a tvoří tak architekturu řízení
komunikace mezi systémy. Vrstvová architektura a její modularita dává možnost
jednak operativněji sledovat průběh samotné komunikace a snadněji odhalovat
možné chyby, ale také svou modularitou umožňuje nezávislost na jediném výrobci
a možnost výměny modulů podle skutečných potřeb koncových uživatelů.
Všechny síťové architektury (normalizované, de facto normalizované, tj. TCP/IP,
i firemní) jsou založeny na vrstvových modelech, kde se síťové funkce potřebné
pro komunikaci mezi koncovými systémy logicky sdružují do vrstev tak, že funkce
každé vrstvy využívá služeb nejbližší nižší (pokud taková existuje) a poskytuje
své služby nejbližší vyšší (pokud taková existuje). Výrobci komunikačního
síťového vybavení sice vybudovali své síťové architektury jako vrstvové,
nicméně se mezi sebou více či méně lišili v rozdělení řízení komunikace do
jednotlivých vrstev, v jejich počtu a ve funkcích, za které jednotlivé vrstvy
byly zodpovědné. Tento přístup však opět znamenal závislost uživatele na jednom
výrobci, protože nemohl komunikační systém od jednoho výrobce propojit se
systémem od jiného výrobce, neboť ty by si spolu elektronicky neporozuměly.
Proto se celé záležitosti ujala Mezinárodní organizace pro normalizaci ISO
(International Organization for Standardization) a vypracovala model vrstvové
architektury, která umožní propojování otevřených systémů. Otevřený systém je
takový systém, který může komunikovat s jinými systémy bez ohledu na výrobce.
Vrstvovou architekturu síťové komunikace lze přirovnat k situaci v podniku, kdy
ředitel potřebuje zaslat dopis řediteli jiné organizace. Ředitel nebude psát
dopis sám, ale zřejmě pouze nastíní myšlenku, kterou chce svému protějšku
sdělit, a pověří nějakého referenta, aby zprávu připravil. Ten zprávě dá
určitou formu a předá ji sekretářce, jež bude zodpovědná za její doplnění údaji
o adresátovi a místě určení. Rovněž si patrně založí kopii dopisu pro budoucí
potřeby. Sekretářka pak předá dopis podatelně, která bude zodpovědná za
vyexpedování dopisu ve vhodné obálce se správným poštovným a správným typem
podání zásilky (normální, doporučená nebo spěšná apod.). Pošta pak svěřený
dopis doručí cestami známými jen jí samé na místo určení. V cílové organizaci
doručený dopis je přijat opět v podatelně, a teprve vnitřním postupem se jeho
obsah dostane přes sekretářku až k řediteli. Každý pracovník v tomto řetězci má
nějaký přesně definovaný úkol (nebo několik úkolů), které musí vykonat, aby
došlo k cílovému stavu, tj. aby zpráva došla k adresátovi. Každý na straně
odesilatele doplňuje potřebné informace, které nemění obsah zprávy, ale pouze
formu, tak aby na straně příjemce bylo možné s doručenou zprávou správně
naložit. Současně je také zřejmé, že tento postup má určitou hierarchii jak v
podniku, tak analogicky v komunikačním systému.
Referenční model OSI
Referenční model propojení otevřených systémů (Open Systems Interconnection,
OSI) rozděluje problém řízení komunikace mezi systémy do sedmi vrstev (viz
Obrázek: Referenční model OSI). Každá ze sedmi vrstev modelu vykonává skupinu
jasně definovaných funkcí potřebných pro komunikaci s jiným systémem (počet
vrstev byl výsledkem dlouhých diskusí a vyšel z principů co nejjednoduššího
uspořádání, minimalizace rozhraní mezi vrstvami). Pro svoji činnost využívá
vrstva služeb své sousední, v hierarchii nižší vrstvy (výjimkou je nejnižší,
fyzická vrstva). Svoje vlastní služby pak poskytuje sousední vyšší vrstvě
(výjimkou je nejvyšší, aplikační vrstva). Z hlediska funkcí, které jsou
soustředěny do jednotlivých vrstev, lze rozeznat, že nižší vrstvy jsou spojeny
s funkcemi vázanými na konkrétní síť a její infrastrukturu a horní vrstvy se
zabývají funkcemi orientovanými na aplikace (viz Tabulka: Přehled vrstev
referenčního modelu OSI). Mezi dvěma systémy si ve skutečnosti rozumí vždy jen
stejnolehlé vrstvy. [Referenční model OSI je normalizován ISO v IS 7498 a ITU
jako doporučení X.200.] Vrstvy přesně definované svými službami a podporovanými
funkcemi se v některých případech vhodně dále dělí do podvrstev, jako např. u
spojové vrstvy lokálních sítí.
Člověk nebo proces jednoho komunikačního systému po vygenerování uživatelské
informace prostřednictvím aplikační vrstvy svého systému požádá o službu
vytvoření spojení sousední prezentační vrstvu. V rámci aplikační vrstvy však
může řídit komunikaci aplikačním protokolem, přičemž v prezentační vrstvě
komunikace bude předmětem prezentačního protokolu. Každá z vrstev vykoná
potřebné funkce, které jsou popsány dále, včetně nalezení cesty k cíli,
připravení zprávy pro přenos danou sítí a médiem. Takto se postupuje stále níže
až k fyzické vrstvě, kde se vyžaduje pro přenos jednotlivých signálů fungující
přenosové prostředí (kabel, optika, rádiové vlny). Současně se při přechodu od
vyšší vrstvy k nižší stále více zvětšuje datová jednotka o informace
jednotlivých vrstev, jak dochází k postupnému zapouzdřování původní uživatelské
informace. U příjemce (v komunikujícím koncovém systému) se komunikace děje od
fyzické vrstvy až po vrstvu aplikační, zpracováváním řídicích informací a
vykonáváním funkcí jednotlivých vrstev.
V propojovacích systémech (směrovačích), které mají "dvojí tvář", tj. jsou
rozděleny na dvě poloviny a každá z nichž může komunikovat s jiným systémem
(koncovým nebo mezilehlým), probíhá komunikace od fyzické vrstvy až po vrstvu
síťovou s postupným odbouráváním řídicích informací, a odtud zpět k fyzické
vrstvě (za současného přidávání řídicích dat).
Protokoly
Komunikace mezi otevřenými systémy zahrnuje:
- komunikaci mezi vrstvami jednotlivého systému umožňuje jednotlivým vrstvám
používat služby nižších vrstev a "připravovat" aplikační/uživatelská data tak,
aby nakonec mohla být poslána přenosovým prostředkem; rozhraní mezi sousedními
vrstvami jednoho systému, kterým se poskytují služby, se označuje přístupový
bod služby (Service Access Point, SAP);
- smysluplnou a srozumitelnou (virtuální) komunikaci mezi stejnolehlými
vrstvami různých systémů (skutečná komunikace probíhá pouze v případě fyzické
vrstvy), včetně správné interpretace a kontroly všech provedených funkcí;
spolupráce se řídí vrstvovými protokoly (dále jen protokoly). Protokoly tvoří
souhrn pravidel, formátů a procedur určujících výměnu údajů mezi dvěma
komunikujícími prvky. Specifikují výměnu řídicích údajů mezi komunikujícími
stanicemi prostřednictvím protokolových datových jednotek (Protocol Data Unit,
PDU).
Protokolové datové jednotky obsahují záhlaví s protokolovou řídicí informací
(Protocol Control Information, PCI) a uživatelská data. Protože se v každé
vrstvě plní různé úkoly řízení, různé protokoly během komunikace k datové
jednotce přidávají své záhlaví při vysílání nebo je odebírají při příjmu dat
(viz Obrázek: Zapouzdření protokolových datových jednotek).
Fragmentace a segmentace
Uživatelské zprávy se podle svých délek dělí na fragmenty a podle druhu sítě se
z těchto fragmentů vytvářejí bloky (v transportní vrstvě), pakety (v síťové
vrstvě, jinak nazývané datagramy u IP), rámce (ve spojové vrstvě). Ve fyzické
vrstvě se pracuje se sledem bitů (při sériovém přenosu) nebo skupin bitů, např.
značek či oktetů (při paralelním přenosu). Každé zapouzdření tvoří nadbytečnost
přenášených zpráv, ale je nezbytné k funkci vrstvových a mezivrstvových
protokolů.
Segmentace (někdy označovaná jako fragmentace) může být výhodná z následujících
důvodů:
- chybové řízení je jednodušší v případech menších jednotek,
- menší jednotky vyžadují menší vyrovnávací paměť na přijímající straně.
Výhody segmentace jsou ovšem provázeny také nevýhodami ve smyslu:
- čím menší segment, tím větší režie, protože každá jednotka obsahuje stanovené
minimum řídicích informací,
- více času na zpracování menších a četnějších jednotek.
Může nastat i případ opačný k segmentaci, nablokování.
Typy systémů v rámci síťové architektury
OSI rozeznává následující typy systémů (někdy označovaných jako podsystémů) v
sítích:
- komunikační systém (communications system) reálný systém tvořený koncovým
zařízením (např. jednoduchý obrazovkový terminál, osobní počítač),
implementující všechny vrstvy protokolové architektury;
- transportní systém (transport system) logické propojení mezi uživateli sítě,
implementující spodní vrstvy architektury, včetně transportní vrstvy;
- mezisíťový systém (internetwork system) zprostředkující, propojovací,
přepojovací reálné zařízení (směrovač, síťové zakončení v ISDN, ústředna v
telefonní síti, multiplexor, koncentrátor atd.), implementuje pouze nejnutnější
spodní vrstvy architektury, fyzickou, spojovou a síťovou.
Referenční model OSI nelze zaměňovat s architekturou OSI. Ta je skutečnou
protokolovou architekturou s konkrétním řešením jednotlivých vrstev, zatímco
následující popis funkcí a služeb vrstev referenčního modelu je platný obecně
pro všechny (normalizované nebo firemní) protokolové síťové architektury, které
však nutně nemají všech sedm vrstev modelu přesně podle jeho normalizované
struktury (některé vrstvy sdružují, nebo hranice vrstev nekopíruje přesně
modelové řešení), nicméně poskytují uvedené služby. Každá síťová architektura
(např. TCP/IP, Novell NetWare, OSI) je popsána systémem vrstev, jimi
poskytovaných služeb, podporovaných funkcí a protokolů.
Služba se spojením a bez spojení
Komunikace v sítích může být založena buď na službě bez spojení, nebo se
spojením. V prvním případě je pro každý přenos dat nutné nejprve navázat
spojení s cílovou stanicí a obsadit přenosový prostředek po celou dobu
komunikace (analogie s telefonním hovorem). V případě služby bez spojení se
vysílá zpráva na danou cílovou adresu, aniž by se navázalo s cílovou stanicí
rezervované spojení (analogie s běžnou poštou).
Služba se spojením se skládá ze tří fází:
- navázání spojení,
- přenosu dat,
- zrušení spojení.
Pro komunikaci se spojením se používá potvrzování přijatých datových jednotek,
aby se zajistila větší pravděpodobnost detekce ztrát datových jednotek, než
jakou poskytuje sousední nižší vrstva. Každá přenášená jednotka je jednoznačně
identifikovatelná. Pak může přijímací strana informovat vysílací stranu o jejím
přijetí. Funkce potvrzování je rovněž schopná vyjádřit nepřijetí jednotky a
zahájit potřebné kroky k nápravě. Funkce potvrzování může vyžadovat přidání
nějakých údajů do záhlaví příslušných datových jednotek. Způsob jejich
jednoznačné identifikace je možné použít i na podporu jiných funkcí, např.
detekce duplikovaných datových jednotek, segmentace a uspořádání pořadí. S
potvrzováním úzce souvisí velikost okna protokolu, specifikující počet datových
jednotek, které mohou být postupně odeslány bez jednotlivých potvrzení
(cílem je globální potvrzení pro celou skupinu snižující zátěž sítě).
Komunikace se spojením se nejčastěji využívá v rozlehlých sítích, např. X.25,
Frame Relay nebo X.25 po virtuálních okruzích či kanálech. Výhodou je
spolehlivý přenos dat, ale nepříjemnou záležitostí je blokování přenosových
kapacit po celou dobu trvání spojení (přičemž se může přenášet relativně méně
dat, než kolik činí přenosová kapacita cesty v síti).
Služba bez spojení je přesným protikladem k předchozímu režimu, tedy bez
navázání a existence spojení po celou dobu komunikace. Pro každou datovou
jednotku připravenou pro přenos musí být sděleno vrstvě poskytující službu bez
spojení následující: cílová adresa, kvalita služby a volitelné možnosti. Tyto
údaje tak platí výhradně jen pro danou datovou jednotku a její přenos. Z
uvedených charakteristik vyplývá, že každá datová jednotka se směruje nezávisle
na ostatních a kopie datové jednotky lze přenášet na několik cílových adres.
Oproti službě se spojením nemusí služba bez spojení dodržovat žádnou minimální
hodnotu měřítka kvality služby, zvláště pak nemusí dodržovat pořadí datových
přenášených jednotek, a nemusí vykonávat řízení toku. Komunikace bez spojení je
typická pro lokální sítě (na spojové vrstvě) a pro většinu síťových protokolů
(datagramová služba protokolu IP). Služba bez spojení umožňuje posílání zpráv,
aniž by znala stav adresáta (cílová stanice, skupiny či všech stanic v síti
mohou být ve stavu neschopném přijímat zprávy, např. mohou být odpojeny,
přesunuty do jiné sítě, nebo cílová adresa zprávy není v pořádku) a aniž by si
ověřila jejich úspěšné doručení (síť může být neprůchodná, např. kvůli selhání
spoje nebo směrovače, nebo cesta sítí není známa).
Fyzická vrstva
Jedinou vrstvou, která podporuje fyzickou komunikaci dat mezi systémy, je
nejnižší, fyzická vrstva. Jejím účelem je aktivace, udržování v aktivním stavu
a dezaktivace fyzických spojení určených pro přenos bitů nebo značek. Fyzické
spojení může být vytvořeno ve formě propojení datových okruhů s využitím
zprostředkovacích funkcí ve fyzické vrstvě. Datový okruh představuje
komunikační cesta ve fyzických médiích mezi dvěma fyzickými entitami a
prostředky potřebné pro uskutečnění přenosu bitů přes tuto komunikační cestu.
Fyzické spojení může dovolit přenos bitových posloupností v plném nebo
poloviční duplexu a může být dvoubodové nebo mnohobodové.
Fyzická vrstva zahrnuje funkce kódování signálu, generování a odstraňování
preambule pro synchronizaci a přenos a příjem bitů. U lokálních sítí je
součástí fyzické vrstvy přesná specifikace přenosového prostředku.
Spojová vrstva
Spojová vrstva se zabývá komunikací mezi dvěma přímo sousedícími systémy.
Zodpovídá za detekci a opravu chyb, řízení toku a fyzickou adresaci. Spojová
vrstva se u lokálních sítí výhodně dělí do dvou podvrstev (viz Obrázek:
Porovnání architektury lokálních sítí a referenčního modelu OSI):
- podvrstva řízení logického spoje (Logical Link Control, LLC) poskytuje
uživatelům služby prostřednictvím přístupového bodu služby LLC. Tato podvrstva
spojové vrstvy poskytuje rozhraní mezi konkrétním přenosovým prostředkem a
vyššími vrstvami (sousedí se síťovou vrstvou). Všechny normalizované lokální
sítě využívají tutéž podvrstvu LLC, a to nejčastěji její nepotvrzovanou službu
bez spojení (typ 1). Alternativně, na podporu firemních protokolů vyšších
vrstev i IP, se používá protokol přístupu k podsíti (SubNetwork Access
Protocol, SNAP), který rozšiřuje záhlaví datové jednotky LLC, a tím umožňuje
adresovat všechny existující síťové protokoly.
- podvrstva řízení přístupu k přenosovému prostředku (Medium Access Control,
MAC) poskytuje služby a funkce specifické pro daný přenosový prostředek, proto
přímo sousedí s fyzickou vrstvou. Do rámce (datové jednotky) MAC se zapouzdřuje
rámec LLC nebo SNAP. Adresa MAC (fyzická nebo hardwarová) označuje stanici
(individuální MAC adresa), resp. každé fyzické připojení k síti (mosty a
směrovače s jedinečnými adresami MAC na každé síťové kartě), nebo skupinu
stanic/fyzických připojení. Adresa má běžně délku 48 bitů, vyjadřuje se v
šestnáctkovém tvaru a skládá se ze dvou částí v délce 24 bitů: kód výrobce
neboli jednoznačný identifikátor organizace (Organization Unique Identifier,
OUI) a samotné označení fyzického rozhraní. Adresy se přidělují s cílem
naprosté jedinečnosti, kódy výrobců spravuje a přiděluje IEEE, zbývající část
adresy pak přiděluje výrobce zařízení sám.
Síťová vrstva
Účelem síťové vrstvy je poskytnout spojení prostřednictvím sítě otevřeným
systémům, které spolu chtějí komunikovat a přitom spolu nemusí přímo sousedit.
Základními úkoly síťové vrstvy jsou směrování a síťové adresování. Síťová
služba může být se spojením (spolehlivá, prostřednictvím předem navázaného
spojení mezi komunikujícími stanicemi) nebo bez spojení (nespolehlivá,
datagramová, bez předem navázaného spojení mezi komunikujícími stanicemi,
například protokol IP v TCP/IP).
Funkce směrování určuje vhodnou cestu přes zprostředkovatelské mezilehlé
otevřené systémy. Aby se výsledná komunikace mohla uskutečnit, může být pro
síťovou vrstvu nevyhnutelné využít služby spojové vrstvy týkající se řízení
datových okruhů mezi sousedními síťovými zařízeními. Proto je pro síťovou
vrstvu nezbytné mít mechanismus mapování adres síťových (logických) a spojových
(fyzických).
Transportní vrstva
Transportní vrstva poskytuje přenos informací mezi koncovými systémy s
požadovanou kvalitou (třídy služeb podle kvality jsou charakterizované
kombinací hodnot parametrů, jako např. propustnost, zpoždění) a optimalizuje
nejrůznější síťové služby. Je postavená mezi uživatele a síť, a její služby
poskytované vyšším vrstvám nezávisejí na vlastní síťové implementaci.
Vyrovnávají se tak rozdílné výsledné vlastnosti přenosových sítí a provádí se
koncové řízení. Transportní vrstva je první vrstvou nacházející se pouze v
koncových systémech (nikoli v systémech propojování sítí). Mezi základní funkce
transportní vrstvy patří koncová detekce a oprava chyb a koncové řízení toku.
Transportní vrstva se nestará o směrování ani o přepojování, ale poskytuje
sousední vyšší relační vrstvě následující služby (většina architektur proto
nabízí dva základní transportní protokoly, např. TCP nebo UDP v TCP/IP):
- transportní službu se spojením fáze navázání, udržování (přenos dat) a
zrušení transportních spojení,
- transportní službu bez spojení jen přenos bloků.
Transportní vrstva tvoří rozhraní mezi částí otevřeného systému, tvořenou
vyššími vrstvami a týkající se vlastní aplikace (navazující na síťové
zpracování v koncových systémech), a nižšími vrstvami, které tvoří přenosovou
část a jsou přímo svázány s přenosem bitů.
Vyšší vrstvy
Nejvyšší vrstvy referenčního modelu, relační, prezentační a aplikační, již díky
transportní vrstvě nejsou závislé na samotném fyzickém řešení sítě a plně
slouží samotné uživatelské komunikaci a síťovým aplikacím v jednotlivých
koncových (otevřených) systémech.
Smyslem relační vrstvy je organizovat a synchronizovat dialog mezi
spolupracujícími prezentačními entitami a řídit výměnu dat mezi nimi.
Prezentační vrstva zajišťuje transparentní přenos zpráv mezi koncovými
uživateli (zejména pomocí transformace dat, formátování a případné komprese
dat) a zabývá se tedy jen strukturou zpráv a nikoliv jejich významem
(sémantikou), který je znám jen aplikační vrstvě.
Účelem aplikační vrstvy je poskytnout aplikačním procesům přístup ke
komunikačnímu systému a tím umožnit jejich vzájemnou spolupráci. Mezi služby
poskytované aplikační vrstvou patří přenos zpráv, identifikace komunikujících
parametrů (jmény, adresami, podpisem), zjištění stupně okamžité připravenosti
komunikujícího partnera, stanovení pověření pro komunikaci, dohoda o
mechanismech ochrany zpráv, ověření přípustnosti komunikujících parametrů,
určení přiměřenosti prostředků, určení způsobu přiřazení tarifů a přijatelné
kvality poskytovaných služeb, synchronizace spolupracujících aplikací, výběr
způsobu dialogu včetně postupu jeho navázání a ukončení, dohoda o odpovědnosti
za opravy chyb a o postupech řízení celistvosti dat, dohoda o omezeních
týkajících se syntaxe zpráv (struktura, kódy, abecedy).
K zabezpečení služeb aplikační vrstvy jsou potřebné funkce, které jsou zahrnuty
v nižších vrstvách a jsou poskytovány formou patřící jen do vrstvy aplikační.
Na rozdíl od ostatních vrstev mohou funkce v aplikační vrstvě provádět nejen
programy a technické prostředky, ale i lidé.
Mezi nejznámější síťové aplikace patří např. elektronická pošta (např.
aplikační protokol SMTP v architektuře TCP/IP), přenos souborů (např. protokoly
FTP nebo TFTP v architektuře TCP/IP), vzdálený přístup (např. protokol TELNET u
TCP/IP), komunikace mezi servery a klienty, management sítí (např. protokol
SNMP pro TCP/IP).
Autorkou seriálu o sítích je Ing. Rita Pužmanová, CSc., specialistka na
propojování komunikačních sítí (rita@ieee.org).
V příštím čísle naleznete přehled v současnosti používaných sítí LAN, jejich
charakteristiku, vlastnosti a vývojové trendy.0 0119/FEL o
Seznam použitých zkratek
FTP File Transfer Protocol
IEEE Institute of Electrical and Electronics Engineers
IP Internet Protocol
ISDN Integrated Services Digital Network
ISO International Organization for Standardization
ITU International Telecommunications Union
LLC Logical Link Control
MAC Medium Access Control
MAN Metropolitan Area Network
OSI Open Systems Interconnection
OUI Organization Unique Identifier
PCI Protocol Control Information
PDU Protocol Data Unit
SAP Service Access Point
SMTP Simple Mail Transfer Protocol
SNAP SubNetwork Access Protocol
SNMP Simple Network Management Protocol
TCP/IP Transmission Control Protocol/Internet Protocol
TFTP Trivial File Transfer Protocol
VoFR Voice over Frame
VoIP Voice over Internet Protocol
WAN Wide Area Network
Další zdroje:
Propojování sítí s TCP/IP, Rita Pužmanová, Kopp, ISBN 80-7232-080-7, 203 s.,
1999
Komunikační sítě od A do Z, Rita Pužmanová, Computer Press, ISBN 80-7226-098-7,
446 s., 1998
Doporučení řady X, Rita Pužmanová, LANcom, ISBN 80-902251-0-1, 102 s., 1996
Anglicko-český překladový slovník komunikační techniky, Rita Pužmanová a Boris
Kubín, LEDA, 2000 (v tisku)
Datové sítě a služby, Rita Pužmanová, Vydavatelství ČVUT, připravováno












Komentáře

K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.