Jak a proč se dělají záplaty

Internet | 01.06.05

Už jste někdy záplatovali počítač?To znamená, zda jste do něj instalovalinějakou aktualizaci programu? Pokud máte operační systém od Microsoftu a používáte internet, pak skoro určit...





Už jste někdy záplatovali počítač?To znamená, zda jste do něj instalovali
nějakou aktualizaci programu? Pokud máte operační systém od Microsoftu a
používáte internet, pak skoro určitě ano. Ale ani dalším programům a systémům
od jiných výrobců se potřeba záplatování nevyhýbá. Co ale ve skutečnosti taková
záplata představuje? Jak se dělá a jakými mechanismy se distribuuje? A proč by
její výroba neměla být otázkou několika desítek minut?

Svět je plný počítačů a ty jsou plné aplikací. Každý program, než je uvolněn
pro veřejnost, prochází testováním. Počínaje výrobkem nadšence, který si jej
ověří alespoň u dvou kamarádů, zda nepadá, až po profesionální produkt
softwarové společnosti s tisíci zaměstnanci, která jej kontroluje mnohem
sofistikovanějšími metodami. V každém případě aplikace, která se dostane do
volného oběhu nebo prodeje, by měla být alespoň minimálně funkční. Mnoho chyb
však nelze odhalit ani tím nejpodrobnějším testováním. A tak se čas od času
stane, že je nějaký nedostatek v programu objeven až po nějaké době při jeho
používání. Jak si ukážeme dále, nemusí jít vždy nutně pouze o chybu, která by
souvisela s nešikovností programátora nebo toho, kdo aplikaci navrhoval.
Problematické místo může v aplikaci vzniknout mnoha dalšími způsoby nebo si jej
tam dokonce lidé mohou přimyslet.
V každém případě pak je nutné problém nějak vyřešit. U jednoduchých programů se
to dělá vydáním aktualizované verze. Problém v aplikaci prostě odstraníme tím,
že ji odinstalujeme a nahradíme takovou verzí, kde se již tento nedostatek
nevyskytuje. Vydávání aktualizovaných verzí aplikací však má také svoje
nedostatky. Hlavním z nich je, že aktualizovaný program je potřeba nejprve
odinstalovat - to často znamená vymazat i jeho data a přijít o jeho nastavení.
Nová verze také nemusí být nejmenší a především představuje zásah do
fungujícího prostředí (byť s chybou).
A tak je zde druhá možnost, kterou je vydávání jednotlivých aktualizací. Tedy
jakýchsi balíčků, jež nahrazují vybrané části programu. Lidově se jím říká
záplaty a v poslední době se s nimi můžeme setkat takřka na každém kroku. Proč?
Protože, jak se ukazuje, dokonalá aplikace nebo dokonalý systém neexistuje a
záplatovat se chtě nechtě musí. Vydávání aktualizací (záplat) nicméně kromě
řešení problémů také přináší a vyvolává mnoho dalších obtíží.

Typy problémů
Pokud čtete elektronické či papírové časopisy o počítačích, víte, že takřka
každý druhý den je vydána aktualizace nějakého programu. Tyto aktualizace
obvykle řeší "bezpečnostní chyby". Stalo se módou posledních několika let
hledat tyto chyby v oblíbených operačních systémech a aplikacích. Ačkoliv
"nejděravější" jsou v tomto smyslu operační systémy z rodiny Windows, není to
pouze vina jejich výrobce - společnosti - Microsoft ač právě na ni je vina
často svalována. Opravované chyby jsou často dílem kutilů, kteří je schválně
vyhledávají. Takto záplatované "problémy" by bez svých objevitelů pravděpodobně
neexistovaly a jejich řešení může v některých případech přinést více neštěstí
než pozitiv. Bezpečnostní chyby navíc ani zdaleka nejsou jediným typem
problému, který by vyžadoval aktualizaci. Základním předpokladem je, že problém
je nalezen až po oficiálním vydání aplikace. V zásadě můžeme události, jež
vedou k vydávání záplat, kategorizovat takto:
Funkční chyby jsou nedostatky ve fungování aplikace nebo její části. Komponenta
(funkce či něco podobného) většinou díky nedokonalému testování za určitých
okolností selhává, nebo nefunguje tak, jak by fungovat měla. Některé části
aplikace nejsou za určitých okolností dostupné nebo jsou nepoužitelné. Příčinou
funkční chyby je většinou chyba na straně programátorů a softwarových inženýrů.
Vnitřní kolize vznikají tehdy, když si dvě části stejného programu nebo systému
uvnitř nerozumí. V důsledku toho může docházet k selhávání části aplikace nebo
celku. Aplikace (systém) se může chovat neočekávaně, může padat, může docházet
ke ztrátě dat. Vnitřní kolize se nejčastěji vyskytují tehdy, když různé části
programu vyvíjejí různé týmy a dostatečně nekomunikují (nebo nepřipraví
dostatečnou dokumentaci). V současné době je tento typ kolizí u nových aplikací
vzácností a někdy vzniká jako důsledek předchozích aktualizací. Celkově
množství výskytu těchto chyb klesá.
Vnější kolize neboli nekompatibilita. Aplikace může být nekompatibilní buď s
jinou aplikací, nebo se součástí operačního prostředí, ve kterém funguje,
případně s hardwarem. K nekompatibilitě může dojít vlivem nedokonalého
testování (vina je na programátorech), ale také vlivem časového posunu. V tom
případě se program stane nekompatibilním s "moderním" operačním systémem ne
proto, že by se změnil on, ale proto, že se změnil operační systém.
Nekompatibilita je tedy vyvolána někým jiným a původní programátoři za ni
nemohou. Podobně mohou kolidovat i jednotlivé aplikace mezi sebou. Ne vždy je
taková kolize odstranitelná a ne vždy má smysl se ji snažit odstranit.
Příkladem jsou antivirové systémy. V manuálu ke každému z nich najdeme, že jej
nesmíme používat současně s jiným systémem.
Změna použití se týká především operačních systémů. Funkce, která byla
zamýšlena pro určité použití, se v praxi používá jinak. Na takové použití ale
není konstruovaná, a tak je potřeba tuto funkci přepracovat, aby vyhovovala
novému účelu.
Exploit - konečně to nejoblíbenější. V nějaké části aplikace nebo systému je
objeven nedostatek a je popsán způsob, jak tohoto nedostatku využít k překonání
ochrany aplikace a pro přístup k informacím v ní uloženým, který nebyl tvůrci
plánován. Většinou se to týká jednotlivých programů, v krajním případě ale může
úspěšný exploit jediné aplikace vést až ke stavu, kdy ten, kdo jej využije,
získá přístup k celému počítači nebo počítačovému systému.
Interpretační chyby - nejedná se o chyby v pravém slova smyslu, ale o
nedorozumění. Něco, co je ve své podstatě naprosto bezproblémové, se stává
problémem v důsledku toho, jak je to interpretováno. Nedorozumění mezi tvůrci
aplikace nebo systému a mezi jeho uživateli nebo tvůrci podřazených aplikací
vede až k tomu, že se objeví některá z předchozích chyb a interpretační selhání
se tak stává například důvodem, proč něco objektivně nefunguje jak má, nebo je
dokonce vystaveno riziku napadení. Interpretační chyby lze považovat za hlavní
zdroj jak vnějších, tak i vnitřních kolizí.
Toto byly pouze některé z problémů, které vyvolávají potřebu aktualizací.
Pokusili jsme se vytvořit seznam generických chyb. Tento seznam není úplný a
nemusí být ani přesný, nicméně by měl poskytnout dostatečný přehled o
základních a nejčastějších nedostatcích. Běžný počítačový program je v současné
době již poněkud složitou záležitostí. V jeho jádru se díky použití
sofistikovaných vývojových nástrojů dokonce - ač je to paradoxní - nemusí
vyznat ani jeho tvůrci. Především z hlediska bezpečnostních problémů je možné,
že nedostatek vznikne naprosto mimo kontrolu autorů aplikace, aniž by na něj
mohli včas přijít. To je důvod, proč je mnoho nedostatků i přes intenzívní
testování aplikací objeveno až mnoho měsíců po jejím oficiálním uvolnění.

Jak doktor vyměnil nohu
Jak jsme si řekli, pokud se v nějakém systému najde chyba, existují dvě cesty,
jak z toho ven. První možnost je, řekneme-li to trochu zjednodušeně, vymazání
této aplikace a její nahrazení novou, bezchybnou verzí. To je ale velmi často
problém - tím větší, s čím složitější aplikací pracujeme (zkuste kvůli chybě v
kalkulačce reinstalovat Windows). Proto softwarové firmy vydávají balíky
aktualizující pouze jednotlivé části jejich dílek. Bohužel, takový balík -
záplata řešící problém nebo aktualizace, dodávající novou funkci či vlastnost -
s sebou nese nejedno riziko. Především je potřeba zvládnout aktualizační
mechanismus. Pokud se to nepovede, může nainstalování updatu vést k většímu
problému než byl ten, který měla záplata řešit. Mezi další rizika patří
"pooperační" problémy. Například opravená komponenta se nebude snášet s něčím
jiným. Vzniku podobného problému se výrobci softwaru snaží zabránit tím, že
stejně jako aplikace, která má být opravována, prochází i záplaty velmi přísným
testováním na oba dva typy kolizí a na další možnosti, jak by mohly negativně
interferovat s okolním prostředím. To ale neznamená, že se vždy podaří všechny
nedostatky objevit. Celý proces by se dal přirovnat k tomu, kdybychom chtěli
zraněnému člověku přišít novou končetinu od někoho jiného. V případě, že se to
podaří, bude tento člověk znovu chodit. Pokud ale nikoliv, možná umře. Rizika,
která jsou spojena se záplatováním aplikací a především pak operačních systémů,
se v případě, že takový systém, respektive stejné či přímo kooperující
komponenty jsou záplatovány vícenásobně, mnohonásobí. Vzniká pak totiž zmatek
vycházející z toho, že současně může existovat mnoho různých verzí prakticky
téhož. Tím se sice (spekulativně) může zvyšovat bezpečnost, protože heterogenní
systém není možné napadnout tak snadno jako systém víceméně jednolitý. Současně
ale klesá kompatibilita se součástkami a s aplikacemi, které jsou na takovém
systému závislé, a dále dochází k problémům i v jeho vlastním rámci. Například
při nesprávném používání některých z funkcí systému podřízenými programy může i
při takové změně, která by "papírově" neměla být nekorektní, dojít větší
aktualizací jeho vnitřních částí k zásadnímu narušení konzistence běžících
aplikací. Takové chybě se říká "Guru Meditation" a můžeme se s ní setkat takřka
vždy, když je vydána nová verze operačního systému pro jakýkoliv počítač.
Přichází ale často i s jednotlivými aktualizacemi - například s nedávným
vydáním balíku SP2 pro Windows XP od Microsoftu. To je ovšem trochu odbočka
někam jinam.

Jak se dělá aktualizace?
Je půlnoc a automatický systém ve vašem počítači zjistil, že je k dispozici
nová verze jedné ze síťových komponent. Během několika minut dojde k jejímu
stažení z aktualizačního serveru Microsoftu a nainstalování do vašeho počítače.
Že se uvnitř něco změnilo, se díky plně automatickému nastavení v podstatě
nedozvíte. V době, kdy se aktualizace stahuje, totiž spíte a ráno počítač
funguje stejně, jako fungoval večer, i když s novou komponentou. Jak je to
možné? Proces, který na první pohled vypadá jednoduše a nic od vás nevyžaduje,
je výsledkem poměrně dlouhého vývoje plného omylů. A sám o sobě rozhodně
jednoduchý není. Pojďme se tedy podívat, jak taková modelová aktualizace vzniká.
( Na počátku je nalezení problému. Řekněme, že nezávislý bezpečnostní auditor
našel (česky a mnohem přesněji bychom řekli, že vyšťoural) zranitelnost v
komponentě webového prohlížeče. Při použití určité syntakticky sice správné,
ale nesmyslné struktury skriptovacího jazyka na webové stránce se stane, že
prohlížeč v operačním systému zareaguje chybně. Jeho část se zacyklí a pokud je
mu následně dodán odkaz na spustitelný soubor, vykoná jej, aniž by se zeptal
uživatele. To je krajní možnost chyby a navíc velice generalizovaná, nicméně
právě takto některé z objevených bezpečnostních nedostatků vypadají. Auditor
dále zjistí, že k problému je náchylná pouze jedna verze webového prohlížeče,
přitom stejný operační systém může obsahovat nejméně tři různé verze. Podle
toho, kdy byl vydán, zda byla již aktualizována jeho jiná část a také podle
toho, v jaké jazykové verzi v daném systému existuje.
Webový prohlížeč se skládá z mnoha komponent. Když problém zobecníme (velmi
silně), pak tyto komponenty můžeme najít na disku počítače na různých místech
nejčastěji v podobě dynamických knihoven - souborů s příponou .dll. Každá z
těchto knihoven obsahuje číslo své verze. Toto číslo je, když se na něj
podíváte, poměrně podrobné. Identifikuje totiž jednak generaci dané komponenty,
jednak její samotnou verzi a jednak číslo sestavení, tak zvaný build. Chyba se
pak může vyskytovat v určitém rozsahu sestavení, řekněme tedy, že je potřeba
aktualizovat soubory, které mají číslo verze v rozsahu 6.0.2400.1200 -
6.0.2400.1300. Čísla mají vnitřní význam, který může být u různých produktů
různý a rozdíl jedné stovky v čísle buildu rozhodně neznamená, že na světě je
sto různých verzí. V každém případě víme, kde chybu hledat.
Jak ji ale opravit? Výrobce musí přesně vědět, za jakých okolností je možné
nalezeného bezpečnostního nedostatku využít. Jedině simulováním takových
okolností je možné problém v komponentě prostudovat a zjistit, co přesně jej
způsobuje. Mnoho aplikací včetně webového prohlížeče se programuje ve
vývojových balících, pracujících na tak zvané vysoké úrovni. To znamená, že
programátoři se k nejnižší vrstvě aplikace již prakticky nedostanou, ale právě
tam dochází k největšímu počtu chyb. Zranitelná komponenta je spouštěna v
prostředí, které umožňuje její přesné monitorování a na základě jejich reakcí
je vyhledán jak potenciál selhání, tak i přesný mechanismus, jenž k němu vede.
Následně jsou navrhovány změny, které je potřeba provést, aby došlo k odbourání
zjištěné závady. Tyto změny ale musí být navrhovány s ohledem na další věci,
mezi něž patří zejména:
Zachování funkčnosti. To znamená, že všechno, co má prohlížeč správně umět a co
fungovalo před vydáním záplaty, musí fungovat i posléze.
Zachování konzistence. Aktualizací jedné části nesmí vzniknout chyba v jiné
nebo nesmí dojít ke kolizi s jinou.
Zachování kompatibility. Programy určené pro webový prohlížeč by měly fungovat
i poté, co se některá jeho část změní. To je problém, protože do duše jejich
autorů programátoři prohlížeče nevidí.
V některých případech stačí provést drobnou změnu a potřebnou část
překompilovat. V okamžiku, kdy se tak stane, dojde ke zvýšení čísla build a
případně subverze upravované komponenty. Jindy je změna výraznější nebo je
dokonce třeba celou komponentu přepsat. Zde si musíme uvědomit, že co na disku
počítače představuje soubor o velikosti několik desítek kilobajtů, je ve
skutečnosti moře řádků zdrojového kódu v programovacím jazyce. Vyznat se v něm
není zdaleka jednoduché, zejména ne v případě, kdy chybu způsobuje až
kompilátor - program, který převádí zdrojový kód komponenty do podoby, která je
srozumitelná počítači a dalším kompilovaným programům.
Změna v jedné komponentě si také může vynutit změnu v dalších částech. Ty sice
opravovanou chybu neobsahují, nicméně by posléze mohly se změněnou částí
programu prohlížeče interferovat, a tak je nutné zajistit, aby k tomu nemohlo
docházet. Zalepení jediné chyby tak vede k nutnosti vyměnit řekněme dvě další
knihovny.
( Testování aktualizovaných částí. Řekněme, že výrobce úspěšně aktualizoval
jednu část webového prohlížeče a vyřešil tak potenciálně zneužitelné místo.
Aktualizované části se dostávají na testovací pracoviště. Zde je třeba zjistit,
zda jejich nasazení - to znamená výměna starších verzí za novější v potenciálně
napadnutelných systémech - nemůže způsobit nějaký problém. Komponenty se
testují na množství počítačů a jsou schválně uváděny do takových situací, u
nichž se předpokládá, že by mohly způsobit problémy, interference, nebo by
mohly být vyvolány hackerem ve snaze najít další bezpečnostní nebo funkční
nedostatek. Velmi často se stane, že při takovém testování je skutečně další
problematická část objevena a je nutné s celým procesem vytváření aktualizace
jít prakticky vzato zase na začátek. To se může několikrát opakovat, až
testovací středisko dospěje k názoru, že aktualizovaná verze je v rámci
možností bezchybná.
V minulosti došlo u produktů Microsoftu, ale i dalších výrobců několikrát k
tomu, že při programování záplaty, respektive aktualizované komponenty byla
zanedbána fáze testování. Výsledkem bylo, že aktualizovaná komponenta způsobila
mnohem větší problémy než ty, které vlastně měla řešit. V současné době probíhá
velmi detailní testování každé připravované aktualizace. V případě
bezpečnostních záplat ale toto testování silně komplikuje faktor času. Dochází
totiž k tomu, že čas mezi objevením nedostatku a jeho praktickým zneužitím se
zkracuje. Červi, založení na nově objevených nedostatcích, se objevují hodiny
poté, co byly tyto nedostatky zveřejněny. Strategie založené na utajování
bezpečnostních problémů až do okamžiku, kdy jsou vydány záplaty, se ukazují
jako ne zrovna účinné, a tak se testovací týmy bezpečnostních, ale i funkčních
aktualizací dostávají do časového stresu. Tím pochopitelně stoupá
pravděpodobnost, že vydaná záplata obsahuje chybu. Existuje několik různých
koncepcí co s tímto stavem dělat a jejich popis by zde byl nad naše možnosti.
Následuje fáze přípravy samotné aktualizace. Až doposud jsme totiž hovořili
pouze o aktualizované verzi komponenty, u níž byla objevena chyba, a o nové
verzi několika dalších, které, jak se ukázalo, s touto komponentou
bezprostředně souvisí. Zkušený uživatel nebo počítačový nadšenec by si byl
schopen ve zranitelném webovém prohlížeči tyto komponenty vyměnit sám. To ale
rozhodně neplatí o uživateli nezkušeném a už vůbec ne o správci, který má na
starosti řekněme několik desítek až stovek počítačů. U každého z nich by musel
zjistit, zda obsahuje zranitelnou verzi, a teprve kdyby zjistil, že ano, měl by
ji nahradit za novou, bezchybnou. To ale také může znamenat nutnost pracovat s
procesy v počítači, některé z nich zastavit, aby došlo k "odblokování" souboru
a ten mohl být přepsán, eventuálně restartování počítače a znovuspuštění
procesů. Proto je vytvořena aktualizace - balíček. Ta se skládá jednak z
aktualizovaných souborů a jednak ze seznamu akcí, které je potřeba provést, aby
byla aktualizace nainstalována. Vzniká záplata v takové formě, jak ji známe.
Tato záplata je následně instalována do počítače.
Instalace záplaty - ať už ji zprostředkovává k tomu určený systém, třeba
Windows Update, nebo ji provádíme ručně vypadá následovně.
Nejprve instalační balíček (z praktických důvodů mívá formu jednoho
spustitelného souboru) zkontroluje, zda nedošlo například při jeho stahování z
internetu nebo zápisu na médium, ze kterého jej spouštíme, ke změně obsažených
dat. Pro tyto účely jsou v něm uloženy kontrolní součty všech souborů
aktualizace i příslušných skriptů, které se v něm nacházejí. Spustitelná část
balíku jej extrahuje do počítače a porovná, zda to, co bylo extrahováno,
odpovídá přesně tomu, co tvůrci zabalili a vypustili do světa. Aktualizace jsou
totiž potenciálním cílem hackerů. Může také dojít k jejich narušení během
přepravy - instalování jakkoliv porušené komponenty do jinak fungující aplikace
nebo operačního systému by mohlo mít katastrofální následky.
Pokud je všechno v pořádku, musí instalátor zjistit, zda počítač, ve kterém byl
spuštěn, aktualizaci vůbec potřebuje. Jestliže instalujeme aktualizaci ze
spustitelného souboru, tedy ručně, děje se tak až po jejím extrahování.
Jestliže ale používáme aktualizační systém, je tento proces převrácen a provádí
se úplně na začátku, ještě před stažením updatu ze serveru výrobce softwaru.
Nutnost aktualizace se zjišťuje podle čísel verzí komponent. Existuje několik
přístupů, uveďme si tedy některé z nich:
- V počítači je komponenta určité verze (ekvivalence).
- V počítači komponenta určité verze chybí, nebo je k dispozici verze nižší
(škála).
- V systému najdeme několik komponent daných verzí (výčet).
Na základě těchto pravidel se rozhoduje o nutnosti aktualizace. Kromě verzí
však mohou rozhodovat i další faktory. Těm, které musí být splněny, aby mohlo
dojít k nainstalování záplaty, říkáme podmiňující. Je to například určitá
jazyková verze operačního systému - některé záplaty totiž nelze nainstalovat na
verzi jinou. Existují ale i takové, které nainstalování záplaty, byť je pro
daný systém určena, zabrání - jsou jejími kontraindikátory. Může jít například
o přítomnost jiného softwaru nebo komponenty, která se s tou aktualizovanou
vylučuje. Možností je ovšem pochopitelně ještě o něco více.
Následně je třeba zajistit, aby instalátor záplaty měl právo přístupu k
souborům, které má změnit. Prakticky to znamená zastavení procesů, jež tyto
soubory používají. V moderních Windows lze tuto akci provádět za plného chodu
systému, ve starších verzích však byla výměna systémového souboru nerozlučně
spjata s restartováním operačního systému a s následnou operací, která byla
sice technicky velmi zajímavá, ale současně poměrně riskantní. Po této operaci
byla nutná výměna samotných souborů, které předcházelo zálohování jejich
původních verzí. Je to proto, aby bylo možné v případě potřeby aktualizaci
(záplatu) zase odinstalovat a vrátit se k původnímu stavu vyměněných komponent.
Zajímavý problém se v tomto okamžiku objevuje tehdy, jestliže je jedna
komponenta aktualizována vícenásobně.
Po provedení výměny souborů je většinou potřeba ještě upravit konfiguraci
daného programu. V případě webového prohlížeče to znamená změnit záznam o jeho
verzi, aby ji mohlo být možné při dalších aktualizacích správně identifikovat,
případně pro potřeby aplikací, které jej využívají. Záznamy o provedených
záplatách se ukládají do speciálních katalogů. Ty slouží k odlaďování programů,
sledování jejich změn a mají význam i z hlediska počítačové bezpečnosti.

Excesy se záplatami
Záplaty aplikací a systémů problémy účinně řeší, ale jak jsme si zde již
několikrát řekli, mohou je i způsobovat. Totéž bohužel platí o záplatovancích
aplikacích. Chyby již byly nalezeny v aktualizačním mechanizmu společnosti
Symantec, ale také v několika dalších, menších. Dalším faktorem je, že
"doporučené", tedy plně automatické nastavení v podstatě zcela vynechává z
procesu aktualizace počítače uživatele. Ten tak sice není odpovědný za
potenciální problémy, k nimž může dojít, ale ztrácí kontrolu nad tím, co přesně
se s jeho systémem děje. Většina aktualizačních mechanismů má různá střední
nastavení, nicméně tato nastavení bývají označována jako expertní a běžní
uživatelé jsou od nich (v zásadě správně) odrazováni. Několik nedávných
problémů ovšem ukazuje, že ani aktualizacím nelze stoprocentně věřit. Naštěstí
se již softwarovým výrobcům podařilo vyřešit zásadní problém aktualizačních
systémů - totiž otázku, jak má aktualizace opravit sama sebe.

Záplaty potřebujeme
Bez aktualizací softwaru (jak funkčních, tak i bezpečnostních) se v současné
době již prakticky neobejdeme. Jejich existence a vývoj má svá pozitiva, ale
přináší také bohužel negativní důsledky. Těchto negativních důsledků bychom si
měli být vědomi. Lze předpokládat, že v dohledné době množství objevených
bezpečnostních mezer, především v operačních systémech, bude dále stoupat.
Jestliže přitom hovoříme pouze o záplatování Windows, dopouštíme se veliké
chyby. Jak se totiž na desktopové počítače dostávají alternativní systémy,
především různé distribuce OS GNU/Linux, stoupá počet chyb, které jsou objeveny
i v nich a tím pádem stoupá i potřeba aktualizací. Pro ty, kteří si zvykli
hanět Microsoft, že jeho produkty jsou vadné, se v souvislosti s uvedeným
trendem blíží do jisté míry "doba pravdy". Například aktualizace Linuxu je v
mnoha ohledech technicky obtížnější než aktualizace systémů Windows, především
díky dodnes ne zcela dokonale zvládnutému systému balíčků a jejich vzájemných
závislostí, které se často týkají jednotlivých verzí.
Záplaty nás tedy provázejí a ještě provázet budou. Doufáme, že tento text
přinesl alespoň základní informaci o tom, jak vypadá jejich vývoj, testování a
distribuce. V mnoha ohledech by se dalo říci, že jde o proces, který je
obtížnější než proces vývoje původního softwaru, který je následně záplatován.
Někteří odborníci tvrdí, že vývoj záplaty se trochu podobá psaní dalšího dílu
rozjetého televizního seriálu - víte přesně, co děláte, ale naprosto vše musí
sedět. Za vším tím tichým stahováním a instalováním komponenty někdy o půlnoci
nebo ve dvě hodiny ráno je ukryt vskutku poměrně složitý proces, který jsme zde
mohli spíše jen naznačit, než popsat do všech důsledků. Pokud vás zajímají
další informace, obraťte se na weby určené pro programátory. Najdete jich tam
mnoho - avšak informace budou mnohem více technického rázu.

Automatické aktualizační systémy
Aktualizační systémy jako například Windows Update nebo Live Update společnosti
Symantec pomáhají udržovat produkty, pro něž jsou určeny, v aktuálním stavu. To
znamená, že průběžně zjišťují verze nainstalovaných komponent a pomocí
speciálního protokolu je porovnávají s těmi nejnovějšími dostupnými. Pokud je
vydána aktualizace, pak se tyto systémy postarají o její korektní stažení a
nainstalování. Pravdou je, že ne vždy je možné používat jejich služeb, ale
práci při aktualizacích počítačů výrazně usnadňují. V případě velkých podniků
jsou aktualizace některých komponent testovány ještě dříve na úrovni k tomu
určeného oddělení firmy, až pak jsou nainstalovány jednotlivým uživatelům. V
tom případě se například u produktů Microsoftu aktualizace jednotlivých
počítačů neprovádí ze serveru Windows Update, ale z k tomu určených serverů v
rámci firmy. Totéž se děje i tam, kde se více lpí na tom, aby všechny počítače
fungovaly naprosto spolehlivě a také tam, kde právě dvakrát nedůvěřují výrobcům
softwaru.












Komentáře

K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.