Bída a lesk placení on-line

Internet | 01.09.04

Koupili jste si již něco v on-line obchodě? Pořídili jste si nějakou službu?Objednali film? Jak jste platili? Možností je mnoho, dokonalá však není žádná. Problémy s placením za zb...





Koupili jste si již něco v on-line obchodě? Pořídili jste si nějakou službu?
Objednali film? Jak jste platili? Možností je mnoho, dokonalá však není žádná.

Problémy s placením za zboží a služby ze světa internetu jsou jedním ze
středoevropských a českých specifik. Protože to, co bylo v USA a západní Evropě
běžné, u nás velmi dlouho nešlo, či pouze s krajními obtížemi. A tak se dnes
můžeme v Česku potkat s různými metodami placení za služby pomocí těch
nejroztodivnějších metod. Jak je dnes možné u nás za zboží zaplatit? Jaké jsou
klady a zápory jednotlivých možností? A jaká je budoucnost placení? Pojďte se s
námi v tom labyrintu zorientovat.

Přednosti platebních instrumentů on-line
Vývoj platebních instrumentů, který směřuje k vytvoření jakéhosi standardu,
podporuje ekonomiku prostřednictvím internetu. Na dobírku je sice možné prodat
cokoliv od špendlíku až po lokomotivu, avšak nelze tak prodat jakoukoliv
službu. Elektronické platební systémy naproti tomu umožňují rychleji,
flexibilněji a v důsledku i levněji provozovat prodej služeb, informací, obsahu
všech možných druhů. To je velmi podstatné při rozvoji podnikání
prostřednictvím sítě a při rozvoji jednotlivých služeb.

Chceš? Zaplať!
Desítky velkých i malých internetových obchodů nabízejí své zboží v českých
končinách již roky. Kromě toho existuje také mnoho portálů a serverů
nabízejících zajímavé služby. Od hostingů přes zasílání nejrůznějších informací
po vyspělé funkce související například s mobilními telefony a další, výběr je
zkrátka velmi bohatý. To vše se ale musí uživit, aby to mohlo fungovat, a po
reklamních příjmech se stává stále významnějším zdrojem peněz vybírání různých
poplatků od uživatelů. Lidově řečeno, jestli něco chceš, tak za to musíš
zaplatit. Nabízí se otázka, jak.
V některých částech světa již roky funguje placení prostřednictvím standardních
platebních karet kompatibilních s některou z velkých asociací, jež je vydávají.
U nás jsou nejrozšířenější karty typu VISA a Eurocard/Mastercard. Právě toto
placení je ale také jedním z nejproblematičtějších a v ČR je velmi dlouho
nebylo prostřednictvím tuzemského operátora (banky) vůbec možné využívat. Dnes
to již naštěstí možné, jak si dále ukážeme, je. Nicméně touha po penězích na
straně podnikatelů a ochota je platit na straně uživatelů vedly k vyvinutí a
uvedení do provozu různých alternativních systémů placení, a tak již dnes
můžeme říci, že platit se na internetu dá, a to mnoha způsoby.

Elektronický obchod - po vzoru katalogů
Když si objednáme nějaké zboží prostřednictvím klasického elektronického
obchodu, většinou se od nás bude očekávat ta nejklasičtější forma zaplacení při
jeho dodávce, jaká je obvyklá u objednávek z různých katalogů. Tedy dobírka. Ke
službám, jež nabízí Česká pošta, postupem času přibyl kontingent alternativních
dopravců. Firmy jako DHL a další jsou schopny doručit balíček rychle a
spolehlivě na zadanou adresu, a zároveň s jeho předáním inkasovat od zákazníka
požadovanou sumu. To má mnoho předností, stejně tak jako mnoho nedostatků.
Nedostatky se nacházejí především na straně provozovatele elektronického
obchodu. Objednat si totiž může technicky vzato kdokoliv odkudkoliv cokoliv a
může se vydávat za někoho jiného. Zásilka doručená na falešnou adresu,
nedoručitelná, nebo odmítnutá příjemcem jako nevyžádaná je pro prodejce
problém. Jednak mu totiž vytváří další výdaje, které se musí někde promítnout,
jednak se vystavuje zvýšenému riziku, pokud jde o zboží a jeho bezpečnost v
průběhu cesty. Ano, a i to jsou další výdaje. Další systémy placení sice je
možné nasadit, nicméně narážejí na problémy, a kromě těch technických existují
i lidské. Jedním z nich je skutečnost, že mnoho uživatelů, tedy vlastně
obyčejných lidí, kteří si něco koupí, jsou zvyklí využívat služeb dobírky a jen
neradi přistoupí na jinou možnost. To je ovšem fakt, s nímž mohou samotní
obchodníci cokoliv udělat jen ve velmi omezené míře, a především velice pomalu.
Nicméně na internetu se neprodává jenom klasické materiální zboží. Čím dál
podstatnějším artiklem se stávají služby. A službu pomocí dobírky zaplatit
pochopitelně nelze.

Služby - každý má na něco
Pokud jde o služby, jsou na tom nejlépe ti provozovatelé, kteří mají se svým
zákazníkem otevřený některý z jiných platebních kanálů, optimální jsou klasické
faktury. V tomto ohledu jsou na tom výborně například provozovatelé sítí
mobilních telefonů. On-line portál T-zones (http://www.t-zones.cz) společnosti
T-Mobile a jeho analogie je dokonalou ukázkou, jak skvěle vyřešit placení za
doplňkové služby. Objednáte si například nový vyzváněcí tón, veselou MMSku nebo
JAVA hru, a cena vybraného artiklu přijde na vrub běžného telekomunikačního
účtu. Peníze je možné jak zapsat na klasickou fakturu paušálu, tak i odečíst z
kreditu předplacené služby. To vše je ale umožněno právě provázaností
účtovacího systému se systémem zprostředkujícím samotnou službu. Je možné
okamžitě zkontrolovat bonitu zákazníka, v případě, že je dostatečná, realizovat
objednávku a následně provést zúčtování, byť se to z technických důvodů
neobejde obvykle bez určité časové prodlevy.
Tato výhoda je dána onou provázaností a bez ní neexistuje. Kromě mobilních
operátorů z ní profituje poslední dobou také Český Telecom, který svým
zákazníkům účtuje odebrané filmy z portálu Star Zone (http://www.starzone.cz)
na klasických výpisech za používání pevné telefonní linky. Mimochodem, tento
portál je do jisté míry zajímavým experimentem. V českých podmínkách se jedná o
první pokus o velkoplošné nasazení reálné technologie VoD - tedy videa na
objednávku. I když se zpočátku server potýkal především s nedostatečným a
omezeným obsahem, respektive s jeho nízkou kvalitou a slabou nabídkou, jednou z
nejpovedenějších částí je právě placení.
Na ostatní zůstávají alternativy. Jednou z metod placení, která se ujala, ale
je zároveň bržděna svou naprosto pošramocenou pověstí, je účtování
prostřednictvím jiných telekomunikačních služeb. Dobrou ukázkou je využívání
telefonních linek se zvýšenou tarifikací. Zatímco u některých služeb toto
funguje bez problémů (http://www.sweb.cz), v případě například erotických
webových serverů došlo k narušení této jinak bezproblémové koncepce. Viníkem
tohoto narušení se stalo zneužívání dialerů. Kvůli tomuto jevu došlo jednak ke
kompromitaci placených linek do té míry, že někteří alternativní operátoři
uvažují o jejich blokování, jednak mnoho lidí přišlo o obrovské peníze, které
museli svým opomenutím, svou chybou nebo prostě omylem zaplatit. Přesto se ale
nejedná o žádné "zlo", jak jsou někdy prezentovány, ale o legitimní instrument
placení, a to v obou svých podobách.
První, využívaná právě například Seznamem, je založena na tom, že zákazník v
první fázi zažádá o provedení služby. Následuje výzva, aby zavolal na dané
telefonní číslo a upozornění, kolik jej služba bude stát. Poté, co tak učiní,
se na lince se zvýšenou tarifikací dozví speciální kód, který byl k jeho
objednávce vygenerován. Tento jednorázový kód zadá do potvrzujícího formuláře
na důkaz, že hovor se zvýšenou tarifikací uskutečnil, a tak objednanou službu
uhradil. Poté, co systém autenticitu kódu potvrdí (nemusí být přitom v přímém
kontaktu se systémem telefonní linky) na základě jeho ověření, vybranou
objednávku realizuje.
Je zajímavostí, že na tomto principu se nemusí nutně jen provádět placené
on-line služby, ale také například prodávat software. Aplikaci si v omezené
verzi může z webových stránek výrobce stáhnout kdokoliv. Pokud ale zavoláte na
patřičné telefonní číslo a utratíte na něm dost peněz, dozvíte se sériové
číslo, jež vám otevře ty funkce, které v bezplatné verzi nejsou přístupné, nebo
odstraní její časové omezení.
Druhým využitím placených linek jsou ony diskreditované dialery. Dialer je
softwarová aplikace nebo plug-in, která je schopna vytvořit modemové připojení
k přístupovému bodu poskytovatele služeb podobně, jako se to dělá při vytváření
klasického komutovaného připojení k internetu. V přístupovém bodě poskytovatele
služeb je adekvátní zařízení a systém zprostředkující obsah. Přístupový bod sám
je pak umístěn na telefonním čísle se zvýšenou tarifikací a účtování služby se
odehrává samotným připojením.
V obou případech se samotné zaplacení realizuje pomocí běžného
telekomunikačního účtu zákazníka, platba provozovateli probíhá ve formě
transakce mezi ním a telekomunikačním operátorem.
Variací placení prostřednictvím telekomunikačního operátora a služby se
zvýšenou tarifikací je příjem plateb prostřednictvím SMS zpráv, taktéž se
zvýšenou tarifikací. Co jiného je koneckonců účast v různých kvízech a
soutěžích, které pořádají například televizní kanály při příležitosti
politických debat, sportovních přenosů, nebo hledání populární SuperStar?
Všechny tyto metody znamenají pro poskytovatele služeb výhodu. Své peníze sice
nedostane okamžitě, ale má jistotou, že se jich dočká. V neposlední řadě zde
hraje roli i fakt, že podobné instrumenty není příliš drahé ani technologicky
náročné implementovat za podmínky, že nebudou využívány v příliš masové míře
(klasickým příkladem tohoto je bohužel opět SuperStar). Pro zákazníka existuje
také celá řada předností přímého placení prostřednictvím svého telefonního
účtu. Předně, může si vybrat, z které faktury, alternativně z kterého kreditu
samotné zaplacení provede. Další výhodou je z jeho pohledu vidění vysoká
rychlost a technická jednoduchost. Vždyť stačí někam zavolat a zapsat si číslo,
nebo v počítači provést patřičné nastavení, nebo otevřít program - dialer.
Bohužel ale existují nedostatky, které celý systém podstatným způsobem
komplikují a zavádějí do něj problémy, jichž by se jinak mohl vyvarovat.
Prvním nedostatkem je právě ona svoboda výběru, odkud platit. U dialerů lze za
obdržené služby platit prostřednictvím té telefonní linky, jejímž
prostřednictvím je počítač připojen. U ověřovacích hovorů nebo textových zpráv
to ale tak jednoznačné není. A tak mnoho "zákazníků" použije kolegův mobilní
nebo pevný telefon, přístroj na pracovišti, pokud možno ne ve své kanceláři,
nebo se uchýlí k jinému podvůdku. Výsledkem je, že ten, kdo službu objednal, ji
sice odebere, ale samotné placení padá na bedra někoho, kdo je v tom vlastně
úplně nevinně, aniž by měl jakoukoliv šanci se rozumně leckdy nemalé faktuře
ubránit.
Dalším problémem je rozrůstání "zločinných dialerů". Klasický dialer musí před
navázáním spojení informovat zákazníka o své přítomnosti, o podmínkách
používání a povaze služby, o možných restrikcích a především o ceně, kterou za
jeho užití zákazník zaplatí. To ovšem není zdaleka vždy pravidlem. Mnoho
dialerů se do počítačů pokouší instalovat bez vědomí uživatele. Tyto programy
používají maskovacích technik a dokonce zavádějí nové připojení k internetu či
rekonfigurují stávající. Výsledkem je zmatený uživatel, který sice opět odebírá
službu, avšak bohužel dopředu neví, kolik jej tato služba bude stát, a když to
zjistí, je pochopitelně pozdě.

Což tak založit virtuální peníze?
Nápad založit jakési virtuální peníze není nový. Jejich princip je následující.
Virtuální "banka" získá od svého klienta určitý obnos v běžné měně, který
převede na svou měnu virtuální. Ta může být shodná s reálnou, většinou ale
není. Skutečné a virtuální peníze se převádějí podle pevně stanoveného směnného
kurzu, výsledkem obvykle je, že virtuálních peněz je podstatně více, než těch
skutečných. Firmy zapojené do systému virtuálních peněz mohou na základě svých
dohod a technického propojení s virtuální bankou fakturovat peníze z
uživatelova účtu po jeho osobní autorizaci za provedené služby. Takový systém
není příliš náročný na konstrukci a je velice efektivní. Umožňuje totiž jak to,
že uživatel platí společnosti za odebrané služby či zboží, tak i opak. Tedy že
firma dává virtuální měnu na účet uživatele například za to, že vyplní
marketingový dotazník, nebo že si nejnovější nabídku dočte až do konce.
Tyto systémy, kterým se říká mikroplatební, fungují a fungovaly i u nás až do
okamžiku, kdy změna zákona a jeho podstatné zpřísnění poskytovatele mikroplateb
prakticky zlikvidovaly. Přesto stále virtuální peníze přežívají na různých
portálech. Obvykle jsou rozdávány za využité služby a lze je utratit například
formou slevy a ceny dalších služeb. To je příjemné, ovšem omezuje na možnosti
vždy jen jediného poskytovatele analogickým způsobem, jako se přídavky k
telekomunikačním účtům přímým způsobem omezují na poskytovatele
telekomunikačních služeb.

Kreditní karta a její reinkarnace
Od začátku července 2004, tedy s mnohaletým zpožděním oproti zbytku světa, se
systém přímého placení pomocí platebních karet objevil i u nás. Jeho
provozovatelem je ČSOB (http://www.csob.cz). Systém internetové akceptace
platebních karet funguje tak, že karta zákazníka je v rámci systému placení za
službu či zboží nejprve ověřena provozovatelem a vydavatelskou bankou, podobně
jako tomu je, když vybíráte z cizího bankomatu. Následně je transakce uživateli
i obchodníkovi potvrzena nebo zamítnuta především podle korektnosti
poskytnutých údajů a bonity zákazníka. Obchodníkovi stačí k realizaci
objednávky pouhý souhlas banky - peníze dostane vlivem účetního systému s
určitým zpožděním, ale to není podstatné, protože se nemusí obávat, že by je
snad nedostal. Transakce s kartou se děje v bezpečném, tedy certifikátem
ověřeném a zašifrovaném systému. Údaje o platební kartě se k poskytovateli
služby nedostanou, což je podstatná výhoda oproti starším a na některých
místech - naštěstí ne u nás - stále využívaným systémům. Zákazník má naprostou
kontrolu nad tím, kolik a především komu platí, protože mu tyto údaje garantuje
jeho vlastní finanční ústav - tedy maximálně důvěryhodná instituce. Obchodník
tím také získá vyšší prestiž, opět díky garanci banky.
Nedostatkem tohoto systému je, že pro uživatele představuje dodatečné náklady,
opět podobně jako v případě výběru hotovosti z bankomatu jiného finančního domu
než toho, který spravuje jeho vlastní účet. Nicméně bezpečí, které z celé
transakce plyne, by mělo tuto skutečnost převážit a tak se dá předpokládat, že
obchody a služby s tímto systémem placení se na našem internetu budou množit
jak nejrychleji to půjde. Ne snad proto, že v minulosti by bylo naprosto
nemožné podobnou službu realizovat, ale proto, že by se to muselo dělat pomocí
zahraničních subjektů, což by bylo pomalé a v neposlední míře jak pro
zákazníka, tak i pro provozovatele služby poměrně drahé. Dalším nedostatkem
tohoto systému je otázka jeho podpory na straně dalších českých bank. Ty totiž
mohou mít jak vůči provozovateli, tak i vůči použitému řešení své výhrady, a
akceptace karet se tak může omezit pouze na jejich určité typy (vyšší typy
karet) nebo se také nemusí konat vůbec.

Univerzální karta?
Platební karty, tak jak je známe, sestávají ze tří různých prvků. Prvním je
identifikace majitele, čísla a expirace karty, která je buď vytištěna (různé
Elektrony), nebo vyražena (embossované karty) do jejího povrchu. Následuje
magnetický proužek s kódy, nutnými pro načtení karty klasickým bankomatem nebo
pokladním čtecím zařízením, a proužek určený pro ověřovací podpis majitele
karty.
To vše prozatím stačí, ale existují snahy v rámci on-line bankovnictví
dosáhnout toho, aby karty byly jednak bezpečnější, jednak univerzálnější.
Současná platba kartou vyžaduje opsání jejího čísla a dalších údajů zákazníkem.
Již nyní se ovšem rozšiřují kombinované karty, vybavené navíc ještě čipem. Ten
může obsahovat další údaje o účtu držitele karty, stejně jako jeho digitální
podpis vydaný bankou. Protože kartu s digitálním podpisem je možné snadno a
poměrně levně elektronicky číst a protože její obsah je možné ochránit heslem a
dokonce zajistit, aby podpis sám kartu nikdy neopustil, nabízí se její využití
při on-line placení. Klasickou platební kartu by bylo možné zasunout do čtečky
připojené k počítači nebo integrované do nějaké běžné periferie (nejčastěji
klávesnice nebo monitoru). Pro zákazníka by se akt elektronického placení
zjednodušil na pouhé zadání tajného hesla a potvrzení transakce. Díky tomu by
mohl svou kartu využívat k elektronickým transakcím častěji a utratit tak více,
a svět on-line obchodování by se opět oproti současnému stavu o něco obohatil.

Další možnosti?
Některé teorie tvrdí, že systémy on-line placení by měly mít tendenci jednak ke
konvergenci, jednak k unifikaci. To je pravda, avšak na druhou stranu pravdou
je i to, že existuje celá plejáda různých typů služeb. A tak jako existují
různé služby, každou z nich je vhodné platit různým způsobem. Unifikace by tak
mohla vést paradoxně proti původnímu záměru a proti snaze vytvořit platební
prostředí, v němž by bylo nakupování pomocí internetu nejen rychlé a pohodlné,
ale především bezpečné.

Je třeba se placení na internetu bát?
Nikoliv. Současné metody jsou v případě českých firem, zejména těch, které jsou
organizovány v asociaci APEK, dostatečně bezpečné a není potřeba se samotných
platebních kanálů nijak obávat. To, co je nebezpečné, jsou jednak nekorektní
poskytovatelé služeb, jednak samotní uživatelé, kteří se dostatečně nevěnují
tomu, kolik přesně, komu a za co přesně platí, eventuálně jak. Nynější příchod
českého kanálu pro autorizaci platebních karet zajišťuje dostatečnou úroveň jak
zabezpečení, tak i důvěryhodnosti, což je veliké pozitivum. Placení
prostřednictvím telefonních čísel se zvýšenou tarifikací je bezpečné, avšak
může snadno dojít k zneužití cizí telefonní linky, respektive telefonního účtu,
který je s ní spojen.
Při dodržení dostatečné pozornosti a ostražitosti se tedy skutečně není čeho
obávat.

Vrátí se mikroplatební systémy?
Mikroplatební systémy, které fungovaly i u nás, se ani nestačily dostatečně
rozvinout. Přestože by si jejich obnovení vyžádalo zřejmě změnu legislativy, je
o něm rozhodně dobré uvažovat. Například populární mikroměna Q
(http://www.ilikeq.cz) dosáhla svého času velkého rozšíření, a to bylo v době,
kdy byl i český internet méně rozvinutý, než je nyní. Je více než
pravděpodobné, že v současné době by našla ještě více spokojených uživatelů a
serverů, jež by na ni přistoupily.
Možnost, že by se mikroplatebního systému ujala některá z tuzemských bank, je
poměrně malá. Mikroplatby by jim nemohly garantovat okamžitý zisk a kromě toho
by znamenaly pro z principu konzervativní finanční instituce příliš veliký
výstřelek. Stále je však možné, že se tyto systémy, momentálně přežívající
pouze v prostředí jednotlivých serverů či portálů, zase vrátí a budeme mít opět
možnost platit elektronickými "fazolemi".

Základní nástroje pro on-line placení

Platební karta
•rychlá platba
• pohodlné pro zákazníka i pro poskytovatele služeb/obchodníka
• na západ od nás osvědčená metoda
• u nás jediný poskytovatel
• v případě zahraničních serverů často nespolehlivé
• a také značně nebezpečné

Dobírka

• pohodlné pro zákazníka
• klasický systém, u nás obvyklý a dlouhodobě oblíbený
• zastaralá
• v některých případech drahé pro obchodníka
• i přes konkurenci málo flexibilní

Mikroplatební systémy
• rychlé, spolehlivé
• optimalizované pro on-line prostředí, velice efektivní
• pohyby peněz oběma směry
• prakticky neexistující
• problémem je legislativa

Linky se zvýšenou tarifikací
• rychlé, spolehlivé
• za určitých okolností výhodné pro zákazníka
• výhodné pro poskytovatele
• za určitých okolností nebezpečné pro zákazníka
• zejména v případě dialerů značně zkompromitovaná metoda vlivem nekorektního
používání některými zahraničními, ale bohužel i českými společnostmi.

Připojování služeb k jiným fakturám stejné firmy
• snadné, rychlé, přehledné
• pohodlné pro poskytovatele i pro zákazníka
• laciné
• omezené jen na některé nabídky určitých společností
• uzavřená záležitost, otázka velkých telekomunikačních společností
• omezuje na tomto poli konkurenci

Zajímavé adresy

http://www.apek.cz - asociace pro elektronickou komerci
http://www.csob.cz - ČSOB nabízí zabezpečené placení kartou v internetových
obchodech
http://www.t-zones.cz - příklad, jak platit z mobilního účtu
http://www.sweb.cz - příklad, jak platit pomocí linky se zvýšenou tarifikací
http://www.amaterka.cz - příklad korektního využití dialeru a linky se zvláštní
tarifikací












Komentáře

K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.