Vampire - Bloodlines

Hry | 13.03.05

Hrajete RPG a nedáte dopustit na věčně hladové upíry? V tom případě si nenechte ujít nedávno vydanou herní pecku od vývojářů z Troika Games. Přestože tato hra nesplnila všechna naše očekávání, rozhodně vás na pár dnů skvěle zabaví.





„Konečně!“ zazněl nadšený výkřik do tiché noci. Jak by také ne. Všichni milovníci pobledlých krasavic, dlouhých špičáků a kapiček krve v koutcích úst se začali radovat. Nová upířina kombinující RPG s akčními prvky se právě dostala na náš trh!



V roli upíra se podíváte do Los Angles, projdete se nočními ulicemi, popovídáte si s nejrůznějšími lidmi i jinými stvořeními, vyřešíte neobyčejné úkoly a bude se i bojovat. Tak co? Jak moc už se těšíte?



David, klan Gangrel

Jak to všechno jako začalo? No, nejdřív to bylo úžasný. Náramně jsem si s tou kočkou užil. Fakt paráda. Byla taková divoká – to mám rád. Ale pak se něco stalo. Moc si toho nepamatuju. Jen... ten pocit... Nevím, co se dělo dál. A když jsem se vzbudil – musím to říct na rovinu, kámo – prostě jsem se probral a byl jsem mezi upírama. Nekecám! Řekli mi, že jsem taky upírem, jak říkají oni – „rodným“. A bylo to.



Noc začíná…

... v Santa Monice, později se mrknete i do Downtownu, Hollywoodu, Čínské čtvrti a několika menších lokací, jako je třeba nákladní loď nebo muzeum. Děj hry je zajímavý, částečně nelineární a vzhledem k exotickému umístění do světa upírů i značně originální. Ale ještě před tím, než budete hozeni do víru událostí, zvolíte si svého herního avatara. Buď můžete odpovědět na několik otázek (nejlépe pravdivě) a hra sama usoudí, jaká postava by se vám hodila, nebo si beze zdržování otázkami vyberete klan, za který chcete hrát. Pak přichází klasické určení vlastností a dovedností budoucí postavy, přičemž platí, že kombinace dvou statistik vždy ovlivňuje šanci na úspěch při akci. Deník postavy je dost podobný papírové předloze hry Vampire: The Masquerade, což určitě potěší její fandy. Vlastnosti a dovednosti si časem zvýšíte zkušenostními body, které obdržíte za splněné úkoly. Své statistiky si ovšem můžete vylepšovat i pomocí magických předmětů či speciálních příruček.



Denisa, klan Vetrue

Toto je má oblíbená část. Ano, dámy a pánové, jsme nesmrtelní. Nemůžeme zemřít na žádnou chorobu a ani stářím, neboť už de facto mrtví jsme. Existují ovšem jisté věci, které nám nedělají zrovna dobře, respektive nás sprovodí z tohoto světa – hlavně sluneční světlo a oheň. A taková kulka do hlavy taky nepatří mezi to nejlepší, co nás může potkat. Ale co se týče křížů, česneku, stříbra, svěcené vody... Ne, nic z toho nám nevadí, to jsou jen pomluvy a hloupé výmysly ubohých smrtelníků. Dřevěný kolík do srdce? Ach, málem bych zapomněla! To je trochu složitější. Nezabije nás, jenom absolutně znehybní, což je sice velmi nepříjemné, ale nevidím v tom prokletí. Jsem se svým neživotem spokojená!



Když jde do tuhého

Nesmrtelnost si musíte umět udržet, proto je důležité nenechat se zabít kvůli nějaké hlouposti. Jelikož – jak už bylo řečeno – hra výrazně napodobuje svou papírovou předlohu, záleží převážně na počtu bodů v deníku. Pokud máte schopnost střelby na nízké úrovni, můžete mířit na svého protivníka sebelépe, ale pravděpodobnost, že se trefíte, je malá. Boje jsou vůbec vyřešeny trochu podivně – kompromis mezi akčním pojetím a výsledkem založeným na vlastnostech postavy nefunguje úplně ideálně. Bloodlines naštěstí jen nejsou akční hrou a spoustu problémů lze řešit dobře vedeným rozhovorem nebo třeba proplížením se kolem nepřátel. Hrát za čistě nebojovou postavu však příliš nedoporučujeme – některým bitkám se totiž vyhnout nelze, což zamrzí o to víc, že se většinou jedná o ty nejtužší souboje. Když už se do nějaké šarvátky dostanete, můžete kromě pěstí, chladných zbraní či střelných hraček použít i disciplíny – speciální schopnosti upíra, lišící se klan od klanu. Disciplíny jsou rozděleny na dva typy – jedny se vztahují pouze na vás a dávají vám nějakou výhodu proti ostatním, a druhé sesíláte na ostatní a většinou jim nějak šikovně ublíží. Některé speciální schopnosti ale užijete i mimo boj – třeba upíři ovládající disciplínu Dominate mohou „oblbovat“ postavy, s nimiž hovoří. Pro používání disciplín potřebujete krev, kterou si můžete doplnit z nic netušících lidí nebo také z krevních konzerv.



Mirima, klan Toreador

Co vím o Camarille? Drahoušku, proč to potřebuješ vědět? Ale dobrá, tak krásným očím to řeknu ráda. Je to sdružení rodných, ale jen některých, konkrétně příslušníků sedmi klanů. Že mezi ně patří i tací jako ti nechutní Nosferati nebo hrubiánští Brujahové, nechápu, ale bohužel s tím nic nenadělám. Camarilla má svá striktní pravidla, a pokud si ji nechceš znepřátelit, je dobré je dodržovat. Bohužel Camarilla není jedinou skupinou rodných. Je tu také Sabbat a v něm zastávají filozofii, že rodní jsou na vrcholu potravního řetězce a lidé jsou jen hloupé ovce, kterých je víc než ovčáků. Ach... strašné. Snažíme se jim v řádění mezi smrtelníky zabránit, ale jak říkám, snadné to není. Věčné boje... a přece Inter arma silent musae... jak říkám... smutné... smutné…



Maškaráda a humanita

Základní pravidlo, na němž Camarilla funguje, je maškaráda. Nikdo z normálních lidí se nesmí dozvědět, že jste upír. Když se toto pravidlo poruší (například přede všemi na veřejnosti vysajete krev nějakému nebožákovi), není ještě všem dnům konec. Máte pět tolerancí, a až po porušení všech hra končí. V tom má nevýhodu klan Nosferatu, který pro svůj zdeformovaný zjev maškarádu poruší, kdykoli se pokusí s některým člověkem navázat kontakt. A i když je hra v tomto ohledu tolerantnější, obecně platí – pro Nosferaty je nejbezpečněji v kanálech nebo temných opuštěných uličkách. Snížený ukazatel maškarády si lze občas zvýšit splněním nějakého speciálního questu. Kromě maškarády byste si měli hlídat i humanitu – tedy schopnost ovládat se a potlačovat bestii, kterou má každý upír v sobě. Humanita klesá, pokud vraždíte nevinné lidi nebo uděláte nějaký jiný zlý čin – zvýšit si ji lze naopak nějakým „foglarovským“ dobrým skutkem nebo za (doslova) krvavě vydřené zkušenostní body. Kromě toho všeho vám porušování maškarády a zločiny vůbec mohou přivodit i mnohem prozaičtější trable – půjde po vás policie a časem třeba i lovci upírů. A to je docela nebezpečná pakáž.



Amelia, klan Malkavian

Jejej! Papu! To je teprve něco, hihi! Miluju to. Jak by ne! Je to nejsladší víno, aaaambroooosieeee! Jen jak o tom mluvím a začínám mít hlad. Chápeš mě? Netváříš se tak, ty mě nemáš rád! Panebože! Nikdo mě nemá rád. Cítím se tak sama. Fňuk. O čem jsme to mluvili? Jo, o jídle. No jo... Jííídlooo... Ale musíš si dát bacha a nevysát je úplně do sucha, víš? Protože pak se v tobě pomalu začne probouzet tvé temné já... brrr... a postupně se z tebe stane strašlivá krvežíznivá bestie bez citu a kousku lidskosti. Hele, necítíš tady růže? Někde tu voní růže. To je fakt šílený, hihi! O čem jsme to vlastně mluvili?



Dvě tváře světa temnoty

Grafické zpracování je výrazně rozporuplné. Na první pohled vás ohromí interaktivním prostředím se spoustou detailů a budete s otevřenou pusou zírat na obličeje lidí, s nimiž se bavíte, a žasnout nad jejich kouzelnou mimikou a lesklýma očima – stejně jako v aktuálním hitu Half-Life 2. Právě jeho engine Source si totiž pánové z Troika Games vypůjčili. Jenže je to vlastně jen takové pozlátko. V animacích se občas skutečnosti hrubě vymyká anatomie hrdinů a po půl hodince chození po městě zjistíte, že se tu pravděpodobně koná nějaký mezinárodní sraz jednovaječných sourozenců, protože všude se poflakují nachlup stejní lidé. Podobné je to i s plakáty a bohužel i s nástěnkami v klíčových lokacích. Vejdete do první místnosti, nadšeně se vrhnete do studia rozkošných detailů na stěnách, vejdete do druhé a nacházíte stejné výstřižky, stejně nalepené. Ve hře to nepřekáží, ale ubere to na atmosféře a takové nedokončené práce pak přijdou člověku líto. Zvlášť když jsou některé lokace opravdu úchvatné a leckdy i dost bizarní.



Peter, klan Brujah

Jsme tu my – Camarilla – a jsme nejdůležitější. Jenže pak je tu další hromada všelijakýho svinstva, třeba těch prašivejch Sabbatů, bandy tupejch hovad. Vždycky mě to naštve, jen co si na ně vzpomenu... Grrr... Pak jsou tu Lovci. Tihle hejsci si myslej, jak kdovíjak důležitý jsou pro tenhle mizernej svět, a tak se ho snažej očistit vod nás. Škoda slov… Dál jsou tu duchové – s těma se dá docela vyjít, ale musíš vědět, jak na ty průsvitný potvory jít. A taky vlkodlaci. Nic moc, když tě sejmou drápama... No, je tady snad všechno, na co si vzpomeneš z hororů a úchylnejch pohádek. Taková Říše divů...



Další smutnou stránkou Bloodlines jsou bugy, kterých je ve hře požehnaně. Testeři zřejmě nepracovali, jak měli, a podle toho to i dopadlo. Na internetu se už teď povaluje množství návodů, jak zápasit s neposednou hrou, když vás nechce někam pustit, a způsoby jsou to spíš zoufalé. Doufejme, že co nejdříve vyjdou patche nebo že se zařadíte mezi šťastlivce, kteří narazí jen na minimum bugů, nebo ještě lépe na žádný. Naopak velice potěší, že hra má pořád co nabídnout; kromě bojů a rozhovorů vás čekají i logické hádanky, trocha toho hackování počítačů, prvky stealth akce a v neposlední řadě si můžete pořídit i vlastního ghúla – oddaného otroka závislého na vaší krvi. Když to všechno shrneme, Bloodlines má výbornou atmosféru, chytlavý děj, opravdu vysokou hratelnost a fajn grafiku, která sice místy pokulhává, a hromadu bugů. Vzhledem k tomu, že snad brzy vyjde patch a grafika není nejdůležitější, zůstává nám velmi povedená hra, která snadno strhne, a postará se tak o zábavu na několik večerů.





Výrobce: Troika

Vydavatel: Activision

Distributor pro ČR: CD Projekt

Lokalizace: manuál

Internet: http://www.vampirebloodlines.com

Multiplayer: ne

Minimum: CPU 1,2 GHz, 384 MB RAM, HDD 3,3 GB, 3D karta 64 MB

Doporučujeme: CPU 2 GHz, 1 GB RAM, HDD 3,3 GB, 3D karta 128 MB

Verdikt: Originální RPG se skvělou hratelností, nikoliv stoprocentním využitím možností kvalitního enginu a množstvím zbytečných bugů.



Hodnocení: 86 %











Související články




Komentáře