Tron 2.0

Hry | 14.12.03

V současné záplavě akčních her je velmi složité překvapit s nějakým originálním titulem. Gratulovat si mohou vývojáři z Monolithu, kteří vytvořili mistrovské dílo s názvem Tron 2.0. Vydejte se do srdce počítače a zlikvidujte nebezpečné viry.





Tušíte, na jakých základech funguje váš počítač? Terry Pratchett měl v příbězích Zeměplochy například naprosto jasnou představu, jak vzniká polaroidová fotografie: uvnitř přístroje sedí malinký trpaslík a pořádně se ohání štětcem. Když fotíte samé portréty, za chvíli mu dojde růžová. No a v počítači je takových trpaslíků samozřejmě mnohem víc. Přepravují data, starají se o výpočty a komunikační porty. Tak to alespoň viděli autoři filmu Tron z roku 1982. Problém ovšem je, pokud všechno nefunguje, jak má, viry ohrožují virtuální realitu a nebohý uživatel je ohroženým systémem zdigitalizován a přenesen přímo do procesoru, aby všechno řešil sám. Znalosti strojového kódu mu moc nepomohou.



Hra Tron 2.0 je přímým pokračováním filmové předlohy. V té bojoval proti ďábelskému vzpurnému systému Jeff Bridges, nyní jste to vy v roli jeho syna, který se nešťastnou náhodou proměnil v binární kód a docela rád by se dostal zpátky do reálného světa. Sami ovšem poznáte, že to nebude nic jednoduchého. Pomineme raději příběh, v němž se setkáte také s legendárním programem Tron (jenž odpočívá zakonzervován v archivu), protože by byla škoda prozradit předem celou zápletku hýřící nečekanými dějovými zvraty, a raději se podíváme přímo na herní systém.



Světélkující nádhera

Tak a teď musíme varovat všechny, kdo hodlají objevovat kouzlo Tronu 2.0. Jako každá akční střílečka totiž stojí a padá s grafikou. A ta je skutečně úchvatná. Na první pohled jednoduchá, ale právě v té jednoduchosti je síla. Světélkující obrysy počítačové architektury navozují tu správnou křemíkovou atmosféru a blikající neonová zákoutí, ačkoli v podstatě bez jakýchkoli textur, jsou vynikající kombinací čistých jednoduchých barev a temných černých ploch. Nic podobného tu ještě nikdy nebylo. Jenomže na to potřebujete pořádnou mašinu a výkonnou grafickou kartu. Jakmile si nastavíte nižší úroveň detailů a průměrné rozlišení, všechna nádhera je pryč a vy sledujete pouze chudé barevné linie. Krása je totiž skryta právě v jemně pulzujícím svitu a v pořádném rozlišení pokud možno včetně technologie vyhlazování hran; pak už to zachraňuje „jen“ skvěle navržený design úrovní a samozřejmě také příběh, akce, spousta nápaditých vychytávek a pestrost úkolů. Jenomže k tomu se musíte prokousat minimalistickou grafikou. Rozdíl se popisuje jen těžko a na zářícím monitoru to ještě ke všemu vše vypadá naprosto jinak než na okolních screenshotech. Když máte ale správně našlápnutou sestavu, hra vás v mžiku pohltí a vy jen obdivujete okolní prostředí. Ano, takhle nějak to musí vypadat uvnitř čipů, procesorů a serverů.



Virtuální bojovník

Můžete sice namítnout, že v „kompjútru“ se pohybuje jenom vaše zdigitalizované já, takže ve skutečnosti nemůžete zemřít – opak je ovšem pravdou. Tělesná schránka byla kompletně přestěhována z reálného světa a smrt v digitální podobě (ať už vaše, nebo nepřátel) je naprosto stejně krutá a číhá všude kolem vás. Tělo vámi ovládaného bojovníka však naštěstí lze vylepšovat a chránit nejrůznějšími upgrady, jež se dělí do tří základních skupin – obranné štíty pro jednotlivé části těla, zdokonalení útočných zbraní a programové moduly pro váš elektronický mozek. Tak a teď pozor, řeč nebude o vašem domácím počítači, nýbrž o herní postavě jako takové, která však funguje na stejných základech. Každý upgrade musíte nejprve najít a poté downloadovat na vnitřní harddisk, někdy je také nutné ještě aplikaci zkompilovat nebo odvirovat. Abyste mohli upgrady používat, musíte je umístit do operační paměti, její velikost je však omezena počtem volných segmentů. Moduly existují ve třech verzích: alfa, beta a gold a zabírají tři, dva nebo jeden segment; dokonalejší verze je zkrátka menší. Lepší verze musíte buď najít, nebo optimalizovat pomocí překladačů, jež se podobají jakýmsi broukům a lezou po tmavých koutech v hloubi úrovní. Je jich ovšem jako šafránu a jsou jen na jedno použití, takže pokaždé se budete dlouze rozhodovat, který modul vylepšit.

Svoje programové vybavení můžete libovolně měnit na konfigurační obrazovce. Před bojem se tudíž vybavíte štíty a dokonalejšími zbraněmi, jindy zase využijete moduly pro tichý pohyb nebo delší skoky. A dejte si pozor na infekci, bojovat budete také s viry, které napadají váš systém - a zavirovaný modul je nepoužitelný. Naštěstí disponujete antivirovými programy a škodlivých kódů se můžete zbavit, jenomže to zabere nějaký ten čas. Zde se projevuje jeden ze dvou záporů hry: v konfigurační obrazovce vyházíte moduly z paměti, aby mezi nimi nákaza nepřeskakovala, nakažený modul hodíte do antivirové sekce a pak se musíte přepnout zpátky do hry, aby začala léčba. Protože jste v tuto chvíli oslabení, schováte se na klidné místo a čekáte, až je modul opraven. Pak vše opakujete s dalšími. V tu chvíli nic neděláte, nehrajete, jenom čekáte a čekáte. Oprava všech modulů zabere několik dlouhých minut, během nichž jenom čučíte na monitor a doufáte, že se neobjeví žádný nepřítel. Akce tak trochu vázne, a to je škoda.



Tentokrát bez brokovnice

Zbraní je ve hře sice jen osm, ale nakonec si stejně možná oblíbíte jenom dvě. Nejúžasnější je (stejně jako ve filmu) disk. Můžete jím nejenom házet – i jeden zásah dokáže protivníka rozložit do jedniček a nul – ale také odrážet nepřátelské kotouče a navíc pro něj existují další upgrady. Disk si lze přivolat kdykoli zpátky a také je za letu ovladatelný, takže s trochou šikovnosti můžete sejmout i nepřítele za rohem. Je to prostě paráda a pravděpodobně si ho oblíbíte stejně jako brokovnici v jiných střílečkách.

Druhou takovou zbraní je jakási puška se zoomem, jež se vyplatí zvláště ke konci hry k odstřelování silných a dotěrných nepřátel. Mimochodem, existuje také modul, pomocí kterého můžete zoomovat naprosto volně a využívat ho i při boji s diskem. Bude se vám to hodit, neboť protivníci jsou pořádně tuzí a vyplatí se eliminovat je co nejdříve, aby neměli čas spustit poplach. Pak se totiž nepřátelé vyrojí jako vosy a ubránit se přesile vůbec není jednoduché. Alarm můžete sice vypnout, ale jen pokud máte potřebná přístupová práva. Ta také potřebujete k otvírání dveří a ke sbírání modulů, jež se povalují po úrovních v prosklených bednách – bez potřebných oprávnění se k nim nedostanete. Paradoxně se ve skleněných krychlích nacházejí i ony přístupové kódy, a někdy tak vznikne pěkně propletená smyčka, kdy běháte zoufale po úrovni a hledáte jediný kód, jenž vám umožní dostat se dál. V krychlích si také můžete přečíst e-maily, a dozvědět se tak něco z venkovního světa. Jelikož jste ale součást počítače, který pro svou práci potřebuje energii, stejně tak ji potřebujete i vy. Každá akce včetně loadování modulů, čtení e-mailů a používání zbraní vám trochu odčerpá, takže často budete netrpělivě vyhlížet její zdroj.



Souboje na dvou kolech

Za zcela úchvatné lze označit souboje na virtuálních motocyklech – lightcyclech – dobře známé z filmu. Jedná se o jednoduchý a geniální nápad, který by vydal klidně i na samostatnou hru. V aréně musíte zvítězit nad ostatními „gladiátory“, a to pouze pomocí postřehu, logiky a kombinace, zbraně totiž na motorkách nemůžete používat. Lightcycly jezdí konstantní rychlostí, kterou lze trochu zvýšit nebo snížit, zastavit ovšem nemůžete.
Nepočítejte také se zatáčkami, není to simulátor, měnit směr budete jenom v pravých úhlech. Za vaší motorkou zůstává stopa v podobě pevné zdi, která postupně mizí. Právě do ní musíte soupeře nasměrovat, a vymazat ho tak z boje. K dispozici jsou také štíty, turbo a další vymoženosti, povalující se v aréně. Je to pekelně rychlé, náročné na postřeh a pěkně se u toho zapotíte. Souboje jsou začleněny nejenom do hlavní dějové linie, ale užijete si je i jako samostatné hry a také v multiplayeru.



Systémový šok

Když si všechno sečtete dohromady a přidáte ještě další skvělé vychytávky, na které nám bohužel nezbylo místo – hledání klíčů v podobě chybějícího bitu, rozhovory a pomoc NPC postav, souboje s viry, hledání v archivech, ztvárnění internetu, skvělá atmosféra připomínající filmový originál včetně spousty odkazů na něj, nádherná hudba, animace spojující příběhovou linii a spousta dalších – vychází nám výborná, zábavná a docela dlouhá hra, připomínající legendární System Shock. Mimochodem, během hraní jsme měli třikrát pocit, že už je konec, ale vždy to byl naštěstí omyl a příběh se pořád odvíjel dál.

Tak a teď je ten pravý okamžik k připomenutí druhého záporu, jímž je překvapivě finální souboj. Rychlý a především překvapivě jednoduchý. Záleží ovšem na tom, jak silné máte moduly a jak si je nastavíte, třeba jsme jenom měli štěstí.

Tron 2.0 je zkrátka geniální a nesmírně hratelný. Po zhlédnutí závěrečné animace už nevyhodíte starý hardware, ale pečlivě ho uklidíte do šuplíku a při formátování harddisku budete přemýšlet, co se asi zrovna děje uvnitř. Programy totiž mají svůj vlastní život. End of line.





Výrobce: Monolith

Vydavatel: Buena Vista Interactive

Minimální konfigurace: CPU 500 MHz, 256 MB RAM, HDD 2,6 GB, 3D karta 32 MB

Doporučujeme: CPU 1,7 GHz, 512 MB RAM, HDD 2,6 GB, 3D karta 128 MB

Multiplayer: ano

Internet: http://www.tron20.net

Verdikt: Pravděpodobně první hra podle filmu, která vypadá lépe než originál. Doporučuje devět recenzentů z deseti.



Hodnocení: 89 %











Související články




Komentáře