SWAT 4

Hry | 24.07.05

Pokud máte rádi taktické akce, neměl by vám uniknout nedávno vydaný čtvrtý díl známé policejní série SWAT. Na první pohled sice vypadá poměrně složitě, ale zdání klame a hratelnost je naprosto vynikající.





Banda černě oděných přihrbených zakuklenců stojí nalepena na plechových dveřích. Moje babička by řekla, že rumunské báby čekají u zadního vchodu Jednoty (té rumunské, určitě ji tam měli také), až přivezou banány. Ano, zakuklenci skutečně čekají u zadního vchodu, ale rumunské báby to opravdu nejsou. Na ty až příliš rutinně vytahují brokovnici, na připravený signál během zlomku vteřiny jedinou přesnou ranou mění místo, kde si předtím hověl zámek, v zející díru a do bezvládně povlávajících polootevřených dveří letí oslepující granát. Takhle sehrané žádné babky fakt nejsou. Ani když jde o banány.



„Tak nám vydali SWAT,“ řekla paní Müllerová a zabila Ferdinanda. Konečně. Už bylo také načase, vždyť od třetího dílu uplynulo již více než pět let. Čtvrtý díl už tady sice měl být před dva a půl rokem, jenže hra z podtitulem Urban Justice byla nečekaně zrušena, přestože vše (alespoň tedy vše, co k nám proniklo ze Sierry, potažmo Vivendi) naznačovalo, že její vývoj probíhá hladce a plánovanému datu vydání nestojí v cestě zhola nic. Jenže chyba lávky, po několika odkladech vydavatelé stáhli veškeré informace ze svých webů a fanouškům třetího dílu bylo jasné, že nezbývá než vyvěsit černé prapory, smeknout a s pohledy upřenými do země žmoulat na prsou kevlarovou přilbu. Naštěstí ještě než dozněly smuteční salvy, dali Vivendi Universal fandům hry SWAT i důvod probudit se do dalšího dne. Ten důvod se měl jmenovat Global Strike Team a měl vyjít právě teď. Napodruhé se to naštěstí Vivendi povedlo – vyšel. A vyšel včas a beze zbytečných průtahů, zbývá jen zjistit, zdali naplnil očekávání.



Stručně, jasně, zřetelně

Z názvu nakonec vypadl podtitul Global Strike Team a zůstalo jen u suchého SWAT 4. A jak to dopadlo s avizovanými vylepšeními? V tomto ohledu měl být hlavním posunem kupředu příběh a mód kariéry. A vskutku, jakmile se dostanete do hlavního menu, v němž se stylově na pozadí odehrávají v enginu hry přípravy na akci, hned vás do očí praští nápis „Career“. Většina ale začne nejprve tréninkem. Ten nevybočuje ze zajetých kolejí, velitel vás na základně naučí pohybovat se, používat rozličné zbraně a různé módy střelby, vysvětlí vám využití taktických prvků, jako jsou omračující granáty, a na konci se dostanete až ke svému týmu. A protože hra neobsahuje ani před tréninkem, ani před kampaní žádné vysvětlující video, jediné, co vás dostane trochu do obrazu, jsou hlášky vojáků, které slyšíte přes papundeklovou zeď na cvičišti, jako: „Ten novej velitel je prej dobrej…“ - „Slyšel jsem, že přijel až z LA, tam je to hotová válečná zóna.“ – „Takže musí bejt dobrej!“ Takže jste tady „novej“ a jste taky „dobrej“ – to je vše, co si odnesete do začátku kampaně, která už začíná pěkně natvrdo. Žádná líbivá videa s vojáky svištícími z vrtulníku po lanech, a v parakotoulech proskakujícími okny, aby během několika málo vteřin uzemnili desítky teroristů. Hra vlastně žádný příběh neobsahuje, vojáci se nezlepšují (což je pochopitelné – těžko někdo po 15 letech služby začne znenadání během dvou misí střílet přesněji a plížit se tišeji) a hlavním rozdílem oproti předchozímu dílu je především nutnost mise plnit popořadě. Hru neprovazuje ani ta nejtenčí dějová linka, po jedné splněné vás čeká jen prostě další kolo, další strohá brífinková obrazovka s několika záložkami, do níž vás uvítá hlas z vysílačky žádající o posily a zběžně popisující situaci. Podrobnější popis úkolů vám pak přetlumočí nadřízený a v dalších záložkách si můžete, či spíše musíte prohlédnout mapku objektu, důležité terče i rukojmí, která musíte zachránit. Nakonec už jen vaši pětici vyzbrojit a vybavit (pro usnadnění lze použít předem připravené sety a hra si také pamatuje nastavení z minulé mise) a hurá, můžete se vrhnout do víru akce.



Starého psa novým kouskům naučíš

Přece jen tu je jeden faktor, který ospravedlňuje mód kariéry. Celou hru ovládáte jen anonymního hlavního hrdinu (jméno mu dáte až vy sami) a jakožto velitel jednotky ostatním udělujete příkazy. Oproti třetímu dílu doznalo ovládání, především tedy systém udílení příkazů, značného zjednodušení. Nový model, který sice zase až tak nový není, protože už byl totiž použit například v Rainbow Six 3, využívá kombinaci jednoklávesového „rychlého příkazu“, jehož smysl se mění podle toho, kam právě kurzorem ukazujete, a grafického kontextového menu, které vám dovolí o něco komplexnější ovládání podřízených. Pokud ukážete na odzbrojeného podezřelého, automaticky jej spoutají, v případě, že zamíříte na dveře, otevřou je a vyčistí místnost za nimi atd. Kontextové menu nabízí další možnosti jako otevřít/vylomit/odemknout a vhodit oslepující/plynový/omračující granát a eventuálně ještě místnost vyčistit, kamerou nakouknout pod dveře nebo za roh, zablokovat dveře, krýt, následovat, seřadit se a další. A podle politické, sexuální nebo hemisférální orientace si můžete dokonce vybrat z několika způsobů různě kombinujících mačkání, držení a uvolňování obou tlačítek myši. No jo, co se ale stane v případě, kdy budete chtít jednotku rozdělit na dva týmy (což jednoduše funguje přepínáním – červený a modrý jsou dvoučlenné týmy, zlatý kód má celá jednotka) a poslat každý někudy jinudy? Toto autoři vyřešili pomocí minikamer umístěných na helmě. Během hry tak můžete v malém okně otevřít záběr z kamery kteréhokoliv člena jednotky (vždy ale jen jednoho naráz) a okolní dění nejen sledovat, ale po stisknutí příslušné klávesy se pak můžete i rozhlížet a rozdělovat příkazy úplně stejně, jako ve „velkém okně“. Pochopitelně ale nemůžete z kamerového pohledu samotného vojáka ovládat přímo ani sami střílet. Stejným způsobem si můžete přepnout do objektivu odstřelovače, který je šestým členem vašeho týmu, sedí někde na střeše nebo v okně, podává informace o pohybu nepřítele a čeká, až jej využijete.



Pěkně podle předpisů

A jak to vše funguje ve hře? Dobře, i když trošku zvláštně. Hratelnost SWAT totiž do značné míry záleží na zvolené obtížnosti, protože abyste misi splnili, nestačí jen přežít a vykosit všechny nepřátele. Jste totiž přece jenom policisté, a tak ve hře nejsou žádní teroristé, ale jen podezřelí. A podezřelé je třeba zatknout, ne rozstřílet na cimprcampr. Standardním postupem je slovní upozornění a teprve po něm můžete použít zbraň, a to až když podezřelý někoho ohrožuje. Pokud do někoho zezadu nasypete půlku zásobníku, hra vás rozhodně nepochválí. Podle zvolené obtížnosti totiž hrajete na body (de facto procenta), a tak zatímco na nejjednodušší stačí, abyste přežil vy sám, na nejtěžší obtížnost musíte k úspěšnému splnění všechny pozatýkat (a tudíž nikoho zabít), vy přitom nesmíte schytat ani škrábanec, a nejlépe když nebudou raněni ani civilisté. Samozřejmé je nalezení všech raněných osob a nahlášení všech postřelených a spoutaných evakuačnímu týmu (poutají se i civilisté, aby vám nepobíhali před hlavněmi, přičemž nahlásit je musíte proto, aby v opuštěném skladišti zašněrovaní nehnili ještě dalších pár měsíců), a také zabavení zbraní zatčeným. Problém je v tom, že podezřelí nejsou zrovna ochotni nechat se zatknout a hodně záleží na jejich morálce, která určuje, jak dlouho na ně budete muset řvát a pumpovat do nich plastové projektily, než konečně změknout a kvér zahodí. Navíc je třeba vzít v potaz, že už na střední obtížnost zdálky sice pár zásahů vydržíte, ale ze střední vzdálenosti se poroučíte po dvou a z bezprostřední blízkosti dokonce po jednom zásahu. K tomu si připočtěte, že často nedostanete opravdové plány budovy, ale jen hrubé náčrtky, zřejmě od někoho, kdo zná někoho, kdo možná v objektu někdy byl. Podle toho to také dopadá – špatně zakreslené místnosti, nezakreslené dveře a tak dále. A nepřátelé se generují pokaždé jinde. A ukládat se nedá. Takže pokaždé musíte postupovat maximálně obezřetně, protože tady se na bezhlavé pobíhání nehraje. Také udělování příkazů přes kamery je trochu neohrabané a já jsem si na něj popravdě příliš nezvykl, možná proto, že kamery přepínáte, místo toho, aby měl každý přidělenou svou, takže se v malé výseči i úhlu záběru při vstupu do nové místnosti těžko orientujete. Spíše než na nějaké komplexní čištění objektu se hodí na vnikání do místnosti různými dveřmi naráz. Podobný problém je s odstřelovačem, který sice někde sedí a kouká do nějakého okna, ale bohužel často netušíte, na kterou stranu objektu to vlastně míří, a po pravdě jej příliš nevyužijete.



AI, nebo AU?

Zpočátku to jde vše hladce, ale horší orientaci a pomalejší reakce si uvědomíte ve větších a složitějších objektech, kdy na vás vyběhne více nepřátel a budete nastalou hektickou situaci s tím vším různým přepínáním zvládat jen těžko. Vaši vojáci se sice chovají docela inteligentně (až na některé kiksy, jako když se v úzké chodbičce nedostanou oba dost blízko ke dveřím, a zatímco ten první je otevře, druhý mu zezadu hodí granát téměř pod nohy), všechno hlásí, jsou schopni nepřítele odzbrojit a vcelku slušně se i pohybují. Ovšem k dokonalosti toho chybí stále dost – na schodech si sice kryjí vyšší patro, ale nikdo nehlídá spodek, chybělo mi lepší krytí jednotlivých palebných sektorů a zdálo se mi, že do místnosti nabíhají dost přímočaře, i když nakonec ji stejně prošmejdí celou. Problém je spíš při setkání vaší a nepřátelské umělé inteligence. Nepřátelé nabíhají jednak docela bezhlavě a za druhé postrádají pud sebezáchovy. Zatímco v reálu by každý, kdo vyběhne přímo před hlavně pěti po zuby ozbrojených příslušníků speciální jednotky, zbraň poslušně zahodil, nepřátelé občas zahájí palbu, čímž si vykoledují okamžitou nemilosrdnou likvidaci. V případě, že ale své podřízené vybavíte paintballovými zbraněmi s plynovými kuličkami, začnou se ozbrojenci dávit a na vaše pokřikování, aby odhodili zbraň, zvysoka kašlou. Takže pokud nemáte jiný donucovací prostředek, jako například paralyzér nebo brokovnici s pryžovými projektily, nezbývá než počkat, až se vypláčou. V tu chvíli jsem si uvědomil, že ve hře úplně chybí prvek fyzického kontaktu při zatýkání ve smyslu sražení na zem - musíte prostě počkat, až se podezřelý sám vzdá. Jak už si ale jednou klekne, tak se nehne a máte od něj pokoj.

Výše zmíněné chybky jsou ale opravdu jen podružné a vycházejí prostě z toho, že jde stále o hru, a ne nějaký suchopárný trenažér policejních jednotek. A SWAT 4 je hra zábavná a chytlavá, po grafické stránce docela pěkná a především velmi dobře optimalizovaná. Má všechno, co je u podobných her zapotřebí – povedený design misí, v nichž si díky spletitosti místností a chodeb musíte stále hlídat záda, realistické zbraně, slušnou UI, zábavný multiplayer se skvělou možností kooperace, díky náhodnému generování nepřátel i solidní znovuhratelnost a nakonec i editor, který vám umožní v omezené míře upravovat existující levely. Potěší i takové detaily jako spoutávání a hlášení zajatých a raněných nebo fakt, že zásah do ruky ovlivní vaši přesnost a do nohy rychlost pohybu. Pokud si SWAT 4 oblíbíte, a já věřím, že ano, protože je to bez debat velmi dobrá hra, určitě mu rádi těch několik drobných šlápnutí vedle odpustíte.





Výrobce: Irrational Games

Vydavatel: Vivendi Universal

Distributor v ČR: CD Projekt

Cena: 999 Kč

Lokalizace: titulky

Internet: http://www.swat4.com/

Multiplayer: ano

Minimum: CPU 1 GHz, 256 MB RAM, HDD 2 GB, 3D karta 32 MB

Doporučujeme: CPU 2,5 GHz, 512 MB RAM, HDD 2 GB, 3D karta 128 MB

Verdikt: Zábavná, chytlavá, složitě vypadající, ale jednoduše hratelná hra, balancující na pomezí akce a taktického simulátoru. Nezbývá než podotknout, že Rainbow Six 4 to bude mít velmi těžké.



Hodnocení: 85 %











Související články




Komentáře