Splinter Cell: Chaos Theory

Hry | 23.07.05

Super agent Sam Fisher se nedávno opět vrhnul střemhlav do dalšího dobrodružství. Pokud jste se k novému Splinter Cellu ještě nedostali a na stealth akce nedáte dopustit, musíme vám Chaos Theory jedině doporučit.





Každý dělá, co může, aby se nějak uživil. Někdo se věnuje plastické chirurgii, jiný odchytává volně pobíhající psy, další mučí spoluobčany na zubařském křesle a Sam Fisher se nabourává do počítačů, krade a zabíjí. Na jeho obranu dodejme, že všechno ovšem koná v zájmu utajené bezpečnostní organizace Third Echelon...



Je to hrozné otevírat recenzi omšelým stylem „všichni snad znáte hru XYZ“, ale nemůžeme si zkrátka pomoci. Takže: „Všichni snad znáte herní sérii Splinter Cell.“ A teď překvapivě přijde krátká rekapitulace pro ty, kteří předchozím dvěma dílům nějakým záhadným způsobem unikli a zůstali nedotčeni.

První Splinter Cell se objevile v roce 2003 a o rok později jej následovalo pokračování s podtitulem Pandora Tomorrow, které místo zásadních inovací přineslo spíše jenom další úrovně s novým příběhem a klidně mohlo být prezentováno jako datadisk. Se vzpomínkou na tuto „špatnou“ zkušenost jsme s lehkou nedůvěrou instalovali Chaos Theory a snažili jsme se zaplašit obavy z nastavované kaše. Pravděpodobně se nám to asi tak úplně nepovedlo a nedůvěřivost se usadila kdesi hluboko v podvědomí, neboť po odehrání prvních dvou úrovní zněl ukvapený verdikt zhruba takto – grafika je lepší, sem tam pár inovací, ale v podstatě je to totéž. Ó jak velice jsme se mýlili a opět se poučili, že ukvapené závěry jsou k ničemu.



Fisher zachránce

Čtenáři herním recenzentům občas vytýkají, že automaticky předpokládají příliš velkou informovanost a bez dostatečného vysvětlení srovnávají pokračování s předchozími díly či s jinými hrami, které po faktech dychtící čtenář nemusí znát. Pokusíme se toho vyvarovat, ale pro „znalce“ samozřejmě srovnání přihodíme. Pokud se tedy se Splinter Cellem setkáváte poprvé, vězte, že hlavní hrdina Sam Fisher – superutajený megavytrénovaný agent – je v podstatě prapravnukem legendárního zloděje Garretta ze hry Thief. Aha, špatně... No, tak tedy milý Sam se snaží vyvarovat přímé konfrontace s nepřítelem a mnohem raději se nepozorován skrývá ve stínech a snaží se proklouznout kolem hlídek, zásadně pracuje v noci a jeho cílem se stává povětšinou odhalování tajných informací, nabourávání počítačů, či záchrana unesených osob. Samozřejmě se do akcí vydává vyzbrojený nejrůznějšími technologickými vymoženostmi moderní doby, a ačkoli disponuje i slušnou palebnou silou, jeho specialitou je zdárné dokončení zadaného úkolu bez zbytečných výstřelů a povalujících se mrtvol.

Příběh Chaos Theory je sice prezentován o něco lépe než v předchozích Samových dobrodružstvích, ale ani tak nehraje prim. Je to snad dáno i tím, že scénář je rozkouskován do animací uvozujících jednotlivé mise a akce samotná již žádnými filmovými mezivstupy přerušovaná není. Na začátku mise jste vysazeni přímo v těsné blízkosti objektu, v brífinku se dozvíte vše potřebné – ten je mimochodem docela nápaditě rozdělen tak, že důležité informace se dozvíte od několika různých osob – a celou úrovní projdete se splněním všech cílů až k předem určenému bodu, odkud vás „zaměstnavatel“ odveze do neznáma. Klišé o záchraně světového míru je ve špionské akci pravděpodobně povinností, takže pokud máte zájem, věnujte se mu, pokud ne, užívejte si jednotlivé úrovně jako samostatné epizody. O to hlavní ani tak nepřijdete.



Fisher cestovatel

V zájmu zachování tajemství vám z části odhalíme náplň prvních tří misí z deseti (počítáno pro singleplayer), pro popsání mechanismů hry je to naprosto postačující a ke zbytku můžeme jen dodat, že se podíváte na další místa ve světě, třeba na japonský ostrov Hokkaidó. Takže, jdeme na to. Co je nejdůležitější změnou v Chaos Theory? Bezesporu odstranění tolikrát diskutované a sérii Splinter Cell vytýkané přísné linearity. Tam, kde jste dříve postupovali jedinou správnou cestou, se nyní nabízejí variabilní možnosti řešení. Chaos Theory jde dokonce až tak daleko, že pokud si některé úseky budete nuceni zopakovat znovu a podruhé vykonáte stejnou akci, stráže a hlídky zareagují jinak. Častokrát objevíte při opětovném hraní úplně náhodou zcela jinou přístupovou cestu nebo vás napadne jiný způsob, jak se s protivníky vypořádat. Napomáhá tomu také vskutku geniální design a architektura jednotlivých úrovní. Samozřejmě nemůžete počítat s naprosto volným pohybem – třeba hned v první misi nás rozpálila Samova neochota přelézt nízké skály a proplížit se k majáku po pobřeží, hlavní cesta je stále jen jedna, ale byly přidány různé odbočky a zkratky.

V každé misi musíte splnit všechny povinné úkoly a dále volitelné doplňkové. Zůstává jenom na vás, jaký styl zvolíte – od něj se ovšem odvíjí nejen délka hraní, ale i závěrečné hodnocení. Když se budete snažit proběhnout co nejrychleji, místo tichého plížení a pouhého omračování stráží zvolíte pistoli s tlumičem a na bonusové úkoly se vykašlete, očekávejte splnění zhruba na třicet procent. Pro dosažení čisté stovky je třeba splnit naprosto vše, nebýt spatřen, nespustit jediný alarm, nikoho nezabít (pokud to není primárním cílem) a bezvládná těla omráčených obětí pěkně uklidit.



Fisher akrobat

Atmosféra Chaos Theory je tichá, plíživá a hutná – vaše nervová soustava dostane svůj díl. Ani ne tak proto, že byste se báli a děsili, ale spíše si užijete pořádnou dávku napětí. Právě v oboru herních mechanismů nová Splinter Cell novinkami jen kvete. Kromě indikátoru vaší viditelnosti, znázorňujícího, jak dobře jste skryti před pátravými zraky hlídačů, přibyl ještě ukazatel hluku. Na něm vidíte nejenom míru rámusu, který způsobujete vy sami, ale také hluk okolního prostředí, takže hned poznáte, jak moc si musíte dávat pozor. Na druhou stranu je ovšem zarážející, že když se plížíte plechovými větracími šachtami, zní to, jako když tlučete gumovým kladivem do plechové desky, a přesto nikdo nic neslyší.

Sam také ovládl některé další akrobatické prvky. Některé z nich jsou ale spíše určeny asi pro cirkusovou produkci než pro běžnou práci agenta. Záleží spíše na tom, jestli je budete chtít využívat, nebo ne, hra samotná vám sice připraví možnost, ale nenutí vás. Třeba roznožku, kterou se zaklíníte mezi dvě stěny v chodbě asi dva metry nad zemí, skočíte hlídači na hlavu a jediným kopem ho pošlete na odpočinek, jsme v praxi příliš často nepoužili. Zajímavější je zavěsit se jako netopýr na trubku nebo lano, a až se voják přiblíží, popadnout ho za hlavu a trhnutím mu zlomit vaz. Většina hráčů často použije stahování hlídačů do propasti přímo ze závěsu na okraji římsy nebo zábradlí. Nejjistější technikou ale zůstává připlížení se ve tmě k oběti zezadu a přidušení v „kravatě“. Nejenže se nebožák nemůže vůbec bránit, ale vyslýcháním spojeným se škrcením ho donutíte k vyzrazení důležitých informací – třeba přístupových kódů nebo umístění řídicího centra bezpečnostních kamer. Aby se vyslýchaný trošku rozpovídal, polechtáte ho na krku zubatým ostřím. Vypadá to, že nadešla vhodná chvíle zmínit se o Samově výzbroji a vybavení.



Fisher bojovník

Sam Fisher sice nedisponuje šílenostmi z dílny mistra Q. jako James Bond, ale i tak má s sebou šikovných pomůcek víc než dost. Začněme několika módy vidění – kromě klasického nočního a termálního přibyl elektromagnetický, který ukazuje elektrické vedení a přístroje. Nejvyužívanějším ale stále zůstává noční vidění, jelikož většina lokací se halí do neproniknutelné temnoty. Většinou bez něj nelze hrát déle než půl minuty a s běžným pohledem ho budete velice často střídat. Zmínku si ještě zaslouží Samův speciální dalekohled, s nímž lze na dálku hackovat počítače. Ze hry se vypařil mobilní telefon, jenž byl stejně spíše jen placenou reklamou jisté nejmenované firmy a po pravdě řečeno agent s headsetem je mnohem realističtější než agent plížící se s mobilem u ucha. Rozhovory s velícím centrem ve hře samozřejmě zůstaly.

Co se týče arzenálu zbraní, nejdůležitější novinkou je právě již zmíněný prachsprostý nůž – poslouží při výsleších a „tiché“ likvidaci nepřítele. Uvozovky jsou zcela na místě, protože zapichované a podřezávané oběti nadělají hluku víc než dost a jejich výkřiky a hekání přitahují nevítanou pozornost. Skvělou vychytávkou je rušička elektrického proudu (odborníci nás možná za laický popis ukamenují), jež na několik cenných vteřin zhasne žárovku a dovolí vám se proplížit tmou. S velkou palebnou silou přichází brokovnice, která je ale dost hlučná, a použijete ji proto spíše v okamžicích vyzrazení, kdy je třeba se ubránit přesile. Sam totiž není žádný opancéřovaný Rambo a každý zásah mu znatelně ukrojí z ukazatele zdraví – přestřelkám je lepší se vyhnout.

Nepostradatelné jsou také paklíče k odemykání dveří (i když zámek lze také vylomit), klasický optický kabel, jímž nahlédnete pode dveřmi do vedlejší místnosti, a pomůcky k hackování počítačů, které je ztvárněno ze začátku zábavnou a později již rutinní mezihrou.



Fisher komik

Mlčenlivý Sam z prvního dílu se nám už v Pandora Tomorrow trošku rozpovídal, ale poznámky, které uslyšíte v Chaos Theory, si zaslouží jedničku s hvězdičkou. Chlapík, jehož srdeční tep se nezvedne o jediný úder za minutu ani ve chvílích, kdy se k němu zšeřelou chodbou blíží dva ozbrojenci, suchými a cynickými vtipy jenom srší. Už jenom kvůli jeho humorným a svěžím výslechovým metodám (můžeme-li je tak nazvat) budete každého lapeného ždímat do poslední kapky. A za žádnou cenu nepřerušíte ani jedinou z debat, jež mezi sebou vedou diskutující stráže a hlídky. Znalost anglického jazyka je samozřejmostí, a pokud jej slušně ovládáte, vychutnáte si i úžasný a leckdy směšný cizí přízvuk v dalekých krajích.

Ačkoli z rozhovorů protivníci často vycházejí jako pěkní pitomci, jejich inteligence při hlídání je na velice slušné úrovni. Občas vám připraví nejednu horkou chvilku – když způsobíte podezřelý šramot ve tmě, vydají se hledat jeho původ se světlicemi nebo baterkami v rukou. Párkrát překvapili i nás, neboť ve chvíli, kdy se rozhodli své pátrání vzdát s nepořízenou, odhodili světlici do křoví – bohužel naším směrem. A když se vám povede jednoho odlákat zapískáním a klepnout, jeho kolega za chvíli znejistí a vydá se jej hledat, případně si přivolá ještě posily. Na druhou stranu jsou časté situace, kdy hlídače z klidu nevyvedou otevřené dveře a žádného nikdy nenapadne se podívat nad svoji hlavu.



Fisher nešika

Nikdo ovšem není dokonalý a dokonalé není ani ovládání Chaos Theory. Dobrá, oproti jiným titulům převzatým z konzolí (domovina Sama Fishera leží v zemi zvané Xbox) je to naprosto vynikající, ale stejně… Minimálně nezvykle ze začátku působí zpětný pohyb, protože Samova postava se na obrazovce otočí a kráčí proti kameře, takže vlastně nevidíte kam. Jestli se vám náhodou stane (jako nám), že mezitím dva metry za Samova záda přišla hlídka, tak si pěkně naběhnete. Pokud jdete dopředu, ovládáte směr pohybu myší, směrové klávesy fungují jako úkroky do stran a rychlost volíte skrolovacím kolečkem na myši. Ale vážnější výtku proti ovládání pohybu nemáme.

Trošičku horší je to s kamerou. Můžete s ní poletovat kolem Sama, ale bohužel nelze navolit její výšku nad zemí, takže třeba hned v první misi lezete do otvoru ve zdi a pořádně nevidíte na druhou stranu – kamera tvrdošíjně visí příliš vysoko. Další úskalí nastává při práci s předměty. Nováčkům může chvíli trvat, než si zvyknou na systém, při němž je třeba mezerníkem aktivovat výčet možných akcí a šipkou v nich listovat. Pokud mezerník pustíte příliš brzy, neštěstí je hotovo (dveře vyraženy namísto tichého otevření). Občas se plížíte k někomu zezadu a přesně ve chvíli, kdy chcete aktivovat akci „uchopení zezadu“, připletou se vám do cesty dveře a příkaz se změní na „otevřít“. Chce to zkrátka trochu opatrnosti.



Fisher a Fisher

Naprosto úchvatný je multiplayer. Jelikož ho pravděpodobně probereme detailně v některém příštím čísle, tak teď jen ve zkratce. Kromě kooperativního módu ve dvou hráčích, pro nějž jsou k dispozici speciální úrovně, je zde multiplayer pro dva hráče na straně špionů a dva za žoldáky. Pozor – každá ze stran má rozdílné vybavení, jiné schopnosti, pohyby, možnosti vidění, výhody a nevýhody, a za každou se tedy hraje zcela jinak.

No vida, jdeme do finále a možná přijde i… shrnutí. Právě díky multiplayeru u nás získala hra Chaos Theory nějaký ten bodík navíc. Ale i bez něj by to byla parádní atmosférická akce a ve srovnání s předchozími díly se spoustou novinek. Pokud bychom byli hodně přísní, mohli bychom poukázat na to, že je to pořád jenom Splinter Cell se stejnou náplní misí, ale vylepšení jsou opravdu znatelná. V oblasti grafiky se nový díl řadí k současným špičkám (odpovídající hardware je ovšem předpokladem), najdete v něm stealth, akci i strategické prvky a vydrží vám na nějakých patnáct až dvacet hodin. Jestli je vám to málo, běžte hrát piškvorky.





Výrobce: Ubisoft

Vydavatel: Ubisoft

Distributor pro ČR: Playman

Cena: 1599 Kč

Lokalizace: manuál

Internet: http://www.splintercell.com/uk/
Multiplayer: ano
Minimum: CPU 1,4 GHz, 256 MB RAM, HDD 3,5 GB, 3D karta 64 MB
Doporučujeme: CPU 2 GHz, 1 GB RAM, HDD 3,5 GB, 3D karta 128 MB
Verdikt: Původně jsme chtěli dát o deset procent méně, ale byli bychom za hlupáky. I takhle je hodnocení dost přísné…

Hodnocení: 91 %











Související články




Komentáře