Rome: Total War

Hry | 09.01.05

Máte chuť na pořádnou historickou strategii, která vás zaujme neuvěřitelnými detaily a vynikajícím zpracováním a na několik týdnů vás chytne a nepustí? Potom sáhněte po tomto novém titulu od mistrů z Creative Assembly. Nebudete litovat!





Zahoďte konečně Age of Empires, na trůnu krále strategií stojí nějaký Říman.



Taky už jste zažili ten pocit, že kdosi při vytváření nějaké hry opravdu promarnil šanci, když nesáhl po „slavné licenci“? Nebo že zaváhal majitel zmíněné licence, když ji onomu komusi rovnou v úhledném balíčku neposlal, vida na umaštěném monitoru jeho dílko? Aby byla otázka srozumitelnější a abychom to neprotahovali… Také vám bylo u Maxe Payna jasné, že teď už nikdo hru podle Matrixu dělat nemusí, také jste u Severance: Blade of Darkness cítili, že Conan právě získal „svou“ hru? Fajn. Nyní nám někdo prosím vysvětlete, proč v EA vzniká strategie podle Pána prstenů.



Moře modrých těl

Představte si nepředstavitelné. Monumentální armáda, desítky a stovky a tisíce vojáků, seřazené šiky, pohledy upřené přímo před sebe, slabší jedinci se chvějí strachem, silnější vzrušením. A pak les stojící kousek opodál ožije. Jako by se dal pozvolna do pohybu – nejdřív jen větévky, ty úplně u země, pak celé stromy. Jako by se les náhle rozestoupil… a vydechl hordy pomalovaných Germánů. Osamocený výkřik… a pak hurónský řev. Barbaři tlučou sekerami do štítů, vyskakují do vzduchu, nakonec se jeden rozeběhne. Běží a další se přidávají. Už pádí všichni. Stovky a stovky modře zbarvených šílenců se ženou jako lavina. Římané stojí bez hnutí. Pak se ozve povel centuriona a vojáci pozvednou štíty. Kopiníci udělají pět kroků vpřed, přirazí štíty k sobě, pokleknou. Další rozkaz, kopí se sklopí proti běžící tsunami. „Pal!“ Kopiníci zavřou oči a zatnou zuby, protože vědí, že přesně za vteřinu jim kolem hlavy prosviští salva šípů. Stane se – a druhá, třetí. Smrtonosný déšť střel narazí na barbary sotva třicet kroků od prvních římských řad a vrhne je strašlivou silou zpět. Ale vlnu to nezastaví. Jen zakolísá a žene se dál. Kopiníci se zapřou o zem, druhá řada přispěchá, aby podepřela první, lučištníci pálí salvu za salvou. A pak přijde náraz. Strašlivý náraz skály o skálu. Kopí se lámou, štíty skřípou, vojáci padají, ale formace drží. Znovu a znovu Germáni útočí, Římané však odolávají a neustoupí ani o píď. Pak se ozve trubka a zleva se vyřítí jízda, která se zakrojí do barbarských řad z nechráněného boku. Kopiníci vstanou. Lehce se rozestoupí – jenom tak lehce, aby legionáři s meči a štíty proklouzli mezi nimi a pustili se do nepřátel, otřesených útokem jezdců. Přesně minutu to útočníci vydrží. Pak padne velitel a ostatní se přestanou snažit pobíjet nepřátele a začnou hledat cestu pryč. Prchají.



Pán prstenů: Total War

Jestli si vzpomínáte na to obrovské „ach“, co jste zažili v prvních minutách Společenstva prstenu – v okamžiku, kdy se obří armády skřetů a aliance elfů a lidí střetly uprostřed pustiny – víte zhruba, jak vypadá Rome: Total War. Tedy… je barevnější (docela hodně do červena, případně do modra), ale to hlavní, tedy pocit, že jste tam, opravdu přímo tam, ten je úplně stejný. A pak vědomí, že je to hodně, opravdu hodně veliké.

Série Total War zazářila poprvé v barevné zbroji japonského samuraje. Šógun byl novátorský, zajímavý, chytlavý – a hlavně veliký. Možná je právě tohle ten nejcharakterističtější přívlastek celé série. Jistě, ve spoustě her ovládáte „ve skutečnosti“ spousty jednotek, třeba v Civilizaci, ale Šógun byl jedním z prvních, kde to bylo opravdu vidět. Medieval vylepšil základní koncept a přidal pár věcí navíc, ale to, co přichází teď, je prostě revoluce. Rome: Total War není jenom skvělá strategie – je to sen každého, kdo to s virtuálním hraním na vojáčky myslí vážně.



Dokonalost sama

Předně fakta. Stejně jako dříve tu máme dva herní módy. Tahovou strategickou část, kde obhospodařujete provincie, zvelebujete města a posouváte armády či špehy, a realtimovou taktickou bombu, kde vlastní rukou (s myší) velíte té armádě, která při zmíněném posunu něco (někoho) potkala. Oba (!) tyto módy se od minulého dílu dramaticky změnily. A oba se velmi výrazně přiblížily čemusi, co by se s trochou toho ostychu dalo označit za „dokonalost“.

Začněme u toho nejviditelnějšího – u toho, co všichni víte, protože jste viděli desítky obrázků, případně vám padaly čelisti či jiné předměty při sledování herních videí. Jistě, mluvíme o samotných bitvách. Vezměme to ale trošku oklikou. Občas lze narazit na diskusi, je-li grafická stránka her opravdu tak důležitá. Všichni víme, že samozřejmě není – že hratelnost, ovládání a třeba atmosféra jsou atributy, které se na celkovém dojmu projevují mnohem významněji. Jenže někde je hranice. Taková zvláštní hranice, za níž je zpracování tak hrozně dokonalé, že převáží libovolné množství negativ. Rome je za tou hranicí – a když k tomu ještě připočtete, že opravdových negativ má žalostně málo, tušíte asi, na čem jste.



Vojáci, vpřéééd!

Inu, boje vypadají skvěle. Co víc, vypadají úžasně, dokonale a není to samozřejmě jenom počtem polygonů nebo rozlišením textur. Hlavním atributem bojů je, že jsou strašlivě živé. Začíná to detaily. Když se spustí bitva, nemáte před sebou nějakou trapnou mapu, nýbrž krásnou plastickou 3D krajinu se strategicky důležitými body, jako je třeba les, kopec nebo brod. V krajině stojí armáda – sešikovaná, připravená – a velitel, který ji hecuje. Fakticky hecuje: vypráví, jak je nepřítel slabý, jak brzo umře stářím nebo na pokročilé stadium demence, jak jsou „naši“ vojáci ti nejlepší na světě atd. A vojáci poslouchají, tu vykřiknou, tu zaskandují, tu zatancují radostí. Drobnost, ale pro vybudování atmosféry před bitvou je to skvělý tah.

A pak to začne. Rozmístíte jednotky, spustíte bitvu… a jste tam. Opravdu tam, na bojišti. Někam klikněte a všimněte si, jak velitel zvolené jednotky zavelí. Stiskněte klávesu a zírejte, jak vojáci běží splnit rozkaz, někteří rychleji, jiní pomaleji. Salva šípů vypadá opravdu jako salva šípů a jde z ní strach – vzpomínáte-li s nostalgií na Statečné srdce, zaradujete se, protože teď si ty pocity beznaděje z přilétající smrti můžete vychutnat hezky z první řady. Kamera je samozřejmě plně ovladatelná (jenom se nesmí moc vzdálit od vašich jednotek), takže vám nic nebrání zajet opravdu až do vřavy a sledovat, jak se bijí jednotliví vojáčci mezi sebou.

Fascinující je, že to budete dělat nejen proto, že to je neskutečně poutavé a zajímavé, ale i proto, že je to takticky výhodné. Pokud si myslíte, že krásné jednotky a reálná řež jsou jen pozlátkem a většinu času budete mít stejně pohled oddálený na maximum jako v jiných 3D hrách, jste úplně vedle. Je důležité být blízko vřavy – i za cenu toho, že vám někde na křídle něco uteče (on však neuteče – vedete-li bitvu správně, vždycky je jedno místo nejdůležitější a ostatní nějak uhlídáte). Když jste totiž blízko, uvidíte, že se opodál lelkující jízda chystá na zteč, poznáte, že máte zaútočit, protože kopiníci zvedli zbraně, aby se přesunuli, víte, že můžete říct lučištníkům, aby neplýtvali střelivem, protože nepřítel zalezl za štíty a podobně. Dokonalý zvukový doprovod, kde krom řinčení mečů a svištění šípů slyšíte i křik a rozkazy, tomu jen dodává na síle.



Velitelský ráj

Samotné taktizování je plně v duchu Total War - naprosto skvělé. Základní principy fungují, jak mají, čili bránit kopec je výhodnější než bránit údolí, v lese se může schovávat bubák, a když je voják k smrti unavený, nepoběží. Díky tomu všemu se můžete vykašlat na nějaká „pravidla hry“ a opravdu přemýšlet takticky a velet tak, jak byste veleli ve skutečnosti. Takže máte takřka neomezené možnosti – udělejte, co libo, jen se pak nelekněte následků. Příklad? Při hraní jedné monstrózní historické bitvy nám jednotka elitních legionářů trochu „utekla“, když se vydala pronásledovat prchající lučištníky. To byl trochu průšvih, protože na cestě zpět ji přepadly nepřátelské zálohy – celkem tři tlupy kopiníků. Proti takovéto přesile neměli ubozí Římánci šanci, ale nechtělo se nám je zbůhdarma obětovat. Přikázali jsme jim tedy zaujmout formaci… vhodnou k obraně proti šípům. Štíty na hlavu, semknout k sobě, držet. Kopiníky to trochu zaskočilo, ale pak pokrčili barbarskými rameny a vydali se píchat do Římanů píkami – když tu je najednou zasypal déšť střel. Opravdu. Přes údolí nemohl nikdo, ani jízda, stihnout přijet včas a legionáře z trablů vysekat, ale v dostřelu byli. Lučištníci dostali tedy příkaz k palbě a díky štítům nad hlavami odneslo smrtící déšť jen několik nešťastných Římanů… a skoro všichni nepřátelé.

O bitvách by se dalo mluvit dlouho, fascinovaně na ně zírat ještě déle. A to jsme se nezmínili o útoku těžké jízdy, která rozmetá nepřátelské řady, až těla odletují, o dobývání měst, kde opravdu katapulty střílejí a dobývací věže lehají na hradby, a samozřejmě o slonech – středověké tankové brigádě, schopné projet čímkoliv kromě kamenných zdí.



Bitvy na sto způsobů

Jasně, že se Rome netočí jen kolem bitev, co by to také bylo za Total War? Ano, chcete-li, kolem bitev se točit může. Lze je totiž hrát v multiplayeru (ovšem JENOM je), což je neskutečně zajímavé, protože ač je umělá inteligence počítače opravdu velmi dobrá, vcelku snadno padá do pastí a málokdy straží své. Také si můžete zahrát některé ze zhruba desítky připravených „reálných“ střetnutí, která vynikají hlavně výpravností. No a v neposlední řadě si můžete nechat vygenerovat zhruba nekonečno bitev „uživatelských“, kdy prostě jenom řeknete, kdo má bojovat proti komu a kde, přičemž na výběr je „volná pláň“ (plus spousta variací) nebo „dobývání města“ (na spoustu způsobů).

Stran konfliktu je přehršel, konkrétně tedy tři rodiny Římanů (až na barvy svetrů stejné), Kartaginci, Egypťané, Řekové… a asi tuna barbarů včetně Germánů, Španělů, Britů a Galů (Asterix přítomen není). Různé strany mají nejen různé jednotky, ale i vlastnosti – barbaři se třeba nechají snadno vyprovokovat a rádi vyrážejí do útoku „samovolně“, drsní jezdci z Afriky zase mají slony. Nicméně jak jsme již řekli, všechno se kolem bitev netočí, i když by klidně mohlo, neb jsou úžasné. Je tu totiž také tahový mód…



Rodinný podnik

Základ strategické části hry zůstal stejný jako dřív, jenom vypadá úplně jinak a má asi tak dvakrát tolik možností. Nemáte už před sebou plochou desku, nýbrž opravdovou krajinu s lesíky, říčkami a silnicemi. Ostatně Civilizaci jste určitě už někdy viděli, tak to je zhruba ono. Tady zvelebujete města a posouváte armády – a rozhodující už nejsou celé provincie, ale opravdová políčka, takže když chcete uhájit svou stranu řeky, obsaďte pozici hned za brodem, a když vás chce někdo přepadnout, musí jít vodou. Hra to samozřejmě bere na vědomí, takže krajina, která se vygeneruje pro bitvu, odpovídá postavení ve strategickém módu.

Nová mapa je sice změna nejviditelnější, ale nikoliv jediná. Samotné kampaně (můžete hrát za jeden ze tří rodů – chcete-li si vyzkoušet i jiné strany, musíte je v kampani porazit, aby se vám při spouštění zpřístupnily) jsou doslova napěchovány zajímavými detaily. Dvěma hlavními prvky jsou rod a Senát. Senát vládne Římu, zadává vám mise – a chcete-li v kampani zvítězit, musíte ho ovládnout a v následné občanské válce porazit ostatní frakce. Rod je pak něco, co bylo v Total Warech odjakživa… a teď to konečně pořádně funguje. Máte rodinu. Její hlavu, syny, dcery. Jen členové mohou být generály nebo guvernéry – a armáda s generálem (či město s guvernérem) je dvakrát tak silná armáda (dvakrát tak bohaté město). Členové rodu stárnou, mají děti, ty si někoho berou atd., čímž do rodiny získáváte nové lidi, staří zas pro změnu umírají.

Úžasné je, že každý má nějaké vlastnosti. Vy tím pádem nehrajete „nějakou_kampaň“, nýbrž příběh. Opravdu žijete tam, kdesi v té staré Itálii. Pošlete třeba armádu na Korsiku, aby tam dobyla město, a protože to je osamocené místo, necháte tam jako guvernéra bratrance, starého to generála. Je tam rok, pak deset let… a vede si mizerně, protože je dobrý voják, avšak špatný starosta. Vy víte, že tam strádá, tak vezmete mladíčka, co si právě vzal vaši dceru a je dobrý v administrativě, nalodíte ho s ochrankou na loď a pošlete na ostrov, aby generála vystřídal. Ta radost starého muže, když znovu sevře meč a vyrazí v čele vojska, ten pocit, co to provází… Ach, slza v oku.



Pořádný Otesánek

Celá tato recenze vyznívá velmi pozitivně, a protože každý druhý člověk je od přírody škarohlíd, jistě teď prská, že zamlčujeme chyby. Inu… jsou tam a nejsou. Jedna diskutabilní věc je ovládání – určitě by šlo jak v taktické, tak strategické části zpracovat lépe, jenže autoři se snažili vyjít ze starších dílů. Komu se to nelíbí, může si spoustu věcí předefinovat (doporučujeme). Spousta vojáků a úžasné zpracování by s sebou samozřejmě měly nést zvýšenou hardwarovou náročnost, ale není to tak docela pravda. Hra běhá skoro na všem – schválně jsme ji zkusili i na prehistorickém gigahertzi, a i když nás to stálo většinu detailů, šlapalo to plynule a hrálo se to pořád velmi dobře. Skvělé je, že na dvougigahertzi s mizernou kartou (GeForce2) běží program skvěle a na „celkem dobré konfiguraci“ (2,4 GHz, GeForce FX 5600) je to paráda úplná – dostatek paměti a místo na harddisku je samozřejmě podmínkou. Takže zůstává snad chyba jediná, totiž že je to občas až moc veliké. Ano, je to paradoxní, ale je to tak. Ta hra je tak moc úžasně realistická, až je to někdy na škodu.

Dobývání města s dvěma tisíci vojáky přestává být zábavné prostě proto, že taková armáda se nedá uhlídat (bojuje-li tedy proti stejně početnému protivníku). Jistě, můžete pochopitelně pauzovat, ale pak se boj protáhne na hodiny a je to trochu nuda. Nicméně většina střetů takhle monstrózní není, čímž smetáme i tuto výtku ze stolu.

Co říct závěrem? Nic. Rome: Total War je jedna z nejlepších strategií, co jsme kdy hráli. Tahová část se blíží Civilizaci, do toho rodinné propletence a úžasné bitvy – nelze než se klanět, tleskat a hrát.





Výrobce: Creative Assembly

Vydavatel: Activision

Distributor pro ČR: Cenega Czech

Lokalizace: manuál

Internet: http://www.totalwar.com

Multiplayer: ano

Minimum: CPU 1 GHz, 256 MB RAM, HDD 3 GB, 3D karta 64 MB

Doporučujeme: CPU 2,4 GHz, 512 MB RAM, HDD 3 GB, 3D karta 128 MB

Verdikt: Neuvěřitelný počin na poli "velkých strategií". Ještě pár kroků, a už nebude kam jít dál.



Hodnocení: 92 %











Související články




Komentáře