Perimeter

Hry | 21.08.04

Jedna z nejočekávanějších realtimových strategií poslední doby nedávno konečně spatřila světlo světa a rozhodně nás nezklamala. Máte-li rádi sci-fi a přetváření krajiny či morfování jednotek vám není cizí, neměli byste si Perimeter nechat ujít.





Je zajímavé, jak jsou na PC všechny hry v jednom žánru stejné. Stejně zajímavé je, jak se čas od času objeví někdo, kdo chce všechna pravidla a klišé porušit – a vždycky k dokonalosti něco chybí, takže ho do nových vod nikdo nenásleduje.



Projekt Perimeter od ruských K-D Lab má přímo vyzývavý podtitul: Real-Time Strategy Reborn neboli „nový vichr v realtimovkách“. A skutečně: zapomeňte na továrnu, ze které vyjíždějí mraky jednotek, na harverster sklízející obilí, tibérium nebo růžovou manu, sto šedesát sedm tančíků jediným rozmáchlým tahem myši označených a na nepřítele bujarým klikem poslaných – nic takového se v Perimeteru neděje. Na druhou stranu zapomeňte na jemné taktické přesuny elitních týmů – ani tudy výtvor ruského týmu nekráčí. Je to hra svým způsobem dost nová a neotřelá; některé využité nápady sice nejsou její, ale celkový koncept je zajímavý a originální.



Nejlepším útokem je obrana

Než se do Perimeteru pustíme, odbuďme si formality. Strategie je to trojrozměrná, nad kamerou, volně poletující po bojišti, máte plnou kontrolu. Svět, jehož armády řídíte, je silně futuristický, k tomu jakýs takýs sci-fi příběh o putování mezi planetami a boji s nepřítelem i zlým, zlým, zlým životním prostředím. Hru můžete zrychlovat a zpomalovat, je tu též pauza na promyšlení situace (ovšem bez možnosti plné kontroly nad hrou), pochopitelně multiplayer a všechny ty běžné legrácky okolo. No… a pak jsou tu ty herní principy, které asi leckoho překvapí.

Pozadí každé mise je ještě „v pořádku“ – musíte postavit základnu, opevnit ji a zlikvidovat protivníka (nebo třeba přežít nějakou dobu jeho útoky). Nové už je, jak toho dosahujete. Základem všeho je „perimetr“, dokonalá obranně-energetická síť, jejíž výstavbou a udržováním strávíte podstatnou část hry. Co to je? Inu, na začátku máte hlavní budovu, z níž vyjedou dělníci a „terramorfeři“. Ať si teď stavíte budovy, jak chcete, žádná nebude fungovat, protože nemá energii. Tak vybudujete poblíž hlavní budovy věž – a ta se na ni vzduchem napojí a předá energii všemu ve své blízkosti. Chcete rozvíjet základnu? Žádný problém, jenom musíte nejdřív postavit řetězec energetických věží, kde se každá další napojuje na předchozí, a přenáší tak životodárnou mízu dál. Jestli si pamatujete třeba Battle Isle 4 od slovenského Cauldronu, máte hrubou představu, jak to vypadá, ale Perimeter jde ještě dál. Každá věž funguje nejen jako přenašeč energie, nýbrž současně jako její zdroj. Čím víc plochy máte pokryto věžemi, tím více energie získáváte z planety a tím větší šanci máte přežít, když jde do tuhého. Za energii totiž sice stavíte a vyrábíte jednotky, ale to tvoří jen zlomek její spotřeby. To pravé energetické peklo totiž vypukne ve chvíli, kdy aktivujete poslední funkci „perimetru“ – obranné pole.

Představte si to takhle: Máte obrovskou základnu se spoustou budov, sem tam nějakou vojenskou jednotku, všechno hezky funguje, vzájemně se doplňuje, vždyť to znáte z jiných her. A pak se to stane. Pár kroků od vás se vynoří zrůdná armáda takových rozměrů, že ji vaše pětice vojáčků není schopna ani spočítat, natož nějak vážněji ohrozit. Co uděláte? Začnete se modlit? Začnete proklínat autory? Hledáte klávesu pro quickload? Kdepak! Zmáčknete tlačítko a s údivem sledujete, jak se kolem každé energetické věže a přilehlých budov (a tím pádem kolem celé základny) vytvoří úžasné ochranné pole, které pohltí střely, sežere obludy, vysaje energii ze strojů – prostě vás zachrání. A když hrajete špatně, za dvacet vteřin s ještě větším údivem sledujete, jak se pole složí, protože jste nastřádali málo energie.



Rozzlobená příroda

Ve hře máte vlastně dva hlavní protivníky – jednak je to padoušstvo, vládnoucí stejnými technologiemi, zbraněmi a obranným polem jako vy, jednak samo prostředí, které je nehostinné a nepřátelské. Ještě jsme totiž nemluvili o jednom důležitém aspektu – a tím je terramorfing alias přeměňování krásných divokých světů plných vegetace a přírodních zázraků na hnusnou průmyslovou placku. V divoké přírodě nemůžete stavět, a co je důležitější, z divoké přírody nevysajete ani ždibíček energie – takže první, co musíte udělat, je za pomoci nafasovaných stavěcích jednotek proměnit panenskou přírodu v nepanenskou šeď, kde už se stavět a těžit dá. To se ale zmíněné přírodě nelíbí, a tak na vás posílá zástupy a hejna zrůd, proti kterým nemají vaši vojáci nebo obranné věže valnou šanci; pomůže jen ochranné pole perimetru.

Potvory nejsou nějak zvlášť inteligentní, ba naopak – rodí se na stejných místech a jak vidí vaše budovy, v sebevražedných útocích se na ně vrhají. Tady přichází další aspekt hry: rozestavovat věže tak, aby s co nejmenšími energetickými ztrátami co nejlépe odolávaly náporům přírody. Zajímavou funkcí totiž je, že nemusíte pouštět celé obranné pole, ale vyberete si jen několik věží, což už vám tolik energie nebere. Stačí tedy obranné stavby umístit tak, aby ve směru útoky pokryly co největší plochu a celý krvelačný svaz v jediném záblesku magického „klink!“ rozptýlily v prach.



Návrat Transformers?

Protože úžasné ochranné pole by i na maličkou revoluci v RTS žánru bylo docela málo, přichází další radikální řez zaběhanými stereotypy – výroba jednotek. Šok číslo jedna: sdružují se do skupin, které ovládáte společně a jichž nebudete mít desítky, nýbrž jednu, dvě, nebo později třeba čtyři. Šok číslo dvě: ve skupině jsou vždy jen vojáci jednoho typu. Šok číslo tři: typ vojáků měníte kliknutím na ikonku vpravo dole. Vyděšení? Bude hůř. Zapomeňte na oblíbenou akci „označím myší všechna vojska a kliknu na nepřátelskou základnu“, to tady nejde. Tedy jde, ale rozhodně se vám to nevyplatí. Když totiž útočíte na základnu chráněnou perimetrem, můžete mít vojáků kolik chcete, ale ti tam přiletí a prostě umřou (pokud se nehrabou pod zemí). Ale o to tady ani nejde; jde o využívání těch správných typů vojáků na těch správných místech, k čemuž vám dopomáhej morfování aneb skládání vojáků až na bojišti. Znáte takové ty zběsilé komiksy, kdy se čtyři vojáci chytnou za ruce, čímž vzniknou nohy, dalších pět specialistů ze sebe vytvoří trup, jeden vědec hlavu – a traráá, je tady obří megarobot? Tak to je ono. Kdykoli můžete jednotky přemorfovávat, z čehož vyvěrají zajímavé možnosti – třeba proměnit svou armádu ve vrtulníčky, obletět nepřátelskou základnu, za ní přistát a zmorfovat se v těžké útočné raketomety.



Souboj elektráren

S hardwarovou náročností Perimeteru je to takové zamotané. Hra je hodně efektní a grafika promodelovaná, což si samozřejmě svou daň na výkonu bere, ale není to žádná hrůza. S potlačením některých detailů a v nižším rozlišení vše běhá dostatečně svižně i na minimální konfiguraci. Smutnější je, že se všemi nastaveními naplno není plynulá ani na sestavě luxusní, o dost vyšší, než je ta doporučená. Ale dívat se na to dá a vypadá to hezky, tak co.

A jak že se to hraje? Inu zvláštně. Občas můžete mít pocit, že jste si pustili nějaký logický puzzle. Klidně se přistihnete, že už půl hodiny sedíte u jedné mise a ještě nemáte ani jediného vojáčka; to by vás v každé jiné RTS stálo život, ale tady ne. Na druhou stranu to není vůbec nudné – permanentně na vás útočí obludy z planety, a vy tak krom budování základny musíte neustále dohlížet na to, aby vám někde neuniklo nějaké útočící hejno. Do toho syslíte energii o sto šest, protože kdyby šlo opravdu do tuhého, vždycky je tu to největší tlačítko, pouštějící „velké“ pole, které vás vždycky (máte-li energii) zachrání.

Boj s lidským protivníkem neboli s dalším perimetrem, je pak dost o něčem jiném. Tady se snažíte postupně padoucha oslabovat a využívat toho, že když mu přerušíte zdroj energie (tedy řetězec věží) a dovedete k jeho stavbám svou síť velmi vysokého napětí, získáváte i onu část základny. Takže hledáte slabá místa, podnikáte na ně rychlé nájezdy, stavíte o sto šest, to všechno současně s obranou před planetárními obludami. Čili máte pořád co dělat a vydechnout můžete leda při pauze nebo načítání další mise.



Odvážným štěstí přálo

K temným stránkám hry patří snad hlavně jednotvárnost. Misí jsou spousty a jsou si dost podobné, ale s takovýmhle konceptem to ani jinak nejde. Je škoda, že základna nemá nějaké zajímavější mechanismy – prostě jen postavíte domečky a čas od času nějaký upgradujete. Složitější interakce uvnitř základny by rozhodně neškodila. Hra je docela dost obtížná – padouch je silný a početný a klidně se stane, že budete misi po půl hodině restartovat. Na druhou stranu aspoň máte dobrý pocit, když si se zdejšími nástrahami poradíte. Graficky to vypadá velmi dobře, zvuky neurazí, příběh asi vnímat nebudete.

Jak to celé shrnout do jedné věty? Perimeter není revoluce a nestane se novým králem RTS – na to je jeho hratelnost příliš specifická a „jiná“. Ale jako celek rozhodně zaujme – a než vás začne nudit, že děláte vlastně pořád to samé, budete se náramně bavit. Za to a za odvážný krok směrem jen málo probádaným zaslouží hra náš dík a vysoké hodnocení. Tu je.





Výrobce: K-D Lab

Vydavatel: Codemasters

Distributor pro ČR: Cenega Czech

Lokalizace: manuál

Internet: http://www.codemasters.co.uk/perimeter

Multiplayer: ano

Minimum: CPU 1 GHz, 256 MB RAM, HDD 2 GB, 3D karta 64 MB

Doporučujeme: CPU 2,4 GHz, 512 MB RAM, HDD 2 GB, 3D karta 128 MB

Verdikt: Svěží vítr, vnesený mezi realtimové strategie novými nápady a zajímavými koncepty. Králem se ale Perimeter asi nestane.



Hodnocení: 80 %











Související články




Komentáře