Pariah

Hry | 27.08.05

Není všechno zlato, co se třpytí! First person akce Pariah se třpytila po celou dobu vývoje, ale nakonec se rozhodně neukázala v tom nejlepším světle. Pokud však musíte vyzkoušet každou 3D akci, otestujte i Pariah. Na chvíli vás zabaví.





Měl se stát pokořitelem Halo 2. Měl se stát novým standardem na poli FPS. Měl v sobě skloubit atmosférickou řež, jakou byl první Unreal, s multiplayerovým šílenstvím ve stylu Unreal Tournamentu. Zvládli Digital Extremes nelehký úkol znovu rozpoutat bouři v tak notoricky známém škopku vody, jakým jsou first person střílečky?



Když jsme loni v říjnovém GameStaru uveřejnili preview na nový počin veleznámých Digital Extremes, nepochybovali jsme. Pariah vznikal přes dva roky v naprosté tichosti a rádiový klid byl přerušen až na loňském E3, kde se poprvé předvedl v celé své kráse a rovnou v hratelné verzi. Venku bylo sice jen několik screenshotů a pár preview dokola omílajících dojmy z kousků tří misí, které snad měli autoři zmíněných článků tu čest zhlédnout, ale Pariah už obdržel nálepku „Objev roku“ a internetem se lavinovitě šířily zprávy, že to má Halo 2 spočítané. Na fórech to vřelo až bublalo, stránky se plnily bůhvíkde vyhrabanými obrázky gigantických rozlišení a zřídkavé pokusy o logickou argumentaci bezmocně zanikaly v dunění předčasných soudů, které sice nebyly podloženy fakty, ale o to více kypěly emocemi. Obě hry jsou již venku a papírově se vítězem stalo Halo 2 – otázkou je, do jaké míry získává vynikající hodnocení zaslouženě a nakolik díky masivní reklamní kampani.



Napínavý příběh?

Digital Extremes se loni nechali slyšet, že se hrami je to dnes jako s filmy – graficky atraktivní a líbivé je umí dělat kdekdo. Vytvořit ovšem hru s citlivě zakomponovaným a správně vygradovaným příběhem, to je prý umění. Bohužel v případě Pariahu Digital Extremes nedokázali, že by toto umění ovládali. Což o to, Pariah příběhem samozřejmě disponuje, a dá se říci, že vcelku zajímavým a povedeným, jeho včlenění do hry je ovšem značně povrchní a vyprávěn je v takových náznacích, že až do závěrečné animace nebudete vědět, která bije. A možná ani po ní.

Doktor Jack Mason (tedy vaše maličkost) čirou náhodou zaskakuje za svého kolegu, který byl přidělen jako dohled nad přepravou osoby kontaminované mimozemským virem. Jenže ozbrojená eskorta má čirou náhodou oraz, krátce po startu výhled na zmenšující se zemi zkazí naváděná raketa a zanedlouho už milý Mason visí za bezpečnostní pásy hlavou dolů v hromadě ohořelých kusů vraku. Transportní sarkofág je otevřen a kontaminovaný subjekt – Karina – na svobodě. Najednou po vás všichni jdou – místní banditi, vaši původní zaměstnavatelé a do hry je zapletená i mimozemská rasa, která kdysi vyvinula virus jako zbraň proti lidstvu. A tak začíná útěk. Mason se nejprve snaží přežít a zachránit Karinu, jenže ke konci zjistíte, že doktůrek není zase až takový dobrosrdečný lidumil a ona mimozemská rasa není zase až tak mimo hru, jak se všichni domnívají. Plány Masonovi trochu komplikuje nejen to, že Karina pořád někam zdrhá, ale ještě ke všemu to vypadá, že se do ní zřejmě zabouchnul. V průběhu hry je ale jejich vzájemná náklonnost naznačena jen několikrát a velmi nezřetelně, takže závěr hry vyznívá přinejmenším trochu neadekvátně. Příběh je prostě nedotažený. Mohl posunout hru úplně jinam – takhle spousta bezprizorních kousků skládačky začne zapadat na své místo až při druhém hraní, do něhož se ale většina z hráčů zřejmě nepustí.



Where is Wally?

Pariah je osmnáctka singleplayerových misí, které se ale většinou odehrávají podle velmi podobného scénáře. Trochu to připomíná kreslený pořad pro děti o hledání přiblble se tvářícího obrýleného Walda. Zápletka „Kde je Waldo? Najděte Walda!“ je ovšem lehce pozměněna, protože hledat budete pochopitelně Karinu. Alfou a omegou mnoha misí je okřídlená věta „Find Karina“, která se objeví většinou záhy poté, co v předcházející videosekvenci naše infikovaná aktérka z nějakého důvodu zdrhne. Váš další postup je vždy lemován hromadami mrtvých nepřátel – v tomto ohledu je Pariah značně jednotvárný a pestřejší náplň misí by hře rozhodně prospěla. Navíc máte díky poměrně slabě podanému příběhu, který mise dostatečně neprovazuje, většinu hry pocit, že stále jen někam nesmyslně běháte.

Jednotvárnost misí se autoři snažili trochu rozbít mezihrami, což jsou už zmíněné fragmenty, jež měli novináři tu čest zhlédnout na loňské E3. Ani zde se ovšem nepodařilo dotáhnout celou věc do konce. Útěk v bugině je ještě vcelku zábavný, ale likvidování nalétávajících nepřátel z kulometné věže umístěné na vlaku je vyloženě nudné. Vzorovým příkladem zajímavé ideje zmařené špatným zpracováním je boj na výsadkové lodi, kdy nejprve musíte ničit nepřátelské rakety a pak za letu přeskočit na druhou loď a zlikvidovat protivníka. Raket je příliš mnoho, celá akce je zbytečně protahovaná a nezábavná. Mezihry jsou málo dynamické a i přes neotřelé nápady postrádají ten správný náboj. Také ovládání několika vozidel, k nimž se během hraní dostanete, je značně uživatelsky nepříjemné – už jen proto, že rozhlížením (a mířením) zároveň ovládáte směr jízdy, takže nemůžete střílet jinam, než jedete. Design map se přitom docela povedl, exteriéry jsou dostatečně pestré a členité a tovární zóny působí správně těžkým, šedě industriálním dojmem, jenomže mise mají až nepříjemně jasný punc linearity. Také díky tomu Pariah nezabere průměrnému hráči více než pět hodin. Situaci trochu zachraňuje docela zábavný multiplayer, i když ten je jen takovým chudším příbuzným UT 2004 (obsahuje deathmatch, team deathmatch, CTF a Frontline Assault neboli variantu Onslaughtu z UT 2004, a jednoduchý editor, který je ale možná jednoduchý až příliš).



Já do tebe chlebem, ty do mě granátem

Kořením každé správné střílečky jsou zbraně a v tomto směru není Pariah výjimkou. Přestože arzenál vcelku nevybočuje ze zavedeného schématu (nůž, samopal, brokovnice, granátomet, raketomet, energetická zbraň, odstřelovačka a jedna ultimátní hračička na závěr), Pariah obsahuje originální prvek modifikací, jimiž jsou WEC – Weapon Energy Core – zlepšující nejen sílu, ale i další parametry zbraní. Škoda jen, že bouchačky nedisponují sekundárními palebnými módy. Trochu zvláštní je „vyváženost“ arzenálu, nejúčinnější je paradoxně první trojice – automatická puška Bulldog, brokovnice a granátomet. Bulldog dělá čest svému jménu, je díky rychlosti střelby a relativně velké přesnosti opravdu nebezpečný, po vylepšení získá ještě větší kadenci, menší zpětný ráz a protipancéřové střely, a hravě si během chvilky poradí nejen s jakýmkoliv lidským nepřítelem, ale i s vozidly. Totéž platí pro brokovnici, která se s vylepšeným rychlejším nabíjení a „zhušťovadly“ broků stává smrtící i v boji na střední vzdálenost, a neméně užitečný je granátomet, s nímž si díky naprosto báječnému dálkovému detonátoru užijete spoustu legrace. Plazmová puška střílející po dávkách je sice efektivní, ale nepříliš efektní, pro odstřelovačku s vylepšením zaměřování o termovizi během hry najdete jen pramálo využití a pomalý raketomet se uplatní až s tepelným naváděním a možností vystřelit více raket najednou. A ultimátní šidítko z rodinky BFG – Titan’s Fist – získáte až na konci hry, takže si ho moc neužijete. Většinou se utkáváte s pěchotou, a ať už jsou to bandité v mikinách s kapucou a modrými „lennonkami“ na nose, nebo hnědí či černí vojáci, všichni jsou si chováním i výdrží velmi podobní. Dva souboje s bossy ke konci hry jsou sice zpestřením, jenže ani tady autoři nedokázali zapojit dostatek invence, a tak jsou obě bitvy vcelku jednoduché.



Grafická pecka?

Pariah je graficky na velmi vysoké úrovni, přesto ale modifikovaný Unreal 2.5 engine nedosahuje kvalit akčních špiček Far Cry nebo Doom 3. Nádherně zpracované lesy s množstvím podrostu vyznívají ve srovnání s holými planinami, potaženými jen nevýraznou texturou, trochu nevyváženě. Je třeba ovšem pochválit nahrávací časy misí (lze je počítat na vteřiny) a také výbornou optimalizaci umožňující plynulý běh s plnými detaily i na průměrných sestavách. Zvuky trochu podtrhují prázdnotu některých lokací, lesní prostředí by si ale určitě zasloužilo více než jednoho stále stejně řvoucího ptáka. Ovšem skvělý hudební doprovod zní výborně nejen ve hře, ale i jako soundtrack. Z fyzikálních hrátek zaujme třeba likvidace nepřátelských hlídkových věží (a v nich sedících nepřátel) odstřelením nosných pilířů, matrixové „ožvýkávání“ sloupů a efektně působí i rozstříknutí skleněného hledí přileb nepřátel, ale to je asi vše. Ragdoll efekty vypadají sice fešně, ale to je dnes již standardem, naproti tomu stromy místo toho, aby se ladně vlnily ve větru, připomínají spíše feťáka v absťáku.

Pariah hodně utrpěl tím, že se kolem něj vytvořila aura potenciální pecky a pokořitele Halo 2, i když se o to autoři ani distributor nijak cíleně nesnažili. Pokud ale od něj nic takového nečekáte, budete se velmi dobře bavit. Stylem hry je srovnatelný s Halo nebo Chrome, a přestože v některých dílčích aspektech trochu ztrácí dech, je hratelnější a zábavnější než obě zmíněné hry. Pariah prostě není vůbec špatný, jenže v případě hry takového potenciálu to není pochvala, ale spíše pokárání. Propracovanější příběh, větší provázanost animací a akce, košatější multiplayer s větším počtem map, lepší ovládání i využití vozidel nebo vyšší dynamičnosti meziher a větší délka – to jsou hlavní faktory, které mohly Pariah posunout mnohem výše. Revoluce se tentokrát nekoná, snad se jí dočkáme v podobě již ohlášeného pokračování.





Výrobce: Digital Extremes

Vydavatel: Groove Games/Hip Interactive

Distributor v ČR: Hypermax

Cena: 1499 Kč

Lokalizace: manuál

Internet: http://www.pariahgame.com

Multiplayer: ano

Minimum: CPU 1,3 GHz, 256 MB RAM, HDD 2,4 GB, 3D karta 64 MB

Doporučujeme: CPU 2 GHz, 512 MB RAM, HDD 2,8 GB, 3D karta 128 MB

Verdikt: Pariah je promarnění potenciálu, který z něj mohl udělat když už ne přímo revoluční, tak alespoň výbornou akční hru. Digital Extremes se bohužel zastavili na půli cesty a nadějné nápady nedotáhli do konce.



Hodnocení: 75 %











Související články




Komentáře