NHL 2004

Hry | 18.01.04

Série NHL od EA Sports s železnou pravidelností každoročně útočí na nenasytné hráče a nejinak tomu bylo i před několika měsíci, kdy se v obchodech objevil nový hokej s číslovkou 2004. Dokázal však náročné hokejové fanoušky i tentokrát uspokojit?





Rokem 2000 počínaje si většina hráčů po právu stěžuje, že je série NHL málo realistická. Nový tým EA Black Box se nejpopulárnější sportovní simulaci pokusil v tomto směru spíše dopracovat než přepracovat. Ruku v ruce se řadou změn k lepšímu ale přišlo i několik zbytečných omezení, především ve způsobu ovládání na klávesnici.



NHL tentokrát neoslňuje žádnými novými meziherními animacemi (na trestnou lavici se podíváte jen během úvodního sestřihu před zápasem, do poprvé ve 3D animovaných ochozů nenahlédnete v detailu vůbec) ani efektními opakovačkami. A naštěstí neotravuje ani arkádovou nadstavbou a zvýhodněními pro tzv. zlomové okamžiky. Pokud by se NHL 2004 měla charakterizovat jen jedním slovem, byla by to heterogennost. Její větší „hokejovost“ neznamená zásadní překopání herního systému (na slibovaný nový engine nedošlo), ale posílení fyzického aspektu hry a především odstranění dřívějších modelově se opakujících situací. Nejde jen o variabilitu gólů spojenou, jak se zdá, s anulováním „jistých“ pozic, z nichž téměř vždy padaly branky, ale také o nový systém přihrávek (hra již automaticky nevyhledává nejbližšího volného spoluhráče jedoucího ve směru, jímž jste pas vyslali). A především o realističtější a rozmanitější možnosti bránění i podobu „zásahových“ animací během fyzického kontaktu hokejistů.



Konečně hra u mantinelu

Z hlediska hry tělem se NHL 2004 zatím nejvíce přibližuje skutečnému hokeji – už to není hra řezníků (což ostatně nebyla ani loni), kteří soupeře brutálně sekají, krosčekují nebo srážejí k zemi. Bodyček či najetí do soupeře nekončí již jen pádem napadeného, ale někdy hráč pouze zavrávorá a jede dál, otočí se na brusli kolem osy, nebo na ledě skončí oba aktéři: záleží na přesnosti provedení a správném načasování. Novinka v podobě tzv. bruise control systému zapojuje do hry i práci rukama: obránce může soupeře při boji o prostor před brankou (a kdekoli jinde) zaklínit, znehybnit a nepustit k pohybu podle hesla „nejdřív hráč, potom puk“. Nebo jej (v sérii úplně poprvé) přišpendlit k mantinelu a podržet, dokud se třetí hráč puku nezmocní. Hra u hrazení je ještě trochu v plenkách (u mantinelu nelze puk zašlápnout, žádné hromadné strkanice nebo přetlačování se také nedočkáte), pocit autentičnosti ze hry, jež se díky tomu zpomalila, se ale jednoznačně zvyšuje. Krátce řečeno: série NHL už nevypadá jako rugby na ledě.

Branky padají často a pěkně z one timerů jen na první dvě úrovně obtížnosti, ve dvou vyšších je problém se ke střele „z první“ přes neprodyšně uzavřenou obranu vůbec dostat. Kombinační akce velký efekt při základním nastavení AI nemají, stejně jako snahy o individuální prosazení nebo pokusy prostřelit klubko hráčů ze střední vzdálenosti. Přesnost střely i nahrávky navíc závisí na hráčově aktuální pozici a jeho pohybu. Góly tak padají spíše z bezprostřední blízkosti po blafácích, po dorážkách ze skrumáží před bránou, méně už ze střel od modré. Pěkné a proměnlivé akce předvádí spíše soupeř. Vy sami budete dávat většinou ušmudlané branky – puk může skákat po brankářově rameni a až pak se mu překulit za záda, jindy se odrazí od jedné tyče do druhé a teprve potom skončí v síti, nebo se sotva doplazí mezi betony těsně za brankovou čáru. V tomto směru se hra povedla, ale na vstřelení gólu se těžce nadřete.



Přenastavování AI? Nutné zlo!

Coby hráč série NHL od jejího prvního ročníku jsem byl vždy odpůrcem přenastavování nyní již třiceti parametrů v umělé inteligenci (s výjimkou snižování agresivity). Jde o alibismus ze strany vývojářů, kteří chtějí uspokojit úplně každého (a většinu oprávněných výhrad ke hře pak mohou smést ze stolu), a hlavně to hráče svádí k tomu, aby místo vypilování vlastního stylu hledali tzv. optimální nastavení, tj. zvýhodňovali se v aspektech, které příliš neovládají. Ono „optimální nastavení“ láká hráče navolit AI tak, aby sice nevyhrával snadno, ale přece jen vyhrával. Připomíná to moudrost, jež praví, že muž by měl ženu žádat o ruku jen v případě, že si je jistý tím, že nebude odmítnut. Nicméně přes veškeré principiální výhrady nelze letos doporučit nic jiného, než nejlepší nastavení v šesti tabulkách pracně hledat. Jednak brankáři (navzdory tomu, že občas pouštějí smolné a nešťastné góly) jsou opět schopni zázračně vychytávat vyložené šance a jednak na základní nastavení od třetí úrovně výš jsou vaši hráči oproti počítači v nevýhodě, minimálně co se rychlosti týká. Skutečně asi není v pořádku, když vašeho našlápnutého útočníka při každém brejku obránci dojedou, zahákují a nepustí ke střele. Abnormálně je nastavená především defenzivní AI počítače, hlavně blokování střel spojené se schopností zachytávat přihrávky. Je také nezbytné zvýšit přísnost rozhodčího, především s ohledem na to, že počítačoví obránci každý soupeřův nájezd radikálně řeší hákováním. („Boostování“, které dříve docela dobře ovlivňovalo celkovou zdatnost brankáře i hráčů, není letos šťastně koncipováno: nejde přece o to posilovat vlastní hráče na neomylné supermany, ale naopak učinit z dokonalých soupeřů normální hokejisty.)

Nicméně, i kdybyste ve snaze vytěžit ze hry maximum s ohledem na hratelnost i realističnost strávili nastavováním parametrů v tabulkách více času než na ledě, nezabráníte několika problémovým místům. Realismus kazí především brankáři: jednak svými občasnými nadpřirozenými zákroky (nejvíce naštve perfektně provedená kombinace, kterou v posledním okamžiku zhatí „zázračná“ lapačka) a jednak především absurdní snahou stále vracet puk do hry, i když to před brankou pekelně vře. O nemístně využívaném porušování pravidel v podobě hákování již byla řeč (sudí se za něj ani jednou neodvážil nařídit trestné střílení!), nerealisticky působí také otáčení se, respektive vracení se hráče při zpracování přihrávky ve středním pásmu, čímž zbržďuje útok nebo zaviní ofsajd.

S výjimkou zlepšených rvaček (viz sloupek) rozhodčí přestali udělovat pětiminutové tresty a u dvouminutových přesilovek může možná někomu vadit, že probíhají (stejně jako poslední minuta zápasu) v reálném čase bez ohledu na jeho nastavenou kompresi. Můžete si sice zbudovat vlastní stadion a ovlivnit na něm i barvy sedaček nebo zvuk sirény a vytvořenému hokejistovi můžete vybrat značku helmy, holí či bruslí, opět však schází import vlastní fotografie na jeho tvář (fotografie však chybí i řadě skutečných hokejistů). Nepochopitelná je absence ukládání opakovaček i zrušení funkce tabulátoru pro otáčení stran. Na to, že se při přesilovkách střídají jen dvě pětky, čímž se klíčoví hráči mohou totálně odrovnat, jsme si zvykli už před deseti lety…



Klávesnice troubí na ústup

Obrovský krok kupředu učinilo rozšířené a přepracované ovládání, bez analogového gamepadu s osmi tlačítky si jeho možností ale příliš neužijete. Výrazně se sice rozšířily herní možnosti – nyní máte čtyři samostatná tlačítka pro dva druhy střel (golfák a střela zápěstím) a pro dva druhy přihrávek (po ledu i vzduchem). Další klávesy umožňují padat do střel, vypichovat kotouč na „dlouhou“ ruku, dělat kličky či otočky, zrychlovat bruslení, přitlačit soupeře k mantinelu, naznačovat střely atd. – nicméně vedle směrových šipek to znamená dalších sedm kláves, jež je ještě nutné kombinovat s přepínačem! Taková komba jsou na klávesnici obtížná a navíc funkce tlačítek lze přiřazovat pouze po natvrdo nastavených dvojicích (a bez možnosti využití numerické klávesnice). Gamepad mimo to umožňuje i finesy, které na klávesnici vyčarovat ani nelze („šachování“ s pukem na holi pomocí jedné z analogových páček).

S překopaným ovládáním souvisí i nešikovně pozměněný systém střídání (místo čtyř přímých tlačítek vás čeká otravné ťukání do jednoho knoflíku, spojené ještě s nesmyslným potvrzováním, což se během hry může stát osudným), neprakticky je vyřešeno i přepínání taktik (pouze během hry). Série NHL zkrátka na sobě ještě nikdy nenesla takové konzolové stigma, jaké má letos – je jasné, pro jakou platformu byla hra vyvíjena především. Vůbec konformita není silnou stránkou NHL, jak dokládá elegantní, ale nepřehledné roletové menu, v němž klikáte sem a tam, neboť si hra není schopna „pamatovat“ nastavený profil.

Proč tedy dáváme navzdory všem uvedeným výhradám tak relativně vysoké hodnocení? Ne proto, že je hra graficky znamenitá (hráči jsou pěkně detailní a stadiony vypadají realisticky včetně toho, že je v průběhu zápasu postupně stále více poškrabán led), ani proto, že zvukově navozuje autentickou hokejovou atmosféru (diváci bouří a zpívají povzbuzující chorály, ze střídaček jsou slyšet hlasy trenérů ohlašující změnu lajny, komentátorského nestora Jima Hugsona věcně doplňuje bývalý hokejista Graig Simpson, jenž nahradil vtipkujícího Dona Taylora atd.). Navzdory každoročně nenaplněným slibům EA týkajících se zásadního vylepšení realističnosti jejich nejprodávanějšího titulu přiblížili nyní svoji hru opravdu skutečnému hokeji tak, jak se jim to od zlomového ročníku NHL Hockey 97 nikdy nepodařilo.





Výrobce: EA Black Box

Vydavatel: Electronic Arts

Minimální požadavky: CPU 700 MHz, 128 MB RAM, HDD 600 MB, 3D karta 32 MB

Doporučujeme: CPU 1,5 GHz, 256 MB RAM, HDD 1,1 GB, 3D karta 64 MB

Multiplayer: ano

Internet: http://www.easports.com/games/nhl2004

Verdikt: Nejhokejovější a zřejmě i nejobtížnější ročník série přinesl potřebné zrealističtění, jeho ovládání je však pro klávesnici nepraktické.



Hodnocení: 84 %











Související články




Komentáře