Medal of Honor: Pacific Assault

Hry | 19.02.05

Další hra z válečné série Medal of Honor vás uvrhne do role příslušníka námořní pěchoty a provede vás obdobím od napadení Pearl Harboru až po dobývání atolu Tarawa. Máte-li podobné FPS v lásce, rozhodně si nenechte Pacific Assault ujít.





Akce z druhé světové války stále více připomínají maňáskové divadlo, lehce oproštěné od reality. Také nejnovější díl seriálu Medal of Honor rozvíjí koncepci „Val bulvy a hraj!“, pouze notně ohrané skopčáky vystřídali šikmoocí ďáblové ze země vycházejícího slunce.



Zmínku o divadélku však neberte nějak pejorativně, neboť ani my nemáme v zásadě nic proti hrám, kde herní design příliš nepovoluje uzdu hráčské svobodě a s postupem vpřed sledujete jednu skriptovanou scénu za druhou. Naše hodnocení Call of Duty toho budiž důkazem. Největší konkurenci zmiňujeme zcela záměrně, neboť právě ona zatlačila populární akci do defenzivy a zmocnila se jejích pozic. Doba ovšem pokročila a plně vyzbrojený MoH: Pacific Assault je připraven vrátit úder.



Škola volá

Čtyřky a sem tam trojka. Lepší známku z dějin od nás dosud nikdo nedostal. Bodejť by jo, když je to pořád samé: „Topry ten, já být německá oficír. Fi to mě stšílela, jak fi chtěla!“ Mein Gott, druhá světová, to přece nejsou jen Němci a zase Němci na druhé straně barikády. Ani kdyby snad začalo pršet saké a padat suši, stejně by si vývojáři těch významně pomrkávajících šikmých oček nevšimli. Tedy až na jednu výjimku – šprta s iniciálami E. A., který o půvabu ostrůvků ztracených v Pacifiku, na nichž hnízdí vzácní japončíci, ví své (viz konzolový hit MoH: Rising Sun). A protože o své znalosti nechtěl ochudit ani naši třídu „pé cé“, máme možnost vyzkoušet si boje v Tichomoří na vlastní kůži.



Lehko na cvičišti, těžko na bojišti

Na 10–15 hodin se nabouráte do duše příslušníka námořní pěchoty Tommyho Conlina a provedete jej obdobím od napadení Pearl Harboru (1941) až po dobývání atolu Tarawa (1943), kde hra nejenom končí, ale paradoxně i začíná. Neklidné moře si pohrává s invazním člunem a vyděšení rekruti vyvrhávají obsah žaludků za doprovodu kanonády děl amerických křižníků. Z mlžného oparu se líně vynořuje silueta dřevěného mola, motor člunu spokojeně vrní a ostrovní posádka v klidu láduje nábojové pásy do kulometů na pobřeží. A pak to začne. Déšť kulek nebere konce a dělostřelecké granáty zdvihají do vzduchu gejzíry vody. Dostáváte zásah, černo před očima, pachuť soli na jazyku. Rychle na pláž. Plamenometčíci posílají první vřelý pozdrav do ústí kulometných hnízd, zatímco jednotlivá družstva hledají bezpečný úkryt. Síť bunkrů a zákopů připomíná termitiště a útočníci už netrpělivě čekají na první rozzuřené obyvatele. Útóóók! Náhlý výbuch předčasně končí vzrušující přestřelku a děj se vrací o dva roky zpět na půdu výcvikového tábora. Po strništi a drobných jizvách na Conlinově tváři ani památky, v očích se zrcadlí mladická nerozvážnost a taktéž brunátný ksicht seržanta instruktora, který nevěstí nic dobrého. Tedy pokud si vyloženě nelibujete v dlouhých a nudných tutoriálech. Originální úvod, jen co je pravda.



Na správném místě v nesprávný čas

Havajský ostrov Oahu je pozemský ráj, nicméně 7. 12. 1941 si tu uspořádali párty s ohňostrojem pekelníci v bílých letadlech. Japonci nachytali Američany takříkajíc v nedbalkách a útok na Pearl Harbor se do historie zapsal krvavým písmem. Všech 188 letadel na základně bylo zničeno, osm válečných lodí potopeno nebo poškozeno a čerstvě vycvičený vojín Conlin byl u toho. Nejprve protančil mezi salvami nalétávajících Zer, nalodil se na bojový člun a s přítelem kulometem jich pár desítek sundali. Poté se přesunul na potápějící se USS West Virginia, aby na horní palubě usedl k flaku, v potu tváře zachraňoval kouřem přiotrávené námořníky a rozprášil letecké svazy nepřítele. Zní to docela akčně, a věřte, že to akční je. Je to až tak akční, že i Arnold závidí. Na druhou stranu je značná arkádovitost konfrontována s neskutečně impozantní výpravou. Nachovou oblohu křižují desítky útočících letadel, na pevninu dopadají pumy a z palub torpédovaných křižníků skáčou do moře zoufalí námořníci. Tato pasáž, která je stejně efektní jako Omana Beach z MoH: Allied Assault či Stalingrad z CoD, patří mezi nejúchvatnější PODÍVANÉ v herních dějinách. Slovo podívaná je napsáno záměrně velkými písmeny, neboť budete hlavně zírat a až potom hrát. Po arkádovém úvodu naštěstí přichází vystřízlivění a nenápadné vylodění na atolu Makin. Tady už čekají zajeté koleje, jež vás a vaše parťáky povezou do lůna zdejšího pralesa vstříc bitkám ve stylu známém z ostatních 3D akcí, kde se i navzdory skriptům dostanete ke slovu podstatně víc. Následuje řada úkolů v rámci bojů o Guadalcanal a nakonec staronové vylodění na Tarawě, což je asi nejlepší pasáž, protože vedle sázky na efekt nabízí i neskutečně adrenalinové boje prosycené válečnou atmosférou. Pastvou pro všechny smysly je také přetahovaná o Hendersonovo letiště se startujícími i explodujícími letadly, zuřivými Japonci pobíhajícími po ranveji a zmínku zaslouží i obrana horského úbočí inspirovaná filmem Tenká červená linie, avšak s obrácenými rolemi – Japonci si klestí cestu do kopce hustou travou, vy lelkujete v kulometném hnízdě. Naopak jízdu v rozhrkaném džípu a letecké souboje v kokpitu špatně ovladatelného letadla – čili laciné triky k protahování herní doby, vývojáři označované jako „zpestření“ – bychom raději oželeli.



Dr. Jekyll a Mr. Hyde

Pacific Assault je titul dvou tváří, což lze ověřit jednoduchým pokusem. Nejprve dohrát na střední obtížnost a poznatky důkladně zaznamenat. Posléze přepnout na Hard, případně Realistic, zjištění zapsat a poznámky vzájemně porovnat: výsledkem je parádní kontrast. V prvém případě prochází vojín „Machr“ se svou tlupou hustou zelení, čas od času narazí na soupeře, a to docela hloupého. Co udělá? Vytasí kvér a všechny postupně vystřílí. K čemu je paňácům krytí se za stromy či taktický úprk do nitra džungle, když nedokáží adekvátně reagovat na útok z jiného než předpokládaného směru? Zabijete z týlu kulometčíka, a hádejte, co se stane? Opodál stojící kolega na vás hodí bobek a v klidu se chopí kulometu. Dobrá, sejmete ho taky. A co na to další Japonec? Bez komentáře. Aby se alespoň částečně předešlo podobně trapným situacím, vytvořili autoři značně omezené úrovně, které si o svobodu pohybu á la Far Cry mohou leda psát Ježíškovi. Rozsáhlých prostranství je tu jako šafránu, většinu času trávíte v úzkých koridorech a výletnické choutky neustále narážejí na viditelné i neviditelné hranice. Cesta vpřed je de facto jen jedna, takže na pořádné taktické manévry jednoduše není místo. Logické obvody umělé inteligence ovšem i při přímém střetu spínají občas pomalu a jindy vůbec. Když už jim teče do bot, přepnou se alespoň na agresivní mód a začnou vám posílat svěřence v ústrety se sebevražedným pokřikem „Banzai!!!“ na rtech a s katanou či bajonetem v ruce. Pěkné, pěkné. Jenom by se to nemuselo dít každou chvíli, pak to totiž působí poněkud komicky. Díky snadnému postupu si také budete velmi často kousat nehty nudou při velmi zdlouhavém nahrávání dalšího úseku mise.

Raději přejděme k příjemnější stránce. Při těžším nastavení nastává takřka magický obrat. Nepřítel je stále stejně nepozorný a úrovně pořád omezené, přesto se hratelnost nebezpečně blíží výbornému Vietcongu. Jak je to možné? Prostě tak, že jeden nebo dva zásahy vás spolehlivě pošlou zpět do vlasti nohama napřed. Musíte se permanentně krýt, pohybovat v podřepu, prostě vystavovat tělo co nejméně. Každý střet rovná se boji o holý život a zvrhává se v několikaminutové přestřelky s někým, koho v záplavě kapradin ani nevidíte. Konečně má smysl využívat jednoduchý a intuitivní příkazový systém a své jinak samostatné a nesmrtelné spolubojovníky řízně komandovat: „Krycí palba!“, „Stáhněte se!“ nebo „Kupředu!“. Tak odvádíte pozornost, čehož lze využívat k bleskurychlým přesunům na výhodnější pozice a snadnější likvidaci protivníků. K nepříteli se nikdy nedostanete příliš blízko a již zmíněné excesy vám tak zůstanou utajeny. Logicky klesá frekvence bezhlavých „banzai útoků“ a ani loadovací obrazovka už nebude tak často prudit. No a omezenost herního prostoru si vlastně ani neuvědomíte.



Zbraně a léčení

Kromě parťáků s sebou vlečete i čtyři zbraňové sloty, kam se pohodlně vměstná jedna pistole či puška, nějaký ten samopal nebo lehký kulomet, pár granátů a časované nálože pro demolice všeho druhu. Pro puntičkáře dodáváme, že si zastřílíte ze sapíků Reising M55 nebo M1928A1 Thomson a nechybí snajperka Springfield A5 či známý M1 Garand s bajonetem. Stejně jako nouze donutila Dalibora housti i vás přinutí nedostatek střeliva občas sáhnout po exotických kouscích z majetku mrtvolek, jako třeba pušce M38 Arisaka a pistoli Nambu ráže 8 mm. Ve všech případech lze samozřejmě používat alternativní mód střelby čili úder pažbou nebo výpad bodákem, který je spasitelem všech, kteří zapomínají nabíjet. Velmi originálně je pojato léčení – značně nedostatkové lékárničky doplňuje týmový medik, který pokud zrovna nedává dohromady ostatní, na povel ochotně přikluše, vyčistí rány a píchne morfium. Zdraví se obnovuje v plné výši, jenom pozor na limitovaný počet ošetření. Někdy si dokonce musíte vystačit sami a s pomocí tlakového obvazu zastavit krvácení – to když to koupíte opravdu drsně a ten parchant z červeného kříže není okamžitě po ruce. Obvaz každopádně zdraví nedoplní, ale pouze stabilizuje. Jako příslušník armády se pochopitelně řídíte rozkazy, takže na žádost hlavounů čistíte zapadlé vesnice, dobýváte bunkry, bráníte stanovené pozice nebo vyhazujete do vzduchu strategické objekty. Náležité plnění doprovází odměna v podobě frček nebo vyleštěného metálu, a jsme u toho! Medaile totiž nedostáváte jen za plnění primárních úkolů, ale i za úkoly vedlejší, skryté, jejichž odhalení závisí na stupni vaší pozornosti. Někdy stačí nalézt strategické dokumenty v zapadlé chýši, jindy odhalit tajnou podzemní chodbu nebo zachránit válečné zajatce. Charakteristický prvek série tak dělá čest nejenom názvu hry, ale značně obohacuje celkovou hratelnost, a to se počítá.



Čerstvá krev

Co by to bylo za válečnou akci, aby nadávky na nevyladěnou inteligenci počítače netlumila možností spravit si chuť se živými soupeři. Multiplayer nabízí standardní menu až pro 32 hráčů o třech chodech na osmi vcelku rozlehlých džungloidních mapách. Okusit lze klasický či týmový deathmatch nebo variantu Invasion – ztělesnění unrealovského Assaultu – kde útočníci a obránci plní sadu nadefinovaných úkolů. Můžete navléknout uniformu prostého pěšáka, medika, inženýra nebo muničního technika. Je nad vycházející slunce jasné, že medik léčí a uzdravuje, inženýr klade miny a nálože, no a technik dodává munici tam, kde je jí potřeba. Ovšem v porovnání s konkurencí nic převratného – žádná vozidla ani zvyšování zkušenosti. Nehledě na to, že chcete-li hrát po internetu, musíte se registrovat, což zavání nepřístojnými zásahy do soukromí.



Případ pro Akta X

Váš zrak i sluch si pošmáknou, o tom není pochyb. Zejména díky okolnímu dění (zmatení vojáčci pobíhající kolem, přelétávající letadla apod.), které dokresluje atmosféru, byť často odvádí hráčovu pozornost. Hudba je tradičně skvělá, nicméně grafika obecně není nikterak zázračná. Jádrem zobrazovací technologie je stále letitý engine id Softu z Quake Team Areny, sice notně překopaný, ale… Prostředí osázené palmičkami, bambusem, travičkou a dalšími „zeleninami“ nevypadá vůbec špatně, ale na tropický eden ve Far Cry to při vší snaze nestačí. Nehledě na hardwarové nároky, které jsou… Sakra, poraďte nám, jak příhodně pojmenovat něco, co se na průměrné detaily v rozlišení 1024 x 768 místy trhá i na P4 3 GHz s 512 MB RAM a Radeonem 9800 Pro, tedy identické sestavě, na které výše zmíněný titul od Cryteku běhá jak namydlený blesk při ultra kvalitě? Sluší se podotknout, že bez grafárny plně podporující DirectX 8.1. to ani nespustíte a s jiným operačním systémem než Windows XP nebo 2000 jste taky nahraní. Ve hře je zabudován fyzikální Havok engine, ale v něm se v testované „review“ verzi objevovaly paranormální jevy – mrtvoly zamrzající ve vzduchu či hromady pneumatik létající do všech směrů po letmém dotyku hráče. Snad to bude nakonec v pořádku, protože vybuchující barely se spoustou harampádí kolem vypadají nadmíru pěkně a bylo by škoda, aby dobrý dojem narušovali křečovití Japonci zaseklí na půli cesty mezi nebem a zemí.

Těžká a realistická část hry se nám opravdu líbila a při bojích na Tarawě jsme byli pomalu v tranzu. To ovšem nemění nic na tom, že Pacific Assault nijak nevybočuje ze řady daného typu her a až na prostředí nenabízí nic moc neotřelého, nikde neviděného. Některé momenty jsou sice úchvatné, ale to samé platí i pro nedávno recenzovaný CoD: United Offensive, takže zbytek potenciálu zůstal nevyužit. A ještě závěrečná rada autorům. Což takhle se pro příště vykašlat na úvodní 3D menu, které se pokaždé nahrává půl hodiny. Buďte té dobroty!





Výrobce: EA Games

Vydavatel: Electronic Arts

Distributor pro ČR: EA Czech

Lokalizace: manuál a titulky

Internet: http://mohpa.ea.com

Multiplayer: ano

Minimum: CPU 1,5 GHz, 256 MB RAM, HDD 2,75 GB, 3D karta 64 MB

Doporučujeme: CPU 2,6 GHz, 512 MB RAM, HDD 2,75 GB, 3D karta 128 MB

Verdikt: MoH: PA není tak dobrý, jak by mohl být a i přes svoji výpravnost velí pomalý ústup z čelních pozic v žebříčku interaktivní zábavy.



Hodnocení: 84 %











Související články




Komentáře