Max Payne 2

Hry | 11.01.04

Nedávno se v obchodech objevilo očekávané pokračování legendární third person akce Max Payne od vývojářského týmu Remedy a opět všem škarohlídům vytřelo zrak. Druhý díl moderní střílečky sice není tak revoluční, ale tento nedostatek dohání zábavností.





Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. I ve chvílích, kdy si myslíte, že vám zbyly už jen oči pro pláč, je něco, o co vás může osud připravit. Iluze. Naděje. Sebeúcta. Nejhorší, co se vám v takovou chvíli může stát, je nepřijít po tom všem o život. Jak jsi to říkal, Maxi? „Byl jsem stále naživu. Mí milovaní byli stále mrtví.“



První dobrodružství newyorského policisty Maxe Payna patří mezi hry, na které se nezapomíná. Jasně, dílo finských Remedy nebylo dokonalé. Rozhodně ne – už dlouho jsme neviděli tak krátkou a přísně lineární 3D akci, kde bylo naskritpováno všechno do nejmenších detailů a kde jste nemohli ani na krok vybočit ze směru, který vám scénáristé určili. Ale ať nás čert vezme, jestli jsme nebyli ochotni tuhle „oběť“ podstoupit – stačilo si uvědomit, že například ve filmu také nemůžeme ovlivnit, kdy jaká postava promluví a kdy „náhodou“ autu během zběsilé honičky upadne kolo. A Max Payne už přede dvěma lety svým pojetí připomínal spíš film než počítačovou hru. Zajímá vás, jak to vypadá v jeho pokračování? Poučili se vývojáři ze svých chyb, nebo si jedou stále podle svého bez ohledu na přání hráčů? Zkuste hádat.



První payneovské minuty

Hned po spuštění hry zjistíte, že v případě pokračování hry Max Payne nepadlo jablko daleko od rodného stromu. Z příběhu prezentovaného formou klasického komiksu se ze všeho nejdříve dozvíte absolutní závěr. Nemáte ovšem nejmenší možnost pochopit, nad čím zkrvavený hlavní hrdina tak zoufá, proč se na místo sjel snad celý newyorský policejní sbor a přitom nikdo nestřílí a proč ten dům hergot tak strašně připomíná exkluzivní rezidenci Alfreda Wodena – tajemné šedé eminence z prvního dílu. Že by Max Payne stále nedokázal ukočírovat svou zálibu v zabíjení vlivných a mocných osob? No, radši zanechte veškerých spekulací (stejně byste to netrefili) a vrhněte se do samotné akce.

Kdo k prvnímu Maxovi nepřičichl, ten si bude muset na zdejší herní systém chvíli zvykat – program sice vypadá jako klasická third person akce, ale vzhledem k „bullet timu“ (to je to slavné zpomalování času) se budete muset smířit s trošku jiným přístupem k přestřelkám než v ostatních titulech. Zato ti, kteří si přede dvěma lety nenechali krvavý masakr v americké metropoli ujít, se budou cítit jako doma. Ale i oni budou muset vzít na vědomí, že tvůrci provedli v herním systému několik změn – Max Payne 2 není jen „jednička“ s o něco lepší grafikou a novým příběhem. A protože zde chybí tradiční tutoriál (v hlavní nabídce se pod položkou Jak hrát ukrývá pouze seznam ovládacích kláves), se všemi novinkami se musíte seznámit takříkajíc za ostrého provozu. Ne že by to bylo na škodu – úvodní mise jsou koncipovány tak, aby s nimi neměl problém vůbec nikdo. Spíš vám mají dát možnost ozkoušet si vše potřebné – a jen tak mimochodem vám vyrazit dech. Proč? Protože to vypadá božsky. Čekejte, co chcete, ale na tohle připraveni asi nebudete. Nemocnice, halucinace, žádná zbraň (asi tak minutu), kroutící se rozmazaný obraz, záblesky vzpomínek a obdivování vylepšené grafiky společně s novým fyzikálním systémem... Ne, nemůžeme si pomoci – kdo hru vypne po první kapitolce s tím, že ho neoslovila, ten by měl být z komunity milovníků počítačové zábavy bez milosti vypovězen. Navždy.



Scénář jako řemen

Už od prvních okamžiků bude všem jasné, co je hlavní devizou nového Maxe Payna – příběh a atmosféra. Lidé z Remedy říkali, že scénář je zhruba třikrát rozsáhlejší než u prvního dílu, a nezdá se, že by si nějak vymýšleli. Drželi se přitom toho, co se jim osvědčilo už dříve, ale řídili se pravidlem „více je lépe“. Dějových zvratů je zde tolik, že do poslední chvíle nevíte, kdo to s vámi myslí dobře a kdo vás vodí za nos a sprostě využívá. Tvůrci se přitom vyhnuli překombinovanosti, takže celek nepůsobí křečovitě nebo přitažený za vlasy. Navíc za množství dialogů by se nemuselo stydět leckteré RPG – jejich průběh sice nemůžete ovlivňovat, ale kdo jim nevěnuje pozornost, ten se dobrovolně vzdává toho nejlepšího, co může hra nabídnout. Bez nich to je totiž sice hezká, ale přesto „jenom“ střílečka. Zato s nimi... Hmm, s nimi to je něco jiného.

Ačkoliv je děj docela ponurý a depresivní, neodolali vývojáři pokušení propašovat do něj pár podařených vtípků. Některých si nemůžete nevšimnout, například Vinnie Gognitti v převleku za postavičku Captain Baseball Bat Boye je se svou obří hlavou opravdu nepřehlédnutelný. Jiné jsou nenápadnější – například stůl „seržanta Broussarda“ na policejní stanici nebo chlapík na toaletách v téže budově, který vám řekne „I’ll be out when I’m done“ (vyjdu, až budu hotov). Kdo zná společnost 3D Realms, jež je producentem her od Remedy, a její způsob ohlašování termínů, je rázem doma. No a chybět samozřejmě nesmí ani tradiční „bombový vtípek“ – tentokrát naštěstí s jinou pointou než minule.

Pravda je ovšem taková, že ačkoliv je ve hře připraveno hodně humorných situací, většinou jsou někde „zašité“, aby je našel jen ten, kdo je vysloveně hledá. Max Payne 2 totiž není titul, u kterého byste se měli od začátku do konce smíchy popadat za břicho. Je to prostě temná depresivní detektivka. A tak to má být.



Láska mezi výstřely

Velice nás potěšilo zjištění, že první a druhý díl pojí dohromady mnohem víc než jen postava hlavního hrdiny. Je zde i jisté námětové pojítko a dalo by se říct, že bez událostí v prvním Maxovi by nemohlo vzniknout ani toto pokračování. Zápletka je sice úplně jiná – na drogu „V“ narazíte jen v podobě grafitti na zdech, ale jak záhy zjistíte, vše se opět točí kolem Alfreda Wodena a jeho tajemného spolku Inner Circle. Také s ostatními „hvězdami“ jste se již mohli setkat. O zbabělém Gognittim jsme mluvili, ale kromě něj tady je i mafián Vladimir Lem, policejní důstojník Jim Bravura... a Mona Sax.

Kolem jejího „angažmá“ ve hře se vedly již dávno před vydáním hry bouřlivé debaty. Nešlo přitom o to, že právě kvůli ní se dostanete na scestí poté, co vám byly hříchy z předchozí hry odpuštěny a vstoupili jste opět do řad newyorské policie. Šlo o to, že je objektem vaší (no... vlastně Maxovy) touhy a že kvůli ní dali tvůrci svému projektu podtitul „film noir love story“. Většina příznivců 3D akcí totiž zastává názor (nebo přesněji řečeno jej do této doby zastávala), že v jejich oblíbeném žánru nemá žádná přehnaná romantika co dělat. Jak se ale ukázalo, veškeré obavy byly naprosto zbytečné. Ačkoliv vztah Mony a Maxe prochází celým příběhem a je jedním z ústředních motivů, hře to jenom prospělo. Kdo nevěří, ať si Fall of Max Payne zahraje. Až do konce.



Payne v sukni

Mona ale není jen oživením příběhu v podobě ladných křivek a hezké tváře. Je dokonce jednou z hratelných postav. Když byl Max v jeden okamžik dočasně „vyřazen z provozu“, kapku nás překvapilo, že se najednou na obrazovce objevila ona. Nakonec se to však ukázalo jako velice vítané zpestření – a nejen to. Abyste chápali... V její kůži neprocházíte část děje, do které nemá Max co mluvit, ale z velké části se díváte na již proběhlé události z jiného úhlu pohledu. Vynikající nápad, výsledný dojem z něj kazí snad jen skutečnost, že mise, v níž Mona s odstřelovačkou v ruce zabíjí nepřátele ohrožující jejího milovaného, je drobet dlouhá a monotónní (naštěstí opravdu jen „drobet“).

Z herního hlediska je ovšem úplně jedno, jestli zrovna řídíte kroky Maxe nebo Mony. Jejich schopnosti jsou zcela totožné – oba mohou využívat zpomalení času, oba polykají prášky proti bolesti po tunách a u sebe mohou mít tolik zbraní, kolik jen unesou. Pardon, jeden rozdíl zde přece jenom je. Max metá kotouly do stran, Mona provádí efektnější hvězdy. A vypadá na monitoru o něco lépe.



Umět tak zastavit čas…

No a teď konečně to nejdůležitější: jak se Max Payne 2 hraje? Jedním slovem: výborně – a rozhodně jinak než první díl. Přepracovaný systém bullet timu se totiž na hratelnosti projevil víc, než se může na první pohled zdát. Abychom to vysvětlili... Dříve měl Max jen omezenou zásobu „zpomalovače“, doplňovat si ji mohl výhradně likvidací nepřátel a ubývala mu nechutně rychle. Hodně lidí tedy raději než bullet time používalo kotouly do stran, které byly v mnoha ohledech praktičtější, a neslyšeli jsme o nikom, kdo by po zpomalování času sáhl jinak než v kombinaci s úskoky (bullet time combo). Jinak to prostě nemělo smysl.

Tentokrát to je o něčem úplně jiném. Ukazatel bullet timu se automaticky doplňuje (i když bonus za zabitého protivníka dostáváte i tentokrát), takže si můžete dovolit plýtvat zpomalováním i na takové zbytečnosti, jako je preventivní „přepnutí do melasy“ při vstupu do dveří – co kdyby se za nimi někdo ukrýval. A co je nejdůležitější – zpomalení má několik stupňů. Ten, který si sami zapnete, je jen základní. Jakmile někoho zabijete, trošku se zvýší. A ještě. A ještě. Na nejvyšší úroveň jste naprostý superman (v případě Mony samozřejmě superwoman). Co to znamená? Že už se nebudete vyhýbat čelním střetům s protivníky, ale budete je naopak vyhledávat. Veškerá opatrnost jde stranou – po chvíli totiž zjistíte, že ataky ve stylu kamikadze jsou nejen zábavnější, ale také efektivnější a paradoxně i méně riskantní. Prostě lahůdka. Nový bullet time má sice ještě několik dalších vylepšení (Max například při usilovné palbě s úskokem do strany zůstává ležet na zemi, dokud nevyprázdní zásobník, přebíjení je rychlé, plynulé a s dokonalým matrixovským efektem), ale to jsou v porovnání s jeho využitelností jenom drobnosti.



Zase o stupeň lepší

Už první Max Payne prokázal, že pokud lidé z Remedy něco umějí, je to design lokací. Prostředí ve druhém dílu jsou navíc ještě realističtější a – nebojme se toho slova – dokonalejší. O pravdivosti tohoto tvrzení se můžete přesvědčit snadno sami, protože ve hře se podíváte i do několika důvěrně známých prostředí – do klubu Ragna Rock a do rezidence Alfreda Wodena. Každý čtvereční metr je zaplněný spoustou předmětů, na dvoře se povalují krabice a staré pneumatiky, ve skříních jsou kabáty, ve dřezu špinavé nádobí... Prostě zatímco některé hry působí sterilně, tady vás nenapadne jediná věc, která by šla ještě přidat. Výsledný dojem je navíc umocněn skutečně fotorealistickými texturami a fyzikálním systémem Havok, který sice nemá na hratelnost skoro žádný vliv, ale na „věrohodnost“ prostředí (a bojů) ano. A to dost velký – všechny předměty se totiž chovají přesně jako ve skutečnosti a nepřátelé padají k zemi podle toho, kam jste je zasáhli. Už žádná dokola opakovaná animace, už žádné k zemi přišroubované židle a talíře slepené se skříňkou do jednoho celistvého kusu (ale nelekněte se, až otevřete kredenc a vypadne na vás hrnec…).

Profesionalita tvůrců je ovšem patrná i na výběru lokací jako takových. Staveniště či slum jsou vcelku standardní (a oblíbené – podobné najdete snad v každé takovéto hře), ale ten, kdo dostal nápad na Monin schizofrenický dům hrůzy nebo na Maxovu návštěvu policejní stanice během jedné z jeho „halucinačních“ misí, ten by měl dostat čestné uznání, diplom nebo něco takového. To jsou totiž přesně věci, které z počítačové hry dělají něco víc (řekli bychom „umělecké dílo“, ale tenhle výraz ve vztahu k počítačovým hrám příliš v lásce nemáme – zní to moc škrobeně).



NPC – nepříliš platní civilisté

Jak jsme všichni čekali, technické zpracování je naprosto precizní. Poněkud překvapivé ovšem je, že engine je svižný a na uvedené minimální konfiguraci hru nejen spustíte, ale opravdu si ji i užijete. Neskrývá se za tím žádný zázrak – programové jádro je totiž shodné s tím z předchozího dílu, jen bylo doplněno o různé efekty, které dnešní karty již zvládají levou zadní. Jinak hra vypadá de facto sice lépe, ale v zásadě naprosto stejně.

Opravdových novinek kromě těch, které jsme již zmínili, je velice málo. Za zmínku stojí snad už jen výrazné vylepšení umělé inteligence. Nepřátelé metají kotouly, snaží se vám dostat z palebného úhlu, ukrývají se za sloupy a překážkami, a když se pokusíte je oběhnout, tak na vás tupě nečekají, nýbrž běhají dokolečka stejně jako vy. A vlastně se to netýká jen nepřátel. Stejně se chovají i NPC, jež při svých toulkách New Yorkem potkáte. Není jich sice bůhvíkolik, ale pár se jich přidá na vaši stranu a pak bojujete bok po boku. Nečekejte od toho ovšem bůhvíjaké zázraky. Většinou zabijí pár protivníků a pak sami zamíří do věčných lovišť. Ale jako zpestření to není špatné.



Co je krátké, to je hezké?

Trošku nás mrzí, že tvůrci „lakovali“, co se herní doby týče. Původně sice říkali, že se moc nestarají o to, jak bude Max Payne 2 dlouhý, hlavně aby byl zábavný a nebyla v něm žádná hluchá místa. Pak se ovšem vytasili s tvrzením, že závěrečné titulky uvidíme až tak za dvacet hodin. Není to pravda. Misí je zhruba stejný počet jako minule a jsou přibližně stejně velké. Co z toho vyplývá? Že i herní doba je shodná (možná dokonce o nějakou tu půlhodinku kratší). Musíme ovšem uznat, že v tomto případě nám to vlastně ani moc nevadí. Jasně, i tentokrát je všechno přísně lineární, ale na druhou stranu vás tak alespoň nečekají žádné zákysy (opravdu žádné – i obtížnost se po vzoru minulého dílu dynamicky mění v závislosti na vašich schopnostech). A co je hlavní – vývojáři splnili svůj slib, co se oněch hluchých míst týče, takže se nebudete ani na okamžik nudit. Max Payne 2 tedy možná již není tak revoluční jako jeho předchůdce, ale zato je zábavnější, preciznější a různorodější. A to se cení.





Výrobce: Remedy

Vydavatel: Take 2

Minimální konfigurace: CPU 1 GHz, 256 MB RAM, HDD 1,7 GB, 3D karta 32 MB

Doporučujeme: CPU 1,7 GHz, 512 MB RAM, HDD 1,7 GB, 3D karta 64 MB

Multiplayer: ne

Internet: http://www.maxpayne2.com

Verdikt: Sice krátká a lineární, ale po všech ostatních stránkách dokonalá 3D akce. Spojení Maxe a Mony dopadlo dobře (pro nás).



Hodnocení: 92 %











Související články




Komentáře