Hitman: Contracts

Hry | 08.08.04

Třetí díl legendární akční série Hitman s elegantním holohlavým zabijákem v hlavní roli nedopadl zrovna podle našich představ. Přestože má vynikající atmosféru, nevyhnul se mnoha zásadním chybám a nedostatkům. Ostatně přesvědčete se sami...





Pokoj 306. Za dveřmi z laciného dřeva lze rozeznat siluetu lidského těla ležícího na podlaze decentně osvětlené místnosti. Světlo neposedně tancuje po okolí a odhaluje tvář holohlavého muže zkřivenou bolestí. Zdá se, že onen muž je u konce s dechem. Jak symbolické! Stejně je na tom totiž i nejnovější díl série Hitman.



Ne, nebojte se, ještě nevyndávejte pistoli ze šuplíku, nemačkejte spoušť – tak hrozné, abyste museli páchat sebevraždu, Contracts vážně nejsou. Zároveň však nejsou ani zdaleka takovou bombou, na kterou nás domácí i světová média jednotným hlasem připravovala. Mediální masáž, slibující zcela nový herní zážitek, unikátní prostředí, rozšířené taktické možnosti či vychytanou umělou inteligenci, se ukázala jako velmi účinná a neznáme titul, o kterém by se toho v poslední době tolik napsalo a přitom to ani z poloviny nebyla pravda. Uznáváme, že být dítkem tak slavných rodičů jako Hitman: Codename 47 a Hitman 2: Silent Assasin není zrovna jednoduché, protože s nimi bude aktuální projekt neustále srovnáván a musí se nějak odlišit. Právě proto dost dobře nechápeme, proč si autoři neodpustili některé své výroky a nepřetavili je raději v činy. Ale vraťme se na začátek.



Vzpomínky plné mrtvol

Krev, pomalu se vpíjející do látky luxusního černého obleku, nám jasně signalizuje, že něco není v pořádku. Cožpak se on, nejžádanější profesionální vrah všech dob, mistr převleků, profesor kradmého plížení a docent práce se škrticí strunou, nechá jen tak postřelit? Tady něco nehraje! Ať už je to jakkoliv, jeho mysl se v úvodu samotné hry nachází ve stavu bezvědomí a jeho matné vzpomínky bojují o právo být znovu přehrány. A protože je zabijákem tělem i duší, není se co divit, že se jedná o vzpomínky na některé z dřívějších kontraktů.

Jedenáct z celkových dvanácti misí je tak vlastně retrospektivou Hitmanovy bohaté kariéry, během níž mimo jiné sabotoval vyřazenou jadernou ponorku na Sibiři nebo překazil večírek zvrhlíků v masokombinátu. Tenhle nápad, umístit hráče do nitra hrdinovy hlavy a nechat jej vykonat již jednou vykonané, je věru dobrý – jen kdyby to s tím vzpomínáním autoři kapánek nepřehnali. Kromě Sibiře a rumunských jatek se totiž podíváte do Hongkongu... Nic? ... kde rozpoutáte válku soupeřících Triád... Pořád nic? ...a nakonec zabijete šéfa jedné z nich, Lee Honga... Jestli se ani teď ve vaší hlavě nerozsvítilo varovné světlo, pak buď trpíte ztrátou paměti, nebo jste nehráli první díl. Všichni ostatní si jistě dobře vzpomínají na vysvobození unesené Mei Ling z Hongova hampjezu, otrávení Hongova bodyguarda a ukončení života samotného bosse.

Kromě celé hongkongské kampaně se do Contracts podařilo propašovat i zásah na bratry Fuchsovy v budapešťském hotelu a setkání s pašerákem Borisem v Rotterdamu, takže dobrou polovinu tohoto titulu tvoří předělávky starých úrovní. Ještě štěstí, že nejde o jejich prachobyčejné kopie. Navzdory překopanému designu a rozšířeným možnostem, jak splnit zadané úkoly, se ovšem samotná kostra těchto staronových misí nijak nezměnila a hráč jedničky přichází o vcelku podstatný element – moment překvapení a očekávání věcí příštích.



Černé svědomí

Tohle však berte jen jako výtku nás, staromilců, kteří ještě nezapomněli na dobu před čtyřmi lety, kdy jsme sledovali první nesmělé krůčky lysého sympaťáka v nelítostném světě počítačových her. Otázkou nicméně zůstává, nakolik bylo přiblížení kořenů celé série lidu Hitmanem neposkvrněnému původním záměrem autorů a nakolik z nouze ctnost v důsledku nabroušené břitvy pod vývojářským krkem v třesoucí se ruce netrpělivého vydavatele.

Každopádně, co nelze těmto předělávkám upřít (a stejně tak i zbytku titulu), je naprosto dokonalá, temná a syrová atmosféra, v níž se permanentní napětí mísí s pocitem, že vaše konání nemusí být zrovna košer. Poprvé za celou sérii jsme měli pocit, že vraždit na objednávku není zas až taková legrace a navzdory faktu, že si vaše budoucí oběti z řad zločinců a násilníků smrt zcela nepokrytě zaslouží, nebylo nám při jejich exekuci dvakrát do zpěvu. Že by vzdálený hlas svědomí? Kdo ví. Nicméně přesně o tohle autorům šlo – vyvolat ve vás podobné pocity a ukázat odvrácenou stranu života námezdního lovce. Povedlo se jim to dokonale.



Nic pro děťátka

Svůj podíl na tom má určitě vylepšený engine Glacier a zejména speciální grafický filtr, který rozhodně doporučujeme zapnout, neboť průměrně vypadající hru mění v hodně působivou záležitost. Okolí je lehce rozmazané, vzdálené objekty mají rozostřené kontury, tmavá zákoutí kontrastují s osvětlenými plochami, to vše laděno do vybledlých pastelových barev. Ponurost dokresluje všudypřítomný déšť zkrápějící poloprázdné ulice, pohupující se lampiony zářící do tmy či kusy látky vlající v poryvech větru. Nebo vzpomeňte na první uvolněné screenshoty a depresivní prostředí jatek. Řezníci v umaštěných zástěrách porcují dobytek, v mrazicích boxech visí z kůže stažení koně a do toho všeho úchyláci v latexových oblečcích obcují na krabicích se zmraženými prasečími rypáčky. A cožpak taková stará dobrá Anglie během noční bouře, to je panečku něco! Mlha se tetelí nad zemí, ze stoletých stromů opadává listí a v dálce se tyčí starobylé sídlo jak vystřižené z povídky E. A. Poea. Lovci zachumlaní do teplých kabátů korzují po hlídkových trasách, od úst jim stoupá pára a do toho všeho se chystá hon na nevinného člověka. Brrr!

Za prací grafiků a designérů nechtěl zaostat ani dvorní skladatel Jesper Kyd, a tak vám servíruje ambientní hudební doprovod, který dynamicky reaguje na změny situace. Tentokrát je to čistá elektronika, hudebníci z Budapešťského symfonického orchestru dostali volno. Vedle původního soundtracku si vyslechnete i několik licencovaných skladeb, třeba při návštěvě erotického podniku nebo sídla motorkářského gangu.

Kromě dokonalé a temné atmosféry nám byl přislíben i temný příběh. Ten se však nejspíš zasekl někde v práci; na to už jsme si ovšem u Hitmana takříkajíc zvykli.



Hloupost se má trestat

Pokud jde o vlastní náplň hraní, autoři se jako klíště drží hesla „neměň, co je léty prověřené“ (nebo snad provařené?) a nabízejí nám opět koncept, v němž se s relativní volností uplatní pestrá škála herních stylů od známého „zastřel, co se dá“ s grácií Johna Ramba až po thiefovského tichošlápka. Samozřejmě lze téměř s jistotou předpokládat, že většina hráčů zvolí pečlivé plánování a obhlídku okolí, přepadávání ze zálohy a ukrývání padlých těl; od pobíhání ve first person pohledu s ostře nabitou brokovnicí tu jsou jiné tituly. Nicméně proti gustu žádný dišputát.

Zůstanete-li však u stylu opravdového profesionála, který při plnění úkolů nezanechá sebemenších stop, musíme vás upozornit, že i nadále pokračuje svlékací mánie. Abyste tomu rozuměli: každou obět můžete stáhnout. Nikoliv z kůže (což by se řadě hráčů bezpochyby líbilo), nýbrž z toho, co má na sobě. Snadno a rychle se tak můžete stát opravdovým anglickým lordem, kuchařem v čínském bistru, číšníkem nebo vědcem navlečeným do „atombordelu“. Díky převlekům pak proniknete prakticky kamkoliv a obtížnost hry zákonitě padá. Nepřátelé jsou totiž poměrně hloupí, a pokud se nebudete chovat vyloženě nestandardně – tedy například pakliže jako řezník nebudete namísto porcování vepřového sekat do kolegů před zraky ochranky – máte klid. Musíte si ovšem dávat pozor, abyste se v nevhodném převleku nevydali do míst, kde by vás mohli poznat (asi není dobré zabít jediného kuchaře a setkat se v jeho oblečení s personálem místní restaurace; někomu by tak náhlý úbytek vlasů mohl připadat divný).

Když už jsme nakousli kyselé jablko v podobě umělé inteligence, sluší se dodat, že na její přiblblý úsudek nemá značka vašeho oblečení nijak výrazný vliv. Zapomeňte na koordinované přesuny protivníků v případě, že se náhodou provalí vaše nekalé úmysly. Buď si zkrátka na jednom místě počkáte a všechny postřílíte, nebo utečete a počkáte, až horké hlavy trochu vychladnou. Důkazem bezbřehé stupidity mohou být situace, kdy nepřátelští maníci nereagují na smrt kolegy stojícího opodál nebo když „oběť“ nezdařeného pokusu o atentát kouká na Hitmana s nožem v ruce jako na boží zjevení, namísto aby jej okamžitě potrestala za jeho chybu. Nic s tím nenadělá ani nastavení vyšší obtížnosti, které se v praxi projeví pouze větší účinností nepřátelských zásahů, v počtu možných uložení (7, 2, 0) a na nejtěžší nastavení nezobrazením pozic nepřátel na šikovné mapě.



Maso na porážku

Autory proklamovaná preference stealth přístupu se pozitivně projevila na zbrojním arzenálu, takže kromě pestré palety střelných zbraní zastoupených brokovnicí, loveckou puškou, uzinou, pistolí Desert Eagle, samopalem AK-47, několika typy odstřelovaček a dalšími kousky na vás čekají i nůž, sekáček, hák na maso, kulečníkové tágo, polštář, paralyzující injekce či pistole k porážení dobytčat.

Spolu s nimi se těšte i na nové a neokoukané smrtící animace, protože s některými zbraněmi lze nyní zabíjet různými způsoby. Tváří v tvář ozbrojenému chlápkovi toho s nožem v ruce sice moc nepředvedete, ale při překvapivém útoku zezadu ho lze podříznout, bodnout do srdce nebo přesným zásahem do zad vykrvit jako prase při zabijačce. Způsob zabití s danou zbraní sice přímo neovlivňujete, ale kouká se na to náramně dobře. Kulečníkovým tágem zase můžete prošpikovávat hrudníky, polštářem dusit spící nebožáky (bohužel jen v jediné úrovni) nebo jej použít k utlumení výstřelu. Slibované zavěšování nepřátel na háky s masem se bohužel nekoná.



Plešoune, k reparátu!

Titul Hitman: Contracts je pro nás nakonec docela zklamáním a byť jde bezpochyby o nadprůměrnou hru, asi ji jen těžko označíme za vyvrcholení série. Nebýt vynikající atmosféry, museli bychom jít s hodnocením ještě níž. Třeba i proto, že před nástupem do další mise nelze volit výbavu (to je možné až po dokončení celé hry) a že slibované rozšíření počtu taktických možností se ubíralo trošku jiným směrem, než jsme očekávali; názorně jej ilustruje fakt, že takřka v každé misi lze nyní někoho otrávit. Jednou přidáte jed do jídla, podruhé do pití a potřetí třeba do tetovacího inkoustu. Jak originální! Maryša bratří Mrštíků byla evidentně silnou inspirací. Snad to napočtvrté bude lepší.





Výrobce: IO Interactive

Vydavatel: Eidos

Distributor pro ČR: Cenega Czech

Lokalizace: titulky

Internet: http://www.hitmancontracts.com

Multiplayer: ne

Minimum: CPU 800 MHz, 128 MB RAM, HDD 2 GB, 3D karta 32 MB

Doporučujeme: CPU 1,6 GHz, 256 MB RAM, HDD 2 GB, 3D karta 64 MB

Verdikt: Třetí díl Hitmana se nevyvedl tak, jak jsme všichni doufali. Spíš než o regulérní pokračování se jedná o datadisk ochucený předělávkou jedničky. Ale atmosféru to má dobrou...



Hodnocení: 75 %











Související články




Komentáře