Hellgate: London

Hry | 05.03.06

Chystané akční RPG od Flagship Studios na první pohled připomíná jakousi pekelnou kombinaci Doomu s Painkillerem. Při bližším prozkoumání ale zjistíte, že Hellgate: London nabízí mnohem více, než jen bezduchou first person řežbu.





Jestli chcete stanout před branami pekelnými, nechte trochu uzrát Diablo, prožeňte jej průmyslovou revolucí a počítačovou érou, přidejte kapku Doomu a celý ten cirkus přestěhujte do Londýna.



Zatímco ze vcelku důvěryhodných zdrojů občas prosákne nějaká ta šuškanda o tom, že si Blizzard kromě datadisku k World of Warcraft pěkně v klídku kutí třetí díl legendárního Diabla, jádro týmu, který měl tohle akční RPG na svědomí, se už dávno trhlo a chystá vlastní ráj pro revmatiky, sírové fetišisty a nevyléčitelné pyromany. Zřejmě proto, aby toho pohodlného teplíčka nebylo příliš mnoho na jednom místě, jali se jej autoři vykompenzovat vlezlou sychravostí britské metropole nad Temží třicátých let 21. století. Démoni se po zdejších ulicích prohánějí jednoduše proto, že před pěti lety vyhráli nějakou strkanici, od kteréžto doby se po matičce Zemi nehorázně roztahují a bývalé pány tvorstva tak nějak nechtějí pustit ke slovu.



Čekají nás pořádná jatka, to popírat nelze. Primárním cílem mlýnku na vyuzené maso, v jehož roli se hráč ocitne, bude pečlivá dedémonizace a opětné nastolení „mírumilovné a moudré“ vlády člověka. Ačkoli to z okolních obrázků vypadá spíš na nějakou pekelnou kombinaci Doomu s Painkillerem, čistokrevnou střílečku od tohoto titulu rozhodně nečekejte. Jatka to budou veskrze diabloidní neboli ve stylu akčního RPG.

A co by to bylo za RPG, kdyby autoři hned na úvod hry neměli nachystáno několik povolání, dvě pohlaví a instantní rychlotutoriál mladého vizážisty? O povoláních je bohužel zatím známo jenom to, že se můžeme těšit na templáře srovnatelného s profláknutým paladinem, s oblibou vypouštěným do mnoha jiných her na hrdiny, takže očekávejme kontaktní mlátičku se slušnou zbrojí, neodolatelným charismatem a kupou náboženských hlášek. V Londýně bude hrdina okolí udivovat svou specializací na posilující aury, ale chybět nemůže ani nějaký ten „mentální“ kousek na přitahování polétavých potvor do pohodlné blízkosti nedočkavého ostří posvátného meče. Informace o ostatních zaměřeních zatím z temných vývojářských dílen ke hráčům prosáknout nestihly.

Že se ocitáme na půdě tvůrců zakladatele žánru „rubanice spoře oděné do zbytků RPG“ však v ostatních ohledech bude jasné na každém kroku – stromem speciálních dovedností počínaje přes povědomé kasty nepřátel a značnou měrou náhodně generovaným prostředím konče. Když už jsme u té randomizace, sluší se poznamenat, že se vývojáři kasají jejím desetinásobným zlepšením oproti tomu, co předvedli ve slavném Diablu – v praxi se každá lokace při novém vstupu neohroženého hrdiny od základu vytváří znovu včetně rozmístění potvor, truhel s všelijakým harampádím i komunikace schopných postav, jež budou otravovat svými přízemními požadavky (záchranou poslední posvátné relikvie či života nejvyššího templáře). Stálou tvář si zachovají jen ostrůvky, kde se ani peklu samotnému nepodařilo vymýtit lidské plémě. Ty mají sloužit jako města v jiných RPG, tedy k odpočinku, ke šmelině či k poklábosení s NPC.



Proč vlastně Londýn? Podle autorů se britská metropole k průniku mocností pekelných výborně hodí díky své specifické architektuře, v níž se památky na Římany snoubí s viktoriánskými budovami a ostatky obětí morových epidemií odpočívají v těsné blízkosti podzemních tunelů. Pokud se kdy dočkáme dalšího dílu Hellgate, tak to třeba bude s přívlastkem Prague.

Dostáváme se k tomu, jak vypadá takový novodobý dungeon. Ve dvacátém prvním století by se zatuchlé kobky hodily maximálně tak do hry o netopýrolozích, a tak je nahradí prostory londýnského metra. Ani na povrchu bychom se neměli dočkat nějaké přemíry světla. Pekelníci si ve slunečním svitu příliš nelibují; jejich hlavouni se tedy postarali, aby jim u nás bylo dobře. Zapadat tu budou leda tak něčí oči v záři výbuchů lítého boje, na romantické soumraky grafický engin energií rozhodně plýtvat nehodlá.

Výbuchy (byť nejen ohnivé) budou ostatně asi tím nejčastějším světelným efektem, jejž na monitorech uvidíme. Hellgate je totiž spíše sci-fi než fantasy, a tak na nějaké přímé kouzlení okořeněné příslušnou podívanou můžete rovnou zapomenout – většinu čarování zajistí samotné zbraně. Kromě přímého fyzického rozbití pekelných součástek váš vercajk vyvolá respekt i svými schopnostmi chemicky pošramotit tělesnou schránku či nepřítele uzemnit příjemně namodralým elektrickým výbojem. Šikovné nádobíčko by mělo být schopno provozovat několik druhů „magie“ v klasickém rozsahu oheň–elektřina–jed. Na zbytek kejklí (paralyzace, zmatení, přivábení…) by se zase mělo umět specializovat vaše alter ego.



Nezbytný vercajk se však neomezuje jen na sériovou výrobu. Podobně jako v Diablu jej lze vylepšovat za pomoci speciální předmětů, pro které už je předem připraveno místo v podobě speciálních slotů. Do katan, obouručních mečů, palcátů, ale i kulometů, pistolí a plamenometů tak můžete ládovat různé odpornosti a doufat, že výsledná modifikace neobrátí jejich hněv také proti vám. Co si váš nebohý plamenomet počne s uhnilou hnátou zombie, si ještě dovedeme docela dobře představit – biologické zbraně se ve svých účincích nemění již po tisíciletí –, ale co natropí se součástkami dávno zemřelých svatých, to je nám tedy záhadou.

Kromě toho zdejší zbraně (nechceme se opakovat, ale opět něco z Diabla) evidentně tíhnou k nešvaru sdružování do zájmových skupin, a tak se můžete těšit na sady vzácných nebo unikátních předmětů, jejichž kompletní sbírka vám vynese nějaký další příjemný bonus. Autoři si tak dělají prostor pro mezihráčskou šmelinu v multiplayeru, který má být přinejmenším stejným lákadlem jako režim pro jednoho hráče. Chystá se kooperativní mód až pro 32 hráčů, deathmatche i on-line žebříčky sestavované přímo autory.

Co se šikovnosti postav týče, je pouze na hráči, jestli si do náruče poskládá dvě lehčí zbraně (a je vcelku fuk, zda střelné, či mláticí, dokonce lze na mrchy vyběhnout s brokovnicí v jedné a katanou ve druhé ruce), nebo se spolehne na drtivou sílu něčeho těžkotonážního. S rostoucím kontem tlejících mrtvol a utěšeně přibývajícími zkušenostmi se pak otevřou i možnosti skládání jednotlivých úderů do účinných komb.



Střílečkami a bojovkami neposkvrnění dobrodruzi se ale nemusejí vlastní nešikovnosti v elektronických jatkách příliš obávat. Jak už jsme řekli v úvodu, Hellgate jako FPS jenom vypadá – a to pouze případě, že zrovna důvěřujete střelné zbrani, při použití kontaktních donucovacích prostředků se automaticky přepíná na pohled třetí osoby –, hraje se však jako RPG. Komba se tedy spouštějí podobně jako ostatní speciální dovednosti (kliknutím na ikonu, případně navolenou klávesou), nikoli prstolomnou kombinací několika klapek najednou. Stejné je to i s mířením, prostě zvolíte cíl a stisknete spoušť. Jestli se strefíte, nezáleží na vašem umu, ale na tom, jakými vlastnostmi zrovna oplývá ten panák na obrazovce, jehož prostřednictvím se snažíte zachránit svět. A pokud na tom není ani on nijak excelentně, stále ještě může situaci zachránit plošný účinek toho, co vaše opečovávaná zbraň zrovna po nepříteli plive.

Všechno má ovšem své meze. Aby se zabránilo zelenáčům ve využívání megadevastačních hraček, stojí jejich obsluha určitou míru koncentrace. Ta je samozřejmě atributem vázaným na úroveň postavy (dala by se přirovnat k maně ve fantasy hrách), takže udělátkem specializovaným na ukončení existence hlavního pekelníka takový jeliman ani nehne.



Stále jen bezduchá řežba, říkáte si? Přichystáno je nicméně i něco jiného než jen bezuzdné přidělávání práce pohřebním ústavům kombinované s patologickou sběratelskou vášní. Uklízení jednotlivých oblastí doprovodí nejen kopa vedlejších úkolů a odkrývání příběhu, ale i odhalování společenského uspořádání hřejivých vetřelců. Co na začátku vypadá jako nemyslící banda predátorů, se najednou začne jevit v úplně jiném světle. Na přetřes přijde rovněž naše vlastní historie, kdy se poněkud poupraví i příčina některých událostí. Třeba morová rána, která zasáhla celou Evropu v 16. století, byla vlastně nevydařeným pokusem pekla zmocnit se lidské rasy.

Zahanbit by se neměly nechat ani vedlejší úkoly, které se údajně snaží na hony vzdálit již notně oprýskané trojce Dones, Zabij, Osvoboď. Jak se s naskytnuvší příležitostí vypořádáte, prý bude čistě na vás. Může se stát, že vás někdo požádá, abyste mu zachránili krk (nebo také úplně jinou část těla), a když tak učiníte, nabídne vám na oplátku služby své zachráněné maličkosti. Nebo snad bude lepší zraněného bojovníka dorazit a vzít si ten poslední kus zbroje, který vám zrovna chybí do kompletace vaší vzácné výstroje? Podobné dilema by na vás mělo čekat i při řešení některých úkolů hlavní dějové linie. Jak se s nimi vypořádáte, ovlivní vaše postavení ve zbytcích lidské společnosti a přístup do různých kast. Takže i přesto, že vás čeká jen jeden konec, můžete se k němu probít několika různými způsoby.




Hru si můžete zakoupit na serveru Hry.sw.cz za cenu 1427Kč s DPH.











Související články




Komentáře