Halo: Reach – epické ukončení epické série

Hry | 14.09.10

Jednou z vlajkových lodí Xboxu 360 je již od dob předchozí generace série Halo, v níž se vyřádí téměř každý, kdo má rád pořádné FPS s příchutí sci-fi. Pokračovatel této veleúspěšné značky je tu, a nese s sebou i samotný konec celého slavného příběhu.





Halo: Reach není žádným těsně uzavřeným zdrojem informací pro ty, kteří mají naprosto do detailů prostudované všechny odbočky z hlavního příběhu, každou maličkost o kterékoliv hratelné i nehratelné postavě a dohrány předchozí díly. Ačkoliv hráči, kteří již mají zkušenosti s dřívějším dějem a postavami, mají jistě výhodu určitého pocitového spojení se sérií Halo a její atmosférou, měl by si ji užít dokonce i skalní fanoušek konkurenční platformy PlayStation 3, jenž ještě včera pomlouval její grafické provedení.


Je to zejména díky tomu, že si tvůrci rozmysleli, jak vypravovat příběh, a dali se cestou mnohem schůdnější a logičtější: oproti předchůdcům totiž hra hráče nezahlcuje informacemi a pointě děje tedy vůbec není těžké přijít na kloub. Příběh se odehrává na planetě Reach, základně vojenských sil Spartans (něco jako Delta Force ve futuristických oblečcích), na níž absolvoval výcvik i hrdina minulých dílů, populární Master Chief. O něm ale ve hře vůbec nepůjde, jelikož na scénu přichází skupinka ostřílených vojáků zvaná Noble Team, do nějž se náš hrdina zapojuje pod jménem Noble Six. Jak vypadá? To je pouze na nás.

Na začátku hry nás totiž čekají základní úpravy zevnějšku naší postavy, které skýtají i výběr pohlaví. Upravování je sice samozřejmě do jisté míry limitované – Halo přeci není RPG -, prvky tohoto žánru ve hře však zajisté najít můžeme. Zvolení helmy a vylepšení základního brnění je bez jakýchkoliv zkušeností se hrou nicméně vcelku kontraproduktivní, jelikož má hráč k dispozici jen malý obnos kreditů, za něž jsou upgrady k dostání. Po několika menších úpravách vzhledu se tedy pouštíme přímo do akce.

A jak je ve společnosti Bungie zvykem, dějová linka nezačíná nijak klidně. Hráč se po seznámení s ostatními členy rovnou pouští do bezhlavého boje proti jednotkám Covenant, jenž na planetě nekontrolovatelně vzplál. Není třeba vysvětlovat, proč a jak: to je součástí skvěle napsaného scénáře, díky němuž si ke hře opravdu vybudujete silný vztah, slušností je však zmínit, že jsou události časově umístěny před tuto herní trilogii. Začátek bez jakéhokoliv tréninku (občasné tipy nepočítáme) je jistě mnohem uvěřitelnější než všechny zdlouhavá „tutoriály“ před skutečným bojem, budete se cítit daleko více součástí děje.

Postupem hrou si každý začne uvědomovat, že kromě nového příběhu jde vlastně o stoprocentní, notně vyleštěné Halo. Reach se opravdu dá přirovnat k tahům legendárních kapel, které vydávají alba jako The Greatest Hits – najdeme zde totiž přesně to, co se v předchozích hrách nejvíce líbilo. Skvělý příběh tu je, parta svalnatých borců (a jedné vojandy) taky; co je však nejpřednější, je tu klasická hratelnost. Díky té máme motivaci prokousávat se nekonečnými boji s těmi samými protivníky jako dříve, což by žádné jiné hře rozhodně neprošlo, tady je to však její vítanou součástí.

Dějová linka hráči zabere zhruba deset hodin na nejtěžší obtížnost, čas je nicméně ovlivněn tím, jak dobří jste a zda máte stabilní přísun elektrického proudu. Během této hrací doby se setkáme s vyzkoušenými prvky známými z předchozích dílů: to znamená epické bitvy na velkých prostranstvích, zběsilé jízdy futuristickými vozidly, mimozemšťany a široký arzenál originálních zbraní. Epickými bitvami myslíme například vesmírný boj známým z teaseru hry, což je oproti pokročilému stádiu děje skutečně pouze začátek.

Co se týče novinek v rámci hratelnosti, dočkali jsme se velice působivých vylepšení. Mezi nejdůležitější patří volitelné schopnosti brnění, postava sama o sobě totiž vůbec není nějakým superhrdinou, že umí skákat do tří metrů – za všechno může ono futuristické brnění. Podle právě používaného vylepšení si zezačátku můžeme užívat nových schopností jako je sprint či neprůstřelné brnění, v pozdějších fázích děje se nicméně setkáme kupříkladu i s jet packem. Zvolené vylepšení drasticky změní průchod hrou a styl hratelnosti: před frenetickými boji nám hra po koutech nenápadně nabízí neprůstřelné brnění, zatímco při tichých postupech najdeme i možnost vytvoření hologramu, jenž můžeme poslat na dané místo pro zmatení protivníků.

Podstatnou stránkou nejnovějšího Halo je samozřejmě i audiovizuální provedení, jež se na prvních pár detailních pohledů může zdát jaksi zanedbané, ve výsledku nicméně působí skvěle a plní své poslání na jedničku. O zbrusu novém enginu však není potřeba nějak zdlouhavě mluvit, stačí se podívat na video z hraní a sami si uděláte obrázek o tom, zda se vám grafika líbí nebo ne. O soundtracku se oproti ostatním hrám můžeme rozpovídat pořádně, protože jde díky Martymu O’Donnellovi o skutečné veledílo. Skladby správně dotvářejí atmosféru beznadějné situace na planetě i radostných chvilek (jichž je v příběhové lince žalostně málo, a o to méně při nejtěžší obtížnosti), přičemž všechny tracky vycházejí i samostatně na CD.

Jistě od nás čekáte i zhodnocení multiplayeru, což je v těchto chvílích krajně nemožné, a to ze dvou důvodů: je těžké rozdělovat jádro Halo: Reach, když oba prvky (jak kampaň, tak online) splývají do jednoho masivního požitku z hraní, který právě hru dělá tím, čím je; také jsme měli na kvalitní zhodnocení příliš málo času. Kampaň můžeme totiž hrát buď sami, nebo ve čtyřech hráčích – buď ve split-screen módu či po síti. Podobnou hratelnost skýtá rovněž režim Firefight, mapa, v níž se na kooperující hráče valí vlny jednotek Covenant.

V rámci online módů jsme se dočkali klasického kompetitivního režimu, jenž doznal několika vylepšením oproti dřívějším dílům. Těmi hlavními jsou nepřekvapivě odlišné zbraně a volitelné schopnosti brnění, režimy jako Headhunter či Invasion ale také nepřijdou na zmar. Je to jako vrátit se po dlouhé době zpět domů: všechno vám připadá velice povědomé, ale zároveň i velice nové. Do kotlíku s tímto velmi chutným multiplayerem alchymisté z Bungie přisypali i špetku návykové látky, dosti nadužívané v mnohých MMORPG hrách: zlepšování charakteru a jakýsi „kariérní“ růst. Všechno, co děláte (ať už v kampani či multiplayeru), vás totiž odměňuje kredity, za něž jde zakoupit jiná barva helmy nebo kupříkladu schopnost, po níž z mrtvoly vašeho hrdiny těsně po smrti vystřelí konfety.

Pro více časově flexibilní hráče je zde i možnost zapojovat se do týdenních a denních turnajů, což také vzbouzí nutkání vracet se zpět, trénovat a být ještě lepším. Není nic návykovějšího, než soupeření s přítelem, jež vás neustále nutí v něčem jej předbíhat a snažit se excelovat. Jediné, co nám na online hraní trošku vadilo, byla skutečnost, že si můžeme zahrát pouze na stejných či minimálně předělaných mapách z předchůdců hry – to nicméně brzy vyřeší první balíček s přídavnými lokacemi.

Halo Reach je jednoduše jednou z nejlepších FPS naší doby. Ačkoliv ve své podstatě vůbec nenabízí nic nového, její původní hratelnost je tak skvělá, že na to po pár minutách hraní rovnou zapomenete. Droga ve formě hraní ve více hráčích jak po síti, tak ve split-screen režimu, funguje také přesně tak, jak by měla: donutí vás vracet se pořád dokola zpět a sbírat penízky na nové prvky vašeho brnění. Hru si rovněž zamilují hlavně nováčci do série, díky jejímu změněnému stylu vyprávění děje a skutečném vyfiltrování všeho méně nezbytného. Jestliže tedy nad koupí titulu váháte, váhat přestaňte - Halo: Reach je jednou z nejrozmnějších investic tohoto roku.

Aktualizováno 16.9.2010: kooperační režim nefunguje na 4GB verzi Xboxu 360, alespoň prozatím.

PLUSY: původní hratelnost, vylepšení brnění, epický příběh a závěr, trvanlivost multiplayeru, dokonalý soundtrack

MÍNUSY: zatím příliš málo map

HODNOCENÍ: 95%














Komentáře