Ground Control II

Hry | 21.11.04

Očekávané pokračování vynikající 3D realtimové strategie Ground Control je již nějaký ten pátek na světě a stejně jako její předchůdce se těší veliké oblibě. Pojďte se společně s námi podívat, co všechno vám autoři nabízí.





Je zajímavé koukat na legendy s odstupem času. Ground Control byla ve své době fascinující hra – a člověk se ani nestačí podivit, jak je to všechno dávno, a už instaluje druhý díl.



U všech možných pokračování je samozřejmě potíž hlavně se světlem. To souvisí s tím, že druhé, třetí a každé další části série se může stát, že navěky spočine ve stínu svého předka. Ground Control II to akutně hrozí alespoň u části herního publika, konkrétně toho, které nahlíží hlouběji pod povrch věcí. Což ovšem neznamená, že jde o špatný titul, to vůbec ne. Jen je trochu jiný, než jsme čekali.



Geny se nezapřou

Ground Control, realtimová sci-fi strategie od švédského studia Massive Entertainment, spadl takřka z nebe – a velmi podobně i působil. Krom skvostné grafiky a velmi příjemného ovládání v celkem třech rozměrech přinesl několik nápadů když už ne převratných, tedy alespoň neotřelých a takhle dohromady často neviděných. Předně šlo o strategii taktickou, tudíž jste měli méně jednotek a skoro na každé záleželo, takže postup ve stylu „hrr na ně, vorvaně“ fungoval maximálně pět vteřin. K tomu žádná výroba, žádné domečky, plůtky a rafinérie plné koření nebo jiného svinstva z vesmíru – jen vaše jednotky a hbitá myš vaše vozataje dirigující. Když připočtete střelbu do vlastních řad při nevhodném rozestavení, přesně vyváženou skladbu jednotek (kde „správně“ fungovaly jen vzájemně se podporující skupiny), formace a módy chování, vyjde vám, že Ground Control je kousek, který stojí za zahrání i dnes, čtyři roky po své premiéře.

Druhý díl s podtitulem Operation Exodus na svého pobratima tak trochu navazuje a tak trochu ne. Na první pohled tu máme skoro totéž (pár jednotek, 3D, permanentní bojové akce, žádné stavění a vyrábění), na pohled druhý pak hru, která vypadá stejně úchvatně, jako působila jednička před lety, ale hraje se jinak – v tom dobrém i špatném slova smyslu.



O čtyři roky hezčí

Vezměme to od toho nejkřiklavějšího – graficky je Ground Control II prostě nádherný. Krásné 3D prostředí, hezká voda, poletující ptáčkové, k tomu sem tam zaprší nebo je mlha, prostě paráda. Do toho vaše roztomiloučké jednotky, kterým se točí kola (mají-li nějaká) a kouří od hlavní. Rozsah pohybu kamery je skvělý – opravdu si můžete detailně prohlížet vojáčky (a že je sakra na co koukat!) a opravdu můžete mít přehled nad vším děním. Pohled navíc není nijak omezený a může libovolně po bojišti plout (jenom nevidíte jednotky, které nejsou v dohledu některých z vašich), takže jestli jste běsnili u Besiegera, tady si budete užívat.

Jsme ve 3D, a tak je na to třeba brát zřetel – vždyť to byl právě Ground Control, kdo tak hezky rozvíjel vliv 3D terénu na taktiku i výsledky boje. Takže kopeček je hezká věc a otáčení kamery okolo něj také, ale když už tu ten kopec je, tak na něj postavte artilerii a do svahů zakopejte pěchotu. Opravdu to funguje – jednotky na vyvýšených místech mají nejen větší dostřel (kterýžto se vám spolu s dohledem hezky na vyžádání zobrazí), ale dokonce i bonus k útočné síle, takže se vážně vyplatí budovat obranné pozice na kopci a při útoku raději kus mapy obejít, než útočit do prudkého svahu.



Hrajeme na schovku

Když už mluvíme o mapách, tak se zmiňme o tom, že jsou zajímavé, jsou rozmanité, jsou krásné… a hlavně veliké. Postupujete členitým terénem, dobýváte kóty, bráníte strategické místa a přitom se kocháte – tu půvabnou krajinou lesů a vod, tu napůl zbořenou zástavbou, tu zase pláněmi, zasypanými jemným sněhem pocákaným od krve. Kromě terénu k boji hojně využíváte i samotné prvky mapy, což je další zajímavý taktický aspekt. V reálu to funguje asi tak, že libovolného pěšáka můžete strčit do libovolné budovy – a on pak střílí z ní. Což znamená, že je obvykle výš než ostatní (když to jde, vyleze až na střechu) a že se mnohem lépe kryje, takže k jeho zničení je potřeba mnohem více palebné síly. To ovšem závisí na typu budovy – ze starého skladiště vystřílíte vojáka během okamžiku, když se ale dostane do bunkru, bude to útočníka stát mnohem více námahy.

Ano, stavby obsazovat umíme už dávno (vzpomeňme třeba na Red Alert 2), ale teprve tady to dostává ty správné grády. Krom toho, že to hezky vypadá (vojáčci opravdu stojí na střeše nebo v okýnkách – dokonce můžete určit, kterým směrem mají vykukovat), je to opravdu natolik užitečná funkce, že když budete bandou pěšáků čistit město, nebudete pobíhat po ulicích jako v jiných hrách, nýbrž hezky realisticky přebíhat z jednoho domu do druhého, navzájem se krýt atd. Je to realistické, je to atmosférické a hlavně vás to bude bavit.



Pomoc na obzoru

Každá pořádná realtimová strategie je založená na misích – a tady nezůstává Ground Control II svému předchůdci nic dlužen. Misí je jednak vcelku dost (dvě příběhové kampaně za dvě různé, ale velmi různé strany), jednak jsou veliké, dlouhé a zajímavé. Ony takové být musejí – přece jenom nic nestavíte, všechno se soustředí jenom na boj, a i když občas bráníte již vybudovanou základnu, obvykle je vaším cílem mohutná ofenziva, případně méně mohutné plížení se za nepřátelskými liniemi.

Vynikající je, že na straně dobra (ehm) nestojíte často sami – v některých misích je kromě vás přítomno ještě několik dalších velitelů, kteří mají své vlastní jednotky, jež bojují a umírají po boku těch vašich. Tento zajímavý koncept jde navíc ještě dál. V multiplayeru máte fascinující možnost hrát kooperativně – neboli pustit si misi z kampaně ve více lidech, kde každý má pod palcem jednoho velitele a společně bušíte do zlého protivníka, což samozřejmě dává celkovému zážitku nové grády.



Změna je život

Základem celkového konceptu je samozřejmě střílení. Máte relativně málo druhů jednotek, ovšem díky tomu má každá svůj smysl a přesně daný účel. Kromě kupodivu velmi důležité pěchoty jsou tu průzkumná a útočná vozítka, tanky, artilerie a něco vzdušných sil. Každá jednotka má dva módy chování – třeba základní pěšák buď běhá s lehkým kulometem, v kterémžto případě je velmi akční, pohyblivý a obtížně trefitelný, nebo zalehne a ze zad sundá raketomet, což má za následek rychlou likvidaci nepřátelských vehiklů, ale zase se jaksi u toho nemůže hýbat.

Právě přepínání módu chování je mnohdy klíčem k úspěchu – představte si třeba, jak vaše tři pěšce honí zlý obrněný pásovec, hoši z posledních sil doběhnou k polozbořenému domu, v patře zalehnou u okna a sundají raketomety. Nebo takové průzkumné vozítko, které v sekundárním módu nemůže střílet, ale zase je skoro neviditelné. Je to skvělá věc na oťukávání nepřátelských pozic, ale napadlo vás někdy, jak zajímavé může být mít takových vozítek třicet, postavit je do boční uličky, nechat nepřátelský útok projet okolo, pak přepnout do primárního módu a zezadu na něj bafnout?

Vzhledem k tomu, že nemůžete nic stavět, je veškeré vaše počínání založeno právě na správném využívání jednotek. Chcete obrannou věž? Postavte někam artilerii a přepněte ji do sekundárního módu (lépe střílí). Potřebujete bránit průsmyk? Rozmístěte za něj tanky a pěchotu položte nad něj a nejlépe do lesa, protože tam je téměř neviditelná a shora může zasypávat projíždějící zvědavce raketami. Musíte udržet náměstí? Obsaďte domy okolo tak, že neproklouzne ani pouštní myš. Jednotky spolu navíc samozřejmě kooperují – kromě klasického triku, kde opravárenské vozítko v automatickém módu stojí přímo za vašimi vojáky, tu jsou další vychytávky, jako třeba artilerie, která dostřelí pekelně daleko, a okolo kroužící vrtulníček, který má zase skvělý dohled. Výsledek? Objeví se nepřítel a kanón ho sestřelí, protože díky helikoptéře ví, kde je. A tak dále, škoda jenom, že tu není žádná pauza nebo jiné ovládání času.



Deus ex machina

Na rozdíl od minula už se po bojišti obvykle nepotulujete vy sami (tedy postava velitele). To je na jednu stranu škoda, na stranu druhou to zapadá do nového konceptu, kde už se nemusíte starat o každého živáčka. Ano, boje jsou teď mnohem větší, monumentálnější – a s tím přichází i obvyklá válečná teze o tom, že každý je nakonec nějak nahraditelný. Aby ztráta byla o něco bolestnější, jednotky v rámci mise získávají zkušenost a s ní se jim zvyšují některé atributy. Aby se na druhou stranu jejich smrt dala přežít, je tu možnost získávat velmi snadno posily. Funguje to trochu podobně jako v „normálních“ RTS, jenom netěžíte suroviny, nýbrž „velitelské body“. Ty získáváte postupně automaticky, když ale držíte důležitá (označená) místa na mapě, přibývají vám výrazně rychleji (a nepříteli pomaleji). Za velitelské body si můžete na orbitě „nakupovat“ nové jednotky, a pokud držíte ten kus mapy, kde je přistávací plocha, lze nechat obří kosmickou loď, aby vám nakoupené posily přivezla.
Mimochodem, loď je jednotka jako každá jiná, takže ji nepřítel může sestřelit (dá to ale práci, je fakt veliká), je možné ji postupně upgradovat a vůbec s ní vesele dovádět. Přistávacích ploch je obvykle na mapě více a samozřejmě to jsou extrémně strategicky důležitá místa. Zaberte je všechny a odřízněte nepřítele od posil, obejděte malou skupinou obranné linie, obsaďte plochu v týlu nepřítele a vyložte tu armádu atd. Fantazii se meze nekladou.



Dobří a dobří proti zlým

Stejně jako v předchozím dílu vás hrou provází na RTS docela milý příběh. K dispozici jsou dvě kampaně, které na sebe dějově navazují a v nichž ovládáte dvě rasy z celkem tří zúčastněných. Zhruba jde o to, že zlí pozemšťané (ha!) chtějí zpět ovládnout své bývalé kolonie, což se nelíbí bývalým kolonistům, a tak je v první kampani bijí po hlavě, ovšem aby toho nebylo málo, do věci se vloží mimozemská rasa Vironů, za kterou si zahrajete další tucet misí. Příběh je mile podán enginovými animacemi se sympatickým namluvením a vůbec je příjemné vědět, proč za něco bojujete.

Ground Control II je tedy naprosto fantasticky vypadající 3D strategie, která se ale hraje maličko jinak, než by asi zarytí fanoušci prvního dílu čekali. Některé velmi zajímavé aspekty z prvního dílu totiž hodil za hlavu, takže právě to, co činilo onen titul tak úžasným – tedy pomalý taktický postup, opatrné zacházení se vzácnými jednotkami a nemožnost ukládat pozice – je pryč, ovšem na druhou stranu se objevily prvky nové, sice trochu konvenčnější, ale stále velmi zajímavé. Největším lákadlem aktuálního pokračování je beze sporu engine, díky němuž všechno vypadá opravdu skvostně, takže máte pocit, že jste „opravdu tam“ a boje tím získávají úplně jiný nádech. Máte-li pomalejší stroj, nemá to asi cenu; hra vám sice poběží, ale bude vypadat o dost hůř. V takovém případě asi stojí za to zauvažovat o původním Ground Control – hratelně je určitě zajímavější a ani dnes – po čtyřech letech – se nedá říct, že by byl ošklivý. Toužíte-li však po skvělých multiplayerových řežích, monumentálních bitvách a přesto trochu jiném zážitku, než poskytují běžné realtimové strategie, nic nezkazíte ani s Ground Control II. Tak tedy – do zbraně!





Výrobce: Massive Entertainment

Vydavatel: Vivendi Universal Games

Distributor pro ČR: Cenega Czech

Lokalizace: titulky

Internet: http://www.groundcontrol2.com

Multiplayer: ano

Minimum: CPU 800 MHz, 128 MB RAM, HDD 650 MB, 3D karta 32 MB

Doporučujeme: CPU 2 GHz, 256 MB RAM, HDD 650 MB, 3D karta 128 MB

Verdikt: Fantasticky vypadající strategie se spoustou taktických prvků, která sice nedosahuje dokonalosti svého předchůdce, ale i tak je skvělá.



Hodnocení: 82 %











Související články




Komentáře