Gorky Zero: Beyond Honor

Hry | 15.12.03

Nejen pro příznivce RPG adventury Gorky Zero vytvořili Metropolis Software lákavou stealth akci, odehrávající se několik let před jejím předchůdcem. Na vaše rozkazy čeká specialista Cole Sullivan, připraven sprovodit ze světa nebezpečnou sektu.





Potemnělou kancelář osvětluje jen bílé oko projektoru a v poblikávajícím kuželu světla se v zásnubním tanci lascivně svíjejí částečky prachu. Za mohutným pracovním stolem v oblaku dýmu z bachratého havana sedí muž, na jehož hrudi pod množstvím vyznamenání sotva tu a tam vykoukne khaki látka vojenské uniformy. Obrázky na zdi se střídají a generál začíná vyprávět.



Po rozpadu Sovětského svazu vzala za své i KGB, čímž se do světa dostala spousta šílenců pevně rozhodnutých využít svých schopností a znalosti k získání peněz a moci. Jeden z těchto psychopatů, pracující v neurologickém výzkumu, založil Bratrstvo spásy – sektu zabývající se vymýváním mozků. Ač přesně nevíme, zdali k tomuto účelu používali argentinské či venezuelské telenovely, výsledek byl opravdu strašlivý. Subjekty úplně ztratily vlastní vůli, po izolaci od svého pána dokonce přestaly jíst a po několika dnech umíraly. A přestože Bůh (jak si nechal vůdce sekty přezdívat) nebyl dost božský, aby přežil kontakt se dvěma nepříjemně rychle letícími kousky olova, sekta funguje dál. Tvoje mise je jasná vojáku: musíš tajnou laboratoř zlikvidovat a učinit těmto zrůdnostem přítrž.



Sólo akce

A tak se nyní, stejně jako před čtyřmi lety, ze stínu zatuchlých doupat polských Metropolis Software neočekávaně vynořil Cole Sullivan. Nenápadně a bez velkého povyku, bez reklamy, která by mu zametla cestu, a bez desítek slibně vypadajících obrázků, u nichž se většinou ukáže, že byly slibnější než samotná hra. Gorky Zero ale překvapivě nenavazuje na svého předchůdce, nýbrž je situován do období několik let před událostmi, jimž hráči čelili v Gorky 17. Odium (i pod tímto názvem se hra prodávala, a to ve Spojených státech) byla izometrická RPG adventura s tahovým způsobem boje, v níž jste s až pětičlennou partou bloudili předrenderovanými lokacemi postapokalypticky vypadajícího městečka, hledali poslední přeživší, sbírali a používali předměty a v neposlední řadě zabíjeli zmutovaná monstra. Gorky Zero tento styl překvapivě opouští a poplaten době se předvádí v mnohem modernějším kabátku sice akční, leč tiché, „sneak-em-up“ adventury. Otázkou je, kolik toho ve hře ze slova adventura zbylo.



Nešikovná kamera

I když by se mohlo zdát, že střílečka je prostě jen střílečka a bez jakékoliv pomocné ruky se v klidu obejdete, je přece jen vhodné si zdejších pár tutoriálových úkolů vyzkoušet. Jednak proto, že hra se s vámi rozhodně mazlit nebude, ale také z důvodu několika zvláštností, které herní systém a ovládání obsahují. A až se v příjemně modře zářících virtuálních tréninkových místnostech naučíte fígle, jak odlákat nepřítele, jak se mu dostat do zad a jednou ranou jej skolit, či to, že si musíte neustále dávat pozor na hluk, který vydáváte, je čas vydat se na lov do divoké Ukrajiny.

Postavu Colea Sullivana vidíte podobně jako v Metal Gear Solid z ptačí perspektivy, ale na rozdíl od zmíněné hry je kamera posazena přece jen trochu více dozadu a o něco výše. Ačkoliv tento styl zobrazení zajišťuje přehled o všem, co se děje v blízkém okolí, a to dokonce i za zdmi, nese s sebou i značné nevýhody, zvláště když se ocitnete na otevřeném prostranství. Pomineme-li podivný pocit, že se ženete do neznámého prostředí, o němž nic nevíte, může se navíc při troše smůly stát, že si vás pozorný nepřítel v přehledném terénu všimne dříve než vy jeho. Naštěstí existuje druhý pohled, při němž se kamera přemístí za záda přidřepnutého Sullivana a vy se můžete v klidu rozhlédnout nebo se plíživě pohybovat s připraveným zaměřovacím křížem uprostřed obrazovky.



Psst, čtěte potichu

Střelba v pohledu shora pak probíhá tak, že svou postavu natočíte zhruba ve směru nepřítele, na němž se objeví zaměřovací kříž, který se podle délky míření a vzdálenosti od cíle zmenšuje, což značí zvyšující se pravděpodobnost zásahu. Pokud se vám navíc povede přiblížit se za protivníkova záda, můžete jej skolit jediným automaticky provedeným zásahem do hlavy. Hra vás ale rychle přesvědčí o tom, že to rozhodně nebude zrovna jednoduché. Klíčovým faktorem, který často rozhoduje o vašem bytí a nebytí, je totiž hluk. A přestože se zdánlivě nejedná o nic nového, Gorky Zero je v tomto ohledu mnohem přísnější než ostatní tituly. Jediným pohybem použitelným v blízkosti nepřátel je žalostně pomalé plížení, chůze je slyšet téměř na deset metrů a běh na ještě mnohem větší vzdálenost, což jej činí po většinu času nepoužitelným. Je pak opravdu obtížné nenápadně se přiblížit ke svižně rázující hlídce, která se vždy zastaví jen na několik okamžiků.

A ač zpočátku tento problém zdárně řeší zbraně a přesný odstřel nepřítele po opatrném vykukování zpoza rohu, pravé peklo okusíte již ve druhé misi, kdy se ocitnete neozbrojeni uprostřed základny hemžící se strážnými. Hra pak začíná nabírat nádech Commandos, bohužel bez tolik potřebného zvýraznění zorného pole nepřítele. A tak plánujete, vyčkáváte a opatrně se proplétáte mezi hejny hlídek s vědomím, že jediný poplach znamená téměř jistou smrt, pokud náhodou nenajdete úkryt ve větrací šachtě, kam vás již vojáci nepronásledují. Navíc je celá laboratoř jeden velký labyrint, takže vás před blouděním někdy neochrání ani obvykle užitečný radar. Musíte se schovávat za různé chatrné plenty a hromádky krabic, mnoho místností je prosklených a nabourávání se do počítačů trvá zatraceně dlouho, takže o napětí určitě nouze není. Cestou sbíráte různé záznamy a nahrávky, které vám ukáží, že není vše tak úplně v pořádku, jak vám tvrdí váš velitel, čímž příběh ožívá a do hry se opět vracejí prvky adventure.



Plížit se, plížit se, plížit se…

Ani později nezískáte víc než šest zbraní (paralyzátor, nůž, pistoli, samopal, brokovnici a odstřelovací pušku), do nichž budete nacházet jen velmi poskrovnu střeliva. Jednak se v přísně střeženém komplexu munice neválí všude po zemi, ale také vaši protivníci jí mají jen konstantní množství. Pokud jim tedy dovolíte, aby ji střelbou na vás vyplýtvali, máte smůlu. Často jedinou zbraní proti nepřátelské přesile tak bude vaše chytrost kombinovaná s některým z vynálezů, jako je lampa, bzučák na odlákání stráží či různé druhy zařízení s uspávacím plynem, které protivníka dočasně paralyzují. Bohužel omráčené vojáky nemůžete ani prohledávat, ani odklidit z dohledu ostatních, takže se mohou lehce stát důvodem vašeho pronásledování. A přestože umělá inteligence nedosahuje tak závratných výšin, jak proklamovali autoři, dokáží vám i obyčejné hlídky pěkně zatopit. Jakmile vás spatří, spustí poplach, a pokud navíc jiní strážní vidí neklid svých soukmenovců, znervózní i oni, takže vás zanedlouho pronásledují vojáci z celého sektoru. I po odeznění poplachu pak dokonce zůstávají ti, kteří vás spatřili, na pozoru, připraveni při sebemenším náznaku podezření znovu rozpoutat hon. Hra vás tak chtě nechtě donutí hrát potichu a pečlivě promýšlet každý další pohyb.



Zlaté polské ručičky

Po technické stránce není našim severním sousedům co vytknout. Hra se sice neblyští líbivým pozlátkem barevných světelných efektů, ale nabízí realistickou a střídmou, v interiérech bohužel až trochu monotónně laděnou grafiku, nesoucí se ve znamení solidně vymodelovaných a precizně otexturovaných objektů. Nechybí ani dynamické stínování, i když tady se autoři dopustili několika chyb, protože počítají se zdroji světla, která bohužel někdy neodpovídají skutečnému umístění nejbližších lamp. Opravdu zajímavě vypadá, když vaše postava sice hází efektně dlouhý stín, leč směrem k žhnoucím reflektorům nákladního auta. Kromě napínavé hudby a povedených zvuků, vytvářejících někdy opravdu hutnou atmosféru, nesmíme zapomenou ani na povedenou českou lokalizaci včetně dabingu. Co vás ale opravdu překvapí, je skvělá optimalizace, která bez problémů umožňuje rozhýbat program s plnými detaily ve velkém rozlišení i na naprosto průměrné herní sestavě.

Pomineme-li chybičky v grafice, občasné zasekávání v úzkých prostorách a některé logické kiksy v systému hry (člen speciálních jednotek nejenže nezvládne zabít holýma rukama, ale nedovede dokonce ani vylézt na bednu) a umělé inteligenci, jedná se o vskutku zajímavý počin, který dává znát, že lidé z Metropolis opravdu umějí. Chtělo by to trochu vyvážit hratelnost – hru malinko zjednodušit a odstranit některá hluchá místa, jako předlouhé bloudění v rozsáhlém komplexu, a také vylepšit kameru. Takto je třeba velké dávky trpělivosti, což rozhodně nebude vonět všem hráčům.





Výrobce: Metropolis Software

Vydavatel: Metropolis Software

Minimální požadavky: CPU 500 MHz, 64MB RAM, HDD 800 MB, 3D karta 32 MB

Doporučujeme: CPU 1,5 GHz, 256 MB RAM, HDD 800 MB, 3D karta 64 MB

Multiplayer: ne

Internet: http://www.metropolis-software.com

Verdikt: Zajímavá plíživá akce, která je bohužel až trochu moc plíživá, což může odradit ty méně trpělivé.



Hodnocení: 79 %











Související články




Komentáře