F.E.A.R 2: Project Origin – Alma se vrátila

Hry | 28.02.09

Je to větší, hezčí, krvavější, vybroušenější, děsivější a našlapané neutuchající akcí. Co je to? F.E.A.R. 2: Project Origin!






Pochybuju, že dneska najdete mezi FPS-pozitivními lidmi někoho, kdo by neznal F.E.A.R. a nevěděl o problémech, které se táhly po prakticky celou dobu vývoje jeho druhého dílu. Ale jak už to tak bývá, daly porodní bolesti vzniknout výbornou akční hru, která neklopýtá prakticky v žádném směru a ve svých nejlepších částech vám nedovolí odtrhnout se od monitoru, ani za účelem nejrůznějších tělesných potřeb. Ale pojďme pěkně popořádku.

 

 


Minulost je zapomenuta


Vzhledem k tomu, že příběh druhého dílu začíná zrovna v momentech, kdy ten první vrcholí, můžete rovnou zapomenout na jakákoli stigmata z minulosti. Děj obou uvadajících datadisků byl zapomenut a vy se vžíváte do kůže nového hlavního hrdiny - Michaela Becketa. Ten vzhledem k tomu, že byl nedávno přeřazen do výběrového elitního týmu, je vyslán na „záchranou" misi, jejíž cílem je vyzvednout tajemstvími opředenou paní Aristidovou, která má pravděpodobně prsty ve všem, co se kdy odehrálo v Armachamu. Hned po příjezdu na místo vám však dojde, že tady není něco v pořádku a první přestřelka na sebe nenechá dlouho čekat...



Mé druhé jméno jest Dospělost


Už během tohoto úvodu si dáte malou schůzku s Almou, která nějakou záhadnou shodou okolností vyrostla. A právě tento růst, jako by se stal synonymem pro hru jako takovou. Kdybych chtěl tento titul k něčemu přirovnat, vzal bych první F.E.A.R. a napsal bych za jeho jméno koncovku 2.0. Kvalitativní růst je totiž znám prakticky ve všech směrech.




Pro představu si vezměme například level-design, který byl mnohými kritiky považován za největší nedostatek hry - nutno říct, že po právu. F.E.A.R 2 je naprosto lineární akce, ovšem tam, kde byste to jiným hrám vytkli, vzhledem k tomu, že je to na nich vidět a zásadně to ovlivňuje jejich hratelnost, si zde nemůžete stěžovat. V podání Monolithu se totiž i lineární akce dokáže svou kvalitou přehoupnout přes veškerou ostatní konkurenci a to hlavně díky jejich vynikající umělé inteligenci, skriptovému citu, a schopnostem vyvolat ve vás strach.


S.T.R.A.C.H.


Ano, správně, strach. Pokud ve vás první díl dokázal vyvolat maximálně jemné mrazení, věřte, že s dílem druhým k vám dorazí hra hodná svého názvu (FEAR - strach). Autoři tentokrát nesáhli po formuli, s jakou se nás snažili strašit minule. Tentokrát se akční pasáže s těmi děsivými přímo promíchávají, takže ve hře není jediné hluché místo a vy buďto střílíte, nebo máte nervy tak napjaté, že při každém nečekaném zvuku skáčete na židli. Monolith v tomto směru udělal výrazný krok vpřed a dokázal vybudovat neskutečně hutnou atmosféru, která by snesla srovnání i s velikánem, jako je Dead Space.

 


V prvním dílu se o strach starali pouze neviditelní ninjové, což po určité době ztrácelo svou sílu. Zde se ke slovu krom vylepšených ninjů dostávají také pokusné objekty Armachamu, nebo chcete-li potenciální kandidáti na velení armádám Replica. Tito jedinci dokážou lézt po zdech a při svých útocích je prozrazuje pouze ťapání bosých nohou a rukou na betonovém povrchu. Vzhledem k tomu, že útočí pouze z blízka, jsou smrtelnou kombinací pro kardiaky, či bojácné hráče. Stejně jako zbytek nepřátelstva, je totiž pohání naprosto skvělá umělá inteligence, kterou jsem neviděl chybovat snad po celou dobu hry a která dokáže vaši nepozornost využít ve svůj prospěch a vkrást se vám třeba za záda.

 

Klasičtí vojáci se kryjí, za co mohou a jsou zastánci pravidla, že co se hýbe, umírá později. V žádném úkrytu nezůstávají příliš dlouho, neustále mezi nimi přebíhají, nebo si je přímo vytvářejí, pomocí shazování nejrůznějších objektů. Oproti minulému dílu však v tomto ohledu nemají proti vám výhodu, jelikož i vy si tentokrát můžete prostředí uzpůsobovat ve svůj prospěch.

 

Síla je v rozmanitosti


A prostředí je dalším zářným příkladem růstu. Už to nejsou jen kanceláře, sklady a zase jednou kanceláře. Tentokrát vám autoři připravili daleko pestřejší hřiště poskládané z nejrůznějších laboratoří, výškových budov, metra, základní školy, jaderné elektrárny a hlavně rozbořeného města. Ačkoli jsou všechna prostředí vynikající, zábavná a propracovaná, exceluje mezi nimi právě městská zástavba. Nepřátelé zde mají daleko větší skrývací potenciál, všude něco hoří nebo vybuchuje a jako mocná kulisa je zde k vidění také mohutný sloupec stoupajícího kouře z epicentra výbuchu. Za zmínku stojí také jedno z největších lákadel hry, které ke slovu přijde právě pouze venku, tedy možnost vlézt si do obrněného obleku. Za hru k tomu získáte příležitost dvakrát a pokaždé je z toho řezanice monumentálních rozměrů.




Ovšem ne jen z dvojice rotačních kulometů jest člověk živ a tak si pojďme něco povědět také o klasických zbraních. Těm se totiž dostalo speciální péče a navzdory předpokladu, že by v pokračování měly být zbraně stejné jako v předchůdci, zde nenaleznete jedinou známou zbraň. Ano, je sice pravda, že jejich princip je stejný - máme tu hřebíkomet, útočnou pušku, lehkou útočnou pušku, raketomet atd, nicméně všem se dostalo vzhledového překopání a rozpohybování, které jako by jim do těla vlilo život. Střílet z nich je radost a to nejen proto, že z nepřátel dělají cedníky.


Navzdory všemu je totiž nejsilnější stránku druhého F.E.A.R.u jeho zvuk. Soundtrack se nedá zařadit jinam než do kategorie těch nejlepších z nejlepších. Zbraně znějí výborně a z nejrůznějších ruchů vám bude naskakovat husí kůže. Prakticky se dá říct, že když už je hra tak skvělá, že si říkáte, že už by snad ani lepší být nemohla, ozve se vám do uší hudba, která vás naprosto vtáhne do přestřelky, a vy se pak přistihnete, jak v běsnění řvete na celou místnost, jako byste byli na skutečném bojišti.




Čeština a jiné zlo


Chvály bylo dost, teď přijde na řadu odvrácená tvář Fear 2, i když by se toto přirovnání dalo označit jako moc drsné. Velmi spekulativní je totiž grafika. Není žádným tajemstvím, že hra běží na stejném enginu, jako její starší bratříček a na kvalitě je to znát. Nicméně přivřít oči není nutné ani zdaleka tolik, jak by se dalo očekávat, jelikož nejrůznější atmosférické efekty a filtry odvádějí svou práci na jedničku.


Jediným skutečným problémem tohoto titulu je totiž jeho česká lokalizace. Některé texty jsou přeloženy podivně a titulky nejsou sesynchronizované s mluveným slovem, nebo vynechávají značné části rozhovorů. Proto pokud umíte anglicky, raději se češtině vyhněte.


Zcela mimo rámec stojí multiplayer, který ještě není v plném proudu, avšak už teď se o něm dá říct, že bude potřebovat pár patchů, aby si udržel své místo mezi hranými tituly. Některé mapy jsou totiž díky přítomnosti obrněných robotů nevyvážené a systém přidělování zbraní působí vedle Call of Duty 4, či World at War dost nudně. Přesto si s ním užijete už i teď spoustu legrace, zhledem k originálnímu pojetí klasických herních módů.

 


 



Propuštění z okovů hratelnosti


S hrou jsem strávil sedm hodin na druhou obtížnost. Ačkoliv jí chvilku trvalo, než nabrala na obrátkách, poté už z nich neslevila a dokonale mě u sebe uvěznila až do jejího pokoření, které značně připravuje půdu pro další pokračování. Podle mě nám série F.E.A.R. ještě neřekla své poslední slovo, a já jsem za to neskonale rád.


Videa k F.E.A.R. 2 Project Origin

 

 


Plusy: hratelnost, tempo, atmosféra, skutečně děsivé pasáže, vynikající zvuk, umělá inteligence


Mínusy: pro někoho grafika, nedotažený český překlad, pouhých sedm hodin singleplayerové kampaně, multiplayer by mohl být lepší


Verdikt: F.E.A.R. 2: Project Origin je skrz naskrz výborná hra, která vám po jejím zpuštění nedá vydechnout, dokud vám po monitoru neproběhnou závěrečné titulky. Sice nepřináší do žánru FPS žádné inovace, ale všechny klasické rysy povznáší na další úroveň.


Hodnoceni: 90%















Komentáře