Codename: Panzers - Phase Two

Hry | 13.11.05

Pokračování vynikající realtimové strategie z prostředí druhé světové války v podání vývojářského týmu Stormregion se již nějaký ten pátek hřeje v obchodech. Dokáže zaujmout stejně jako předchozí díl nebo jen žebrá o přízeň hráčů ve stínu jeho slávy?





Doba, kdy až úspěch filmu postrčil autory k práci na pokračování, je ta tam. Dnes se dělají třeba i dvě pokračování současně. Proč to nezkusit u her?



Jedním takovým případem je série Codename: Panzers od maďarského týmu Stormregion. Ten se do povědomí hráčů poprvé zapsal povedenou parodistickou strategií S.W.I.N.E. Dalším tahem Stormregionu už ale nebyl experiment - mířili na jistotu. Engine Gepard ze „Sviní“ posloužil jako základ Codename: Panzers - Phase One, strategie zasazené do oblíbené druhé světové války. Že bude po úspěšné „fázi jedna“ následovat „fáze dvě“ nejspíš nikoho nepřekvapuje. Ani ohlášená „fáze tři“.

Občas si ale člověk říká, jestli těch her z let 1939 až 1945 není trochu moc. Poznat na první pohled rozdíl mezi špičkovými tituly této třídy jde jen podle menu. Jenže co si počít, když je všechno nalajnováno historickými fakty a na růžového Shermana drtícího pruhovaného žlutočerného Tigera není nikdo zvědavý. Škoda, že se žádný tým nechce chytit modelu Rome: Total War a umožnit nám ovládnout svět druhé světové války po svém. Vyloďovat se na Omaze, dobývat Tobruk a válcovat pásy tanků Kursk je sice hezké, ale proč to dělat stále dokola?



Tím rebelem se ale Codename: Panzers - Phase Two nestane. Drží se zavedených schémat na zavedených bojištích. Ovšem stejně jako Phase One, dokáže zaujmout filmovou monumentálností a atmosférou. Vždyť se v podstatě jedná o strategicky pojatý válečný film. Maďaři totiž vědí, jak správně okořenit salám i hru. Phase Two, ač běží na stejném enginu jako One, disponuje ještě bombastičtější grafickou prezentací s krásně vymodelovanými stroji, mizejícími v agónii výbuchů, a totální destrukcí všeho, na co vám padne zaměřovač kurzoru.

Bohužel věcí ke zničení není tolik jako v jedničce. Přesunete se do severoafrických bojišť, kde se hustá zástavba hledá ještě hůře než voda. A písek vám příliš dramatických momentů, kdy se kocháte hroutícími se budovami, neposkytne. Situaci alespoň mírně zachraňují velbloudi. Změny jsou nakonec více vidět než slyšet. Se zvukovou stránkou hry se Stormregion (oprávněně) chvástali už v jedničce a teď ji dotáhli takřka k dokonalosti. Není divu, že si pro namluvení některých postav najali Petera „Robocopa" Kellera, který dokazuje, že hrát stále umí.

Veteránům jedničky však bude možná známější jméno Hanse von Gröbela či Jeffrey S. Wilsona, hrdinů prvního dílu. Ve dvojce ale hlavní role patří jiným. Hru opět táhne „hollywoodský“ příběh, který je o něco propracovanější než minule, takže nechybí skutečně nečekané zvraty. Vše je vyprávěno formou povedených animací, vytvořených v enginu hry, a čtením z deníků hlavních postav. Hrdinové však neslouží jen jako loutky k vyprávění příběhu. Bez jejich pomoci žádnou misi nepokoříte. Nejenže mají od začátku schopnosti ostřílených veteránů, ale jejich přežití je nutné pro další postup hrou.



Nic nového pod sluncem: Skutečně zásadních rozdílů oproti Phase One naleznete méně než mezi džípem určeným pro bojiště Afriky a Evropy. Nějaké se najdou, ale základ je úplně stejný. Ke stávajícím 90 přibylo 15 nových jednotek především na straně italské armády, ale jinak je vše při starém. Proč ale měnit něco, co funguje? Phase Two je v podstatě masivní (v nejmasivnějším významu tohoto slova) stand-alone datadisk. Na původní hře je zcela nezávislý, nejen co se týče nainstalovaného softwaru, ale i příběhové linie.

Ta vás zanese do již zmíněné severní Afriky, kde se v pouštích ukáží v plné síle možnosti tanků. Pěchota je zatlačena do pozadí ještě více než v jedničce. Hodí se především pro boje ve městech, a těch na afrických planinách není moc. Škoda, že se tím trochu ztrácí skvělý nápad, kdy po obsazení budovy zmizí její střecha a vy vidíte své muže v kruté přestřelce s nepřítelem, nebo při hájení pozic palbou z oken. Ne že by se hliněná chýše takto bránit nedala, ale Berlín to přece jen není. Situaci naštěstí zachraňuje bonusová kampaň za jugoslávské partyzány, kde se bez pěšáků nehnete, a domů je v jižní Evropě také dostatek.

Přesto se vyplatí dávat pozor především na posádky tanků a další těžké techniky. Ty vám, pokud si dáte pozor, vydrží skryty za pancířem na celou hru. A to se vyplatí! Jednotky s každým úspěšným výstřelem získávají zkušenosti, jež se projevují především v jejich dovednosti odolávat palbě, případně ji s maximální účinností opětovat. Jiné změny příliš výrazné nejsou. Naštěstí už od začátku nevelíte blbcům, kteří se musejí učit válčit. Umělá inteligence z jedničky byla mírně zdokonalena, takže se pohybuje na velice dobré úrovni. Pořád proti vám sice nestojí strategický génius s mozkem Ervina Rommela a ani vaši spolubojovníci nejsou armádou Tomů Hanksů, přesto se málokdy dostanete do situace, kdy byste raději obrátili minomety proti té bandě pitomců ve vašich uniformách. Nachytat nepřítele při nějakém mírně nelogickém tahu je sice snazší, ale ani to se nestává často.



Rádi grilujete tanky? Zachovány zůstaly všechny povedené vychytávky z Phase One. Z velitelského pohledu je nejzajímavější schopnost mužstva slyšet nebo jinak zmerčit nepřítele. Díky tomu se v prostoru, kam nikdo z vašich mužů nevidí, občas objeví ikonka naznačující, že tady někde se pohybuje technika či pěchota. Tudíž by nebylo od věci tam poslat průzkum, nebo rovnou zahájit palbu. Obě řešení vedou většinou k úspěchu, ale pro úspěšný postup hrou je většinou lepší první varianta. Není třeba heroických útoků, za Rudou armádu stejně nehrajete. Nové jednotky si nikde nevyrobíte. Z velká části musíte vystačit s tím, co vám přidělí velitelství. Zbytek je pak vaše „soukromá“ armáda, již tvoří muži a stroje pořizované za body, které dostáváte ze úspěšné plnění misí.

Další povedenou záležitostí, jež nemohla z druhého dílu zmizet, je možnost grilovat posádky tanků. Stačí k tomu pár plamenometníků nebo molotovových koktejlů. Pak už jen stroj zahříváte tak dlouho, dokud se znázorněný teploměr nevyšplhá nad únosnou mez. V ten moment je tank volný a jeho bývalí majitelé se dávají na zoufalý (a většinou zbytečný) útěk. Zachován zůstal i systém zásobování. Kromě servisních a transportních vozidel, zajišťujících přežití vaší techniky jsou zde stabilní sklady – strategická místa, o která se vyplatí bojovat. Vzhledem k výše uvedenému snad není třeba připomínat, že munice dochází a je jí potřeba neustále dovážet. A ani pancíře s různou tloušťkou vpředu, vzadu a na bocích vozidel nevydrží věčně.



Temná je noc, a proto je potřeba postupovat opatrně. Pozor! Zbystřete všichni, kdo jste hráli Phase One a už vám ten výčet opakujících se prvků leze krkem. Noční mise jsou totiž první skutečnou novinkou v Phase Two. Krvavý soumrak pomalu vystřídá noc a válka dostane nový rozměr. Záhy přijde ke slovu nenápadné tlačítko a tmu proříznou světla reflektorů. Následuje chvilka napětí a... jejich svit přebijí výbuchy granátů. Automobilové „vidět a být viděn“ tu platí bezezbytku a nepřítel jednotku osvícenou jak na pouti snadno strefí. Pokud dokážete postupovat po tmě, dostanete se k němu naopak o dost blíže než ve stejném terénu za dne. A takový nečekaný útok skupiny tanků, které najednou napálí (nejen) reflektory do tváří překvapených nepřátel, má něco do sebe. Na povedenou noční bitvu je radost pohledět. V temnotě vyniknou efektní výbuchy a obraz zkázy vypadá ještě působivěji.

Ovšem nejen v noci. Hra je chytlavá i během denních misí. Všechny možnosti velení z jedničky zůstaly zachovány. Kontrolujete celé jednotky vojáků, kterými můžete obsazovat své i nepřátelské stroje (pokud samozřejmě nejprve jejich majitelům slušně vysvětlíte, že by vám je měli předat). Vojsko můžete řadit do skupin, využívat klávesové zkratky - prostě ovládání využívající to nejlepší v žánru RTS.

Ač jste velitelem pozemních vojsk, nechybí v Panzers ani letectvo. Stačí si u vzdušných sil vyžádat pomoc. Povolat lze průzkumný letoun, který vám odhalí skrytá zákoutí mapy, stíhače i bombardéry. Ovšem pozor, protiletecká obrana vám dokáže pěkně zavařit a výbušný náklad vůbec nemusí doletět k cíli.



A vylepšování pokračuje. V několika režimech multiplayeru teprve okusíte, co je pravá lidská zákeřnost. Široké možnosti nastavení hry z něj dělají zdroj nekonečné zábavy, ať už při týmovém plnění misí, nebo při válce všech proti všem se šesti hráči za šesti monitory, užívajícími si efektní zkázu svých soupeřů.
Pořád mluvíme o povedené grafice, stejné jako v jedničce, takže bychom se měli alespoň trochu zmínit o jejích kvalitách. Modely strojů i jejich animace, stejně jako rozpohybování vojáků, jsou parádní, škoda, že se nelze na hru dívat pořád při maximálním přiblížení. O výbuších a možnostech destrukce takřka všeho jsme se už zmiňovali. Samozřejmě je kompletní zobrazení ve 3D s možností rotování a zoomování. Zde nicméně občas narazíte na problém. Zatímco přibližovat kameru můžete, až málem přečtete jmenovky na uniformách vojáků, vzdalování mnohokrát není dostatečné. Občas by neškodilo vznést se ještě o pár virtuálních metrů výše. Naštěstí jde hru zastavit a v klidu rozdat rozkazy, takže není třeba hekticky létat nad mapou. Jakmile se pauzu naučíte používat, jste pány situace.

Codename: Panzers - Phase Two se prostě hraje stejně dobře jako její předchůdce a není důvod si myslet, že to bude s jejich nástupcem, nazvaným nečekaně Phase Three, jiné. Pokud jste se stále nenabažili druhé světové války, nebo vám v původní hře chyběla africká bojiště, případně si chcete zkusit, jaké je to hrát za partyzány, je tu hra přesně pro vás.





Výrobce: Stormregion

Vydavatel: CDV

Distributor pro ČR: Cenega

Cena: není známo

Lokalizace: titulky

Internet: http://www.panzers.com

Multiplayer: ano

Minimum: CPU 1 GHz, 256 MB RAM, HDD 3 GB, 3D karta 64 MB

Doporučujeme: CPU 1,8 GHz, 512 MB RAM, HDD 3 GB, 3D karta 128 MB

Verdikt: Stejně jako její předchůdce je i Phase Two chytlavou strategií, kladoucí důraz na atmosféru a maximální hratelnost.



Hodnocení: 85 %











Související články




Komentáře