Codename: Panzers - Phase Two

Hry | 13.07.05

Vydání pokračování válečné strategie Codename: Panzers – Phase One se blíží mílovými kroky, a proto jsme se mu podívali na zoubek. Stojí za vaši přízeň nebo raději sáhnete po jiném titulu z široké nabídky realtimových strategií?





Někdy začátkem května, zrovna když se Praha chystala na mohutné oslavy šedesátého výročí osvobození od hrůz nacismu (a příchodu strašidla komunismu), do redakce přišel balíček, který nám byl poslán německým CDV a obsahoval další nášup šedesát let starých bitev, pravda i když ne tu z Prahy o rozhlas.



Sice šlo bohužel pouze o preview verzi Codename: Panzers – Phase Two, která obsahovala zhruba patnáct misí z celé hry, přesto jsme jí byli nadšeni, protože nám poměrně jasně naznačila, jak vlastně bude celý projekt vypadat a o co poběží. Zatímco v prvním dílu jsme se podívali na bojiště evropská, přesněji s Hansem do Polska, Belgie, Řecka až ke Stalingradu, s Alexandrem ze druhé strany od Moskvy až do Berlína a s Jeffreym od kanálu taktéž k metropoli na Sprévě, v části druhé se přesuneme obecně o něco jižněji a také do jiných časových souvislostí. Příběhová linie nás tentokrát zavede do Afriky, kde proti sobě stojí armády spojenců a lišky pouště Rommela, a také do Itálie, kde si budete moci vychutnat partyzánskou válku. Tato třetí kampaň bude pravděpodobně největším lákadlem druhého dílu, protože přináší úplně odlišný styl hraní, ale o tom později.



Vedro, písek a sem tam oáza

Zatímco první díl přinesl především válčení o města, kde jste museli bojovat takřka o každý dům, o každou píď půdy a o každý metr silnice, díl druhý se v tomto ohledu trochu liší. Oázy a města v poušti jsou trochu menší a v misích, co jsme měli možnost zkusit, se hra místy více otevírá do prostoru. Někdy se bojuje v úplně otevřené krajině, jindy zase o malou vesničku s blahodárným zdrojem vody. Změna herního stylu je poměrně patrná a sem tam si užijete i nějaké to obléhání, či naopak obranu strategicky důležitých chatrčí a občas i obojí zároveň. Typickým příkladem je mise, v níž je vaším úkolem nejdříve řídit ústup spojeneckých jednotek z města do nedalekého opevněného ležení, to ubránit, počkat na posily a znovu převzít kontrolu nad městem. Z předchozích informací vyplývá, že mise jsou docela dlouhé a skládají se z několika různých částí, které se navzájem skvěle doplňují. Chvíli útočíte, ale jakmile to trvá moc dlouho, šup a změna. Tento přístup autorů velmi ceníme, protože v záplavě RTS, které jsou všechny na jedno brdo, působí opravdu osvěživě.

Podobně hra mění spád i v dalších případech, přičemž oproti prvnímu dílu opravdu častěji pocítíte, jaké chutná čekání na posily, případně, když udržíte pozice, ten úžasný pocit, když (konečně) přijdou. A stejně jako na evropských bojištích, i zde se autoři rozhodli zmapovat nejznámější bitvy (Tobruk a další) a trochu se jimi v rámci možností inspirovat. Další lahůdkou, která v jedničce chyběla, jsou noční bojové operace. Pokud se nyní těšíte na zeleně zrnitý obraz všelijakých technických vychytávek, které tímhle způsobem dělají z noci ošklivý den, rovnou na ně zapomeňte. Buďto budete riskovat a rozsvítíte světla, nebo necháte zhasnuto a pak je nutné počítat se sníženou viditelností. Ano, každý foton na poušti dělá divy, a proto je nepřátelský tank, rozsvícený jak vánoční stromeček, vidět opravdu daleko. Jedině pěší jednotky bohužel nemají příruční baterky, tudíž budou odsouzeny k pobytu ve tmě. Se světly se dá vůbec všelijak čachrovat. Velmi zábavné je třeba vzít jeden tančík nebo džíp a vyjet s ním trochu ven z města, svítit dálkovými světly na všechno okolo, natáhnout na sebe nepřátele a nechat je pěkně vjet do pasti, kde je ostatní zhasnuté tanky rozstřílí na atomy.



Za svobodu Itálie

Italská kampaň je od dvou předchozích, které jsou víceméně stejné, naprosto odlišná. Příběh vám na jejím začátku dovypráví zajímavou zápletku – kapitán italské armády již ví, že Mussolini padnul, ale spousta jeho krajanů dál bojuje za germánský sen a nechce to vzdát, prostě proto, že o politických událostech neví. Prvním vaším úkolem tedy bude začít organizovat hnutí odporu a pokud možno do něj zapojit co nejvíce italských vojáků. K tomu vám dopomůže nejen Bůh, ale také partička ruských partyzánů, které je ale nejprve nutno přesvědčit, že nejste nepřátelským zvědem. „Ivani“ to záhy po pár slovech pochopí a uvolí se vám pomoci v přesvědčování lokální italské posádky. V jednu chvíli tak bojujete jako italský důstojník po boku ruských partyzánů zároveň proti svým vlastním krajanům a jejich německým spolubojovníkům. Situace se ale záhy vyřeší s nálezem velícího důstojníka bývalé Duceho jednotky, který zareaguje vlastenecky a s lusknutím prstů přeběhne na druhou, spojeneckou stranu. A může se jít na Němce. Jenže partyzáni, do boje dopravovaní většinou letecky pouze se zbraní, střelivem, padákem a zásobou toaletního papíru, nedisponují těžkou bojovou technikou. Nacisté však ano, a tak bude dalším cílem trochu srovnat palebnou sílu. K tomu stačí jedna rychlá přepadová operace, a rázem jsou na světě čtyři protitanková děla. S takovou se pak už směsice románsko-slovanských bojovníků nemá čeho bát.

Zhruba takto by měla vypadat celá partyzánská kampaň. Zatímco v rámci prvního dílu, ale i ostatních dvou tažení v dílu druhém, budou hrát prim hlavně tanky, artilerie či letecká podpora, nyní se herní styl velmi výrazně posune směrem k pěchotě, trochu opatrnějšímu postupu a obezřetnějšímu plánování. Zde jsme také museli nejvíce ukládat hru, protože stačí vybrat špatnou cestu - a hnedle vběhnete ve slepé důvěře před tank s kulometem. Opatrnost je tedy na místě, protože každý partyzán má svou cenu, takže když jen tak zbytečně přijdete o jednotku, může později v klíčové situaci citelně chybět.



Válka a kino

Příběhová linie je, opět stejně jako minule, vyprávěna pomocí spojovacích sekvencí mezi každou misí. Ty jsou zase ztvárněny pomocí ingame animací v enginu, ale vypadají naprosto skvěle. Autoři přidali trochu sépiového nádechu a zrnění obrazu, takže si pak hned připadáte více vtaženi do hry a životní osudy jednotlivých hrdinů vám přirostou k srdci. Dlužno dodat, že autoři hráčům připravili některé lahůdky, které šikovně, i když pouze příběhově, propojují obě pokračování do nějakého ucelenějšího obrazu války a její absurdnosti. I tady naleznete tři hlavní hrdiny, jejichž osudy se ocitnou plně ve vašich rukou a kteří vás přímo provedou po všech misích. I tentokrát je výhodné je posadit do nějakého tanku, který tak získá nejvyšší hodnost.

Mnozí z vás jistě čekají, jak to bude vypadat s jednotkami. Celý systém odměn a dalšího nakupování za ně zůstal opět stejný, nicméně jednotek samotných přibylo. Autoři tvrdí, že jich ve hře napočítáte na sto různých typů, z nichž mnohé budou naprostou novinkou. Co se týká pěchoty, tam zůstává situace víceméně stejná. Herní systém vlastně vůbec zůstal na první pohled naprosto identický, nicméně programátoři tvrdí, že v něm byla odstraněna spousta chyb, a že byl upraven a inovován.

Zatím jedinou technickou inovací, kterou Panzers: Phase Two přináší a již jsme pocítili na vlastní kůži, jsou tak vylepšené animace, a to především postav. Ano, i tentokrát jde o báječnou vizuální podívanou, s neuvěřitelně propracovanými detaily. Hlavní péče grafiků se dostalo obyčejným vojáčkům, kteří se nyní pohybují tak, že by se za ně nemusela stydět žádná jiná hra. Stejně tak ohromí perfektní modely vozidel. Napjatě ovšem čekáme, zda se autoři rozhodnou poupravit interface a vylepšit manipulaci s označením jednotlivých skupin, na které jsme si tolik stěžovali v prvním dílu.

Po prvních hodinách hraní tedy máme z Codename: Panzers – Phase Two vyloženě pozitivní dojmy, i když již asi nebudou takovou bombou z čistého nebe jako v případně jejich předchůdce, přesto nabídnou skvělou atmosféru, hru plnou zvratů a překvapení, takže je na co se těšit.











Související články




Komentáře