Call of Duty: Black Ops – další krok vpřed

Hry | 01.12.10

Jedna z nejočekávanějších her tohoto roku a zároveň pokračovatel veleúspěšné válečné FPS série, Call of Duty: Black Ops, je konečně tu. Stálo to čekání za to?





Série Call of Duty se od ostatních titulů liší mnohými způsoby. Tam, kde by byly jiné hry odsouzeny za neskutečnou linearitu a nudnost, CoD právě exceluje nejvíce. Není to však ani grafikou, ani speciální hratelností či originálními nápady. Jde jen a pouze o odlišné pojetí, jež společně s chytlavou hratelností a základními, avšak propracovanými prvky žánru, dělá hry v rámci série tak oblíbenými. A právě díky tomu nevidíme jinak vcelku průměrnou a lineární střílečku, ale epické a neuvěřitelně zábavné veledílo.

U minulých dílů věci fungovaly tak, že když nebyl hlavním tahákem příběh kampaně, postačilo integrovat solidní multiplayer, a hráči si v podstatě vystačili docela sami. Tentokrát se však nic takového nekoná, jelikož tu máme jak propracovaný singleplayer, tak výbornou a trvanlivou hru pro více hráčů po síti či ve splitscreenu. Není tedy proč zatajovat, že je výsledek recenze jasný: Black Ops musíte mít, i kdybyste FPS nikdy nehráli a nebyli jejich fanoušky. Pojďme si ale říct, co všechno tento titul dělá tak výjimečným.

Mistrovské dílo

Dějová linie se tentokrát, oproti většině dřívějších dílů (které se oplétali kolem příběhů několika postav), váže téměř výhradně na agenta CIA Alexe Masona. O tom si vytvoříte svůj obrázek okamžitě po spuštění singleplayerové kampaně, protože jej poprvé uvidíte připoutaného k elektrickému křeslu a vyslýchaného neznámými lidmi. Ti po něm chtějí veškeré údaje o provedené invazi do Zátoky sviní, o níž rovněž pojednává velká část příběhové linky: a pokud si hrdina na něco nevzpomíná, vyslýchatel do něj vpustí několik voltů, a paměť opět naběhne – a jakmile naběhne, ocitáte se uprostřed děje vzpomínky. Pravděpodobně se vám nyní vybavil Assassin’s Creed nebo Prince of Persia, zde to nicméně tvoří skvělou formu vyprávění děje.

Samozřejmě, dále vám nemůžeme poskytovat žádná dějová fakta, jelikož bychom vám vyzradili celý příběh. Stačí ale zmínit, že příběh Black Ops postupně graduje, a v závěru už jste tak napjatí, že zkrátka hru musíte dohrát za každou cenu. To díly v rámci série CoD v menším měřítku postrádaly od prvního Modern Warfare, berte tedy tento titul jako kompenzaci – děj je totiž tak dobrý, že by v klidu pokryl i dvě hry.

Nekonečný multiplayer

Hra ve více hráčích po síti byla v rámci předchozího dílu od Treyarch s prominutím nedodělaná, společnost byla totiž už příliš zaměstnaná vývojem dalších čtyř her. Tentokrát jsme se však dočkali výborného a propracovaného multiplayeru, jelikož mělo studio na hru celé dva roky. Ačkoliv se na první pohled může klasická hratelnost některých režimů zdát povědomá, mnohé problémy a mouchy byly opraveny. Už neexistuje perk, jenž by zvyšoval zranění či naopak zlepšoval zdraví, přičemž jsme se také dočkali „vylepšeného“ zaměřovače, který se hýbe prvních několik sekund při zaměření, což decimuje „quick-scoping“ techniku. Stejně tak zbraně s tlumičem už nejsou tolik průrazné a ostřelovačka s tlumičem nikdy nemá šanci zabít na první zásah.

Kromě doladění bugů jsou ale Black Ops spíše o nových herních režimech, kterých je tentokrát opravdu velmi mnoho. Motivací pro hraní je také hodně, jelikož si tentokrát perky a různorodá vylepšení zbraní lze kupovat jen za jistou měnu (CoD Points), kterou si hráči vydělávají hraním a plněním „Contracts“. Co se týče nových módů, jedním z nejzábavnějších je One in the Chamber, v němž každý zúčastněný začíná s jednou kulkou v zásobníku a získává další kulky dle počtu zabití. Stick and Stones zase hráče vyzbrojuje pouze kuší, nožem a tomahavkem, přičemž po zasažení sekerou se vám body vracejí k nule. Dále je zde Sharpshooter, který ozkouší vaši schopnost využívat širokou paletu zbraní, jelikož hra každých 45 sekund vyměňuje kvéry za kompletně rozdílné zbraně s odlišnými vylepšeními. A na závěr poslední režim, Gun Game, jenž po každém zabití mění hráči zbraň.

Esence dokonalosti ve slušivém hávu

Grafický engine bohužel nebyl nikterak změněn, a ačkoliv to zatím příliš nevadí, je jasné, že se brzy bude muset se zadýchanou a lehce okoukanou vizualizací něco udělat. Atmosféru však dotváří bravurně a, jak už jsme řekli, zatím s ní není příliš problémů. Soundtrack je jako vždy na vysoké úrovni a jednotlivé sekvence, jež dělí různé části postupu hrou a skripty, jsou výborně složené.

Jediné problémy, jež jsme s Black Ops měli, se týkaly neskutečně nedodělaného zaznamenávání přesnosti střel. V multiplayeru totiž můžete získat headshot střelou do břicha či naopak, což je většinou velmi frustrující, zvláště při pokusu získat sedm zabití v řadě. Toto zaznamenávání je asi nejhorší, co jsme kdy v multiplayerových FPS hrách viděli, jelikož to vážně dokáže zkazit požitek z hraní.

Když to však celé vezmeme kolem a kolem, Black Ops jsou neuvěřitelně skvělou hrou. Je zde silný a plnohodnotný singleplayer, v němž se vyžijí i veteráni válečných FPS, a také návyková hra ve více hráčích, kterou si užije snad každý. Není nad to poslouchat třináctileté Američany kvičet, když jim ukončíte zdánlivě nekonečnou řadu zabití náhodně vyhozeným granátem. A není nad to hrát další Call of Duty v tak skvělé formě, v níž je právě teď. Doporučujeme.

(recenzována byla verze pro X360, za zapůjčení děkujeme ABC Data)














Komentáře