Call of Duty 4: Modern Warfare

Hry | 01.12.08

Dost bylo nacistů, znělo studiem Infinity Ward. Vyvražďovačky z druhé světové bez invence necháme konkurenci. My s...







Dost bylo nacistů, znělo studiem Infinity Ward. Vyvražďovačky z druhé světové bez invence necháme konkurenci. My stvoříme nový etalon kvality válečných arkádových akcí.


Americká hollywoodská filmová produkce vždy reflektuje aktuální americké válečné konflikty, kterých se jejich armáda účastní, a společenská traumata s tím spojená. Hry zatím nejsou tímto trendem nijak zasaženy, studia většinou produkují fiktivní konflikty ve fiktivním světě – Quake, Warhammer 40,000: Fire Warrior, nebo čerpají z historie – Vietcong, Medal of Honor. Výjimky jsou jen sporadické. První vážnější vlaštovkou (a těžko říct, jestli je to trend chvályhodný, nebo by nám bez toho ve videohrách bylo lépe) je Call of Duty 4: Modern Warfare. Scénáristé se zaměřili na aktuální problém, teroristy. Sama zápletka není nijak originální: atomové zbraně, všehoschopný boháč toužící po moci a teroristé ovládající fiktivní zemi na Blízkém východě. Ovšem nelze přehlédnout, že příběh je nahlížen prizmatem aktuální geopolitické situace, v podobě boje Američanů a jejich spojenců s teroristy, respektive Al Kajdou, a války v Iráku. Gradovaní děje a jeho narace je téměř bezchybná. Pokud srovnáváme pouze v kategorii her, jen máloco může konkurovat, i leckteré filmové akční béčko by se mohlo učit. Nejprve přichází akční úvod, potom pořádné zasvěcení do děje a nakonec strhující finále. Část příběhu je vyprávěna retrospektivně, kvůli pochopení důvodů vašeho počínaní v současnosti.

Národnostní koktejl

Mix mnoha národů byl vždy jedním z poznávacích znaků Call of Duty, tento cejch minulosti na sobě nese i čtvrté pokračovaní. Seznam státních příslušníků je nyní dvoupoložkový. V první řadě to jsou Britové, konkrétně vojenské speciální jednotky SAS sledující své cíle na Ukrajině, Rusku a v zemích bývalého Sovětského svazu. Asistují jim američtí ostří hoši od námořní pěchoty (USMC), kteří zase střílí šátkáře na poušti. Nakonec zjistí, že jejich problém má společného jmenovatele, kterého je potřeba vykouřit z Ruska.
Začátky misí SAS se nesou ve znamení klidu; skoro je lze označit za turistické. Jenže než řeknete švec, musíte krotit rozběsněnou válečnou bestii a připadáte si jak mezi mlýnskými kameny. Právě to je vůbec nejzásadnější pocit ze hry – nepřátel je spousta, křičí ze všech stran, křičí i vaši spolubojovníci, všude hvízdají projektily, vybuchují granáty, nad hlavou slyšíte vrtulníky, o ulici nebo kopec dál pískají pásy tanků, a vy na to koukáte s vytřeštěnými bulvami, neschopni absolutně reagovat na podněty přicházející ze světa před monitorem. Tahle hra vás prostě dostane a srazí na kolena. U mariňáků žádný pomalý rozjezd nečekejte, rovnou jste hození do tavícího kotle války. Mise za USMC vypadají jak náborové letáky americké armády, ovšem rozhodně nejsou trapné. Škoda jen té politické korektnosti, američtí vojáci jsou příliš formální, odpovídají pouze na rozkazy. Necítili jsme z nich nic, co by nám dovolilo si je oblíbit, brali jsme je jen jako „spolupracovníky“. Přitom by stačilo tak málo – sem tam nějakou hlášku, třeba po dlouhém sprintu před nepřátelskou palbou rozhovor typu: „Sakra lidi, já necejtím nohy!“ „Tak si čuchni k mejm!“. V tomhle jsou na tom mnohem lépe Britové, zejména kapitán Price, nezapomenutelná postava s krásným ostrovním přízvukem. Jeho byste následovali i do pekla a věděli, že vyjdete živí.

Různorodost

Variabilita misí je vskutku veliká. Pěkně sedíte v Chinooku, účastníte se náletu vrtulníkového svazu, pod nohama krásně ubíhá městská zástavba, mezi domy se hemží vojáci a vy je kropíte kanónem, abyste přistáli rovnou v nejtvrdší bitvě, kde musíte přežít. Potom přijde obrat o 180?° a zaskočí vás stealth mise – a tady si budeme trochu stěžovat. Scénář vám svěří úlohu odstřelovače a naordinuje vám dalšího kolegu, což je první hloupost, neboť nikdy nechodí dva snipeři, nýbrž sniper a pozorovatel, ale budiž. Je to arkádová hra, ne reálný simulátor. Ovšem když se schováváte v trávě před procházejícími vojáky, kteří jdou od vás tak na dva kroky a přesto si vás nevšimnou, je to už trochu moc. Člověk neví, jestli se má smát nebo brečet – je to velké tvůrčí uklouznutí. Dalším podobným problémem je nemožnost pronásledovat člověka, kterého musíte dopadnout živého, přes drobnou překážku, již by přeskočil i invalida.
K dalším různorodým situacím patří přepadení konvoje nebo zběsilý úprk v Jeepu po silnici mezi civilisty. Na spoustě míst je nepřehlédnutelná inspirace filmem, například v jedné misi nepřátelé sestřelí doprovodný vrtulník a vy musíte jít pro zraněnou pilotku. Ze všech stran se na vás valí nepřátelé, prostě až tuhle scénu uvidíte, napadne vás jediné: Černý jestřáb sestřelen. Neustále se na nás chrlilo tolik zajímavých momentů, že jsme se pořád trochu obávali, kdy to skončí a začneme hrát nudnou hru – a ono ne, od začátku až do konce je na co koukat. Pamatujete se na misi Stalingrad v prvním Call of Duty? Tak takhle atmosférická je téměř celá čtyřka.

Nejste na to sami!

Už v dobách, kdy Evropou dusala vojenská bota pod velením chlapa s nejuhlazenější patkou a nejmenším knírkem, mohli vojáci využít nejrůznější podpory dělostřelectva či letectva. To samozřejmě platí i v Call of Duty. Převážně se jedná o leteckou vrtulníkovou podporu. Je to paráda, poslat na barák plný teroristů kladoucích nepříjemný odpor helikoptéru osazenou těžkým kulometem a raketami – mouřeníni vzápětí skákají z oken, někteří i dvacet metrů do výšky. Letecká podpora je buď automatická na přesně daných místech, nebo si ji v některých misích můžete přivolat sami kdekoliv.
Technicky vzato není co vyčítat, souběžné vyvíjení pro Xbox 360 hře prospělo. Grafika vypadá perfektně, zejména světelné zdroje a animace vojáků, kteří zvládají nepřeberné množství pohybů. Přitom se hra necuká ani na stroji střední třídy, což u stříleček není právě častý jev. Prostřelitelnost materiálu byla jednou z nejvíce zmiňovaných herních vlastností ještě před vydáním, k tomu můžeme říct jen tolik – když olověný vlkodlak prokousne prkna dveří a vy po jejich otevření jen překročíte mrtvolu, zmocní se vás nádherný pocit. Navíc to není jen pro zábavu, hlavně při vyšších obtížnostech se bez střílení na vytušeného nepřítele za nějakou překážkou jen stěží obejdete. Hudba výborně podbarvuje děj a vytváří tu správnou atmosféru, převážně se jedná o orchestrální skladby. Bez hudby by zážitek nebyl tak intenzivní.
Hledáme-li chyby, musíme jít pod povrch, do hloubky. A stejně najdeme jen velmi málo chybiček, které by nezapadaly do škatulky hnidopišství. Vždyť neprostřelitelnost gum nebo přítomnost amerických odpadkových kontejnerů na Blízkém východě lze jen stěží považovat za opravdové chyby. Call of Duty 4: Modern Warfare není pokračovaní svých předchůdců, kde by pouze Němce nahradili teroristé, je to úplně nová hra. Po dohrání se jen mdle svezete ze židle s blaženým výrazem a budete schopni slova nejdříve za pár minut!













Komentáře

K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.