Call of Duty

Hry | 07.02.04

Po vynikající 3D akci Medal of Honor a jejích datadiscích se můžete opět vžít do rolí statečných vojáků v druhé světové válce. Není to tak dávno, co vývojáři Infinity Ward vydali očekávanou first person akci Call of Duty, která se jim zatraceně povedla.





Pozor, pozor! Redakce GameStaru varuje: Tato hra způsobuje závislost. Lidé slabší povahy ať se čtení následující recenze raději vyvarují. Je možné, že by do doby, než v Call of Duty padne poslední nacista, trpěli akutní nespavostí. Konec hlášení.



6. června 1944, Francie

Doskok padákem byl sice tvrdší, než jsem čekal, ale strážný vykonávající opodál nezbytnou potřebu se dál věnuje svým záležitostem. Za rozbořeným domkem má v bunkru dva kamarády, tak si myslí, že je v bezpečí. Rozhodně nečeká, že by ho tu někdo mohl překvapit. Nechám ho ještě zapnout poklopec a... na cestě do pekla nebude sám, za chvíli se k němu připojí i ti z krytu. Teď již pole nikdo nehlídá a zbytek pětistého šestého pluku může v relativním bezpečí odstartovat svůj výsadek. Tím to vše ale jen začíná. Můžete si být jisti, že Němců v téhle válce padne ještě daleko víc.



Pokud bychom vám chtěli co nejlépe popsat Call of Duty, bylo by asi nejsnazší odkázat se na jeho velice blízkého příbuzného jménem Medal of Honor: Allied Assault. Kromě stejného světového konfliktu spojuje tyto projekty ještě několik věcí. Jsou to dokonale ztvárněná atmosféra, výborné technické zpracování a především stoprocentní zábavnost. Z obou titulů je cítit láska, se kterou tvůrci vymýšleli každý detail, aby nic nestálo v cestě maximálnímu požitku ze hry.

Navzdory mnoha shodným prvkům však Call of Duty není ani přímým pokračováním, ani datadiskem MoH: AA. Jedná se o zcela nezávislou hru, která se nemusí za nic stydět. Snad jen za to, že není první. O to víc se tedy vývojáři museli snažit, aby zmlsaní a nelítostní recenzenti společně s hráči nezařadili jejich projekt do kolonky nepovedených kopií. Hned úvodní mise ale napoví, že tohle není žádný dvakrát louhovaný sáček s čajem.



2. září 1944, Německo

Proboha, proč stavějí ty přehrady tak velký? Všude samej kout a skoro za každým z nich minimálně jeden Němčour. A kde je ten generátor? Asi se budu muset zeptat, jenže každej, koho potkám, má díru v hlavě. Zvláštní.



Skutečně - koutů, bedýnek a polorozbořených zídek či zákopů je všude požehnaně. A vaši protivníci je náležitě využívají. Pokud vás zpozorují, ihned si najdou nějaký úkryt. Pak už jen vidíte, jak vykouknou, obhlédnou situaci a při příštím vyhlédnutí již použijí i svou pušku. Co naplat, vezměte si z nich příklad a dělejte totéž. Nestůjte na louce jak tvrdé Y. Hned vedle vás je šikovný kámen, za kterým se můžete přikrčit, nebo zalehněte za mrtvou krávu o kousek dál. Mírný úklon doprava a co nejrychleji zneškodnit nepřítele.

Jak vidno, nejedná se o žádnou zuřivou bezmyšlenkovitou akci, o tom Call of Duty rozhodně není. Možnost přikrčení, zalehnutí a vykukovaní není samoúčelná. To platí především na otevřených prostranstvích, v budovách půjde zase o rychlé reflexy a vždy plně nabitý zásobník. Kdo chce ve válce přežít, měl by se těmito pravidly řídit. Nepřátelé sice nestřílejí naprosto přesně, ale protože vám stačí opravdu jen dva tři dobré zásahy, musíte si dávat velký pozor. To platí především, pokud jste si na začátku zvolili vyšší obtížnost.

Jak jsme se zmínili, do akce jste nebyli posláni sami. Ve většině misí máte svůj tým, nebo přesněji, jste jeho součástí. Velení vás zásobuje všemi možnými i nemožnými úkoly, a přestože jste důležitou součástí jednotky, neznamená to, že by vše viselo jen na vás. Častokrát jen kryjete vojáka, který jde pro zraněného kolegu, nebo jste vysláni zničit tank, zatímco zbytek skupiny likviduje pěšáky a postupuje oklikou za hlavním cílem.

Pozorovat spolubojovníky, jak opatrně pokračují vpřed, je skutečně jedna radost. Jejich pohyby jsou úžasně realistické a umocňují tu neuvěřitelnou atmosféru válečného konfliktu. Bohudík i jejich inteligence je přesně na takové úrovni, jak by měla být. Skrývají se, utíkají, útočí ve skupince, uskakují před granáty a podobně. Na druhou stranu i oni mají „realistickou“ mušku a někdy by se se vzdálenějším nepřítelem dokázali přestřelovat i půl hodinky. Buďte ale rádi, protože jinak by na vás nezbyl jediný nacista. Že byste se ovšem nudili, tak toho se bát rozhodně nemusíte.

Aby se tak skutečně nestalo, jsou jednotlivé mise velmi různorodé, škoda jen, že jich je tak málo. Než se dostanete do finále, čeká vás boj hned za tři národy, které spojily své síly proti nepříteli. Úvod patří chlapcům z Ameriky, následuje několik přepadových akcí Angličanů a nesmějí chybět ani vojáci z Rudé armády. Za každou stranu si vystřihnete několik misí, kterých je dohromady přes patnáct. Je pravda, že u takto kvalitní hry by člověk snesl daleko větší příděl, ale na druhou stranu, jak se říká, někdy se vyplatí v nejlepším přestat. Na nesmyslné protahovaní na úkor zábavnosti dojela už spousta her. Navíc je přítomen i kvalitní multiplayer, takže zábava zastřelením posledního nacisty nekončí.



18. září 1942, Stalingrad

„Soudruzi, tento den bude tím nejslavnějším ve vašem životě. Až přeplujeme vody mohutné Volhy, dostanete šanci dokázat, že Rudá armáda není poražena. Naše síla je v odvaze, vítězství je na dosah. Spolu zastavíme nacistické vetřelce. Zítra se Stalingrad zbarví do ruda krví našich nepřátel. Nemějte s nimi slitování. Soudruzi, do boje!“



Právě ve Stalingradu vás čeká ta největší bitva. Pokud si vzpomínáte na vylodění v Normandii ze zmiňovaného Medal of Honor, pak při osvobozování Stalingradu zažijete podobné pocity. Všude vojáci, nalétávající letadla, výbuchy minometných granátů, Němci zabarikádovaní na březích Volhy. A protože Call of Duty oplývá také dokonalým zvukem, který ještě umocňuje požitek ze hry, vše dostává až filmový nádech.

Samo sebou, že dobrý zvuk ani tisíce nepřátel nevytvářejí výbornou hru. Kritizovat bychom naštěstí mohli jen skutečné maličkosti. Zbytek je libové masíčko – design úrovní, grafika i struktura každé mise. Nechybí likvidace protiletecké obrany, osvobození zajatců, krádež dokumentů, zničení raket či obrana strategicky významného mostu. Na některé úkoly máte časový limit, jindy zase musíte po určitou dobu odrážet nepřátelské útoky, než dorazí vaše posily.

Koho už budou bolet nohy, jistě ocení i několik misí „na kolech“. Budete například kličkovat autem v obsazené vesnici, ovšem pouze jako spolujezdec. Ještě že tak, protože to, co za volantem předvádí váš kapitán, byste stejně asi zvládli jen ztěží. Nezůstane však jen u auta, honičku si užijete také z korby náklaďáku. Skutečnou kontrolu nad vozem získáte při řízení tanku T-34 – dokonalý to pocit moci. Pěkně ty pacholky prožeňte, ale pozor, někteří u sebe mají i větší hračičky než jen lehký kulomet. K lepšímu vychutnání destrukce chybí pouze výraznější interakce s prostředím. Poničit můžete jen malou část z okolních domů, a to je velká škoda. Zde narážíme asi na nejmarkantnější prohřešek proti realističnosti. Rozhodně jsme nečekali, že by mělo jít srovnat každé stavení se zemí, ale přece jen třeba váza s květinkami by mohla dávce z kulometu podlehnout. Že si toho v naplněných misích ani pořádně nevšimnete, je již jiná věc. Nás na tento neduh upoutala vlastně až mise s tankem. Dřevěná bouda, kterou nevyvede z rovnováhy ani pátá rána z kanónu, je vážně k zlosti.



7. června 1944, Francie

To nebylo přistání, ale řízený pád. Pilot musí být sebevrah. Vlastně se divím, že to přežila celá posádka. Teď už jsme ale téměř u cíle. Za dvanáct minut jsou tu posily a most musí být do té doby náš. Bunkry na obou stranách a všude samej nácek. Tohle bude snad horší než to přistání. A co tu dělá to dělo? Zatracená rozvědka.



A právě ono dělo bude hrát velmi důležitou úlohu v celé misi. Musíte ho nejen získat, ale především řádně využít. Tak hurá na to. Kanón je sice trochu neohrabaná zbraň, ale zato pekelně účinná. A hlavně je s ním sranda. To samé lze říci i o protileteckém kulometu na letišti. Kromě účinné likvidace přijíždějících vozů poslouží především k obraně před útokem stíhaček. Ale ani tento kulomet není poslední pevnou zbraní, kterou si, byť jen na krátkou chvíli, přivlastníte. Těšte se na protipěchotní MG42 či pušku prorážející pancíř říšských tanků.

Pochopitelně nezůstane jen u těchto těžkých kalibrů. Každý zúčastněný národ disponuje hned několika různými zbraněmi. Celkem prostřídáte na devatenáct kousků, mezi nimiž nechybí klasický americký Thompson, M1A1 Carabine, německé kulomety MP 40 a 44, britský Sten či Bren MLG a sovětský kulomet s kulatým zásobníkem PPSh. Pro snipery je zde připraven Kar98k, Springfield a další. A samozřejmostí je oblíbený Panzerfaust.

U sebe však můžete mít vždy pouze dvě pušky, pistoli a granáty. Pochopitelně je jen na vás, zda použijete vlastní arzenál, nebo oberete prvního padlého o jeho výbavu. Pokud chcete úspěšně projít až do finále, měli byste se také naučit využívat druhý mód střelby. Jde vlastně o zamíření zpřesňující vaši mušku. Díky němu získáte pohled skrz hledí pušky, což se vyplatí nejen při střelbě na velkou vzdálenost. Využijete ho rovněž při pohybu, který jinak razantně zvětšuje rozptyl vaší zbraně.



30. duben 1945, Berlín

Obrana města leží v troskách. Všude dým a rozbořené domy. Naše tanková divize postupuje na náměstí a sovětská vlajka již brzy zaplápolá nad celým městem. Jsou to již dlouhé tři roky od Stalingradu a vlastně jsem ani nečekal, že se tohoto dne dožiju.



Cesta k tomuto konečnému cíli sice není jednoduchá, ale jednou všechno skončí. Stane se tak možná dřív, než by se vám líbilo, ale o tom jsme si již něco řekli. Koukněme ještě na další neduhy. Kromě těch již vyřčených je potřeba poukázat na poměrně značnou linearitu příběhu. Každá mise má svůj jasný cíl a prakticky pouze jednu cestu k němu. Jenže příběh je natolik chytlavý a rozmanitý, že si tohoto faktu skoro ani nevšimnete.

Důležité je, že dohromady působí Call of Duty velmi povedeně a žádná z chybek není takového rázu, aby vám zkazila požitek z hraní. Nic vás neotravuje, nic nepřekáží. Kdyby byly i všechny ostatní tituly zpracovávány s takovouto pečlivostí, zřejmě bychom nedostudovali a z našich zaměstnání bychom brzy dostali vyhazov. Z vlastních zkušeností však víme, že tato doba asi nikdy nenastane. Udělejte si radost a ochutnejte Call of Duty, určitě nebudete litovat. Bůh ví, za jak dlouho se k nám dostane podobně kvalitní titul.





Výrobce: Infinity ward

Vydavatel: Activision

Minimální konfigurace: CPU 700, 128 MB RAM, HDD 1,4 GB, 3D karta 32 MB

Doporučujeme: CPU 1,5 GHz, 256 MB RAM, HDD, 1,4 GB, 3D karta 64 MB

Multiplayer: ano

Internet: http://www.callofduty.com

Verdikt: Call of Duty je skutečně kvalitním nástupcem Medal of Honor.




Hodnocení: 92 %











Související články




Komentáře