Průkopníci informačního věku (19.) Kenneth Olsen

Hardware |

Společnosti DEC (Digital Equipment Corporation) vděčíme za vznik odvětví minipočítačů, jež před čtyřiceti lety změnily způsob využívání výpočetní techniky. Jejím zakladatelem byl Kenneth Olsen.

Průkopníci informačního věku (19.) Kenneth Olsen




Zajímá vás, kudy vedla cesta od sálových počítačů k minipočítačům? Chcete vědět, co ji vůbec umožnilo a kdo stál v jejím pozadí? Pak je dnešní historické okénko určeno právě pro vás!

 

Zatímco práce na drahých sálových přístrojích byla založena na co nejefektivnějším využití strojového času, minipočítače přinesly řadu inovací, od jednodušší architektury či interaktivního ovládání po lokální síťové propojení prostřednictvím Ethernetu, což ve svých důsledcích připravilo půdu pro nástup osobních počítačů. Díky minipočítačům se prosadily i vymoženosti, jakou jsou např. počítačová myš, grafické uživatelské rozhraní či první skutečné počítačové hry.

„Vypadá to tam jako v komunistickém státě. Nevědí nic o světě a svět neví nic o tom, o co se snaží.“ Těmito slovy charakterizoval Kenneth Olsen společnost IBM, když působil jako odborný poradce v jejich závodě v Poughkeepsie. Rozčarování, že takto se pracuje v největší světové počítačové společnosti, jej přivedlo na myšlenku, že si založí vlastní firmu na výrobu počítačů.

Kenneth Olsen

Digital Equipment Corporation, kterou založil a po třicet let i řídil, se brzy stala pojmem, a to nejen proto, že v šedesátých a sedmdesátých letech přinesla řadu velmi podstatných technologických inovací, bez nichž si dnes svět informačních technologií nejsme s to představit, ale zejména proto, že vytvořila samostatný segment tzv. minipočítačů, v němž také hrála ústřední roli po dobu více než čtvrtstoletí. Díky minipočítačům se ve výpočetní technice začaly masově využívat tranzistorové a posléze i integrované obvody, navíc proklestily cestu takovým samozřejmostem, jako jsou „motherboard“ (základní deska), monitor, klávesnice či myš. Nejen to, byly na nich vytvořeny operační systém UNIX, programovací jazyk C či první počítačová hra. Na „pédépéčku“od firmy Digital se učili programovat Paul Allen a Bill Gates, zakladatelé společnosti Microsoft, a dokonce na něm vytvořili první upravenou verzi BASICu pro osobní počítače.

Tajný projekt

Kenneth Olsen se narodil v roce 1926 v Brigeportu ve státě Connecticut. Vstup Spojených států do druhé světové války zastihl mladého Olsena ještě na střední škole, ale jakmile dosáhl dospělosti, přihlásil se k námořnictvu. To bylo v roce 1944. Olsen ještě stačil absolvovat technický kurz pro obsluhu a opravu vojenských elektronických přístrojů. Díky tomu získal výtečné praktické zkušenosti, které zúročil při studiu elektrického inženýrství na Massachusettském technologickém institutu. Stal se členem nově založené počítačové laboratoře, kterou vedl Jay Forrester, stěžejním úkolem jejímž byla v té době konstrukce počítačového leteckého simulátoru Whirlwind.

Olsen se v týmu podrobně seznámil s principy, na jejichž základě byly na konci války zkonstruovány první elektronkové počítače ENIAC a EDVAC. Jako člen Forresterovy vývojové skupiny se ale především zabýval otázkou, jak spolehlivěji ukládat data. Experimenty s krystalicky čistým železem přivedly vědce této laboratoře na počátku padesátých let k objevu nového druhu paměti – magnetické (feritové) jádrové paměti, jejíž předností byla vyšší spolehlivost.

Po ročním pobytu ve Švédsku, se Olsen vrátil do Forresterovy laboratoře a pracoval na konstrukci výkonnějšího počítače Whirlwind II. Ten se stal v roce 1952 základem armádního projektu SAGE (Semi-Automatic Ground Environment), který zahrnoval počítače A/N FSQ-7 vyráběné pro armádu v IBM.

I přes obrovské náklady, jež svou výší překonaly i Projekt Manhattan, tedy konstrukci atomové bomby, byl projekt SAGE úspěšný a přinesl řadu technických novinek, které se později uplatnily v civilní výpočetní technice. Jednalo se nejen o technologie pro zajištění vysoké spolehlivosti, distribuovaného zpracování dat, sdílení času či vyrovnávací paměti pro vstupy a výstupy, ale také o principy správy databází v reálném čase a využití interaktivní grafiky.

Tranzistorové obvody

V té době se v laboratoři na MIT soustředil na studium technologie tranzistorových obvodů, jež byla velkým příslibem pro rozvoj počítačů. Společně s Harlanem Andersonem a Chesterem Bellem se podílel na konstrukci tranzistorové obdoby počítače Whirlwind II. Výsledkem byl stroj TX-0, jeden z prvních plně tranzistorových počítačů, který na rozdíl od svého předchůdce nezabíral celé poschodí, ale pouze jednu prostornou místnost. TX-0, označovaný studenty jako „Tixo“, byl založen na technologii diskrétních tranzistorů a operační paměť tvořila magnetická feritová jádra. Ačkoli oficiálně sloužil zejména jako testovací model pro svého vyspělejšího nástupce TX-2, patřil ve své době k nejrychlejším počítačům.

K jeho nesporným výhodám patřilo interaktivní ovládání pomocí světelného pera a konzole s otočnými knoflíky. Právě díky tomuto způsobu ovládání přitahoval „Tixo“ pozornost studentů, kteří mu dávali přednost před mainframem od IBM, což Olsenovi samozřejmě neuniklo. (Stojí za zmínku, že kolem počítače TX-0 se na MIT vytvořila skupina nadšenců, jež je označována za první hackery. Na počítači, stejně jako řada jejich následovníků, pracovali pouze v noci, neboť ve dne byl stroj využíván pro testovací a vědecké účely. Do této skupiny patřili i lidé, kteří později ovlivnili vývoj počítačového softwaru i počítačů samotných, jako například Richard Greenblatt, Peter Samson nebo Steve Russel.)

Podstatné je, že zájem studentů o počítač s interaktivním ovládáním utvrdil Olsena v jeho záměrech. Když svému příteli Jayovi Forresterovi vyložil úmysl založit firmu, zaměřenou na využití tranzistorů ve výpočetní technice, skeptický Forrester plánu velké šance nedával, ale přesto mu zprostředkoval kontakt na Georgese Doriota, který mu pomohl plán uskutečnit.
Doriot působil na Harvardově univerzitě, kde přednášel ekonomii. Kromě toho byl také zakladatelem American Research and Development Corporation (AR&D), jedné z prvních investičních společností, jež poskytovaly rizikový kapitál začínajícím podnikům. A protože jej plán zaujal, AR&D poskytla Olsenovi částku ve výši 70 tisíc dolarů. Ten pak se svým bratrem Stanem a Harlanem Andersonem, kolegou z MIT, založil v roce 1957 firmu Digital Equipment Corporation, označovanou zkráceně též jako Digital nebo akronymem DEC.

Nástup minipočítačů

Trh s výpočetní technikou na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy začala firma DEC nabízet své produkty, byl poměrně přehledný. Počítače, které v té době zabíraly plochu několika kancelářských místností a s jejichž instalacemi bylo nutné najít prostor i pro zvláštní klimatizační zařízení, si mohly dovolit jen největší korporace, státní instituce a několik prestižních univerzit (zpravidla těch, jež si je dokázaly díky financím z armádního rozpočtu postavit). Není se co divit, neboť cena těchto mainframů se vyčíslovala v šesticiferných číslech. Konstrukce, údržba a programové vybavení počítačů vyžadovaly od výrobců obrovské náklady, a to nejen z technologického, ale i z organizačního hlediska. Z těchto důvodů v té době panovalo přesvědčení, že v počítačovém byznysu lze zisk vytvořit jen stěží, což platilo i pro mocnou IBM.

Olsen byl prvním, kdo si uvědomil, že s příchodem tranzistorových obvodů se na trhu počítačů vytvořila mezera, kterou by mohly vyplnit méně výkonné, ale zato skladnější a uživatelsky přívětivější stroje. Pro konstrukci tohoto typu počítače, označovaného jako „minipočítač“, využil se svými spolupracovníky zkušenosti z práce na počítačích TX-0 a TX-2.

První model tohoto zařízení představila DEC v roce 1960. Nesl název Programmed Data Procesor neboli zkráceně PDP. Olsen se totiž záměrně vyhýbal slovu „computer“, který tehdy vzbuzoval představu obrovského šedého kolosu. PDP-1 byl vybaven feromagnetickou pamětí organizovanou do slov o šířce 18 bitů, externí paměť tvořila jednotka pro práci s děrnými páskami a základním periferním zařízením byla tiskárna, využívaná namísto monitoru pro výstup alfanumerických dat. Ze zpětného pohledu se jedná o legendární stroj, zakládající dlouhou řadu minipočítačů, ale v době svého vzniku zaujal prakticky jen akademickou veřejnost, a to i přes fakt, že jeho cena činila „pouhých“ 120 tisíc dolarů, což byl zlomek ceny tehdejších mainframů. (V této souvislosti není bez zajímavosti, že na PDP-1, které si pořídil MIT, vznikla první skutečná počítačová hra „Spacewar!“, částečně i zásluhou některých členů již zmíněné skupiny prvních hackerů.)

Skutečné prosazení těchto počítačů však přinesla až řada 16bitových PDP-11, jejíž první model – počítač kompaktního tvaru o velikosti ledničky, jak hlásala tehdejší reklama – představila DEC na začátku sedmdesátých let. PDP-11, nabízené v široké škále výkonnostně i generačně odstupňovaných modelů, se vyznačovaly zásadními inovacemi, jako byly např. jednotná datová sběrnice pro standardizované připojení a komunikaci všech komponent počítače navzájem bez účasti procesoru, dynamický překlad adres či mapování registrů vstupních/výstupních periferií do operační paměti (což eliminovalo potřebu speciálních I/O instrukcí pro práci s periferiemi). Firma současně s počítači nabízela několik operačních systémů pro různé typy nasazení: od real-time systému RT-11 využívaného pro řízení technologických procesů přes univerzální víceuživatelský multiprogramový systém RSX-11 až po MUMPS-11 specializovaný pro oblast databázových aplikací.

Pokud jde o samotnou DEC neboli Digital, byl to příklad ohromujícího úspěchu firmy, zrozené na základě rizikového kapitálu. V polovině sedmdesátých let se už jednalo o korporaci s více než 120 tisíci zaměstnanci, jejíž pobočky byly rozesety v desítkách zemích po celém světě.

Dokončení článku naleznete na sesterském magazínu CIO Business World.



Úvodní foto: © Kirill Kurashov - Fotolia.com













Komentáře