Průkopníci informačního věku (14.): Sergej A. Lebeděv

Hardware |

Víte, co bylo za nejpřísnějšího utajení a na základě informací, které sovětská zpravodajská služba získala ve Spojených státech, zkonstruováno v budově bývalého pravoslavného kláštera? Zavítejte s námi do historie!

Průkopníci informačního věku (14.): Sergej A. Lebeděv




V budově bývalého pravoslavného kláštera, stojícího na osamělém místě nedaleko Kyjeva, vzniklo vědecké středisko, kde byly pod vedením S. A. Lebeděva zkonstruovány první sovětské elektronické počítače. Vše za nejpřísnějšího utajení a na základě informací, které sovětská zpravodajská služba získala ve Spojených státech.

Jestliže jsme se v našem seriálu dosud pohybovali výhradně na západě, především ve Spojených státech a Velké Británii, kde se utvářela informatika a rozvíjel počítačový průmysl, učiníme nyní krátkou odbočku. Bude věnována zrodu elektronických počítačů v sovětském Rusku v době krátce po druhé světové válce. Na úvod je třeba poznamenat, že kybernetika a počítačová věda nacházely u sovětských matematiků a fyziků značný ohlas, který ovšem nesměl být prezentován veřejně. Vedení sovětského státu tyto obory nejprve s inkviziční zarputilostí zavrhlo a označilo za „buržoazní pavědu“ či „vědu tmářů“, která v komunistické společnosti nemá co dělat.

I když se tomuto ideologickému přesvědčení postupem času ulamovaly hroty, pověst čehosi podezřelého zůstala informatice po celá desetiletí. A to i navzdory tomu, že se první počítače v Sovětském svazu začaly vyvíjet krátce po válce, dokonce přímo na příkaz strany. Tento vývoj však probíhal za nejpřísnějšího utajení. Důvodem bylo ryze vojenské využití, jakožto nutný nástroj pro vývoj jaderných zbraní, raketové techniky a vojenského výzkumu vesmíru. I když bylo v průběhu několika let dosaženo v této oblasti slibných výsledků, ideologie a centrální plánování nikdy neumožnily svobodný rozvoj informačních a komunikačních technologií ve východním bloku. Nicméně i přesto si sovětská výpočetní technika zaslouží alespoň letmý pohled, zejména rané období vývoje digitálních počítačů, s nímž je neodmyslitelně spjato jméno akademika Sergeje Alexejeviče Lebeděva.

Narodil se v roce 1902 v Nižném Novgorodě, v jednom z nejvýznamnějších průmyslových a obchodních center imperiálního Ruska. Oba jeho rodiče byli učitelé. Matka pocházela ze staré, velmi zámožné ruské šlechtické rodiny, ale po sňatku s jeho otcem ji opustila, aby se mohla věnovat učitelskému povolání ve škole pro chudé děti (což byl v době pozvolné liberalizace Ruska vcelku běžný jev). Rodina se třemi dětmi (Sergej měl dvě sestry) žila v blahobytu, alespoň podle měřítek té doby. Rodiče probouzeli ve svých dětech lásku ke vzdělání a kultuře – Sergej Alexejevič projevoval od dětství obzvláštní matematické a technické nadání. Byl nejen skvělým šachistou, ale díky matce hrál velmi dobře na klavír a miloval literaturu (jeho pozdější spolupracovníci vzpomínali, jak tento elektrický inženýr udivoval okolí hlubokými znalostmi ruské poezie a prózy). Idylické období dětství, které Sergej Alexejevič prožil v Nižném Novgorodě, ukončila rázem bolševická revoluce. Krátce po ní byla rodina násilně přestěhována do Sarapulu, malého města pod pohořím Ural, kde prožila několik krušných měsíců.

Sergej A. Lebeděv: motor sovětské informatiky

V době, kdy byla země rozvrácena občanskou válkou, nedostatkem potravin a celkovou nejistotou, se Sergej Lebeděv o to víc ponořil do studia. Měl vysokoškolskou učebnici fyziky, kterou se mu při stěhování podařilo zachránit a díky níž získal velmi dobré vědomosti z tohoto oboru. Na rodinu se nakonec přece jen usmálo štěstí, když se jeho otci podařilo získat učitelskou umístěnku do Moskvy. To byla záchrana. Sergej byl krátce nato přijat na elektrotechnickou fakultu Moskevské technické univerzity, jež byla nejstarší a nejprestižnější ruskou technickou vysokou školou. Díky skvělým studijním výsledkům se později stal jedním z pomocných asistentů profesora Karla Adolfoviče Kruga, jenž rovněž vedl jeho doktorskou práci zabývající se problematikou budování vysokonapěťových elektrických sítí.

Během let, která Sergej Lebeděv strávil na univerzitě, se v Rusku odehrály dalekosáhlé změny. Vycházely z Leninovy utopické představy, že „všechny výrobní prostředky mají být v rukou státu, tedy proletariátu organizovaného jako vládnoucí třída“. Lenin, který si ze spisů Karla Marxe odvodil, že by socialistický stát měl centrálně řídit celé průmyslové hospodářství země, začal tyto své představy realizovat. Problém, že v sovětském Rusku v podstatě chybí onen proletariát, vyřešil jednoduše: v průmyslově nerozvinuté zemi nastoupí místo proletariátu takzvaná předvojová elita, jež jej zastoupí v řízení „všech výrobních prostředků“. Tato představa se stala základem jak jeho „dubnových tezí“, tak významného spisu Stát a revoluce. A také jej přivedla k myšlence založit Nejvyšší radu národního hospodářství, která měla plánovitě uskutečňovat to, co vzejde z předvojové elity, tedy strany bolševiků. Důsledky těchto rozhodnutí byly obrovské a rozsah tohoto článku nedovoluje se jimi zabývat, jsou ostatně dostatečně známy z historie. Poznamenejme pouze, že sovětské Rusko se v průběhu několika chaotických let stalo totalitním státem s centralizovaným plánovaným hospodářstvím, v němž kontrola byla důležitější než výroba a v němž se namísto reálných problémů řešilo plnění plánu.

V počátečním období sovětské federace se za cenu nesmírných obětí, včetně milionů lidských životů, podařilo tuto představu s jistým úspěchem uskutečnit. V letech 1923–1924 zemědělská výroba překonala předválečnou úroveň, což znamenalo, že se i zlepšilo zásobování obyvatelstva potravinami. Lehký růst začala vykazovat i průmyslová výroba. Probíhala rekonstrukce řady podniků a byla započata stavba prvních elektráren. Ústředním bodem programu hospodářského rozvoje NEP se stala elektrifikace Ruska, centrálně rozpracovaná Leninovou státní komisí GOERLO (Gosudarstvennaja komissija po elektrifikacii Rossii).

Ale vraťme se k Lebeděvovi, který v roce 1928, tedy v době počátků stalinského teroru, ale i hospodářského vzestupu Sovětského svazu, ukončil studium na moskevské univerzitě. Ještě za studia se oženil a jeho kvalifikace (stejně jako doporučení, které dostal od profesora Kruga) ho přivedla do Leninského všesvazového elektrotechnického institutu, který byl jakousi pravou rukou komise GOERLO. Práce v tomto institutu, kde Lebeděv započal svou profesní dráhu, mu umožnila seznámit se s nejnovějšími inovacemi. Jednou z nich byl i analogový počítač, vyvinutý Izákem Semjonovičem Brukem, pomocí něhož se řešily složité výpočty související s plánováním rozvodů elektrické energie.

Tajná laboratoř číslo 1

I když období druhé světové války představuje pro Rusko (resp. Sovětský svaz) zásadní a bezesporu nejdůležitější kapitolu moderních dějin, musíme jej přeskočit. Sergej Alexandrovič se svou rodinou prožil válku opět pod Uralem, kam byl převeden, aby se podílel na vojenském výzkumu, stejně jako většina významných sovětských vědců. Životopisné údaje uvádějí, že se podílel na vývoji zaměřovačů a stabilizačních systémů pro tankové kanóny a automatických zaměřovačů pro vzdušná torpéda. Krátce po válce jej oslovil akademik Michail Lavrentěv s otázkou, zda by se nechtěl zúčastnit práce na vývoji elektronického počítače. Možná nešlo o otázku, ale o příkaz. To ponechme stranou. Skutečností je, že nedlouho po válce se Lebeděv přestěhoval do Kyjeva, kde pod záštitou Ukrajinské akademie věd (a nepochybně zvláště Stalinovy výzvědné služby NKVD) začal budovat středisko pro vývoj počítačů.

Toto středisko bylo nikoli náhodou umístěno v bývalém klášteře, stojícím na osamělém místě několik kilometrů od Kyjeva. Jednalo se o dvoupatrovou budovu, která byla od počátku přísně střežena a kam byli vědci tajně sváženi speciálním autobusem. Úkol byl jasný: sestrojit elektronický počítač využitelný pro výpočty související s vývojem jaderných zbraní. Protože šlo o významný vojenský projekt, související s úsilím zvrátit globální převahu Spojených států, jednalo se o úkol s nejvyšší státní prioritou.

Pokračování článku naleznete na sesterském magazínu CIO BusinessWorld.














Komentáře