Foťáky na dovolenou

Hardware | 01.07.05

Léto je tady a většina lidí se chystá na dovolenou. Zkušení a zdatnífotografové pomyslně leští své přístroje a těší se, jak budou lovit záběry exotických krajin. Co mají ale d





Léto je tady a většina lidí se chystá na dovolenou. Zkušení a zdatní
fotografové pomyslně leští své přístroje a těší se, jak budou lovit záběry
exotických krajin. Co mají ale dělat ti, kteří fotografují jen příležitostně,
žádný digitální přístroj dosud nemají a přitom by rádi konečně letos přivezli
od moře nebo z hor podobně vydařené záběry, jaké vídají na večírcích přátel?

Snadná pomoc - stačí si pořídit jeden z levných fotoaparátů, jimiž se trh v
posledních měsících jen hemží. Žádný z nich váš rodinný rozpočet pravděpodobně
nezruinuje, přesto ale doporučujeme pečlivě vybírat - mezi jednotlivými modely
jsou místy výrazné rozdíly a různé typy jsou určeny různým uživatelům.
Připravili jsme pro vás test čtrnácti digitálních kompaktů v ceně od pěti do
deseti tisíc korun.
Co se vlastně od této nejlevnější kategorie, anglicky označované jako
entry-level nebo low-end, dá očekávat? Vesměs se jedná o kompaktní přístroje
určené ke každodennímu použití v nejrůznějších přírodních i světelných
podmínkách. Až na výjimky jejich výrobci nepočítají s tím, že by uživatelé měli
s fotografováním výraznější zkušenost a vyžívali se v technických parametrech a
nejrůznějších nastaveních. Proto se drtivá většina přístrojů používá převážně v
plně automatickém režimu, jen u některých se setkáme s prioritou clony či času,
případně s manuálním nastavením expozičních hodnot. Místo toho nabízí většina
fotoaparátů rozšířenou řadu motivových programů, tedy speciálních automatických
režimů určených k fotografování sportu, krajiny, nočních snímků apod.
Mezi základní funkční výbavu levných fotoaparátů patří korekce expozice,
několik variant vyvážení bílé a pár režimů blesku. Některé modely umožňují
měnit způsob ostření nebo měření expozice, s pokročilejšími funkcemi
(kontinuální ostření na objekty v pohybu, expoziční bracketing, živý histogram
apod.) se ale setkáme jen výjimečně. Blesk je zásadně vestavěný, sáňky pro
externí zábleskové zařízení se v této kategorii běžně neobjevují. Většina
funkcí je přístupná přes omezené množství ovládacích tlačítek, případně přes
menu - ovládání nesmí být příliš složité, méně zkušené uživatele na rozdíl od
zdatnějších fotografů přístroj plný tlačítek a voličů spíše odradí.
Poměrně bohatou funkční výbavu najdeme například u Minolty Z20, Canonu A520,
Kodaku Z740 nebo Aceru CR-8530, průměr v této oblasti představují oba
Panasoniky, HP R717 nebo Kodak Z700. Naopak třeba Fujifilm A350, Olympus mju
mini nebo HP M417 jsou určeny zcela nenáročným uživatelům, kteří se odmítají
zdržovat s nastavováním čehokoli a chtějí prostě jen mačkat spoušť.
Z hlediska optiky je drtivá většina přístrojů vybavena jednoduchými objektivy s
trojnásobným či čtyřnásobným zoomem a optickým průhledovým hledáčkem. U
některých typů (oba Panasoniky, Olympus mju mini) odpadl optický hledáček
úplně, jinde (Acer, Minolta X50) plní vlastně jen kosmetickou funkci a
prakticky jej příliš využívat nelze. Do nejnižší kategorie se ale dostali i dva
zástupci třídy ultrazoomů, tedy fotoaparátů s osmia vícenásobným přiblížením -
Minolta Z20 a Kodak Z740. To by ještě před rokem nebylo myslitelné, ultrazoomy
se prodávaly nejméně za 12-13 tisíc. Fotoaparáty s takovým rozsahem ohniskové
vzdálenosti nemohou vzhledem ke složité optice využívat průhledového hledáčku,
jsou proto vybaveny hledáčky elektronickými (EVF). V podstatě jde o malý
displej, na němž se zobrazí stejné informace jako na běžném LCD. Výhodou je
pohled "skrz objektiv" jako u zrcadlovky, nevýhodou o něco horší zobrazení.
Důležitým parametrem je i rozlišení snímače. Pro kvalitu fotoaparátu sice není
ani zdaleka tak určující, jak tvrdí některé reklamy, a už vůbec neplatí, že
více megapixelů znamená za všech okolností lepší výsledky, ale svůj význam
rozlišení samozřejmě má. V současné době je nejčastější hodnotou i v kategorii
levných fotoaparátů 5 megapixelů. V tomto rozlišení lze bez problémů tisknout
snímky ve formátu A4, to však vyžaduje dobrou optiku a ta u přístrojů této
třídy bývá kamenem úrazu. Kvalita objektivu totiž ovlivňuje kvalitu fotografií
často mnohem více než rozlišení, o čemž reklamy většinou mlčí. Pro prohlížení
na monitoru, případně tisk ve formátu 10 x 15 nebo 13 x 18 cm bohatě stačí 4
megapixely, třímegové rozlišení (Canon Ixus 30) již může být pro moderní
špičkový monitor málo, ale běžným typům bez potíží vyhovuje též. Příliš vysoké
rozlišení může být dokonce i na škodu - pokud výrobci vměstnají třeba 8
megapixelů na příliš malý snímač jako v případě Aceru CR-8530, může být
výsledkem vysoká hladina šumu a paradoxně tak spíše horší zobrazení drobných
detailů.
Pro mnohé uživatele hraje samozřejmě velkou roli i design fotoaparátu. Stylové
modely připomínající spíše módní doplňky najdeme dnes i v nejlevnější
kategorii, z našeho výběru tento požadavek splňuje třeba Canon Ixus 30, Olympus
mju mini, Minolta X50 nebo HP R717. V jiných případech vývojáři kladli důraz
spíše na praktické využití a funkčnost fotoaparátu, design pro ně nehrál
takovou roli (Canon A520, Olympus C-500). Specifickým případem je Minolta Z20,
kterou mnozí uživatelé považují spíše za nepovedený vtip návrhářů, jiní už si
ale na typické tvary řady Z zvykli a nedají na ně dopustit.
Uživatelé často kladou důraz i na doplňkovou funkci fotoaparátu - schopnost
videozáznamu. Žádný přístroj samozřejmě nenahradí kameru, ale pokud na tom
někomu záleží, měl by se na parametry videa informovat předem. Většina
přístrojů nabízí velmi slušnou frekvenci záznamu 30 snímků za vteřinu, některé
(Minolta Z20, Acer CR-8530, Canon Ixus 30) v této frekvenci zvládnou záznam v
rozlišení 640 x 480 bodů, tedy VGA. Ixus kromě toho dokáže nahrávat až minutu
záznamu frekvencí 60 obr./s (pravda, jen ve čtvrtinovém rozlišení, 320 x 240).

Jak na dovolené fotografovat
I nezkušení uživatelé se během prázdnin či dovolených dostávají do
nejrůznějších fotografických situací, v nichž je pro dosažení kvalitních snímků
potřeba naplno využít specifické vlastnosti daného přístroje. Doporučujeme tedy
fotoaparát zakoupit s určitým předstihem, v klidu si doma prostudovat manuál a
vyrazit alespoň na jedno odpoledne někam do parku či k řece, kde si práci s
fotoaparátem vyzkoušíte takříkajíc nanečisto. V našem článku si vyjmenujeme
několik základních situací a podíváme se, jak v nich lze s jednotlivými modely
postupovat.

Moře a pláž
Mořské pobřeží stále patří k nejpopulárnějším cílům dovolených a záběry z pláží
či útesů bývají velmi oblíbené. Výrobci to dobře vědí a některé modely proto
vybavují speciálním programem označeným Beach, Sand nebo Sea, který lze v
podobném prostředí úspěšně použít. Z našeho výběru se toto týká obou Olympusů,
obou Kodaků a Canonu A520.
Pokud speciální program k dispozici nemáte, zkuste pomocí korekce expozice (k
dispozici u všech modelů) zvýšit expoziční hodnotu o 1-2 třetiny EV. Bílá pěna
tříštících se vln a světlý písek či oblázky rozpálené sluncem totiž často
zmatou expoziční automatiku, která tento odstín považuje za tzv. střední šedou
a celou fotografii pak podexponuje. Korekcí expozice tento nedostatek bez
problémů napravíme. Vždy ale výsledek zkontrolujte na displeji a dávejte pozor,
aby na snímku bylo co nejméně tzv. přepalů, tedy bílých míst zcela bez jakékoli
kresby. Platí totiž zásada, že podexponovaný snímek lze v počítači vcelku bez
potíží opravit, zatímco kresba v přepalech je nenávratně zničená.
K zjištění přepalů velmi účinně pomáhá histogram neboli graf rozložení jasů a
stínů ve fotografii. Najdeme ho například ve výbavě obou Panasoniků, Aceru nebo
Canonu Ixus 30. Vodorovná osa grafu znamená přechod od jasů ke stínům, svislá
vyjadřuje četnost pixelů v dané hodnotě. Pokud se větší část křivky nachází v
levé části, je snímek podexponovaný, pokud jsou pixely i na pravém okraji,
ukazuje to na přepaly ve snímku.

Hory a krajina
Jiným oblíbeným motivem je krajina, především v horách nebo jiných podobně
atraktivních lokalitách. Známé pravidlo krajinářské fotografie říká, že kromě
atraktivní scenerie je zapotřebí zajímavý objekt (například strom, skála nebo
třeba květina) v popředí, aby snímku dodal hloubku a třetí rozměr. Většina lidí
chce mít v tomto případě ostrý jak objekt v popředí, tak i pozadí. Toho
dosáhneme maximálním zvýšením hloubky ostrosti - tedy nastavením co nejvyšší
hodnoty clony. Pokud to fotoaparát umožňuje (v našem případě Minolta Z20, Acer,
HP R717, oba Kodaky a Canon A520), přepneme jej do režimu priority clony
(označení A) a zvýšíme hodnotu clony na maximum. Můžeme také zvolit program
Krajina, který se o maximální clonu postará automaticky a nabízejí ho všechny
testované fotoaparáty. S vyšší clonou se ovšem prodlužuje expoziční čas a proto
hrozí roztřesení fotoaparátu, proto doporučujeme hodnotu času vždy
zkontrolovat. Za normálních okolností (bez ultrazoomu či stabilizátoru) udrží
člověk běžně v ruce čas 1/100 s a kratší. Čím delší ohniskovou vzdálenost
používáme, tím kratší čas potřebujeme. Platí pravidlo, že by expozice neměla
být delší než inverzní hodnota ohniskové vzdálenosti - při použití standardního
zoomu 105 mm tedy stačí čas 1/100 s, s ultrazoomem 380 mm už potřebujeme 1/400
s. Některé modely upozorňují na možné roztřesení fotoaparátu v důsledku
dlouhého času varovným symbolem na displeji.

Portréty
Opačná situace nastává při fotografování portrétu. Pokud nefotografujeme na
obzvlášť atraktivním pozadí, většinou na snímku chceme mít ostrou postavu
vystupující z neostrého podkladu. Toho dosáhneme snížením clony na minimální
hodnotu, případně volbou motivového programu Portrét (též u všech modelů k
dispozici). Při skupinových portrétech volte střední hodnotu clony, aby osoby
stojící v druhé řadě nebyly neostré.

Rychlý pohyb
Fotografie sportovců, letících racků, hrajících si dětí nebo domácích zvířat
mají jedno společné - zachycují objekty v rychlém pohybu. K tomu potřebujeme co
nejkratší expoziční čas. Pokud to fotoaparát nabízí, zvolíme režim priority
času (týká se Minolty Z20, Aceru, obou Kodaků a Canonu A520), který je na
voliči označen písmeny S nebo Tv. S kratším časem ovšem klesá i hodnota clony,
proto je zapotřebí dávat pozor, abychom zkracování nepřehnali pod přípustnou
mez fotografie by byla podexponovaná. Pokud nelze čas zkrátit ručně, volíme
režim Sport, ten má stejný účinek. Velkou výhodu mají vlastníci Minolty Z20 a
obou Kodaků, kteří mohou využít speciální režim kontinuálního ostření, kdy
fotoaparát sleduje pohybující se objekt a automaticky na něj stále přeostřuje.

Město a architektura
Při fotografování architektury oceníme krátkou ohniskovou vzdálenost, aby se na
snímek vešel co největší objekt. Bohužel žádný z našich modelů není vybaven
širokoúhlým objektivem s 28 mm nebo dokonce méně - širokoúhlá optika je drahá a
vyskytuje se spíše ve vyšších kategoriích. Nejkratším ohniskem je tak
ekvivalent 35 mm, který nabízejí oba Canony, Kodak Z700, Fujifilm A350 a
Olympus mju mini. Pokud je to málo, nezbývá než při fotografování poodstoupit o
pár kroků, případně fotografovat domy z podhledu.

Muzea, galerie, zoologické zahrady
Fotografování v těchto prostorách má jeden společný rys - zpravidla se při něm
nesmí používat blesk, ačkoli je v dané lokalitě světla většinou pomálu. Pokud s
sebou nechcete brát stativ, zbývá jediné řešení - nastavit vyšší citlivost ISO.
Všechny fotoaparáty kromě Fujifilmu A350 umožňují ruční nastavení, Acer nabízí
maximální hodnotu ISO 200, Minolta Z20 ISO 320, ostatní modely ISO 400. Na
papíře tak mezi nimi nejsou velké rozdíly, v praxi ovšem bohužel ano. Vyšší
citlivost totiž automaticky znamená více šumu, a to je jeden z nejpalčivějších
problémů digitálních fotoaparátů vůbec - kvalita fotografií je při vyšším ISO u
některých modelů tak žalostná, že tuto citlivost vůbec nedoporučujeme. Poměrně
se ctí se s ISO 400 dokáže vypořádat HP M417, Panasonic LZ2 a Kodak Z700, na
opačném pólu se nacházejí obě Minolty, Olympus C-500, HP R717 nebo Acer CR-8530
(i s pouhým ISO 200 - to je již zmíněná daň za vyšší rozlišení).

Západ slunce
Jak praví známá poučka, západ slunce je hned po dětských hrách druhým
nejoblíbenějším motivem fotografií vůbec. Některé přístroje, například Canon
A350, nabízejí speciální stejnojmenný motivový program, bez problémů se bez něj
ale obejdeme - stačí pomocí korekce stáhnout expoziční hodnotu o 1 až 2 třetiny
do minusu. Tím zvýrazníme ohnivé barvy zapadajícího slunce a zároveň fotografii
o něco ztmavíme, aby vypadala působivěji.

Snímky v interiéru a noční fotografie
Při fotografování nejrůznějších večírků, slavností, tance apod. se běžně
používá blesk, a proto není třeba tolik klást důraz na expoziční hodnoty -
stačí nastavit automatický režim a fotoaparát se o vše ostatní postará, světlo
blesku je na krátkou vzdálenost (snad s výjimkou HP M417) dostatečně silné.
Fotografie s bleskem ovšem často postrádají specifickou světelnou atmosféru
daného místa, proto jim můžeme trochu pomoci.
Jednou z možností jsou nejrůznější hrátky s vyvážením bílé. Pokud při
fotografování s bleskem nastavíme vyvážení na žárovkové světlo, většinou
dosáhneme vcelku příjemného efektu teplejších barev. Ještě lepší je ale využít
ruční nastavení, které nabízí Minolta Z20, Olympus C-500, Acer, HP R717, oba
Panasoniky a oba Canony.
Majitelé Minolty Z20, HP M417, obou Panasoniků a trochu překvapivě i Fujifilmu
A350 mohou využít zajímavou funkci, tzv. pomalé synchronizace blesku. V tomto
režimu fotoaparát exponuje dlouze, jako by byl blesk neaktivní, na začátku
expozice se však blesk spustí. Výsledkem je relativně ostrý blízký ústřední
motiv a všude okolo rozostřené pozadí a světla scény, která se do snímku
dostala během delší neosvětlené expozice. Tímto specifickým způsobem samozřejmě
nelze fotografovat vše, každopádně ale jde o velice zajímavý světelný efekt.

Vzhůru do terénu
Další oblíbená zásada říká, že je dobré zvládnout všechna fotografická pravidla
a pak je jedno po druhém začít porušovat. Digitální fotografie v tomto směru
otevírá amatérským tvůrcům spoustu možností - bez potíží pořídíte stovky
snímků, nepovedené okamžitě smažete a nestojí vás to ani korunu. Navíc - a to
je snad ještě důležitější - se při experimentování můžete okamžitě přesvědčit,
jak váš záměr v praxi dopadl, a podle toho jej nadále rozvíjet nebo naopak
zavrhnout. Fantazii se meze nekladou.

Acer cr-8530
Jako jediný z testovaných fotoaparátů nabízí Acer osmimegové rozlišení, které
bylo ještě před rokem doménou špičkových modelů za cenu okolo třiceti tisíc.
Pro mnoho lidí to bude jistě silným argumentem, přístroj má i další přednosti.
K nim kromě povedeného designu patří i slušná řádka funkcí od kompletní škály
expozičních režimů přes ruční vyvážení bílé či zobrazení expozičních hodnot a
dalších údajů na displeji, až třeba po asistenční přisvícení v šeru či živý
histogram. Zadní straně přístroje dominuje veliký displej s dobrým rozlišením,
má jeden velký problém - při fotografování v exteriéru je obraz příliš
kontrastní a drobnější detaily na něm zcela zanikají, což ztěžuje práci i za
zamračených dnů. Optický hledáček nepomůže, je příliš malý a scéna v něm skoro
není vidět. K drobným nedostatkům patří i pomalejší náběh (okolo 3 s) a silné
zahřívání za provozu, největší výtky ale máme ke kvalitě fotografií. Snímky se
vyznačují neostrou kresbou a vybledlými barvami, také chromatická aberace je
všudypřítomná. Daní za vysoké rozlišení je pak spousta šumu, který již při ISO
200 (vyšší citlivost přístroj nenabízí) vážně poškozuje snímky a zcela
likviduje drobné detaily, které bychom od fotoaparátu s osmi megapixely čekali.

Canon PowerShot A520
První fotoaparát Canon v našem testu míří spíše na zkušenější uživatele,
požadující více funkcí za nízkou cenu. Vypadá obyčejně až fádně, nabízí ale
plnou škálu expozičních režimů a celkově "serióznější" pojetí. Pokud si
uživatel netroufne na prioritu clony či času nebo na manuální režim, může
využít 13 motivových programů, k tvorbě kompozice lze použít kromě displeje i
relativně slušný optický hledáček, o ostření v šeru se stará asistenční
přisvícení. Velkým problémem jsou ale pomalé reakce fotoaparátu - zoomování,
ostření, střídání motivových programů či prohlížení fotografií trvá citelně
déle než u jiných modelů. Ani příznivci videozáznamů nebudou nadšeni z
maximální délky tří minut s frekvencí 15 obr./s a velikostí 320 x 240 bodů.
Podobně jako Ixus se fotoaparát navíc neumí přihlásit jako externí disk. Pokud
ale tyto nedostatky překousneme, čeká nás příjemné překvapení v podobě velmi
vydařených fotografií s přirozenými a sytými barvami, téměř nulovou aberací a
snesitelným šumem i při ISO 400. Při ISO 50 jsou fotografie úplně čisté a
procesor zvládá slušný dynamický rozsah, což z A520 činí velmi šikovný nástroj
pro fotografování přírody.

Canon Ixus 30
Společně s HP R717 a Olympusem mju mini tvoří trojici nejatraktivnějších
fotoaparátů ve výběru. Po bleskurychlém náběhu (méně než 1 s) potěší mnoho
uživatelů české menu, věc u fotoaparátů zatím téměř nevídaná. Informovanější
fotografové zase zpozorní při spatření loga obrazového procesu DIGIC II, kterým
jsou vybaveny i nejlepší profesionální zrcadlovky značky Canon. Díky
asistenčnímu přisvícení fotoaparát vcelku spolehlivě ostří i v naprosté tmě,
dobrý je i videorežim - při nižším rozlišení 320 x 240 bodů lze po omezenou
dobu nahrávat impozantní frekvencí 60 obr./s. Rozložení expozičních hodnot lze
při prohlížení kontrolovat na histogramu, bohužel ho nelze zapnout už při
fotografování. Slabinou je naopak displej s vybledlými barvami, titěrný optický
hledáček také není určen zrovna pro náročné. Na kvalitě fotografií se projevuje
výtečný procesor, ale bohužel i horší optika a nízké rozlišení. Barevnému
podání nelze vytknout nic, zejména odstíny pleti vypadají výborně i při
fotografování s bleskem, ale detailů je na snímcích málo a při krajích
fotografií se objevuje výrazná aberace. Ixus 30 se proto hodí spíše pro
portréty a záběry zblízka než třeba na fotografování krajiny.

Fujifilm FinePix A350
Fotoaparát pro uživatele, kterým i běžný dnešní kompaktní standard připadá
příliš složitý a dávají přednost menšímu množství funkcí a maximálně
zjednodušenému ovládání. Vzhledem připomíná přístroj klasické filmové "krabičky
na mýdlo", jednoduchý design neruší ani jedna extravagance, ovládací prvky jsou
redukovány na nezbytné minimum. Zoom se ovládá horní a dolní šipkou křížového
tlačítka, což je dost nezvyklé a nepohodlné. Spartánské menu nabízí jen
makrorežim, úpravu velikosti fotografií, sekvenční snímání a samospoušť, v
režimu trochu nepatřičně označeném jako Manual se skrývá korekce expozice a
vyvážení bílé - a to je vše. Začátečníci ocení možnost zobrazit na displeji
mřížku pro snazší tvorbu kompozice. Problémem je ostření v šeru, naše pokusy
byly většinou neúspěšné. Velkou pochvalu však zaslouží automatické vyvážení
bílé, barevné podání venku i uvnitř je výborné, jen barvy by mohly být sytější
(škoda, že fotoaparát neumožňuje jejich softwarové dosycení). Chromatickou
aberaci jsme nezaznamenali, při ISO 100 je na snímcích velmi málo šumu, k vyšší
citlivosti se nám přístroj donutit nepodařilo. Celkově je kvalita snímků velmi
dobrá a nenáročným začátečníkům lze proto A350 doporučit.

HP PhotoSmart M417
M417 je v lecčems levnější obdobou R717, s nímž sdílí některé ovládací prvky,
například zmiňovanou duální spoušť pro fotoaparát a video. Rozhodně není tak
elegantní na pohled, na druhou stranu ale v některých ohledech svého dražšího
stájového kolegu předstihne. Nabízí například rychlejší náběh, menší zkreslení
optického hledáčku a také jednu velmi šikovnou vlastnost - při ostření v šeru
se na displeji objeví snímaná scéna v přízračném zeleném nasvícení, takže
člověk ví, co fotografuje. Podobně jako u R717 je u každé položky menu k
dispozici kontextová nápověda, což jistě ocení zejména začátečníci. Bohužel
chybí pokročilejší výbava, například asistenční přisvícení, při fotografování v
šeru tak přístroj správně zaostří jen asi v polovině případů. Clona má jen dvě
polohy, mezi nimiž si fotoaparát vybírá automaticky a bohužel také značně
pomalu, takže po přechodu z interiéru do světla lze čekat na reakci i několik
sekund, podobně jako na správné vykreslení scény na displeji. Dalším problémem
je slabý výkon blesku, v interiéru dosvítí jen asi na dva metry. Snímky bohužel
trpí podobnou chromatickou aberací jako u R717 a nemají tak živé barvy, na
druhou stranu ale při vyšších citlivostech trpí méně šumem.

HP PhotoSmart R717
Kdybychom udělovali ceny za design, umístil by se šestimegový HP R717 s
elegantním kovovým krytem přední části hodně vysoko. Zároveň toho ale nabízí
docela dost i náročnějším uživatelům - k dispozici je například manuální
ostření, asistenční přisvícení při ostření do tmy nebo zajímavé softwarové
funkce. Mezi nimi najdeme třeba spolehlivé odstranění červených očí z
vyfotografovaných snímků nebo prosvětlení tmavých míst při fotografování v
protisvětle. K dispozici je i režim priority clony, tu lze ale nastavit jen ve
dvou krocích. Neobvyklým, ale pro značku HP typickým prvkem jsou dvě spouště -
jedna pro fotografování, druhá pro video. Trochu zarmoutí pomalý náběh, čtyři
vteřiny jsou dnes na fotoaparát s pouhým trojnásobným zoomem hodně. Optický
hledáček hodně zkresluje perspektivu, displej zase mívá problémy s barevným
podáním při rychlých přechodech ze stínu na světlo. Fotografie jsou plné velmi
živých a věrných barev a při ISO 100 potěší velmi nízká hladina šumu, na druhou
stranu jsme při fotografování v protisvětle zaregistrovali až nezvykle silnou
chromatickou aberaci, výjimkou nebylo ani výrazné moiré (barevná vada
vznikající při fotografování určitých, třeba mřížkovaných textur).

Kodak Z700
Oba testované Kodaky vycházejí podobně jako Konica Minolta Z20 ze
"zrcadlovkové" koncepce a jsou proto poměrně robustní, což lidem s většími
prsty přijde vhod. Na jeden z nejlevnějších modelů v testu nabízí Z700
relativně hodně funkcí pro náročné, třeba prioritu času a clony nebo
kontinuální ostření na objekty v pohybu, které funguje velmi dobře. V horším
světle (třeba v místnosti osvětlené slabší žárovkou) si fotoaparát vede
relativně dobře a ostří spolehlivě, v úplné tmě ale zaostřit nedokáže. Samotný
náběh je relativně rychlý, jednu věc ale vývojáři nedomysleli - fotoaparát nemá
vypínač, jeho funkci plní samostatná poloha na voliči režimů a třeba k prioritě
času/clony je od ní dost daleko, což náběh nepříjemně prodlužuje. Optický
hledáček zkresluje scénu podobně jako u HP R717. Potěší patnáct motivových
programů, naopak zarmoutí jen tři varianty vyvážení bílé bez možnosti ručního
nastavení. Příjemným překvapením je dobrá kvalita snímků - fotografie jsou
možná lepší než z dražší Z740, chromatickou aberaci jsme nezaznamenali,
fotoaparát nabízí slušný dynamický rozsah a syté živé barvy. Do citlivosti ISO
200 je šumu velmi málo, při ISO 400 jeho míra roste, ale pořád se pohybuje mezi
lepšími modely.

Kodak Z740
Kodak Z740 původně patřil do vyšší kategorie a mezi levnými fotoaparáty působí
se svou koncepcí "univerzálního fotoaparátu střední třídy" téměř nepatřičně,
což ale není důvod nezařadit jej do testu. Vedle Minolty Z20 jde o druhý
ultrazoom v našem výběru. Podobně jako Z20 nabízí kompletní škálu expozičních
režimů a některé další pokročilé funkce, oproti Minoltě má ale mnohem lépe
vyřešené ovládání - na kombinaci kruhového voliče s joystickem si člověk musí
chvilku zvykat, pak ale vše funguje výborně. Nevýhodou je přece jen slabší
funkční výbava - chybí například histogram, pomalá synchronizace blesku nebo
ruční vyvážení bílé, což lze bez problémů odpustit miniaturnímu modelu, ale v
konkurenci Minolty Z20 je to nevýhoda. Naopak lze ocenit vůbec nejširší nabídku
motivových programů mezi testovanými modely. Náběh je na ultrazoom velmi
rychlý, totéž platí pro pohyb zoomu, ten by ale mohl být plynulejší. Fotografie
mají přednosti i slabiny - jsou ostré i při fotografování v šeru a potěší velmi
živými a realisticky zachycenými barvami, do ISO 200 je neruší žádný výrazný
šum, dobrá je i kresba detailů. Snímky ale bohužel trpí všudypřítomnou
chromatickou aberací i při průměrně kontrastních scénách.

Minolta Dimage X50
Pětimegový model se objevil již v březnovém testu, v němž jsme se zaměřili na
vyšší kategorii kompaktních fotoaparátů. Minolta X50 od té doby zlevnila a dnes
představuje zajímavou alternativu pro jednoduché levné modely. Stylový design
potěší dámy, přístroj vcelku dobře splňuje představy o fotoaparátu coby módním
doplňku, mnohými vlastnostmi zaujme i zkušenější fotografy. Snad největší
předností je vynikající sekvenční snímání, známé i z jiných modelů téže značky
- pokud snížíme rozlišení na 1,2 Mpix, umí fotoaparát pořídit až 11 snímků
fantastickou rychlostí 10 obrázků/s a z toho přecházejí oči i majitelům pětkrát
dražších zrcadlovek. Povedený je i videorežim, během filmování lze používat
zoom a měnit korekci expozice i vyvážení bílé. Při fotografování v interiéru
oceníme poměrně rychlé automatické ostření i při nastavení velké ohniskové
vzdálenosti. Hlavním problémem je trochu sporná kvalita optiky - nepříliš
světelný objektiv (f5 při nejdelším ohnisku) nevyniká žádnou zvláštní kresbou
detailů, fotografie ztrácí na ostrosti zejména poblíž okrajů. Dalším problémem
je při vyšších citlivostech šum. Raději doporučujeme trvale nastavit ISO 100
nebo používat automatickou citlivost, která nikdy nepřekročí ISO 160.

Konica Minolta Dimage Z20
Jeden ze dvou ultrazoomů v testu patří do oblíbené modelové řady, která se
vyznačuje i extravagantním designem a slušnou funkční výbavou. Neobvyklý design
má své přednosti i nedostatky - modely řady Z poznáme na první pohled, plastové
provedení ale působí hodně lacině a do jisté míry trpí i ergonomie (podobně
jako u typu si u Z20 musíme dávat velký pozor při práci v místnosti, abychom
prsty ruky nezakryli blesk). Velmi diskutabilní je i přepínání mezi hledáčkem a
displejem pomocí zrcadélka, systém nepůsobí odolně. Naopak funkční výbava
potěší i znalce, k dispozici je plná škála expozičních režimů, možnost zaostřit
ručně i průběžné automatické ostření pohybujících se objektů, ruční vyvážení
bílé nebo skvělý videorežim. Poměrně nešikovné ovládání bohužel neodpovídá
bohaté výbavě - tlačítek je na těle poskrovnu a většina funkcí je tak přístupná
jen přes menu. Také elektronický hledáček je vinou zrnitého obrazu bez detailů
použitelný jen v nouzi. Kvalita snímků je na levný ultrazoom vcelku dobrá,
hlavně při nižších citlivostech (ISO 50-100), naopak ISO 320 vzhledem k vysoké
hladině šumu prakticky nelze použít. To je bohužel oproti předchůdcům tohoto
modelu jeden z typických důsledků vyššího rozlišení.

Olympus C-500
Patří k levnějším z testovaných modelů a je to znát. Jako módní doplněk Olympus
C-500 rozhodně využít nelze, pro mnohé to může být spíše výhodou - díky větším
rozměrům padne do ruky lépe než mnohé stylové "šperky". K "serióznímu" dojmu
přispívají i některé v této kategorii nezvyklé funkce, například výborný režim
supermakro (spolehlivě ostří již od 2 cm), redukce šumu, ruční vyvážení bílé
nebo stálé zobrazení expozičních hodnot na displeji. K dispozici je dokonce i
manuální režim, fotoaparát ale bohužel nabízí jen dvě polohy clony. Začátečníci
naopak ocení hned 16 motivových programů. Velkým překvapením je tradičně bolavé
místo levnějších kompaktů značky Olympus, totiž automatické ostření. Nepatří k
nejrychlejším, je ale velmi spolehlivé i v šeru. Rychlost je obecnou slabinou
C-500, náběh trvá okolo tří vteřin, přechod mezi oběma póly ohniskové
vzdálenosti zvládají lépe i některé ultrazoomy a zanedbatelná není ani prodleva
spouště. Snímky potěší ostrostí a minimální chromatickou aberací, naopak šum je
patrný i při ISO 50 a nejvyšší hodnotu ISO 400 prakticky nelze použít.
Automatické vyvážení bílé někdy způsobí modravý nádech, podobně jako u
ostatních Olympusů, celkově jsou fotografie příjemným překvapením.

Olympus mju mini
Na rozdíl od modelu C-500 si mju-mini zaručeně s jiným fotoaparátem nespletete,
ve snaze o originální design se vývojáři Olympusu dostali tentokrát opravdu
daleko. Začátečníkům se nezvyklá koncepce může líbit, zkušenější fotografy ale
patrně odradí velmi omezená funkční výbava. Možností ovlivnit charakter snímku
tu najdeme velmi málo, při fotografování dokonce často ani nevíme, zda bude
výsledný snímek ostrý - na displeji se nezobrazí žádné expoziční hodnoty.
Ovládacích prvků je na těle fotoaparátu minimálně, což je ale vzhledem k
omezené nabídce funkcí logické (tlačítko pro mazání snímků tu ale být mohlo).
Potěší spousta motivových programů, bohužel bez nápovědy na displeji, což byla
výhoda starších modelů řady mju. Příjemným překvapením je ovšem rychlost
fotoaparátu - náběh trvá pouhou vteřinu, prodleva spouště je minimální, i
ostření je vcelku svižné a na tuto kategorii až nezvykle spolehlivé i v šeru.
Snímky zaujmou zejména věrnými a živými barvami, zejména velmi sytými odstíny
zelené.
Chromatická aberace se objevuje jen ojediněle, při ISO 64-100 jsou fotografie
prakticky bez šumu. Místo extravagantní hračky nás zkrátka překvapil
jednoduchý, ale slušný fotoaparát.

Panasonic LS1
Malý a lehký fotoaparát s povedeným stylovým designem nabízí podobně jako jeho
vybavenější stájový kolega LZ2 jednu velkou výhodu oproti konkurenčním modelům,
totiž stabilizátor obrazu. To oceníme zejména při fotografování v horším světle
a v interiéru, z ruky lze bez potíží udržet čas okolo 1/30 s. K dalším výhodám
LS1 patří velký a jasný displej, jako u většiny malých Panasoniků přístroji
zcela chybí optický hledáček. Ve slušné funkční výbavě najdeme například
histogram či pomalou synchronizaci blesku, při fotografování se na displeji
zobrazí aktuální expoziční hodnoty. Velkou pochvalu zaslouží systém
automatického ostření, který zcela spolehlivě pracuje i v naprosté tmě a ani k
tomu nepotřebuje asistenční přisvícení. Další výhodou je rychlý náběh. Chválu
ale bohužel brzy přeruší kvalita snímků - kresba je slabá i na čtyřmegový
přístroj, na absenci detailů se očividně podepsaly algoritmy na odstranění
šumu. Při okrajích fotografií ubývá ostrosti a přibývá chromatické aberace. S
vyšší citlivostí (ISO 400) se rozostřují barevné přechody a barvy se vzájemně
slévají (nejvíce to postihuje různé odstíny červené a oranžové). Zelenou barvu
ladí fotoaparát spíše do tyrkysové.

Panasonic LZ2
Dražší z obou testovaných Panasoniků se od modelu LS1 liší designem a hlavně
optikou, v mnohém jsou oba typy totožné - například v menu nebo v ovládacích
prvcích žádný rozdíl nenajdeme. Hlavní předností LZ2 je tak - pokud pomineme
megapixel rozlišení navíc - šestinásobný optický zoom s lepší světelností
(f2,8-4,5). Hlavně v černém provedení působí LZ2 velmi elegantně a díky náznaku
úchopu se ve srovnání s jinými malými kompakty docela dobře drží. Potěší
zrychlené sekvenční snímání, náročnější uživatelé ocení možnost ručně korigovat
barevnou teplotu. Naopak v ostření do tmy si LZ2 vedl o něco hůře. Největší
výhodou je ale kvalita fotografií. Výtečně funguje automatické vyvážení bílé -
barevné podání je věrné venku i v interiéru s bleskem, barvy jsou syté a jasné,
chromatická aberace se objevuje jen v náznacích při krajích snímků. Při ISO 80
a 100 jsou fotografie zcela čisté, ani při ISO 200 není šum na monitoru nebo
při tisku do 10 x 15 cm nijak patrný, při ISO 400 sice naroste, ale pořád nemá
zhoubný vliv na detaily jako u jiných typů. Pokud nevyžadujeme prioritní či
manuální expoziční režimy nebo kvalitnější videozáznam, je LZ2 vynikající
volbou, ač patří v testu k nejdražším modelům.












Komentáře

K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.