Cesta do hlubin projektoru - Jak fungují projektory

Hardware | 01.01.02

Vývoj v oblasti technologií se čím dál tím rychleji podepisuje i na našemživotním stylu. Je mnoho jednotlivých zařízení, jejichž vliv je patrný hned na první pohled. Jistě si každ





Vývoj v oblasti technologií se čím dál tím rychleji podepisuje i na našem
životním stylu. Je mnoho jednotlivých zařízení, jejichž vliv je patrný hned na
první pohled. Jistě si každý vzpomene na neuvěřitelný rozvoj personálních
počítačů, kdy se tyto "kovové skřínky" během jediného desetiletí infiltrovaly
do naší blízkosti. A to dokonce takovým způsobem, že dnes se bez jejich služeb
vůbec nedokážeme obejít. Pokud se podíváme na kategorii počítačům ne příliš
vzdálenou, např. na mobilní telefony, uvidíme, že jejich vliv na budoucí vývoj
celé civilizace je mimo jakoukoliv diskusi.

Ovšem jsou i jiné technologie, jejichž význam ve světě kolem nás vzrůstá,
přestože se jen nenápadně projevují a jejich důležitost bereme v potaz teprve
při hlubším zamyšlení. Mezi nenápadné produkty patří i datové projektory.
Pomalu se mezi nás vloudily a jejich použití se stalo běžnou součástí
prezentací a přednášek. Mnoho manažerů, konzultantů i přednášejících (např. ve
školství) nevyužívá dnes již zastaralé zpětné projektory, ale právě datové
projektory. S jejich pomocí je přednáška daleko názornější, je snáze
pochopitelná a s pomocí připojeného PC nebo videopřehrávače je opravdu doslova
vidět, o čem je řeč.


Historie

Vývojová cesta datových projektorů nebyla nijak jednoduchá a vůbec ne krátká,
zvláště pokud se podíváme až na úplné začátky projekční techniky, tedy nejen
datové, ale i té prapůvodní. Její kořeny sahají kupodivu až do hluboké
minulosti starověku. Podle jistých pramenů byl už jednomu babylonskému králi
pomocí jakéhosi, ve velkých uvozovkách, "projektoru" věštěn zlý osud. Vládce
Nabovid tenkrát spatřil slova: Spočítáno, zváženo, rozděleno. Tehdy mu
proroctví ostatně moc radosti do života nepřineslo. Nicméně i další náznaky z
dávné minulosti svědčí o tom, že například i někteří kněží ke svým cílům a k
manipulaci lidí využívali znalostí projekce. Bohužel se o těchto skutečnostech
mnoho bližších informací nedochovalo. Vše podléhalo velmi přísnému utajení. Od
jiných, seriózněji myslících vědců oné doby se příliš památek také nezachovalo,
zvlášť proto ne, že jejich objevy, záznamy i oni samotní byli s velkou oblibou
církví využíváni jako přírodní palivo.

Drobnými vrtochy božích služebníků se však badatelé nenechali příliš
ovlivňovat, a tak už v šestnáctém století se objevuje popis zařízení zvaného
camera obscura. Šlo o velice primitivní výrobek, s jehož pomocí bylo možné
vyloudit obraz na bílé ploše. Zajímavostí je, že zde se zřejmě poprvé v
projekčním oboru objevuje využití optické čočky pro korekci procházejících
paprsků.

Ve století sedmnáctém světlo světa spatřuje vylepšený systém již dříve objevené
laterny magiky, projekčního systému, jehož jméno se stalo známým po celém
světě. Předloha byla nakreslena na skleněné desce a jejím prosvícením se
vytvářel výsledný obraz na plátně. V následujícím století pak další vynálezci
zdokonalují základní projekční principy a do hry se dostává i pohyb. Zatím se
nejedná ještě o klasický film, ale např. Vaulabelleův a Hémardinquerův
projekční stroboskop už dokázal přehrát kreslenou animaci, umístěnou na otočném
rotujícím kotouči. Mechanika projektorů se vyvíjela stále dál a po vynálezu
chemického filmu a filmového pásu se objevil i samotný film, v podstatě tak,
jak jej známe dnes. Nejprve samozřejmě černobílý a beze zvuku, nicméně postupem
času stále zdokonalovaný. V tomto kroku se projektory a promítačky začaly ve
svém vývoji, zcela logicky, od sebe oddělovat. Zatímco film a jeho poslání bylo
zvláště v kinech jasné, projektory pro prezentaci to měly složitější. Dvacáté
století bylo převratné a prezentace si užila mnoha technických inovací. Princip
prosvětlení promítané předlohy ale zůstal po velmi dlouhou dobu v zásadě
nezměněn. Příkladem může být dobře, zvláště ve školství, známý zrcadlový
projektor meotar pro použití s průsvitnými fóliemi nebo různé typy zařízení pro
projekci diapozitivních snímků. Později, s nástupem videotechniky, se objevily
i první vlaštovky z řad videoprojektorů. Mezi nejstarší patřily produkty
založené na technologii CRT se třemi objektivy, s jejichž pomocí se převáděl
signál ze záznamu (např. VHS, kamera a podobně) na barevný obraz promítaný na
zobrazovací plochu. Myšlenka využít nejen zdroj kompozitního videa, ale i
počítačového výstupu, se nabídla poměrně snadno a nebyla vůbec k zahození.
Ostatně, rozšíření a oblíbenost datových projektorů o tom svědčí více než
dostatečně.


Co nabízí projektor

Dnes si už nikdo nemusí lámat hlavu, zda chce videoprojektor, nebo datový
projektor. I přes to, že se obecně mluví o datových projektorech, umějí tato
zařízení zobrazovat nejen signál z počítače, ale i z externího zdroje
videosignálu. Většinou se také neomezují jen na kompozitní video (např.
videopřehrávač VHS), ale velmi často dokáží zacházet i s kvalitnějším,
složkovým SVideo (Y/C) zdrojem, dodávaným např. videopřehrávači S-VHS,
videokamerami a podobně. Jiné typy videovstupů ke standardům projektorů nepatří
(např. RGB složkový signál). Co se týká obrazu posílaného do projektoru z PC,
je zvyklostí patnáctipinový konektor D-Sub (běžný konektor VGA). Není to
ostatně nic jiného než výstup z videokarty, jakým disponuje každý osobní
počítač. Pro příznivce nakousnutých jablíček jsou u některých projektorů
dodávány i redukce anebo přímo kabely pro datové propojení s Macintoshem, který
má jiný výstupní konektor než D-Sub.

Některé, zatím pouze ty nejluxusnější modely z oblasti projekční techniky,
disponují nejen analogovým VGA vstupem, ale i digitálním rozhraním DVI (Digital
Visual Interface). To se prosazuje v poslední době čím dál tím více a jeho
podíl na kvalitě přenášeného signálu je rozhodně nezanedbatelný. Ostatně, do
budoucna se s ním počítá jako s novým standardizovaným rozhraním, které zřejmě
jednou provždy vyřadí ze hry klasický analogový D-Sub.


PAL, NTSC, SECAM A HDTV

Podívejme se však na specifikace signálů blíže. U videa již bylo řečeno, že se
jedná o kompozitní či S-Video, ovšem dále je třeba vzít v úvahu, že po světě se
jednotlivé normy videa značně liší. Ve většině Evropy je obvyklý systém videa
zvaný PAL (Phase Alternating Line), oproti tomu např. v Americe je zavedený
formát NTSC (National Television Society Comittee). V případě signálů pro
přenos video obrazu (týká se i TV vysílání) buďme spokojeni, neboť alespoň v
tomto směru jsme na tom s normou PAL o něco lépe než Američané se
zastarávajícím NTSC. Aby toho nebylo málo, tak zmiňme i již málo obvyklý,
původem francouzský SECAM (Séquentiel Couleur á Mémoire), ten sice schází na
úbytě, ale stále se ještě snaží v některých zemích udržet při životě. Z výše
uvedeného by se mohlo zdát, že je nutné pro každou zemi (nebo alespoň
kontinent) vyrábět jinak konstruovaný projektor, modifikovaný pro jednotlivé
normy videa. Stejně tak je tomu v případě videokamer či videorekordérů. Pravda
je, naštěstí pro uživatele, trochu jiná projekční technika je většinou vyrobena
poměrně vychytrale, a na vstupu si poradí jak s PAL, NTSC, tak i SECAM. V
případě nového japonského formátu HDTV (High Definition Television) je situace
složitější. Výrobci jsou zatím ještě poněkud rezervovanější a tak podporu HDTV
naleznete u projektorů pouze výjimečně, a to ještě jen u nejmodernějších hi-end
produktů. Ostatně pro běžné prezentace byste signál HDTV sháněli docela těžko.
Nechceme, aby výše uvedená poznámka vyzněla jako hanění japonského formátu,
spíše naopak, o HDTV ještě určitě v budoucnu hodně uslyšíme, a to nejen v
souvislosti s projektory.


Počítačové standardy obrazu

U počítačového obrazu je situace celkem jasná, ať už je signál přenášen
digitálně (DVI, nebo přesněji DVI-D či DVI-I) či analogově (D--Sub nejčastěji),
jsou kritéria jasná. Oficiálně jsou podporovány u projektorů grafické režimy v
rozlišeních od VGA (640 x 480 bodů) přes SVGA (800 x 600 bodů), XGA (1 024 x
768 bodů) až po SXGA (1 280 x 1 024 bodů). Nejvýkonnější stroje zvládnou
dokonce i méně běžné rozlišení UXGA (1 600 x 1 200 bodů). Tyto stroje jsou
ovšem poněkud masivnější konstrukce a rozhodně nepatří do kategorie snadno
přenosných prezentačních zařízení.

Ke grafickým rozlišením je třeba podotknout ještě jednu poznámku. Principiálně
projektory pracují fyzicky v jednom jediném (nativním) rozlišení. To je udáváno
výrobcem v technické specifikaci a je bráno jako stěžejní. Na něm závisí
skutečná kvalita zobrazení, alespoň co se obrazového rozlišení týče. Do
nativního rozlišení projektoru jsou v reálném čase převáděny a v něm pak
zobrazovány všechny režimy, které do vstupu přivedete z PC. Malý příklad jistě
napoví: Pokud nastavíte na PC mod 1 280 x 1 024 pixelů, přičemž budete k
projekci využívat projekční zařízení disponující nativním rozlišením XGA,
uvidíte výsledný obraz, zredukovaný do pracovního režimu v tomto případě 1 024
x 768. Kvalita převzorkování závisí na projektoru samotném a na použitém
algoritmu. Obecně ale platí, že využívat přímo nativní rozlišení výrobku je
vždy nejlepší, stejně tak, jako je tomu např. u plochých LCD monitorů.

U lehkých a malých zařízení je v současnosti trendem rozlišení XGA a donedávna
využívané SVGA je rychle vytlačováno do pozadí. Velké projektory se pouštějí i
do vyšších grafických modů a je vidět, že čím vyšší, tím lepší, ostatně jak
jinak.

Kvalitní obraz netvoří jen vysoký počet zobrazovacích prvků, tvoří jej i
barevné podání. I přesto, že různé projektory pracují na několika odlišných
technologiích, u všech lze vytvořit obraz s maximálním využitím 24 bitů,
konkrétně 16,7 mil. barev. Barevné režimy je možné využívat i v jiných
rozsazích, projektor si s nimi opět poradí (8bitovém, 16bitovém, 32bitovém).


Funkce a služby

K tomu, aby byl projektor schopen reagovat na vnější podněty uživatele, je
samozřejmě nutná vnitřní softwarová (firmwarová) výbava. Ostatně ta je nutná i
pro pouhý chod přístroje. Jak je patrné i s jiných oblastí (mobilní telefony,
komponenty PC) nezáleží jen na "železe", ale také na již zmíněném firmwaru.

Samozřejmostí je dnes takzvaně ovládání s využitím OSD (On Screen Display). Což
je systém, kdy se vám položky nabídky menu maskují přímo do promítaného obrazu.
OSD je dobře známé a zavedené u videorekordérů, LCD i CRT monitorů, televizorů
a podobně.

Když už se do OSD (buď pomocí dálkového ovladače, nebo i ovládacích prvků
umístěných na těle projektorů) dostanete, je dobré vědět, co nás tam čeká. Mezi
základní funkce nabízené vnitřním programem je seřízení parametrů obrazu, v
podstatě klasika známá z monitorů (šířka a výška obrazu, sytost barev a
podobně). Jen na výrobci záleží, jak vyspělé funkce do OSD zaintegruje. Mezi
pokročilejší služby patří korekce lichoběžníkového obrazu, většinou zvaná
Keystone (neduh lichoběžníkového obrazu vzniká projekcí z jiného než pravého
úhlu vůči plátnu, např. z podhledu). Další vychytávky jsou už specifické a liší
se podle výrobců, pro ilustraci lze uvést např. zmrazení obrazu (Freeze), obraz
v obraze (Picture in Picture), zvětšení výřezu (Zoom nebo Magnify) a další.
Vychytralé projektory navíc umožňují převrátit obraz horizontálně i vertikálně,
takže je pak možné je využít pro zadní projekci nebo namontovat zařízení v
převrácené poloze na (pod) strop místnosti.


Světelný výkon

Světelný výkon je u projekční techniky jeden z nejdůležitějších parametrů. Je
totiž sice hezké, že váš projektor zvládne řadu efektů, ale pokud nedokáže
přesvítit parazitní světlo, které se téměř vždy v místnosti při projekci
objevuje, není to nic platné. Ani sebelepší efekt nikoho neohromí, když není
vidět. Světelný výkon je u projektorů udáván v ANSI lm a vyznačuje, jednoduše
řečeno, výslednou světelnou sílu s jakou zařízení promítne obraz na plátno.
Celkem logicky platí, že čím vyšší je hodnota, tím je výkon lepší. Pro dnešní
moderní přístroje se bere jako standard cca 1 000 ANSI lm, alespoň co se
miniaturních přenosných (už téměř vždy XGA) zařízení týče. Větší, např. stolní
či přenosné sálové projektory, dosahují svítivostí daleko vyšší, třeba i dvou,
tří i víc tisíc ANSI lm (např. Proxima Pro AV 9350 zvládá svítivost 5 000 ANSI
lm). Perličkou je možnost spřažení výkonů dvou projektorů. Zařízení se upnou do
speciálního stojanu, ve kterém se seřídí, a vstupní signál je promítán
synchronně na jedinou projekční plochu. Výsledná svítivost je pak součtem
výkonů jednotlivých projektorů. Tento fígl byl úspěšně využíván např. i na
výstavě Invex během různých zábavných show u vystavovatelů.


Typy projektorů (CRT, LCD, DLP a laser)

Světelný výkon je závislý jak na síle výbojky a typu, tak i na technologii
využité pro převod elektronického signálu do optické podoby. V dnešní době jsou
na trhu rozšířeny v různé míře tři principy: CRT, LCD a DLP. Novinkou je
zajímavý, zatím ještě běžně nedostupný laserový projektor.


CRT

Zařízení založená na technologii CRT (Cathode Ray Tube) pracují na principu tří
jednotlivých obrazovek s velmi vysokou svítivostí, částečně podobných klasickým
černobílým obrazovkám televizorů s tím rozdílem, že každá pomocí barevného
filtru vytváří (promítá) jednu ze základních tří složek RGB (Red, Green, Blue).
Výsledný obraz je skládán z těchto jednotlivých obrazů přímo na projekčním
plátně, tím, že se složky překrývají, a tudíž sčítají do výsledného plně
barevného obrazu.

Mezi výhody CRT technologie patří spolehlivost, minimální poruchovost a také
vysoké rozlišení. Obraz je kvalitní i při využívaní různých režimů, a na rozdíl
od jiných technologií není degradován přepočítáváním do nativního rozlišení.
Nevýhodou je vysoká cena těchto produktů a nepříliš malé rozměry, zvláště s
ohledem na potřebu tří samostatných objektivů.

Zajímavostí CRT zařízení je i jeho možné využívání při 3D projekcích díky
vlastnostem, kterými disponuje, je totiž ideálním nástrojem pro vytváření velmi
reálných trojrozměrných podívaných. V synchronizovaném režimu s PC se využívají
3D brýle, se kterými se obraz z CRT projektoru stává skutečně plastickým.


LCD

Využití LCD (Liquid Crystal Display) displeje pro převod videosignálu do podoby
obrazu je nápad o něco mladší než technologie CRT a dnes je na trhu možné najít
nejvíce projektorů sázejících na tento princip zobrazení. Nejčastěji jsou LCD
displeje polysilikonové, jež vykazují dobré parametry. V základním provedení
existují LCD zařízení osazená jedním objektivem a jedním, dvěma nebo s třemi
LCD panely o úhlopříčce cca 0,7-0,9".

V případě tří displejů je princip poměrně snadný, světlo z projekční lampy je
rozděleno do tří svazků procházejících jednotlivými LCD prvky, na kterých je
zobrazován "černobílý" obraz videosignálu. Vždy je však tvořen jednou ze
základních složek RGB. Tím je dána intenzita barev, pro jejich obarvení se
používá, ještě před průchodem světla LCD displejem, statických barevných
filtrů. Samozřejmě, že opět v patřičných složkách RGB. Tři barevné světelné
signály se míchají pomocí systému optických hranolů do výsledného plnobarevného
obrazu, který je posléze objektivem promítán na projekční plochu.

U dvou nebo dokonce jednopanelových systémů je situace poněkud složitější.
Pokud obsahuje projektor jeden LCD displej, musí se obraz v jednotlivých
složkách RGB generovat panelem postupně. Světlo je obarvováno pomocí rotačního
tříbarevného filtru točícího se v synchronizaci s displejem, na němž se velmi
rychle, postupně po sobě, promítá obraz v jednotlivých složkách RGB. Díky
nedokonalosti oka pak obraz vnímáme v plných barvách.

Zařízení s dvěma integrovanými LCD panely jsou obdobou právě zmíněného systému
a na trhu jsou málo častá. Světlo je modulováno do jiných složek než RGB a
výsledný obraz je pak o něco kvalitnější, než je tomu u jednodisplejových
produktů. Všeobecně platí, že projektory se třemi LCD prvky jsou kvalitativně
nejvýše. LCD projektory se vyznačují relativně příznivou pořizovací cenou i
kvalitou obrazu, ovšem pravdou je, že ve většině případů nedosahují takového
kontrastního poměru jako např. zařízení z rodiny DLP.


DLP

Poměrně mladá technologie nazvaná DLP (Digital Light Processing) využívá pro
tvorbu obrazu speciálního čipu osazeného obrovským množstvím mikrozrcátek, z
nichž každé se dokáže podle řídicího signálu natáčet do dvou možných poloh. Buď
je zrcátko v základní poloze a v tom případě odráží světelný paprsek, nebo je
vychýleno o cca 10 stupňů a světelný svazek je odkloněn bokem. Světelné
intenzity (jasu) se dosahuje velmi rychlým kmitáním zrcátek. Čím je klidová
doba delší, tím je jas silnější, a čím je prodleva kratší tím je bod (pixel)
tmavší. V trvalém vyrušení z klidové polohy je tedy bod černý a v trvalé
klidové poloze je zobrazovaný pixel nejjasnější. Projektory založené na
technologii DLP jsou kvůli využití zrcátek nazývány také systémy DMD (Digital
Micromirror Device), tedy digitální mikrozrcátková zařízení.

K dosažení barevného obrazu se pro jednočipové DLP projektory používá rotačního
filtru se složkami RGB, podobně jako u LCD technologie. V případě, že je
projekční zařízení osazeno třemi mikrozrcátkovými součástmi, jsou tyto filtry
statické a každý čip se stará o samostatnou barevnou složku (červenou, zelenou
a modrou).

Hybridní projektory využívající služeb dvou DLP čipů, fungují opět poněkud
odlišně. Zdrojové bílé světlo je rozloženo na základní dvě složky žlutou (R a
G) a purpurovou (R a B). Jeden DLP čip se pak stará o vytváření červené složky
a druhý střídavě pomocí rotačního filtru o složky zbývající (modrou a zelenou).
Tímto způsobem se dosahuje vyššího jasu a rovnoměrnějšího obrazu než u
jednodušších jednočipových DLP zařízení.

Z výše uvedeného přehledu dostupných technologií lze usoudit, že nejstabilnější
a nejkvalitnější obraz je generován prostřednictvím tříčipových DLP systémů,
ovšem ty zase patří k těm finančně nejnákladnějším řešením. Přesto však u všech
DLP systémů platí výhoda vyšší světelnosti a kontrastu, než je tomu u
projektorů spoléhajících na technologii LCD. Další výhodou jsou i miniaturní
rozměry, díky kterým je možné vyrábět projektory zase o něco menší, než tomu
bylo doposud. Toto je také zřejmě jeden z hlavních důvodů, proč firma Texas
Instruments před pár lety přišla s návrhem DLP technologie.


Laserový projektor

Donedávna představovalo DLP nejmodernější projekční technologii, ale časy se
mění a světlo světa spatřily první výrobky založené na principu laseru. Zatím
se vám hned tak do rukou nedostanou, ale již existují a v budoucnu světem
docela jistě zahýbají.

Laserové mašinky fungují podobně jako klasické televizory, vykreslující obraz
najednou, pomocí jediného elektronového svazku mířícího na luminofor stínítka.
Laserový projektor vytváří obraz také jediným svazkem (laserem), který je
pomocí rotujícího mnohostranného zrcadlového hranolu a jednoho galvanicky
rozkmitaného zrcátka velmi rychle vychylován po celé dráze obrazu. Ten je
postupně celý vykreslen v tak krátkém časovém úseku, že díky setrvačnosti
lidského oka se zdá obraz kompletní. O intenzitu laserového paprsku se stará
akustickooptický měnič, který zabezpečuje odklonění části laseru podle
intenzity (jasu) udané videosignálem. Do strany vychýlená část laseru je
pohlcena a jen neodkloněný zbývající paprsek je promítán na plátno. Na tomto
principu je založen jednobarevný laserový projektor. Více barev je možné
dosáhnout použitím tří separátních laserových paprsků v základních barvách RGB.
Každý paprsek prochází svým akusticko-optickým měničem, po jehož průchodu je
zkorigován na příslušnou jasovou hodnotu. Pomocí zrcadel se sloučí jednotlivé
laserové svazky do jediného bodu neboli pixelu a ten je přiveden do vychylovací
aparatury zrcátek.

Výhody laserového projektoru jsou poměrně značné, jednak je to vysoký kontrast
a kvalita obrazu, ale laser přináší i docela jiné překvapivé vlastnosti.
Vzhledem k tomu, že se laserové světlo nerozptyluje, není potřeba obraz při
změně projekční vzdálenosti zaostřovat. Obraz je zkrátka zaostřen vždy. Z toho
také plyne možnost promítat na velmi nerovné povrchy, a to i tam, kde si jiné
technologie projektorů nepříjemně lámaly zoubky. Promítat na vlající vlajky,
prapory nebo obří vodopády či kopule výškových budov není nejmenší problém.
Vytvořit projekci obřích rozměrů, např. na velké domy s nerovnostmi, a to při
velmi dobrém zaostření obrazu není problém. Je bez pochyb, že laserová projekce
má před sebou velmi slibnou budoucnost. Sice jsou (zatím) laserové projektory
do jistých mezí limitovány, ale kdo ví, až třeba jednou uvidíte pěknou reklamu
smějící se na vás z mráčku plovoucího na nebi, pochopíte, že čas
science-fiction je realitou. A proč by to mělo skončit jen u mraků? Proč
nenasvítit rovnou Měsíc? Sám sice funguje jako přírodní projektor nebo
reflektor, chcete-li, ale jste si jisti, že to technika také jednou nezvládne?
1 0767/BAM o



Slovníček pojmů

CRT (Cathode Ray Tube) - označení pro obrazovku na bázi elektronového děla,
obrazovka je "baňka", na jejímž konci je umístěno elektronové dělo. Svazek
elektronů dopadá na stínítko umístěné v přední části obrazovky. Po dopadu
elektronů na luminofor je emitováno nábojem světlo patřičné intenzity, podle
síly elektrického náboje. Paprsek je postupně vychylován elektromagnetickou
soustavou po celé ploše obrazovky, a tak vykreslí celý obraz. Protože se vše
děje ve velmi krátkých časech, zdá se, že je obraz na obrazovce stále, a ne, že
je generován v podstatě jen jediným rychle se pohybujícím bodem.

LCD (Liquid Crystal Display) - označení pro zobrazovací jednotku využívající
pro vytvoření obrazu tekutých krystalů. Klasické použití je např. v
kalkulačkách, digitálních hodinkách a ve speciální úpravě i v projektorech.

DLP (Digital Light Processing) - označení pro digitální způsob zpracování
světla. Technologii vyvinula společnost Texas Instruments přímo pro použití v
projektorech. Je založena na principu mikrozrcátek.

DMD (Digital Micromirror Device) - jiné označení pro technologii DLP, nebo také
přímé označení přímo čipů DLP, osazených mikrozrcátky.

D-Sub (VGA) - klasický analogový 15pinový standard pro přenos obrazu, většinou
z počítače. Proto je také označován často jako VGA, podle standardu videokarty.

DVI - relativně nové rozhraní pro přenos digitálního obrazu, začíná se
objevovat u LCD i některých CRT monitorů a nově také u projektorů. Některé
videokarty jsou také tímto rozhraním osazeny. Zatím existuje DVI specifikace ve
variantách: DVI-D, DVI-D a DVI-V.

Efekty - efektem se označuje v případě projektorů jakákoliv transformace či
operace s obrazem a dokonce i zvukem, kterou může uživatel v případě zájmu
využít pro vylepšení výsledku prezentace. Mezi efekty řadí výrobci např. i
překrytí videosignálu jednolitou plochou, vypnutí ozvučení, zastavení obrazu v
jednom snímku, obraz v obraze, převrácení obrazu, zvětšení a podobně.

HDTV (High Definition Television) - nejnovější norma přenosu obrazu, vyvinuta v
Japonsku. I když Japonsko stále používá i NTSC, pomalu se snaží přejít na tento
protokol podporující vysoké rozlišení obrazu, kvalitu barev a poměr obrazu 16 :
9.

Kompozitní video - nejběžnější, ale také méně kvalitní přenosový standard
videosignálu, než je např. S-Video. Výhodou je jeho široká rozšířenost dokáže
jej zpracovat téměř každý videosystém. Pro přenos obrazových informací je
využito pouze jednoho datového vodiče.

NTSC (National Television Society Comittee), - nejstarší norma ustanovená
americkými vědci v padesátých letech. I přesto, že je oproti PAL zastaralejší,
je stále dosti využívaná, např. v Americe a Austrálii.

PAL (Phase Alternating Line) - norma pro kódování obrazu, např. pro televizní
vysílání. Vyvinula ji německá firma Telefunken a v současnosti ji používá více
než šedesát zemí světa. Česká republika je od roku 1990 jednou z nich. Systém
vychází z dřívějšího NTSC a odstraňuje jeho nedostatky. Obraz je rozložen do 25
snímků za vteřinu, které jsou vysílány po půlsnímcích s frekvencí 50 Hz.

RGB - signál složkový formát pro přenos obrazu využívající tří datových vodičů.
Každý nese informaci o základní barvě R, G a B. U některých zařízení je z
důvodů synchronizace (např. u některých monitorů připojených přes konektory
BNC) použito více kabelů, až pět, kdy zbývající dva udávají informace o
vertikální a horizontální obnovovací frekvenci.

SECAM (Séquentiel Couleur á Mémoire) - přenosová norma obrazu francouzské
výroby, dříve používaná i v České republice. Dnes je nahrazována modernějšími
formáty.

S-Video - složkový standard pro přenos signálu, je kvalitnější než kompozitní
video. Využívá dvou vodičů, z nichž jeden nese informaci o jasu a druhý o
barevných složkách. S-Video je lepším analogovým standardem pro použití s
S-VHS, Hi8 a DV zařízeními.

Svítivost - světelný výkon projektoru, udáván je v ANSI lm. Vyjadřuje výslednou
světelnou sílu. Tento údaj je přesnější než zavádějící výkon projekční lampy ve
wattech. Různé technologie totiž mají každá jinou spotřebu světelného výkonu
neboli jiné ztráty při vytváření obrazu na plátně.

VGA, SVGA, XGA, SXGA, UXGA - zkratky označující jednotlivá ustálená rozlišení
používaná u počítačů. Označení se však používá nejčastěji ve spojitosti PC a
projektorů nebo LCD plochých panelů, někdy i u digitálních fotoaparátů.

Y/C - Jiné označení formátu S-Video, někdy se bere, že Y/C označuje přímo
formát a S-Video pouze kulatý konektor protokolu Y/C. Ve skutečnosti se jedná
se o tentýž formát složkového přenosu obrazu. Tedy S-Video a Y/C je totéž.

Zadní projekce - některé projektory dokáží stranově převrátit promítaný obraz a
tím je možné je použít pro zadní projekci. Obraz se promítá zezadu na plátno a
divák jej sleduje skrze projekční plochu.

Zoom - projektory dokáží promítat obraz v různých velikostech, na nastavení
optiky záleží, jak velké zvětšení bude. U přenosných zařízení bývá optický zoom
v maximu cca 1,3x, u větších produktů je zoom samozřejmě i vyšší. Digitální
zoom je však něco jiného, zde se jedná o efekt, kdy je výřez obrazu zvětšen
pouze digitálně, takže kvalita obrazu je v místě zvětšení nižší než při
optickém zoomu. Efekt se používá nejčastěji jako lupa pro upozornění na
zajímavý výřez obrazu.















Komentáře

K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.