Vybíráme digitální fotoaparát

Archiv | 01.11.07

Digitální fotoaparáty patří již několik let k největším vánočním hitům. I letos o ně jistě bude vel...







Digitální fotoaparáty patří již několik let k největším vánočním hitům. I letos o ně jistě bude velký zájem. Situace na trhu se ale neustále mění a co platilo před pár lety, může už dnes být zcela jinak. Jak ale vybrat to nejlepší?
Kde jsou ty časy, kdy se stačilo podívat do nabídky libovolného fotografického obchodu a člověk měl prakticky jasno. Nejnižší cenovou kategorii do deseti tisíc tvořily malé kompakty do kapsy, o něco výše byly stylové modely sloužící zároveň jako módní doplňky, další kategorii tvořily kompaktní ultrazoomy, ještě výše (okolo 20 000?Kč) se nacházely špičkové kompakty s výtečnou optikou a mraky funkcí, a nad tím vším, v cenových výšinách pro běžné smrtelníky nedostupných, trůnily digitální zrcadlovky a jejich výměnné objektivy. Svět digitálních fotoaparátů byl přehledný a vyznal se v něm i téměř naprostý laik.
Dnes je vše neporovnatelně složitější. Během posledního roku se zrcadlovky ze zmíněných výšin spustily do cenově dostupných kategorií natolik střemhlav, že to poznamenalo celý trh. Zmíněná třída špičkových kompaktů dnes téměř neexistuje, v podstatě splynula s lepšími ultrazoomy. Levnější ultrazoomové modely ovšem klesly podstatně hlouběji a dnes je pořídíme klidně za 7 000–
8 000?Kč. Paradoxně naproti tomu stoupla cena některých stylových fotoaparátů, u nichž se platí spíše za design a image než za fotografickou kvalitu. A aby toho nebylo málo, na obyčejné levné kompakty dotírají lepší mobilní telefony s vysokým rozlišením a automatickým ostřením. A ke všemu nejsou rozdíly mezi levnějšími a dražšími přístroji zdaleka tak velké jako dřív. Co tedy poradit člověku, který se v téhle džungli snaží zorientovat a vybrat si nejvhodnější fotoaparát?
Nejdříve je na místě otázka, nakolik intenzivně se dotyčný chce fotografování věnovat. Sháníte aparát pouze na dovolenou a pár dalších příležitostí v roce, o fotografování víte jen minimum a nehodláte se zabývat ničím jiným než prostým dokumentováním skutečnosti? Nebo vás fotografování zajímá víc a hledáte přístroj s optimálním poměrem ceny a výkonu, přičemž jste připraveni ke kompromisům v kvalitě obrazu? Nebo patříte k fotografickým nadšencům ochotným investovat do maximální kvality, učit se nové postupy a volit i nepohodlná řešení? Ve všech případech si vyberete, jen je třeba na tyto otázky odpovědět.

Komu doporučit jaký fotoaparát?

Sváteční uživatelé

Patříte-li do první ze jmenovaných kategorií, patrně za fotoaparát nechcete příliš utrácet. Není ani třeba, vaše nároky bohatě splní přístroje v ceně okolo 6–7 tisíc korun. Přesto je dobré vzít při výběru v úvahu několik základních informací. Především rozhodně nedoporučujeme vybírat podle oblíbeného marketingového hesla „čím vyšší rozlišení, tím lépe“. Zdaleka to neplatí, o čemž bude ještě řeč, a kupovat desetimegový fotoaparát, který se od sedmimegového modelu téže značky liší jen rozlišením a příslušně vyšší cenou, není zrovna rozumné.
Jednoduché fotoaparáty zpravidla nenabízejí žádnou rozsáhlou funkční výbavu, ani velký rozsah zoomu, přesto mezi nimi lze nalézt podstatné rozdíly. Pokud chcete nechat veškeré fotografování na automatice a sami do nastavení vůbec nezasahovat, není to problém. Pokud ale hodláte mít fotografické parametry alespoň minimálně pod kontrolou, je dobré vědět, co který model umožňuje. U většiny fotoaparátů, včetně těch nejlevnějších, lze nastavit přinejmenším citlivost, vyvážení bílé a korekci expozice, některé modely umožňují měnit kontrast či sytost barev, někdy můžeme přidávat různé fotografické efekty. I tady ale existují výjimky – třeba řada Olympus FE nic podobného nenabízí, musíme se u ní spolehnout na čistou automatiku.
Mezi nejoblíbenější funkce svátečních uživatelů patří tzv. motivové programy, neboli sestavy hodnot a parametrů vhodných pro konkrétní fotografické situace. Mezi typické motivové programy patří režimy pro fotografování krajiny, sportu, nočních scén, portrétů, zvířat, květin, plážových scén apod. Fotoaparát nastaví všechny hodnoty automaticky, na uživateli je jen volba vhodné scény. Někteří výrobci ovšem v posledních měsících zavedli velmi chvályhodnou praxi – jednotlivé motivové programy jsou doprovázeny stručnými vysvětlivkami, často dokonce s praktickými ukázkami příslušných efektů na ilustračních fotografiích. To je opravdu cenná funkce a úplní začátečníci ji často ocení více než bohatou funkční výbavu. Pokud tedy patříte do této kategorie, doporučujeme vzít tento faktor při výběru v úvahu.
Mezi zajímavé zástupce nejnižší cenové kategorie patří například Canon A460, Nikon L14, Pentax M40, Olympus SP-350 nebo Fujifilm F40.

Ctitelé stylového designu

Zvláštní kategorii mezi uživateli tvoří milovníci stylových modelů, kterým více než na funkcích záleží na designu a originalitě a jsou ochotni si za exkluzivní provedení připlatit. Tato skupina zákazníků je mezi výrobci velmi oblíbená – vývojáři mohou dát volný průchod své kreativitě, fotoaparáty jsou tak často vybaveny dotykovými displeji, MP3 přehrávači, videopřehrávači, bezdrátovým připojením, případně i GPS jednotkami či jinými doplňky. V jiných případech mohou být vodotěsné nebo odolné proti nárazu, což je výrazně praktičtější. Jen je třeba mít na paměti, že stylový design a nezvyklé funkce jdou jen málokdy ruku v ruce s vyšší kvalitou obrazu – typičtí milovníci stylových fotoaparátů ji koneckonců často ani příliš nevyžadují. Pokud tedy toužíte po podobně laděném modelu a přitom vám jde alespoň částečně o kvalitní snímky, doporučujeme před nákupem přečíst recenze a nejlépe si na internetu prohlédnout testovací fotografie, ať po nákupu nejste zklamáni. A samozřejmě by vás neměla zaskočit cena, která je často vyšší než u mnohem vybavenějších, leč méně stylových fotoaparátů.
Oblíbenými stylovými modely jsou mj. Olympus mju830, Casio Z1200 nebo Sony T200.

Zlatá střední cesta

Další početnou skupinu tvoří uživatelé, kteří již nepatří k začátečníkům a fotografování je zajímá nejen jako způsob, jak snadno a rychle zachytit zážitky z dovolené nebo oslavy, ale i jako tvůrčí proces. Zároveň fotografování není jejich vyloženým koníčkem a rozhodně nejsou do své výbavy ochotni investovat příliš vysoké částky. Této kategorii fotografů hraje nedávný vývoj trhu do ruky – ceny relativně kvalitních přístrojů totiž klesly na úroveň, na níž se ještě před pár měsíci pohybovaly jen levné modely pro nenáročné.
Pokud patříte do této kategorie, již pravděpodobně vyžadujete podstatně rozsáhlejší funkční výbavu než milovníci levných nebo stylových modelů. Základem „výbavy pro náročné“ jsou tzv. kreativní expoziční režimy neboli programová automatika, priorita clony, priorita času a manuální režim. V režimu programové automatiky nastavuje fotoaparát základní hodnoty sám, uživatel ale může pracovat například s citlivostí, korekcí expozice apod. Zkušenější fotografové ale mnohem častěji pracují s prioritou clony nebo času.
Jedná se o poloautomatické režimy využívající skutečnosti, že čas a clona musí být pro dosažení potřebné expoziční hodnoty v rovnováze – vyšší hodnotě clony odpovídá delší expoziční čas a naopak. V režimu priority clony tak uživatel nastaví clonu ručně a fotoaparát k ní automaticky dopočítá odpovídající čas, v režimu priority času probíhá celý proces v opačném gardu. Tím může fotograf výslednou podobu snímku zásadním způsobem ovlivnit. Hodnota clony má totiž velký vliv na hloubku ostrosti a částečně i na barevné podání, zvolený expoziční čas zase rozhoduje o tom, jakým způsobem se zobrazí objekty v pohybu. Nikde není psáno, že automatika nastaví všechno právě tak, jak si fotograf představuje. Zkušení uživatelé v některých situacích opouštějí automatiku úplně a nastavují clonu i čas manuálně. To se hodí v případě, kdy světelné podmínky dané scény neodpovídají tvůrčímu záměru – typickým příkladem je fotografování s bleskem.
Tím ale nároky na funkční výbavu v této kategorii nekončí. Většina fotoaparátů tohoto typu nabízí různé způsoby vyvážení bílé, kromě předvoleb a automatického nastavení lze barevnou teplotu většinou nastavit i ručním měřením v aktuálním světle. Mezi další oblíbené funkce patří třeba expoziční bracketing nebo živý histogram (graf znázorňující rozložení jasů a stínů ve snímku). Co se optiky týče, převažují v této „střední třídě“ ultrazoomové modely, najdeme tu ale i klasické kompakty s trojnásobným zoomem, případně fotoaparáty s širokým ohniskem.
Mezi nejoblíbenější ultrazoomy střední třídy patří Panasonic FZ8, Canon S5 IS, velmi levný Fujifilm 5700 nebo Olympus SP-510. Milovníky širokých ohnisek zase potěší Panasoniky FX100 nebo TZ3, byť u nich chybí kreativní režimy.
Výjimečným modelem je Olympus SP-550 s osmnáctinásobným zoomem (ekvivalent 28–504 mm), daní za univerzální optiku je ale v tomto případě problematičtější obrazová kvalita.

Něco pro náročné

Do poslední skupiny patří uživatelé, kterým ani střední třída kompaktů nestačí. Fotografování je pro ně vášní, které jsou ochotni obětovat hodně času a peněz, zajímá je nejen námět snímku, ale také technické a kompoziční zpracování a celková kvalita fotografií. Tito uživatelé většinou volí mezi absolutní kompaktní špičkou a digitální zrcadlovkou.
Jak už bylo řečeno, kategorie dražších špičkových kompaktů, ještě před pár lety prestižní a vcelku početná, v poslední době z trhu málem vymizela a nahradily ji nejlevnější zrcadlovky. Přesto lze i dnes několik podobně koncipovaných modelů (Panasonic FZ50, Fujifilm F9600) najít. Co se funkcí týče, těžko na nich hledat sebemenší chybu – nabízejí v podstatě vše, od kreativních expozičních režimů přes nejrůznější způsoby ostření a měření expozice až po různé možnosti digitální úpravy obrazu. Standardem jsou patice pro externí blesky a propracovaný systém ovládání podobný zrcadlovkám, ale také relativně velké rozměry a hmotnost. Až na výjimky se jedná o stabilizované ultrazoomy.
Nejdražší, ale také nejsofistikovanější možností jsou pak digitální zrcadlovky s výměnnými objektivy (DSLR). Levnější typy stojí prakticky stejně jako špičkové kompakty, přesto se od nich v celé řadě vlastností liší. Přednosti a nedostatky zrcadlovek v porovnání s kvalitními kompakty patří mezi nejčastější dotazy náročnějších zájemců a rozdíly mezi oběma typy fotoaparátů považujeme za tak důležité, že si zaslouží samostatnou kapitolu.

Digitální zrcadlovky a ohnisková vzdálenost

Když už je řeč o ohnisku, je dobré si vysvětlit, jakým způsobem se u digitálních zrcadlovek udává ohnisková vzdálenost. U kompaktů se většinou setkáme již s přepočteným ohniskem na 35mm film (psali jsme například, že Panasonic FZ50 má rozsah 36–420 mm), ač o skutečnou ohniskovou vzdálenost nejde – ta je mnohem menší (souvisí to s rozměry snímačů, o nichž ještě bude řeč). U většiny digitálních zrcadlovek je ovšem snímač menší než filmové políčko a skutečná ohnisková vzdálenost také neodpovídá viditelnému úhlu záběru, jenže u objektivů se zpravidla udává skutečné a nikoli přepočtené ohnisko. Při porovnávání objektivů je tedy nutné znát tzv. faktor přepočtu ohniskové vzdálenosti, tedy číslo, kterým musíme znásobit skutečné ohnisko, abychom dostali hodnotu odpovídající klasickému fotoaparátu.
U většiny současných zrcadlovek nižší a střední třídy (všechny dosavadní modely značek Nikon, Pentax, Fujifilm a Sony a velká většina Canonů) činí faktor přepočtu ohniskové vzdálenosti 1,5 nebo 1,6. Skutečné ohnisko 18?mm tedy po přepočtu činí 27–28?mm, ohnisko 50?mm odpovídá 75–80?mm u klasického fotoaparátu. Zrcadlovky využívající systém 4/3 (Olympus, Panasonic) mají vyšší faktor 2, ohnisko 18?mm tedy odpovídá 36?mm. Hrstka drahých profesionálních modelů (Canon 1Ds a 5D, chystaný Nikon D3) je vybavena snímači velikosti filmového políčka a faktor přepočtu ohniskové vzdálenosti se proto u těchto modelů neuplatňuje, s těmito přístroji však většina běžných smrtelníků nefotografuje.

Jak vybírat optiku k digitální zrcadlovce

V základním balení fotoaparátu se zpravidla nachází jednoduchý zoomový objektiv s rozsahem, který odpovídá cca 28–90?mm u klasického fotoaparátu. Obecně tyto objektivy nepatří k těm nejkvalitnějším, byť na základní použití samozřejmě bohatě stačí a uživatelé si s nimi mohou užít všech výhod zrcadlovek, o nichž bude ještě řeč. Příjemnou výjimkou je Nikon 18–70?mm a Olympus 14–54?mm, což jsou výrazně kvalitnější skla, než bývá v základních sadách zvykem. Velmi dobrý je i Pentax 16–35?mm, ale ten se v sadách s fotoaparáty objevuje jen zřídka.
Pokud se chcete vybavit lepší optikou, je nutné si rozmyslet, co chcete fotografovat. Relativně nejsnazší to mají milovníci ateliérových portrétů a zátiší, kteří si bohatě vystačí s kvalitním pevným světelným sklem – ideální je 50?mm f1,8 nebo f1,4. Většina výrobců vyrábí tyto objektivy vcelku levně (do 5 000 Kč). Pevné ohnisko lze doporučit i milovníkům makrofotografie, mezi nimiž jsou nesmírně populární specializované makroobjektivy s rozsahem 85, 100 nebo 150?mm za cenu okolo 8 000–10 000?Kč. (Pokud chcete fotografovat skutečné makrozáběry, je dobré si ověřit, že je objektiv skutečně schopen promítnout ostrý objekt na snímač v životní velikosti – hovoříme o poměru zobrazení 1 : 1. Některé levnější objektivy tuto schopnost nemají a značka „Macro“ je u nich spíše reklamním trikem.)
Krajináři, milovníci fotografií architektury a další ctitelé širokoúhlých záběrů mohou zůstat u základního objektivu – ohnisko 28?mm je v mnoha případech dostatečně široké. Pokud to nestačí, je na trhu celá řada zoomových skel s nejširším ohniskem 10–12?mm, což při faktoru 1,5 znamená 15–18?mm. Nejlevnější typy stojí okolo 15 000?Kč.
V relativně nejtěžší situaci jsou fotografové sportu či zvířat ve volné přírodě, kteří potřebují teleobjektivy. Různí výrobci vyrábějí levné telezoomy v rozsahu cca 70–300?mm za ceny okolo 5-7 tisíc, ty ale nemají bůhvíjakou světelnost (většinou okolo f5,6) a ani kvalita kresby nebývá zrovna ohromující. Kvalitní objektivy v tomto rozsahu se světelností f2,8 nebo f4 stojí minimálně 25 000?Kč, ale třeba i pětkrát více.
Všechny uvedené ceny platí pro nové objektivy. U většiny modelů (s výjimkou Olympusu) je ale možné používat i starší skla z bazaru, která mohou stát mnohem méně a přitom odvedou stejně dobrou práci. Jen je dobré ověřit si, zda nabízejí stejné funkce jako novinky – u mnohých starších typů nefunguje automatické ostření, u některých pak ani automatické měření expozice.
A poslední poznámka k objektivům pro zrcadlovky: každá značka má specifický bajonet, proto nelze např. objektiv značky Nikon nasadit na fotoaparát Canon a naopak. Nezávislí výrobci (Sigma, Tamron, Tokina apod.) vyrábějí skla pro většinu značek, jen je třeba zvolit správný model.

Kompakt versus zrcadlovka

Ceny mezi špičkovými kompakty a levnými zrcadlovkami se v poslední době téměř vyrovnaly, to ale nemění nic na tom, že mezi oběma typy fotoaparátů nadále existují poměrně výrazné rozdíly a člověk by je při nákupu měl vzít v úvahu.

Optika

Prvním a pro mnohé nejdůležitějším rozdílem jsou možnosti optiky. U kompaktu je objektiv pevnou součástí fotoaparátu a nelze ho vyměnit. Proto nelze ani měnit jeho ohniskovou vzdálenost (pravda, některé firmy prodávají telekonvertory nebo širokoúhlé předsádky, s nimiž ohnisko měnit lze, ovšem při takové ztrátě kvality obrazu, že se to příliš nedoporučuje). Milovníkům teleobjektivů to pravděpodobně příliš vadit nebude, dnešní ultrazoomy (např. zmíněný Panasonic FZ50) mají nejdelší ohnisko odpovídající cca 400?mm u klasického fotoaparátu, což je víc než dost. Zato krajináři, fotografové architektury a další příznivci širokoúhlých snímků se musí smířit s tím, že prakticky žádný kompakt nenabízí širší ohnisko než 28?mm, a i takových je jen několik (Fuji S9600, některé Panasoniky apod.).
Na druhou stranu mívá ovšem optika kompaktů velkou výhodu ve světelnosti a také v možnostech stabilizace. Například již zmíněný Panasonic FZ50 má při ohnisku 420?mm světelnost (tedy nejnižší možnou hodnotu clony) f3,7 a k tomu výkonný stabilizátor. Pokud by po podobném objektivu toužili majitelé zrcadlovek, zaplatí jen za něj zhruba pětinásobek, než kolik stojí celý Panasonic.
U zrcadlovek je situace úplně jiná. Objektivy jsou výměnné a je jen na chuti a finančních možnostech uživatele, jaké použije. Fotoaparáty se prodávají bez objektivů nebo v základních sadách s jedním nebo dvěma skly, která většinou nepatří zrovna ke špičce. Investice do samotného fotoaparátu je tedy jen prvním krokem v budování fotovýbavy, skuteční nadšenci utratí za objektivy podstatně více. Na druhou stranu se jedná o podstatně trvalejší investici – dobré objektivy v podstatě nestárnou a zůstanou k dispozici, i když tělo fotoaparátu po několika letech odejde.
Na trhu je k dostání nepřeberné množství skel různých typů a ohniskových vzdáleností. Co do optické kvality jsou na tom nejlépe objektivy s pevným ohniskem, tedy bez zoomu. Mají zpravidla vysokou světelnost a navíc bývají poměrně levné. Zoomové objektivy jsou praktičtější, tady ovšem platí, že se nic nemá přehánět – pravda, výrobci se v poslední době snaží zaujmout dosavadní majitele ultrazoomových kompaktů a nabízejí skla s desetinásobným či dokonce větším rozsahem ohniskové vzdálenosti, ovšem za cenu výrazných kompromisů v kvalitě.

Další rozdíly mezi kompakty a zrcadlovkami

Optika ovšem zdaleka není jedinou oblastí, v níž se kompakty a zrcadlovky liší. Ještě výraznější rozdíl pramení z různé velikosti snímačů. Snímače v kompaktech jsou mnohonásobně menší než v zrcadlovkách, přitom mají podobné nebo dokonce vyšší rozlišení. Logicky z toho vyplývá, že jednotlivé pixely (světločivé buňky) jsou u kompaktů mnohem menší a zároveň se na snímači mnohem více tísní.
Důsledkem je jednak horší kresba detailů, za druhé podstatně vyšší šum při stejné citlivosti. Není výjimkou, že fotografie pořízená zrcadlovkou při ISO 800 vypadá podobně jako snímek z kompaktu při ISO 100. To částečně kompenzuje nevýhodu spočívající v nižší světelnosti levných objektivů pro zrcadlovky. Dalším důsledkem menšího snímače kompaktů jsou horší možnosti práce s hloubkou ostrosti – fotografie z kompaktů jsou zpravidla ostré ve všech plánech, což se může hodit při fotografování krajiny nebo makra, ale u portrétů, u nichž toužíme po efektně rozostřeném pozadí, je to nevýhoda. U zrcadlovky můžeme zvolit hloubku ostrosti podle potřeby, záleží hlavně na nastavení clony.
Výrazný rozdíl je i v rychlosti fotoaparátu. Kompakty většinou trpí podstatně delší prodlevou spouště a také automatické ostření bývá citelně pomalejší (ostří totiž jiným způsobem než zrcadlovky). Nejvíc se rozdíl v rychlosti projevuje při fotografování rychlého pohybu (sport, zvířata) – v elektronickém hledáčku nebo na displeji kompaktů se totiž objekt často zobrazí až ve chvíli, kdy ve skutečnosti už opouští oblast záběru. Optické hledáčky zrcadlovek jsou v tomto případě jednoznačnou výhodou.
I kompakty ale mají své přednosti. Tou nejvýraznější je již zmíněný poměr ceny a výkonu, také malé rozměry a nižší hmotnost nejsou k zahození. Většina levných zrcadlovek (kromě některých Olympusů) neumožňuje živý náhled scény na displeji a při fotografování se tedy uživatel musí dívat do hledáčku, což si mnozí majitelé kompaktů už vůbec nedovedou představit. V hledáčku je scéna obecně vidět lépe, náhled na displeji je ale jednoznačnou výhodou při fotografování z nezvyklých úhlů, například od země nebo nad hlavou (však také výrobci zrcadlovek začínají tuto funkci postupně zavádět aspoň do dražších typů). V neposlední řadě zrcadlovky neumožňují natáčení videozáznamů – i to může pro mnoho lidí hrát velkou roli.
Nelze tedy obecně říci, zda jsou lepší kompakty nebo zrcadlovky – nároční uživatelé většinou volí druhou možnost, spousta argumentů ale hovoří i pro kompaktní fotoaparáty. Když si ale člověk ujasní, co chce fotografovat a jak by jeho snímky měly vypadat, výběr se výrazně zjednoduší.

Základní parametry a funkce digitálních fotoaparátů

Pokud máte už alespoň rámcovou představu o tom, jaký typ fotoaparátu chcete, (jednoduchý kompakt, stylový model, ultrazoom, zrcadlovka apod.) je dobré se zaměřit na to, co jednotlivé přístroje umějí. V této části se tedy podíváme na základní fotografické funkce a parametry.
Prvním údajem, s nímž se v katalozích a reklamních letácích setkáte, bude pravděpodobně rozlišení. Z marketingového hlediska se jedná o téměř ideální parametr – lze ho vyjádřit čísly, kterým rozumí každý, a slovo „megapixel“ zní navíc hezky úderně. Jenže z fotografického hlediska počet megapixelů v dnešní době zdaleka nemá takový význam, o jakém nás výrobci přesvědčují. Rozlišení neznamená nic jiného než fyzickou velikost snímku – tak třeba šestimegový snímek má rozměry 3 000 × 2 000 pixelů. V běžné tiskové kvalitě to bez problémů stačí na formát A4, při troše šikovnosti ale není problémem ani A3. Ve větším formátu tiskne své snímky mizivé procento lidí, pro dnešní fotoaparáty už je ale šest megapixelů beznadějně málo a většina modelů na současném trhu nabízí okolo 10 MPix nebo i více.
U zrcadlovek to není na škodu – na velký snímač se podobné množství pixelů vejde vcelku bez problémů a přinejmenším můžeme z fotografií dělat i velkoformátové výřezy. Zato u kompaktů vedou megapixelové dostihy k poklesu kvality fotografií, neboť více pixelů na malém snímači znamená více šumu a kompaktní optika stejně většinou nedokáže větší množství detailů zpracovat. Paradoxně tak dochází k situaci, kdy levnější osmimegový model produkuje lepší snímky než dražší desetimegový, ač se jinak v parametrech prakticky neliší. Tento jev můžeme pozorovat například u některých kompaktů značek Panasonic nebo Casio.
O optice jsme již hovořili dost, proto jen pár poznámek – v poslední době se především ve stylové kategorii prosazují tzv. periskopové objektivy, které se při zoomování nevysouvají z těla. Vypadá to efektně, má to ale jedno úskalí – tyto objektivy jsou z konstrukčních důvodů umístěny v rohu přístroje, kde většinou při fotografování spočívají prsty. Proto je zapotřebí dávat pozor, abychom si sklo omylem nezakryli. A ještě jedna rada při výběru kompaktů: pokud vás láká krajinářská fotografie a uvažujete o použití filtrů, volte model vybavený příslušným závitem. Většinou se ovšem jedná jen o ultrazoomy vyšší kategorie (např. modely Panasonic třídy FZ nebo Sony H9).
Velký význam má hledáček nebo displej. Průhledovým hledáčkem je vybaveno stále menší množství kompaktů, scéna se u nich sleduje takřka výhradně na displeji. U ultrazoomů bývá k dispozici i elektronický hledáček, to ale není nic jiného, než menší LCD displej v těle fotoaparátu. Výrobci se dnes snaží bodovat zejména velkými rozměry displejů a případně nadstandardními funkcemi typu dotykového ovládání, pro samotné fotografování jsou ale důležitější jiné vlastnosti, jmenovitě rychlost překreslení pohybu a viditelnost na přímém slunci. V obou parametrech si vedou velmi dobře například kompaktní Canony či Olympusy, velké problémy naopak mívají nejrůznější levné modely méně známých značek (Acer, Benq, Umax apod.).
Jednoznačnou výhodou je výklopný, případně otočný displej, výrazně totiž usnadňuje fotografování z nejrůznějších úhlů. Nedají na něj proto dopustit například milovníci makrofotografií květin či hmyzu, kteří by se jinak museli plazit prachem či podrostem. Výklopné displeje opět najdeme většinou u dražších přístrojů, někteří výrobci (např. Canon) jimi ale vybavují i mnohé běžné kompakty.
Pro aktivní, sportovně založené uživatele může hrát velkou roli odolné provedení, nejlépe s vodotěsnou nebo prachotěsnou úpravou. S některými kompakty se lze potápět až do několikametrové hloubky, jiné zase bez problémů vydrží pády či otřesy. U některých modelů (např. Olympus mju720) je odolné provedení vykoupeno relativně vysokou cenou, takový Pentax W30 ale umožňuje totéž a přitom patří mezi relativně levné modely.
Hodně diskutovanou hodnotou je v poslední době citlivost, vyjádřená hodnotou ISO. Při vysoké citlivosti je totiž možné používat relativně krátké expoziční časy i ve slabém světle. Díky tomu lze fotografovat z ruky bez stativu, také se tím výrazně usnadňuje práce s pohybujícími se motivy – kdo se někdy pokoušel například o fotografování lesních zvířat v jejich přirozeném prostředí, ví, jak na krátkém čase záleží. U zrcadlovek s citlivostí není takový problém, bez zvláštní ztráty kvality lze používat ISO 800 nebo i 1 600, nejlepší práci v tomto ohledu tradičně odvádějí přístroje se snímači typu CMOS (všechny Canony a novinky Nikon D300 a Sony A700).
Horší je to s kompakty – o vlivu miniaturního snímače na šum už řeč byla a s vyšší citlivostí šum výrazně roste. Fyzicky ho navíc prakticky nelze eliminovat, výrobci o to v poslední době proto usilují pomocí softwarových úprav při zpracování obrazu před uložením na paměťovou kartu. Šumu je v mnoha případech skutečně méně, bohužel s ním ale mizí i drobné detaily. Na tento jev je dobré dát si pozor u všech kompaktů, které umožňují zvýšit citlivost přes ISO 400, pověstné jsou v tomto ohledu například některé nové Panasoniky. Poměrně dobře si naopak s šumem dovedou poradit kompakty značky Fujifilm, využívající mírně odlišnou konstrukci snímače.
Snad největším módním hitem mezi kompakty je automatické rozpoznávání tváře při ostření. S touto technologií přišel Fujifilm a jeho modely dodnes platí v této oblasti za nejkvalitnější, systém dnes ale nabízejí snad všechny větší značky. Může to být velmi příjemné při fotografování momentek, kdy jinak hrozí, že automatika zaostří do pozadí místo na člověka, zkušenější uživatelé ale dávají přednost pečlivému ručnímu výběru ostřícího bodu, nejlépe z více možností (velmi vhodný je například devítibodový systém Canonů). Ještě lepší je, pokud lze ostřícím bodem libovolně pohybovat po displeji – to dovedou například modely značky Sony. To se skvěle hodí například při fotografování ze stativu. U zrcadlovek něco podobného není možné, proto hodně záleží na počtu ostřících bodů na matnici. Canony či Nikony jich nabízejí dostatek, naopak s tříbodovým systémem Olympusů mohou mít uživatelé v některých situacích problémy.
Když už hovoříme o ostření, není na škodu připomenout jeho možnosti. Základní automatické ostření nabízejí všechny modely bez výjimky, v poslední době ale umožňuje stále více modelů zaostřit i manuálně. U zrcadlovek je to povinnost (už kvůli případnému využití starších levných, leč kvalitních skel), u kompaktů se ovšem často jedná spíše o málokdy používanou kuriozitu – obraz na displeji většinou nebývá tak kvalitní, aby podle něj šlo bezchybně ostřit. Kromě jednorázového režimu nabízejí některé kompakty (Casio, Pentax apod.) i ostření kontinuální, tedy automatické přeostřování na pohybující se objekt (kdo někdy fotografoval pobíhající dítě nebo psa, ví, jak se to může hodit). Pokud tento způsob ostření funguje bez chyb, je to skvělé. U zrcadlovek je kontinuální ostření standardem.
Při ostření v šeru nebo ve tmě může mít velký význam asistenční přisvícení, kterým je dnes chvályhodně vybavena většina kompaktů. U zrcadlovek ho vesměs najdeme také, ale tady je malý problém – některé modely (např. všechny Nikony) používají k přisvícení speciální světlo, u jiných (třeba u levnějších Canonů) slouží k přisvícení vestavěný blesk. První varianta je podstatně lepší, blesk totiž výrazně oslňuje a v některých situacích (zoo, výstavy a podobně) je jeho použití zakázáno.
Vestavěným bleskem jsou dnes vybaveny všechny fotoaparáty kromě nejdražších profesionálních zrcadlovek. Blesk se hodí v mnoha situacích, je ale dobré, pokud jeho intenzitu můžeme regulovat – u některých kompaktů je blesk příliš silný nebo naopak příliš slabý a výsledkem jsou přepaly nebo naopak nedostatečně osvětlené fotografie. Nároční fotografové ovšem dávají před vestavěnými blesky přednost externím zařízením. Patice pro externí blesk jsou standardním vybavením každé zrcadlovky, u kompaktů se s nimi ale setkáme jen zřídka a jde výhradně o drahé špičkové modely (Canon G7 a S5 IS, Panasonic FZ50, Fujifilm S9600 apod.).
Další oblíbenou vlastností náročných uživatelů je podpora formátu RAW. Jedná se o „syrová“ obrazová data tak, jak je zachytí snímač, bez zpracování v obrazovém procesoru. Veškeré zpracování provádí fotograf v počítači a má tak výslednou podobu fotografie zcela pod kontrolou – v podstatě se jedná o digitální obdobu klasické temné komory. Časově je ruční zpracování fotografií pochopitelně náročnější než pouhé zkopírování obrázků ve formátu JPG z karty do počítače, skuteční fotografičtí nadšenci na něj ale nedají dopustit. Ve formátu RAW lze bez jakékoli ztráty kvality měnit například vyvážení bílé či doostřovat, při úpravách expozice nebo kontrastu je pak úbytek kvality zcela minimální. Pro zrcadlovky je podpora RAW opět samozřejmostí, u kompaktů se jedná spíše o výjimku pro náročné. Setkáme se s ní například u již několikrát zmíněného Fujifilmu S9600 nebo u Olympusu SP-510.

Závěr aneb stručný výhled do budoucna

Na samotný závěr si dovolíme trochu prognóz – koneckonců při nákupu je dobré myslet i na to, co přijde za pár měsíců či let. Nelze předpokládat, že by se výrobci dobrovolně rozhodli zastavit megapixelové dostihy, což znamená, že se zanedlouho setkáme s patnáctimegovými kompakty a ani u tohoto rozlišení to určitě neskončí. Pokud ale někdo nevymyslí odlišnou konstrukci snímače, nelze předpokládat, že by se vyšší rozlišení nějak blahodárně projevilo na kvalitě fotografií – je to spíše naopak, jak už jsme si ostatně vysvětlili. Pokud tedy nějaké firmy zůstanou u dnešních hodnot a zaměří se spíše na zkvalitňování optiky a obrazových procesorů, bude to velice chvályhodné. Vcelku rozumně k této otázce přistupují například u Sony a Panasoniku.
Co se cen týče, lze očekávat další zlevňování zrcadlovek a s tím související tlak na dražší kompakty, s nimiž se patrně budeme setkávat stále méně často. Zato běžné ultrazoomy by mohly spadnout na velmi příjemné ceny okolo 5 000?Kč (první vlaštovkou je velmi dobrý model Fujifilm S5700). Méně příjemným důsledkem současné nadprodukce je skutečnost, že použité fotoaparáty ztrácejí nesmírně rychle na hodnotě – rok starou šestimegovou zrcadlovku Nikon D70s, ve své době vynikající model nižší třídy za cca 30 000?Kč, dnes jeho majitel stěží prodá za třetinu, ačkoli nemá žádné vady. Většina uživatelů si proto starší fotoaparáty nechává jako záložní přístroje.
Ať se již vývoj fotoaparátů posune kamkoli, je jisté, že si na současném trhu může každý vybrat velmi kvalitní přístroj, který ani za několik let nemusí zestárnout a směle se může vyrovnat modernější konkurenci (byť vám někteří technologičtí nadšenci hltající každou novinku mohou v internetových diskusích tvrdit opak). Jen je třeba vybírat pečlivě a řídit se spíše vlastními záměry a potřebami než reklamou. Pokud vám k tomu tento článek pomůže, budeme jedině rádi. 70509/VAC ?
Na půl cesty mezi zrcadlovkami a kompakty jsou ultrazoomy. Jejich koncepce využívá řady prvků typických pro rodinné fotoparáty, nicméně parametry objektivu se přibližují základním objektivům, které nalezneme v balení společně s DSLR.
Do kategorie špičkových kompaktů patří především zmíněné modely Panasonic FZ50 a Fujifilm F9600, dal by se sem zařadit ale i Panasonic LX2 či Leica C-LUX2. Zatímco sofistikovaných kompaktů ubývá, zrcadlovky levné i střední třídy zažívají úspěšné období a prakticky všechny velké značky již mají na trhu své zástupce. K nejoblíbe-nějším mode-lům patří Nikon D40x, Canon 400D, Sony Alpha A100 nebo Pentax K100D, ve vyšším cenovém patře pak boduje Canon 40D, Nikon D80 nebo Pentax K10D.
Zrcadlovky ve výsledku těží z větší velikosti svých objektivů – předností je především vyšší světelnost. Kompakty dokáží částečně kompenzovat tuto nevýhodu relativně vyšší citlivostí – či spíše schopností kompenzovat chyby.
Kompaktní fotoaparáty používají objektivy, které se zatahují do těla. Ultrazoomy naopak vzhledem ke svým parametrům přijali vzhled typický pro zrcadlovky
Patice pro externí blesk – nedílná součást zdcadlovek. U kompaktů však bývá výjimkou. Ty jsou vybaveny většinou pouze integrovaným bleskem, který ovšem nalezneme i ve výbavě zrcadlovek, kde tvoří „nouzovou výzbroj".
Rady a tipy při nakupování
ak tedy postupovat při nákupu? Vezmete-li v úvahu všechna kritéria, o nichž byla v tomto článku řeč, patrně vám zbude několik podobných modelů, mezi nimiž si budete muset vybrat. Ze všeho nejdříve je dobré najít si v časopisech nebo na internetu recenze a testy těchto modelů. Internetové recenze mají v tomto případě výhodu – jsou rozsáhlejší a doprovázejí je názorné testovací snímky v plném rozlišení a kvalitě. Nejlepší recenze vycházejí v zahraničí – pokud umíte anglicky, lze doporučit například stránky www.dpreview.com nebo www.dcresource.com. I v našem časopisu se ale fotoaparátům a fotografování věnujeme často a téměř v každém čísle najdete test některého ze zajímavých modelů. Několikrát do roka pak vycházejí srovnávací testy zástupců vybrané kategorie.
Můžete také navštívit diskusní fóra, na nichž přednosti jednotlivých fotoaparátů probírají jejich majitelé a další uživatelé. Poměrně rozsáhlé a hojně navštěvované fórum najdete na stránkách www.fotografovani.cz. Praktické zkušenosti jiných uživatelů jsou k nezaplacení, je ale dobré mít na paměti, že mezi majiteli jednotlivých značek často panuje značná (byť neopodstatněná a zhola zbytečná) řevnivost a debata o výhodách a nevýhodách takových Canonů a Nikonů často připomíná hádku mezi Sparťany a Slávisty. Proto je dobré brát informace z podobných fór s rezervou.
Ať vás již ale informace získané z testů či diskusí ovlivní jakkoli, vždy je dobré vzít vybrané modely před koupí do ruky a vyzkoušet si je v praxi. To, jak se fotoaparát drží a jak se s ním pracuje, je věc ryze individuální a přitom veledůležitá – správný fotograf se svým přístrojem doslova sroste a ovládá ho zcela intuitivně. Pokud byste se v terénu měli místo na kompozici a vystižení nejvhodnějšího momentu soustředit na to, kde je jaký přepínač či volič, patrně vám nejlepší záběry utečou. Někomu přitom vyhovuje robustnější pojetí, někdo má rád menší rozměry – skutečně záleží na každém jednotlivci, právě proto je ale dobré předem si fotoaparát „osahat“. Dvojnásob to platí při nákupu zrcadlovky.
Z toho vyplývá, že většina zkušenějších uživatelů nakupuje fotovýbavu spíše v kamenných obchodech než na internetu. Je to logické, kromě prvotního „osahání“ si v obchodě můžeme navíc vyzkoušet přímo vybraný kus a zjistit, zda netrpí nějakou vadou. Při nákupu je proto vždy dobré vzít si s sebou paměťovou kartu a pořídit několik testovacích snímků. V některých obchodech (v Praze např. v prodejnách Foto Škoda či Foto Balcar) je personál velmi ochotný a nejen poradí, ale umožní vám prohlídku testovacích snímků přímo na monitoru v prodejně. Pokud to není možné, můžete si s sebou vzít vlastní notebook. S profesionálním přístupem se samozřejmě setkáte mnohem častěji ve specializovaných fotoprodejnách než například ve velkých obchodech s elektronikou všeho druhu, kde znalosti prodavačů bývají často jen velmi povrchní.
Při testování se soustřeďte na kvalitu kresby nejen uprostřed snímku, ale především při krajích a v rozích. Nastavte co nejnižší světelnost a vyzkoušejte obě krajní polohy zoomu. Není kresba při okrajích snímku příliš rozostřená? Netrpí fotografie chromatickou aberací (fialovými konturami na přechodech jasů a stínů)? Jsou barvy na snímcích věrné? Nespěchejte, fotoaparát není levná záležitost a v obchodě doporučujeme strávit klidně půl hodiny, ať máte jistotu, že jste vybrali dobře.
K fotoaparátům patří i nutné příslušenství. Na paměťových kartách nešetřete, ceny jsou nízké a při dnešních rozlišeních je 1–2 GB v podstatě podmínkou. Samozřejmě je dobré kupovat značkové karty (SanDisk, Kingston apod.), ve většině případů ale nejsou zapotřebí nejdražší superrychlé typy – ty ocení hlavně profesionální sportovní fotografové využívající sekvenční snímání. Pro běžné použití bohatě stačí standardní typy.
Kromě karet patří do základní fotovýbavy i brašna nebo batoh. Ani tady nedoporučujeme šetřit – zjištění, že údajně nepromokavá brašna začne protékat po pěti minutách, rozhodně není příjemné. Mezi nejoblíbenější a léty osvědčené značky patří Lowepro, Tamrac nebo Crumpler, v poslední době si získávají oblibu brašny National Geographic. Při nákupu brašny či batohu je vždy dobré počítat s tím, že se výbava bude rozrůstat, a zvolit tedy typ s větším prostorem.















Komentáře

K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.