Vítejte do světa DVD, dekódování a nahrávání DVD-ROM podruhé

Archiv | 01.05.99

V únorovém čísle vyšel můj článek věnovaný obecnější problematice DVD-ROM,ovšem šitý podle střihu mechaniky Toshiba SD-M1202, která také tamtéž dostala ocenění TOP produkt mě...





V únorovém čísle vyšel můj článek věnovaný obecnější problematice DVD-ROM,
ovšem šitý podle střihu mechaniky Toshiba SD-M1202, která také tamtéž dostala
ocenění TOP produkt měsíce. Většina komentářů vycházela ze srovnání a analogií
ze světa mechanik CD--ROM, ať už šlo o rychlost přenosu dat, vyhledávání nebo
třeba digitální extrakce zvukových stop. Z řady důvodů toho ale bylo málo
řečeno o filmové stránce DVD problematiky, teď však ten čas nepochybně nadešel.
Konvergence počítačové a domácí elektroniky je již po dlouhá léta oblíbeným
tématem, a teprve na přehrávání filmů na počítači se dá skutečně demonstrovat.
A tak tedy demonstrujme.
Řekněme čistě teoreticky, pochopitelně že chcete sledovat doma filmy na DVD a
chcete jít cestou počítačového řešení. To je zcela určitě levnější, ale také o
"něco" složitější, než případ přímé investice do kompletního domácího kina,
sestávajícího s 16:9 televizoru, AV receiveru a plnokrevného DVD přehrávače.
Nadefinujme si nyní a rozeberme ono "něco", co nás uživatele dělí od
uspokojivého přehrávání filmů na našem domácím počítači.
Na samém počátku je obstarání si DVD titulů, které je čistě otázkou odhodlání
sehnat si je můžete si je půjčit v několika existujících půjčovnách nebo si je
prostě koupit. Cenové relace nejsou tak zlé, pokud je srovnáte s videokazetami
v originálním znění. Zjistíte, že stojí řádově stejně, tedy 800-1 000 Kč.
Jejich životnost a kvalita je přitom někde úplně jinde. Co je třeba zdůraznit a
co ukazuje praxe nejste omezeni na tituly vyhrazené pro přehrávače Regionu 2
(Evropa, Japonsko), kterých byl vylisován skutečně mizivý počet. Pokud si
budete chtít dovézt libovolný z cca 5 000 existujících titulů (region 1-6), jde
to docela snadno a legální cestou.
Druhým krokem jsou DVD mechaniky, jaké jsou běžně v prodeji, a ty nejlepší
stojí řádově 5 000 Kč (jedna šestina plnokrevného DVD přehrávače). Vcelku je
jedno, zda jde o SCSI či IDE mechaniku, rozhodující je spíše rychlost, jež
současně naznačuje generaci DVD-ROMů (viz zmiňovaný článek z únorového PC
WORLDu). Kritické ale je, že některé současné mechaniky již ve firmwaru
obsahují blokování přehrávání "cizích" disků tedy z jiného regionu. To není
případ mnou preferovaných Toshib, můžete se s tím však setkat u některých typů
mechanik od firmy Panasonic obzvláště pozor na ty bundlované s Creative PC-DVD
Encore 5X kitem a nejspolehlivější je ujistit se speciální utilitou. Ke čtení z
mechaniky budeme potřebovat speciální program DVD player. Na kvalitě jeho kódu
bude záviset, jak plynule bude přehrávat film, s jakou vizuální a akustickou
kvalitou. V některých případech vám nabídne funkce, které ani docela luxusní
DVD přehrávač nezvládne. Totéž ostatně dobře známe z přehrávání CD na počítači
(názvy písniček, podmíněné přehrávání atd.)

Obraz
DVD player má poměrně komplikovanou úlohu. Musí přečíst obsah DVD disku a
uložený proud dat rozdělit na obrazovou, zvukovou, případně další složku.
Obraz, či rozlišení většiny videotitulů, odpovídá oknu 720 x 480 nebo 704 x 480
bodů, které je měněno 24-30krát za sekundu. Nemá smysl zacházet do detailů, jen
si uvědomme, že tady mluvíme o problematice prokládaného/neprokládaného obrazu,
a charakteristika obrazového výstupu závisí na zdroji a způsobu zpracování
obrazu kodérem MPEG-2. Nezapomeňte, že PAL má snímkovou frekvenci 25 f/s (frame
per sec), NTSC 30 f/s, ale většina filmů Hollywoodu je natáčena na filmový pás
s 24 políčky za sekundu. Univerzálnost videovýstupu DVD přehrávače to
neovlivňuje a NTSC televizor tedy nepotřebujete, s jistými "artefakty" se však
při nevhodném přehrávači můžete setkat. (U některých programů můžete v
expertním modu volit metodu dekódování mimo automatický režim se pro obraz
zakódovaný z prokládaného signálu používá tzv. "Bob" mod, při filmovém původu
je to "Weave."). Ale zpátky do jednodušší reality. Pro dokonalé přehrávání
obrazu budete potřebovat rozlišení 800 x 600, v případě obrazu 16 : 9 raději 1
024 x 768 bodů. Fyzická velikost obrazovky je čistě vaše filosofická a finační
záležitost. Pochopitelně čím větší, tím lepší. Pokud má vaše grafická karta
videovýstup, je to bod pro vás a můžete si připojit libovolné televizní či
projekční zařízení. Opět vás ale musím varovat až na výjimky vidovýstupy
běžných karet podporují pouze mod 640 x 480, což znamená naprostou degradaci
obrazu.
Co se týká barevného rozlišení, běžný televizní signál obsahuje cca 16bitové
barvy, pro přehrávání DVD určitě ale volte 24či ještě lépe 32bitové rozlišení,
při němž karty nabízejí hardwarovou podporu pro alfa-kanál a další speciální
efekty, které využijeme.
Tím nevyhnutelně končíme u schopností grafické karty. Pokud je skutečně úplně
obyčejná, bude všechno záviset na výkonu procesoru. Jde totiž o výkon opravdu
na hranici možností běžného PC hardwaru a softwaru. Velmi stručně shrnuto, bez
speciálních akcelerací potřebujete minimálně pomoc procesoru o pracovní
frekvenci 266 MHz, raději ale 350 MHz pro sledovatelné přehrávání obrazu. Pro
uvažovaný typ výpočtů MPEG-2 není ani tak nezbytný vysoký výpočet matematické
jednotky procesoru, jako spíše podpora speciálních multimediálních instrukcí.
To dnes znamená buď architekturu MMX (Pentim MMX, Pentium II), 3DNow! (AMD
K6-2) či nejnověji KNI (Pentium III).
Tady už rozhoduje volba DVD přehrávače, a nakolik je pro který procesor
optimalizován. Z těch čistě softwarových jmenujme Cinemaster, Compaq, PowerDVD,
VaroDVD, WinDVD, Xing a Zoran kde nejdoporučovanější jsou Cinemaster a
PowerDVD, s nimiž mám nejlepší zkušenosti já. Stejně tak jsou ale
optimalizovány pro určité grafické čipsety, které jim mohou pomoci s hodně
speciálními výpočty (např. tzv. motion compenzation). Některé přehrávače jsou
občas distribuovány v upravených verzích, jež pracují pouze s kartami ATI či
třeba pouze s čipsety Sis6326, a v jiném případě se nespustí. To je ovšem hodně
riskantní přístup, který často vede k ignorování i oné "korektní" karty.
Ať už výpočet probíhá jakkoli, na samém konci čeká tzv. overlay. To už
popisujeme vlastní zobrazení videoobrazu v okně přehrávače. V technologicky
ideálním případě přehrávač vyplní okno speciální klíčovací barvou, kterou až
grafický čipset karty nahradí jím generovaným obrazem. Vedlejším výsledkem
ovšem je, že "Print screen" přestává fungovat na otiscích obrazovky naleznete
opět jen tu růžovou. Pokud jsem tedy chtěl tento text oživit obrázky z filmů,
které jsem si ráčil za drahé peníze pořídit, musel jsem vyměnit CardExpert 6326
(hardwarové overlay, IDCT akcelerace pro MPEG-2, jinak žádný zázrak) za Matrox
Mystique (rozhodně žádná podpora pro DVD), aby PowerDVD začal klíčovat sám a
PrintScreen opět fungoval.
Z hlediska kvality obrazu je nejlepším přístupem pořízení si speciální
hardwarové karty, která se postará o dekódování obrazu i zvuku uveďme např.
Cinemaster, Dxr2, HollywoodPlus, LS220, Mpact, STB Theatre, TrueBlueDVD. To už
ale znamená výrazné dodatečné investice a značný risk nekompatibility (z
vlastních zkušeností nemohu doporučit STB Theatre), a také z hlediska velmi
rychlého vývoje bych tady doporučoval počkat. Navíc, vedlejšími efekty bývá
pouze hardwarové klíčování, degradace výstupního obrazu algoritmem Macrovision
a často také uniregionálnost přehrávání.

Zvuk
V předchozím odstavci jsem poprvé zmínil problematiku zvuku, která bývá řadou
uživatelů zanedbávaná, přičemž ale výrazně přispívá k prožití filmu. Okamžité
rozběhnutí přehrávání zvuku nebývá problém, stačí mít nainstalovánu slušnou
zvukovou kartu. Zvuk může ovšem být na DVD uložen až v kvalitě 24 bitů a
snímkovací frekvenci 96 KHz, kdy opětovně narazíme na hardwarové limity
přehrávače a výkonu procesoru/karty.
Nezapomeňte, že zvuk je u DVD filmu uložen několikakanálově, buď analogovým
algoritmem Dolby Prologic (střední, dva přední a jeden zadní kanál), nebo Dolby
Digital (také AC-3 střední, dva přední, dva zadní kanály a jeden kanál pro
subwoofer). Současná generace softwarových přehrávačů dokáže dekódovat obě
normy. V prvním případě se využije stereovýstup vaší zvukové karty. Ten
připojíte do AV receiveru s Dolby Prologic dekoderem, a již jen posloucháte.
Novinkou ovšem je podpora AC-3, A3D a DS3D u PowerDVD 1.5, musíte však mít
zvukovou kartu, která má digitální výstup, na nějž připojíte optickým či
digitálním kabelem AC 3 dekodér. Formátu A3D či DS3D můžete využít třeba v
případě zvukové karty Sound Blaster Live jež je schopna přímého připojení čtyř
reproduktorů, a ušetříte za AV receiver i dekodér, za cenu kompromisu počtu
kanálů zvuku.
Na kterou zvukovou multikanálovou normu jsem zapomněl? Ono je jich asi tisíc,
tak alespoň ještě DTS, která se pomalinku začíná na DVD a CD discích
prosazovat. Bohužel proti 384 Kb/s u AC-3 může datový tok věnovaný zvuku
přesáhnout až 1 Mb/s, a tak na software můžete zapomenout. Podle neověřených
informací však alespoň nová verze karty HollywoodPlus zvládne poslat do
digitálního výstupu i data DTS. Při těchto požadavcích či možnostech využití
počítače si ovšem brzy začnete uvědomovat, jak vám vadí ta kupa motorků, které
se vám v počítači točí a bzučí, bzučí a bzučí. Tím spíše, že u počítačového
monitoru sedíte blíž než u klasického televizoru. Doporučit lze snad jen
takovou hardwarovou a systémovou konfiguraci, která dokáže při nečinnosti
"uspat" pevné disky a snížit otáčky ventilátorku procesoru. To je ovšem téma na
několikastránkové FAQy. Štěstím alespoň je, že při přehrávání filmu na DVD
pracuje mechanika DVD-ROM pouze základní rychlostí. Při přenášení dat se totiž
třeba právě Toshiba točí 6x rychleji a její šum tomu také odpovídá.

Závěrečné titulky
Po veškerém teoretizování a instalacích si tedy konečně můžeme sednout a užít
si filmového příběhu. Bude ve formátu 4 : 3 či 16 : 9, v milionech barev a v
Hz, o kterých se vašemu televizoru může jen zdát. Bude v prostorovém zvuku, v
jazyce a s titulky podle vaší chuti. Nebude degenerovat po několika přehráních,
jako je tomu třeba u vašich originálních videokazet. Nebudete se muset
rozčilovat nad ignorantstvím českých překladatelů a dabingů. A pokud si např.
někdo z evropské distribuční sítě nebude myslet, že China Ghost Story nebo
podobný kultovní film stojí za převedení do Regionu 2, nevadí. Doba
nezvednutelné železné opony je dávno ta tam.
Užijte si to jako já.

Poděkování za moje "užití si věci" patří firmě Servodata za zapůjčení mechaniky
Toshiba, grafické karty CardExpert a firmě Mr. Mac, se kterou jsem
spolupracoval na dovozu titulů Regionu 1.

9 0223/JL












Komentáře

K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.