SEZNAMTE SE S HIGH-ENDEM

Archiv | 01.03.99

SYSTÉMY PRO PROFESIONÁLNÍ ZPRACOVÁNÍ OBRAZU Speciální efekty, střih, znělky, reklamy, triky. To jsou všechn...







SYSTÉMY PRO PROFESIONÁLNÍ ZPRACOVÁNÍ OBRAZU



Speciální efekty, střih, znělky, reklamy, triky. To jsou všechno
termíny, které téměř každý čtenář slyšel. Ti z vás, kdo se
zabývají nějakou formou více či méně amatérského nebo
poloprofesionálního zpracování pohyblivého obrazu z videokamery
- ať analogovými metodami nebo pomocí nějakého běžně dostupného
softwaru -- mají pravděpodobně pocit, že jsou téměř profesionály
v oboru, a že jejich systémy jsou (snad kromě výkonu) podobné
technologiím, které se používají ve studiích známých ze
závěrečných titulků filmů.

Málokdo má ale opravdu přesnější přehled o tom, co za techniku
používá běžná praxe (nebo televizní stanice) a jak se vyrábí
grafika užívaná v televizi, znělky anebo reklamy či hudební
klipy. A proto vám přinášíme několik článků, které jsme
připravili ve spolupráci s jedním z předních světových výrobců,
britskou firmou Quantel a jejím českým zastoupením 20-20 Vision
Graphics. Seznámíme vás s jednotlivými oblastmi profesionálního
zpracování pohyblivého i statického obrazu, ale na příkladech z
české tvorby vám přiblížíme i praktické nasazení těchto
technologií a jejich přednosti, možnosti i výsledky (pro
ilustraci, na systémech Quantel se zpracovávaly trikové sekvence
mnoha filmů a většiny reklam, např. Guliverovi cesty, Zítřek
nikdy neumírá, Pidilidi, Ztraceni ve vesmíru atd.).


Důležitá poznámka k terminologii

Většina technologií pochází ze zemí, kde se převážně mluví
anglicky a není proto divu, že se anglická terminologie přenáší
i do běžné mluvy odborníků v našich zemích. Některé termíny
odpovídají zavedeným českým ekvivalentům, které se používají
řadu let, ale některé nové postupy, funkce a techniky -- zejména
digitálních systémů -- svůj český překlad nemají a není ani
ustálené pravidlo, jak je vlastně označovat. Většinou se používá
"počeštěný" anglický termín, který při fonetickém přepisu
doslova bije do očí (jak se vám líbí třeba běžně používaný
termín "keyfrámovatelný", nebo by bylo lepší "kýfrámovatelný" či
"obrázkoklíčovatelný" v případě, že originál v angličtině je
"keyframable"). Nezlobte se tedy prosím, pokud některé části
textu nebudou zcela dokonale česky znějící, anebo pokud si
nebudeme jisti, jak daný termín správně napsat. Mluva odborníků
ve střižnách může laikovi připadat jako další verze brněnské
hantýrky. Posuďte sami na příkladu jako je: "Včera jsem měl
problémy s vyklíčováním těch frejmů, které chtěli pro ident na
halu, a jak to bylo zablurovaný, musel jsem to vyházet z peků a
poslat to na šérovanej disk na henryho, až jim skončila
frekvence a udělat korekce fetlem, protože starej korektor s tím
nebyl schopný pohnout a ty barvy vybrat -- a ty storybórdy by
dneska jinak nebyly."
Doufáme, že po přečtení pár článků nebude pro naše čtenáře
podobná mluva žádný problém a počítačové "experty", kteří náš
časopis nečtou, strčí znalostmi do kapsy.


Co je to high-end?

Poměrně často užívaným termínem v oblasti profesionální techniky
je anglické slovní spojení high-end. Mnoho výrobců technologií
pro institucionální sféru touží po proniknutí na trhy ovládané
několika předními firmami, proto své poloprofesionální systémy
označují jako "highendové" a často nezasvěcený zákazník nebo
zájemce nemá jasno v tom, co vlastně high-end znamená. Přesná
definice pojmu "high-end" se hledá těžko, ale zjednodušeně tak
můžeme označit zařízení a technologie v oblasti audia a videa,
které jsou navrženy bez kompromisů co se týče použité
technologie a výkonu, i bez ohledu na cenu. Jinak řečeno, jde o
systémy, které nabízejí absolutně nejvyšší výkon a možnosti ze
všech kategorií bez jakéhokoliv omezení (snad jen současným
stavem vývoje a výroby) bez ohledu na to, co takové systémy
stojí.
Celá věc má řadu dalších aspektů - například to, že tyto
špičkové technologie ztrácejí oproti jiným systémům svou hodnotu
mnohem méně i v průběhu delšího časového období. Ale i zde jsou
výjimky, jak to už na světě bývá. Ne všechna nejdražší řešení
jsou ta nejvýkonnější - ale u profesionálních systémů vstupují
do hry i další nesmírně důležité faktory: zejména spolehlivost a
stabilita systému. Takže v následujících kapitolách se budeme
zabývat převážně opravdovými high-end systémy.

Co je postprodukce, broadcast.?

Běžní počítačoví "znalci" označují většinou všechny obory
zpracování videa nebo filmového obrazu slovem "animace" a
televizní grafiku jako "titulky". Zdá se tedy, že bližší
seznámení s kategoriemi techniky i prací bude namístě.
Nejzákladnější rozdělení by mohlo být na práce v oblasti
televizního vysílání (TV broadcast), videodesign, video a
filmová postprodukce. Postprodukčními pracemi bývá prakticky
všechno, co se týká zpracování již natočeného materiálu včetně
střihu, barevných korekcí, efektů atd. - tedy vše, co se
nepořídí přímo během natáčení. Vzhledem k možnostem dnešních
postprodukčních systémů řada režisérů spoléhá na dodatečné
zpracování a natáčí přímo s tím, že se natočený materiál výrazně
upraví pomocí digitálních postprodukčních metod.


Základní práce, se kterými se seznámíme

Zpracování statického obrazu pro TV vysílání, film a video
Still pictures neboli stills
-
Tvorba identity TV programu, volné práce s pohyblivým obrazem
Video design
-
Střih, kompozice a efekty pohyblivého videa
Editing, compositions & video effects
-
Filmové kompozice a efekty, transfery na filmový pás
Digital opticals for movies, film effects & compositions


High-end systémy, které dokáží zpracovat náročné požadavky
kladené profesionálním nasazením, se dají poměrně velice přesně
specifikovat na:
- nelineární on-line střihové systémy
- efektová on-line střihová pracoviště
- systémy pro obrazové kompozice a videodesign
- střihové videoservery a distribuční servery
- video-paint systémy pro statickou televizní grafiku a její
odbavování do vysílání
- filmové efektové a kompoziční systémy

Většina systémů se nedrží striktně v hranicích těchto kategorií
a nabízí určitý "přesah" funkcí a možností. U tak drahých a
specializovaných systémů si většina zákazníků pořizujetakové,
které pokud možno co nejpřesněji splní požadavky na jejich
nasazení v¦provozu, a všechno navíc už jen zatěžuje systém nebo
obsluhu a zvyšuje cenu. Velice úzká specializace systémů v
high-end kategorii je proto typickým znakem.

Videoobrazové formáty

Pro alespoň základní orientaci v profesionálních obrazových
formátech používaných ve video a TV aplikacích se nevyhneme
trošce technických údajů. Základním standardem, který definuje
parametry digitálního zpracování v profesionálních
videoaplikacích, je formát ITU-R 601. Jedná se o celosvětově
používaný standard pro systémy s 625 i 525 obrazovými řádky.
Tento standard definuje způsob vzorkování signálu: 4:2:2 s
frekvencí 13,5 MHz a 720 vzorky jasu (luminace) v aktivní
obrazové řádce, s osmi nebo desetibitovou digitalizací. Typů
vzorkování jasové a rozdílových barvonosných složek existuje na
trhu několik (4:1:1, 4:2:0, 4:4:4, 4:4:4:4.) -- další
podrobnosti jsou v PC WORLDu 1/99. Pro informaci si stačí
zapamatovat, že způsob vzorkování videosignálu 4:2:2 (Y, R-Y,
B-Y) je používán v celosvětovém standardu digitálního videa
ITU-R 601 (zkráceně 601).

Kam s tím

Zásadní otázkou je způsob ukládání tohoto digitálního signálu na
archivní média -- což jsou nejčastěji pásky.
Nejvyšší metou, ke které se dá v rozlišení a kvalitě obrazu
dospět, je formát D1. Ten ukládá na 19mm pásku digitální signál
formátu 601 pomocí vzorkování standardem 4:2:2 v délce až 94
minut. Díky velmi velké šířce pásma při nahrávání barvonosných
složek, téměř bezeztrátovému kopírování a duplikování, je tento
formát ideální pro postprodukční práce a vzhledem k podpoře
téměř všech profesionálních zařízení -- jako jsou přepisové
systémy, diskové rekordéry a efektové systémy -- odpadají jinak
obtížně řešitelné integrační problémy. Nicméně rekordéry formátu
D1 patří k nejdražším na světě, a to je důvod, proč nejsou
příliš často k vidění v televizních aplikacích. Pouze špičkové
české postprodukční firmy v nejvyšší kategorii jsou tímto typem
rekordéru vybaveny.
Kromě D1 je možné v praxi vidět řadu dalších digitálních formátů
(D2, D3, D5..), však nejsou v praxi tak rozšířené jako D1,
alespoň co se postprodukce týká.
Další užívané formáty digitálního záznamu již používají nějakou
formu komprese, jež znamená více či méně patrné ztráty při
vícenásobném kopírování a znemožňuje náročnější barevné korekce,
klíčování a efekty. Podrobnosti o nich jste mohli číst v článku
"Co znamená DV dnes?", v PC WORLDu 1/99.
V zásadě je jasné, že čím menší komprese se používá a čím více
se použitý formát blíží k bezkompresnímu zpracování videa 601,
tím lépe.

Co byste měli znát

Jedním z nejčastěji používaných termínů, s nímž se můžete
setkat, je střih. Snad s výjimkou sportu je nutné jakýkoliv jiný
videomateriál před dokončením nějakým způsobem sestříhat.
Střihových metod je několik a existují mezi nimi podstatné
rozdíly. Pro pochopení postupů používaných na současných
profesionálních střihových pracovištích se musíme podívat na
jejich podstatu.

Lineární

Základem lineárního střihu je materiál přehrávaný nebo nahrávaný
na pásku. Protože přístup k materiálu na pásce není možný jiným
způsobem než lineárním, je nutné přehrávat materiál v pořadí, v
jakém byl reálně natočen. Ačkoliv se lineární střižny se
používaly přibližně od konce padesátých let do začátku
osmdesátých, nebyly tak označovány, protože jiný způsob střihu
než lineární neexistoval. S příchodem nelineárního střihu
vznikla potřeba tuto starší metodu odlišovat, a tak se tradiční
střihová pracoviště označují jako lineární. Jejich základní
nevýhodou je nemožnost přímo vložit mezi dvě sestřižené sekvence
další materiál, aniž by bylo nutné již hotový střih dělat znovu
nebo kopírovat. Neustálé přetáčení materiálu, hledání míst
střihu znamenají obrovské časové ztráty. Princip nemožnosti
jakýchkoliv oprav a změn odsunula tento typ střižen do pozadí,
nicméně nejen u nás se tímto způsobem střihu ještě můžeme
setkat, a to zejména z finančních a organizačních důvodů.
Typická pracoviště jsou tvořena dvěma příspěvkovými
videorekordéry a jedním nahrávacím rekordérem, titulkovacím
zařízením a efektovou jednotkou (typicky zoom, pohyb obrazu po
pozadí, rotace, perspektiva a jiné 3D efekty, blur.). Ovládání
celého pracoviště se provádí z ovládacího pultu neboli režie
(switcher), která také řídí nájezdy videorekordérů.

Nelineární

Nelineární střih nepoužívá pro záznam pásek, ale většinou média
založená na diskových technologiích -- umožňuje rychlý přístup
ke stříhanému materiálu. Na trhu je řada systémů, které
používají více či méně technologicky dokonalé diskové subsystémy
a nejrůznější stupně komprese. Nejvyšší třídou jsou systémy
založené na diskových polích s možností skutečně náhodného
přístupu k uloženému obrazovému materiálu a nepoužívající žádnou
kompresi.
Nejvyšší forma střihu je tzv. on-line střih -- umožňuje provádět
libovolné střihové práce v plné kvalitě, a v případě on-line
střižen s náhodným přístupem k obrazovému materiálu pak
prakticky řeší střih bez jakýchkoliv kompromisů -- co se postupu
práce týče. Ovšem pro časově náročné operace, jako je prohlížení
a výběr natočeného materiálu a základní střih, je využití
on-line střižen příliš drahé, a tak se pro tyto operace
využívají levnější off-line střihová pracoviště. Výstupem z
on-line střihového pracoviště je poté hotový materiál z pohledu
videa okamžitě připraven pro vysílání nebo pro distribuci.
Princip off-line střihu je založený na faktu, že v mnoha
případech není nutné při přípravě výsledného střihu pracovat
celou dobu s nejdražším on-line střihovým systémem, ale stačí
využít poměrně levných zařízení z kategorie off-line pro
přípravu a základní výběr scén a střihových míst. Výsledkem je
soubor s tzv. EDL kódem, což znamená Edit Decision List - tedy
seznam s přesným postupem, jak provést sérii střihů podle údajů
časového kódu. Tento soubor se ukládá na běžnou disketu a
předává se se vstupním materiálem ke zpracování v on-line
střižnách, kde lze automaticky nebo ručně provést nejen sérii
těchto střihů (tzv. conforming), ale upravit prakticky cokoliv v
kterémkoliv střihu, provést barevné korekce, efekty atd.
Nejčastěji používané formáty EDL jsou CMX 3400 a 3600, ale na
trhu existuje řada softwarových konvertorů, které jeden formát
EDL převedou na jiný (používaný jinými systémy).
Moderní nelineární střihové pracoviště dnes tvoří jeden
videorekordér (nejčastěji formátu Digital Betacam) a integrované
střihové pracoviště s patřičnou diskovou kapacitou. Vzhledem k
tomu, že většina těchto systémů dokáže velice efektivně a snadno
stříhat video- i audiomateriál, bývají tyto systémy doplněny o
řízený mixážní pult, který se kombinuje s ovládáním ve střihovém
softwaru. Zvukový materiál je ukládán a zpracováván digitálně, a
tak jsou pracoviště vybavena vstupními (A/D) a výstupními (D/A)
převodníky. Datový formát používaný pro digitální audio je
definovaný standardem AES/EBU. V případě audia se dříve nebo
později setkáte s termínem embedded audio, což znamená, že
zvukový záznam je zakódovaný do obrazového a vystupuje nebo
vstupuje do systému na stejném SDI konektoru, což zjednodušuje
propojení zařízení ve střižnách. Zmíněný standard SDI (Serial
Digital Interface) je založený na 10bitovém interfacu s datovým
tokem 270 Mb/s digitálního videa se 4 x 4 zvukovými stopami. SDI
interface používá standardní 75ohmové konektory BNC a koaxiální
kabel (většinou speciálně určený pro SDI spojení) s maximálním
spojením signálu na vzdálenost až 200 m.

Efekty, korekce, grafika.

Tradiční lineární střihové systémy umožňovaly jen velice omezené
korekce a efekty. Tato omezení vychází z principu těchto
střižen. O moderních úpravách obrazu se tvůrcům mohlo jen zdát.
S příchodem high-end on-line nelineárních pracovišť se situace
během velice krátké doby zcela změnila a ústup od lineárního
střihu byl doslova revolucí, která bohužel postavila majitele
poměrně drahých lineárních systémů do složitého postavení.
U nás je situace ještě horší kvůli neodpovídajícímu poměru ceny
za práci -- v nejlepším případě 50 % cen obdobného zahraničního
pracoviště -- přičemž cena zařízení, která tvoří hlavní část
nákladů, je stejná. O kvalitě strategického plánování vypovídá i
skutečnost, že zájem tuzemských subjektů o nové technologie
patří v porovnání velikosti trhu s vyspělými evropskými zeměmi
mezi nadprůměrné, ale rozhodnutí se často dělají naprosto
nepochopitelná, bez důkladné analýzy a testování nabízených
zařízení. Ale to už je o něčem jiném...
Moderní on-line nelineární střižny nabízejí nejen fantastické
barevné korektory , které pracují nezávisle v barevném prostoru
YUV a dokáží na obrazové sekvenci selektivně nahradit s
maximální přesností vybranou skupinu barev (např. jen barvu
rtů), provádět nejrůznější efekty včetně tzv. particle efektů
(struktura ohně, kapek tekutiny), rozostření obrazu téměř v
reálném čase včetně směrového rozmáznutí obrazu (directional
blur) a pohybového rozostření (motion blur).
Možnosti těchto efektů a korekcí jsou prakticky neomezené,
stejně jako veškeré 3D efekty jako jsou prohýbání a zvlnění
obrazu, rotace obrazu v prostoru atd. Velice důležitým faktorem
pro výběr konkrétního systému jsou i funkce sledování určitého
místa obrazu v sekvenci ( tracking ), což se používá pro stanovení
dráhy pohybu určitého objektu nebo části obrazu v¦prostoru, a na
tuto dráhu lze pak určitým způsobem aplikovat jiný statický
obraz nebo jiné video a vytvořit tak např. novou etiketu výrobku
i při pohybu originálního obrazu v prostoru nebo mimo obrazovku.
Velice důležitou skupinou funkcí je klíčovací modul , který se
používá pro vymezení určité části scény pro kompozici s jiným
obrazovým materiálem. Pro špičkové klíčovací moduly není problém
vyklíčovat poloprůhledné objekty (voda, vzduch, oheň, kouř,
průhledné látky.) s neuvěřitelnou kvalitou a velmi rychle.
Umožňují definovat pomocí vektorových křivek kam až pozadí ve
scéně sahá (garbage matte), a v případě záběrů s okolím pozadí
lze tuto křivku kdykoliv upravit.
Většina efektů a barevných korekcí je tzv. keyframovatelná
(keyframable -- pokud někdo zná lepší české slovo vysvětlující
tento termín, budu velice rád, když se ho dozvím - pozn.
autora). Jde o to, že lze automaticky definovat počet obrazových
políček, na kterých se bude daný efekt nebo korekce provádět, a
lze (pomocí křivky) definovat průběh (nejčastěji aplikované
množství) té či oné korekce či efektu v čase. Takže se dá snadno
stanovit, že daná barevná korekce bude pozvolna aplikována na
prvních padesáti snímcích a plynule zmizí během dalšího sta
políček. Průběh je znázorněn graficky jako křivka, kterou lze
upravit a definovat tak nový průběh dané funkce.
Grafické elementy jako jsou vektorové křivky, čáry, obrazce a
texty jsou vytvářeny ve většině případů vestavěným video-paint
systémem s téměř neomezenými možnostmi, včetně uživatelsky
definovatelných sad štětců a efektů. V některých systémech je
počet vrstev těchto grafických elementů a jejich efektů včetně
pohybu v prostoru zcela neomezený. Písmo je nejčastěji
vektorové.
Záměrně jsme se zatím nezmínili o vlastních střizích . Kromě
základní sady stíraček a prolínaček , definovaných americkou
organizací SMPTE (Society of Motion Picture and Television
Engineers), lze totiž vytvářet tisíce uživatelských efektových
střihů omezených jedině fantazií tvůrců. Přesné místo střihu,
stejně jako počáteční a konečná pozice střihu jsou volně
definovatelné a kdykoliv upravitelné. Posunovat lze počet
obrazových políček skrytých pod vlastním střihovým místem před i
za střihem, stejně jako odpovídající zvukové stopy. Protože se
žádný materiál neztrácí, lze se kdykoliv vrátit k originálu nebo
jakkoliv upravit průběh střihu (změnit soupisku).
Efekty a střihy by nebylo možné provádět bez možnosti vrstvit
video, tzn. mít alespoň jednu vrstvu pohyblivého videa nad
pozadím, které tvoří také pohyblivé video. Některé systémy
umožňují provádět např. posuny části nebo celého obrazu jen ve
vrstvách, další dokáží provést např. 3D posun i ve vrstvě
základní. Počet těchto vrstev je různý - záleží na potřebách pro
konktrétní aplikaci. Ryze střihové systémy mívají dvě až pět
vrstev, efektové střižny pro komerční práci až osm vrstev.
Efektové kompoziční systémy pro videodesign existují i v
99vrstvém provedení, a na trhu je nyní i efektová střižna bez
omezení počtu aktivních vrstev. Pochopitelně záleží nejen na
přáních zákazníků, ale i na jejich finančních možnostech,
protože každá vrstva radikálně zvyšuje nároky kladené na
hardware systému a na jeho stabilitu a potažmo na finance.

Hardware a software

Z předchozího textu jasně vyplynulo, že nároky kladené na
profesionální pracoviště jsou obrovské a datové toky a kapacity
kladou extrémní požadavky na systémový návrh. Někteří výrobci
využívají výkonné obecné pracovní stanice (SGI, NT, často i
Apple) s doplněním o speciální hardware (videosubsystémy a
disková pole), a snaží se využít poměrně dostupný a více či méně
spolehlivý a stabilní hardware a operační systém pro chod
vlastních softwarových aplikací.
Na straně druhé stojí ryze jednoúčelově navržené systémy, které
sice používají aplikační software, ale ten není aplikován na
obecný hardware, nybrž na speciální, vysoce výkonné hardwarové
systémy, navržené za jediným účelem - nabídnout maximální výkon
při maximální stabilitě. Soupeření mezi oběma variantami je
nekončící boj, ale faktem zůstává, že pro nejnáročnější aplikace
je zejména z důvodů stability systému výhodnější dedikovaný
jednoúčelový systém - tzv. black box, který navíc oproti obecným
počítačům nabízí mnohem delší morální životnost.
Výrobci softwarového aplikačního vybavení musí do výzkumu a
vývoje svých technologií investovat prakticky stejné prostředky,
jako vývojáři jednoúčelových systémů. Firmy bez špičkového
výzkumného centra nemají šanci na přežití a zanedbání nebo
omezení vývoje se krutě vymstí a pro firmu může znamenat i konec
existence, v¦lepším případě sloučení s jinou, což nedávné
případy dokazují (konec Scitexu a video divizí HP i
Kodaku-Cineon).

Pro a proti

Zákazníci kupující si obecný hardware a aplikační software,
chtějí využít výhodu, kterou jim dává jednak volný výběr
softwaru, a jednak možnosti upgradovat svůj systém podle nabídek
vývoje počítačového hardwaru a vývoje operačních systémů.
Teoreticky je to dobrá cesta, ovšem v praxi je situace poněkud
odlišná. Především jednotliví výrobci aplikací i hardwaru
potřebují prostředky na výzkum a vývoj nových technologií -- a
levné upgrady, které očekávají zákazníci, jim tyto prostředky
nedodají. Proto dochází k situacím, že nová verze softwaru
pracuje jen na nové verzi operačního systému, jenž ovšem ke
svému chodu vyžaduje i nový hardware. Díky této spirále
nekonečných upgradů se počáteční "výhodné" ceny během doby
stávají neskutečně drahým zbožím.
Navíc kombinací minimálně dvou dodavatelů (hardwaru a softwaru)
vznikají problémy. Kdo pak zodpovídá za vyřešení problémů
spojených s praktickým používáním daného systému? Obvykle
výrobce hardwaru argumentuje tím, že neručí za to, jak stabilní
a kvalitní aplikace napíší softwarové firmy, a tyto zas v
případě problémů argumentují problémy s operačním systémem nebo
samotným hardwarem, což není v jejich kompetenci... Obecně se
udává, že náklady na údržbu a technické inovace se v případě
počítačových pracovišť pohybují až do výše 40 % z pořizovací
ceny ročně.
Nečekané akvizice v oblasti výrobců profesionálních systémů
založených na bázi obecného hardwaru (např. Discreet Logic,
Scitex DV, Textronics DS), nepřispěly ke klidnému spánku jejich
zákazníků, kteří často ani nevědí, jestli se jejich aplikace
bude ještě vůbec vyvíjet a jestli se dočkají konečně funkční a
stabilní verze.
V případě jednoúčelových systémů sice uživatel nemůže na
takovém stroji současně zpracovávat video, hrát hry a vést
účetnictví -- ale to také nebyl důvod, proč si takový systém
pořizoval. V high-end aplikacích jde o bezkompromisní řešení, a
tím obecné počítačové systémy nejsou. Navíc jednoúčelový
hardware, navržený např. na střih videa v reálném čase, bude
poskytovat stejný výkon i během několika let a v případě, že
výrobce dodává nové verze softwaru a v případě potřeby i
upravené hardwarové komponenty, pohybuje se morální životnost
těchto systémů v řádu desítek let. Například repasované a
upgradované systémy Quantel se prodávají za 80 - 90 % pořizovací
ceny zcela nových systémů a výrobce na ně nabízí stejné záruky
jako na stroje nové.
Neméně důležitým faktorem je snazší diagnostika problémů,
opravitelnost, spolehlivost a stabilita jako taková. To je také
důvodem jejich obliby, kterou neotřásly ani výrazné pokroky ve
vývoji nových počítačů a procesorů. Dokonce se mi zdá, že po
obrovském rozčarování řady uživatelů počítačových systémů,
jednoúčelové systémy posilují svou pozici na trhu.
V dalším článku se zaměříme podrobněji na aplikace v oblasti
videodesignu, popovídáme si s některými českými tvůrci o jejich
praktických poznatcích z této oblasti a podíváme se i na
umělecké aspekty práce s high-end systémy.
Budeme velice rádi, když nám zašlete své názory, dotazy a
připomínky k tomuto tématu a na vaše dotazy zveřejníme odpovědi
příslušných odborníků (pište na adresu redakce, či emailem na
pcworld@idg.cz).















Komentáře

K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.