Rok 2007: ne všechno se podařilo...

Archiv | 01.02.08

Na přelomu starého a nového roku se obvykle bilancují největší úspěchy roku předchozího. Někdy je ale vhodn







Na přelomu starého a nového roku se obvykle bilancují největší úspěchy roku předchozího. Někdy je ale vhodné si připomenout i to, co až tak slavné nebylo. Třeba právě v oblasti internetu a elektronických komunikací, a to nejen v Česku.
Internet je dnes natolik významným fenoménem, že nutně přitahuje velkou pozornost lidí opravdu nejrůznějších zájmů: od podnikatelů přes umělce, nadšence a dobrodince až po podvodníky a čiré lumpy. A aby náš výčet nebyl neúplný, nesmíme zapomenout ani na politiky, zákonodárce či jen navrhovatele zákonů. I oni se v loňském roce 2007 v souvislosti s internetem opravdu vyznamenali.

Komisař Franco Frattini: zakažme některá klíčová slova!

Začít můžeme opravdu vysoko, u samotné Evropské komise, která je čímsi jako vládou Evropské unie. Jeden z jejích členů, italský komisař Franco Frattini, koncem léta 2007 přišel s návrhem, že by se na internetu mělo zakázat vyhledávání určitých klíčových slov, jako třeba „bomba“. To proto, aby lidé na internetu nemohli hledat třeba návody na výrobu bomb nebo na jiné špatnosti.
Dlužno dodat, že do „resortu“ komisaře Frattiniho patří i boj s terorismem, a právě zde je asi třeba hledat jeho motivaci. Co už ale pan komisař nedomyslel, jsou celkové dopady jím navrhovaného opatření. Třeba to, že realizace jeho nápadu by se fakticky rovnala zavedení cenzury na internetu: někdo by rozhodoval o tom, co a jak smí ostatní lidé na internetu hledat a nacházet. Nehledě na to, že celý návrh je prakticky nerealizovatelný, protože internetový vyhledávač (či třeba jen jednoduchý seznam odkazů) si může udělat opravdu každý uživatel internetu, a Unie mu v tom jen těžko zabrání.
O účinnosti zákazu vyhledávání určitých slov ani nemluvě: lidem se zlými úmysly by nadále nic nebránilo sepisovat své návody, umisťovat je na internet a odkazy na ně si předávat jakkoli jinak než přes vyhledávače. Postiženi by tak vlastně byli jen slušní lidé, jejichž dotazy by náhodou obsahovaly stejná slova, jaká se znelíbila unijnímu cenzorovi. Třeba někdo s nachlazením, kdo by právě hledal „nejúčinnější vitamínovou bombu“, by asi už nic nenašel.
Naštěstí to záhy pochopil i komisař Frattini, a svůj původní záměr svedl na nepochopení: prý neměl na mysli („dopřednou“) cenzuru, ale možnost (následně) zakročit proti takovým stránkám, které už něco závadného obsahují.

Aliance proti zneužívání internetu

Představa, že se konkrétní problém, mající svou prapůvodní příčinu v chování a jednání lidí, dá vyřešit zákazem dělání čehosi specifického na internetu, je naprosto scestná. Způsobí jen to, že lidé se zlými úmysly si pro své cíle najdou nějakou jinou cestu, pro ně třeba ještě výhodnější a efektivnější. A na vše doplatí opět jen slušní lidé.
Přesto se představa jakéhosi „umravnění internetu“ objevuje znovu a znovu, a to nejen v zahraničí, ale i v Česku. V loňském roce dokonce hned dvakrát. Poprvé v podobě iniciativy místopředsedy poslanecké sněmovny Jana Kasala z KDU-ČSL, který v květnu 2007 vyzval na půdě Parlamentu k vytvoření Aliance proti zneužívání internetu. I on chtěl bojovat proti tomu, že na internetu jsou dostupné návody na výrobu bomb a jiné „špatnosti“. Neměl ale ještě jasnou představu o tom, jak by chtěl zajistit jejich nedostupnost. Později, zřejmě po určitém zorientování se v problematice, zaměřil své aktivity na podporu již existujících projektů, jako je Safer Internet, které bojují proti nešvarům na internetu především cestou osvěty samotných uživatelů. To je zřejmě jediná cesta, která má šanci na úspěch: když sami uživatelé internetu budou myslet vlastní hlavou a chránit sami sebe – než aby za ně myslel a jednal někdo jiný (například nějaký „osvícený“ státní úředník).

MF ČR: cenzura skrze tažení proti internetovému sázení

Podstatně méně citu pro realitu dnešního internetu prokázali úředníci na Ministerstvu financí ČR, když navrhovali nový herní zákon. V rámci něj se rozhodli zcela zakázat jakékoli sázení po internetu. To je kapitola sama o sobě, kterou asi nemůžeme řešit nezávisle na pravidlech, jež v tomto ohledu stanoví Unie svou legislativou, a odlišně od nich. Ale o to zde nejde. Z pohledu tohoto článku je pikantní způsob, jakým si úředníci z MF ČR naplánovali dodržování zákazu internetového sázení. Nikoli na stejném principu, jakým je již dnes řešena odpovědnost internetových providerů za obsah, který na internet dávají jejich zákazníci: nejsou za něj odpovědni, pokud jej sami neurčují (neřídí), či dokud nejsou upozorněni na to, že nějaký konkrétní obsah porušuje zákon.
Nový návrh herního zákona jakoby tento princip chtěl obrátit: internetoví provideři by obecně byli odpovědni za to, že přes jejich sítě jsou dostupné jakékoli stránky, nabízející možnost internetového sázení, či dokonce jen (blíže nedefinované) „podobné služby“. A aby se vyhnuli hrozící pokutě (ve výši až 10 milionů za každé porušení), museli by nějak sami a aktivně vyhledávat takové stránky, které by mohly nějak nabádat k internetovému sázení. Fakticky by tak nesli zodpovědnost za něco, co sami nemají pod kontrolou. Tedy za obsah webových stránek, který vytváří někdo úplně jiný.

Bezprizorní informatika

To, že se různé resortní návrhy všelijak „naváží“ do internetu, navíc dosti naivním a hloupým způsobem, nejspíše souvisí i s rozprášením samostatného resortu informatiky, ke kterému došlo právě v uplynulém roce 2007. Byl to totiž právě resort informatiky, kdo měl „na starosti“ vztah státu k internetu, a mohl tak fungovat i jako určitá pojistka proti nejrůzněj-
ším „úletům“ jiných složek státní moci.
Jenže Ministerstvo informatiky ČR bylo v polovině roku 2007 zrušeno. Původně prý proto, že celá informatika (zahrnující kromě internetu například i eGovernment či elektronické komunikace) je příliš významná na to, aby se o ni staral mladý a slabý resort, který nemá sílu prosazovat své úkoly přes bariéry resortismu (přes vlastní zájmy ostatních resortů). A tak měla být informatika povýšena a svěřena do péče samotného premiéra, který má možností prosazování přece jen více.
Nakonec to ale dopadlo úplně jinak. Místo „povýšení“ se informatika dočkala faktického „ponížení“ svého významu. Agendy bývalého resortu informatiky si mezi sebou rozebraly jiná ministerstva (zejména vnitra a průmyslu a obchodu) a zařadily je někam na konec svých dosavadních priorit.
Doslova na poslední chvíli, když už bylo patrné, že informatiku nepřevezme do své gesce premiér, ale bude rozebrána per partes, byla přece jen navržena určitá pojistka proti jejímu úplnému zapadnutí do naprosté bezvýznamnosti. Touto pojistkou se měla stát Rada vlády pro informační společnost. Tu se ale nepodařilo ustavit jako výkonný orgán, který by mohl něco skutečně rozhodovat a dělat. Nakonec vznikla jen jako poradní orgán vlády, zcela bez jakýchkoli výkonných pravomocí. V čele Rady sice stojí čtyřčlenný řídící výbor, tvořený premiérem a ministry financí, vnitra a průmyslu a obchodu. Ale komu asi tito čelní představitelé vlády z pozice pouhého poradního orgánu, jakým Rada je, vlastně radí?
Ale hlavně: celý rok 2007 tato Rada příliš činnosti nevyvíjela. Sešla se jen párkrát, spíše aby řešila své interní otázky (rozdělení členů do pracovních slupin) a směrem k odborné veřejnosti se nedokázala prezentovat vůbec žádným výstupem. Snad jen úkolem připravit „Strategii rozvoje informační společnosti v České republice pro období 2008–2012“. Pokud ale takovýto strategický dokument již existuje, třeba jen v návrhu, odborné veřejnosti k posouzení a diskusi předložen dosud nebyl.

Stát bez koncepcí

I kdyby se ale Radě vlády pro informační společnost přece jen podařilo vypracovat a přijmout novou „Strategii rozvoje informační společnosti v České republice“, platnou od roku 2008, ani tak to nic nezmění na skutečnosti, že rok 2007 byl v oblasti informatiky „zcela bezkoncepční“. Koncem roku 2006 totiž skončila platnost předchozí „Státní informační a komunikační politiky“, kterou připravilo ještě Ministerstvo informatiky ČR. Jenže ani v roce 2006, ani v roce 2007 se nikdo ani nepokusil připravit nějakou novou koncepci a stanovit tak základní priority a cíle státu (nejen) v oblasti internetu, ale i v oblasti elektronických komunikací, egovernmentu atd.
Stále je sice v platnosti ještě Národní broadbandová strategie (Národní politiky pro vysokorychlostní přístup), také ještě připravená dnes již neexistujícím ministerstvem informatiky. Jenže tuto strategii už v roce 2007 nikdo nebral vážně a nesnažil se ji naplňovat. Například tzv. broadbandové fórum, které mělo aktualizovat celou koncepci a předkládat návrhy nových koncepcí, nebylo od pozastavení své činnosti v dubnu 2006 znovu aktivováno (jeho koncepční práci by měla zastat Rada vlády pro informační společnost). Stejně tak stát nepokračoval v dotacích do rozvoje broadbandu, na které původně vyčlenil 1?% z výnosů privatizace Českého Telecomu, tedy částku ve výši cca 823 milionů. Z té bylo v roce 2006 skutečně investováno necelých 88 milionů a v roce 2007 už nic – protože program dotací již nepokračoval. Zbytek vyčleněných prostředků tak zůstal bez užitku pro rozvoj internetu a broadbandu v Česku a skončil kdesi v temnotách státního rozpočtu.
Stejně tak v roce 2007 už stát nepokračoval v rozvíjení informační gramotnosti svých občanů. Program národní počítačové gramotnosti, který zavedlo také ještě Ministerstvo informatiky ČR, v roce 2007 již neprobíhal. Nejspíše kvůli nedostatku peněz. Stejně tak kvůli penězům ukončil v roce 2007 náš stát podporu rozvíjení informační gramotnosti mezi žáky a studenty. Nenašel prostředky na podporu připojování škol k internetu a souběžně s tím dal najevo, že již dále nebude podporovat ani dosavadní Státní informační politiku ve vzdělávání (SIPVZ). Česká republika se tak stala zřejmě jedinou zemí široko daleko, která v této oblasti nemá žádné vlastní cíle, žádnou vlastní koncepci a ještě opouští koncepce dosavadní.

Vytáčené ADSL

Výrazné zpomalování růstu ADSL přípojek, ke kterému v roce 2007 došlo, dohnalo některé naše poskytovatele k opravdu kuriózním krokům. Třeba k oprášení již zavrhnutého trendu zpoplatnit připojení k internetu nikoli paušálně, ale v závislosti na jeho délce v čase. Tedy po minutách. V době, kdy světu vládlo vytáčené připojení (dial-up), to mělo logiku, protože telefonní síť nebyla na trvalé připojení stavěna. A tak placení po minutách samo a účinně regulovalo to, jak dlouho uživatelé zůstávali připojeni.
U ADSL je situace jiná, po technické stránce se předpokládá trvalé připojení a paušální zpoplatnění. Jenže v červnu 2007 přišla Telefónica O2 Czech Republic s novou verzí svého ADSL, které je zpoplatněné po minutách (jako služba O2 Internet ADSL Start).
A kdyby jen to: počet skutečně provolaných minut se každý týden zaokrouhloval (samozřejmě směrem nahoru) na plné půlhodiny, aby snad zákazník neprovolal jen málo minut. Pravdou je, že zde byla i pojistka proti nebezpečí, že se uživatel zapomene odpojit, a zpoplatněné minuty mu budou naskakovat dál a dál: v takovém případě se výsledný měsíční účet zastavil na částce 2 149?Kč s DPH. Tedy na úrovni, která přesně odpovídá ceně (trvalého a paušálně zpoplatněného) připojení O2 Internet ADSL 8132 Extreme – toho nejrychlejšího ADSL, které O2 na trhu nabízí.
Původní motivací pro vznik služby ADSL Start nejspíše byla snaha srazit cenu co nejníže. Tedy tak, aby se v reklamách mohlo psát „už od 179?Kč měsíčně“. Jenže pokud se zákazník opravdu hodně nekrotil a nehlídal, zaplatil o hodně více. A naopak dostal jen velmi málo služeb a za extrémně krátkou dobu připojení obvykle nic nestihl. Pro internetové začátečníky, na které tato služba svou „základní cenou“ mířila nejvíce, to byla spíše dobře nalíčená past než skutečně výhodná nabídka.
Kupodivu i sama Telefónica O2 Czech Republic posléze pochopila, že podmínky služby ADSL Start jsou nastaveny příliš tvrdě, a zmírnila je. V říjnu 2007 odstranila každotýdenní zaokrouhlování provolaných minut na celé půlhodiny a snížila také maximální částku, na které se měsíční účet zastavil: z původních 2 149?Kč na 1190?Kč (vše včetně DPH).
I tak ale celá služba ADSL Start zůstala kuriozitou, která místo zákazníkům prospívá především operátorům a jejich neustále dokola opakovaným reklamám.

Odložené UMTS

Samotný závěr roku 2007 pak přinesl ještě jedno zklamání, tentokráte v mobilním sektoru. Český Vodafone totiž deklaroval, že v lednu 2008 nespustí svou mobilní síť 3. generace (UMTS), byť jen na části území hlavního města Prahy, jak mu to původně ukládaly podmínky jeho 3G licence. Důležité je ono „původně“, protože formální povinnost spustit zmiňovanou síť vzala za své s nástupem nového zákona č. 127/2005 Sb. (o elektronických komunikacích) a se změnou celého systému regulace. Dnes již stačilo Vodafonu oznámit správci kmitočtového spektra (Českému telekomunikačnímu úřadu), že spuštění odkládá o rok. A ČTÚ to chtě nechtě musel vzít na vědomí.
Že k takovému kroku dojde, bylo přitom jasné již nějakou dobu. Především proto, že sítě 3G zatím nejsou nikde ve světě až tak velkým „kasovním trhákem“, aby i přes obrovské investice přinášely operátorům tolik očekávané horentní výnosy. A tak ti mobilní operátoři, kteří ještě mohou, své plány ohledně sítí 3G/UMTS revidují. K tomu jim ještě nahrává Evropská unie, která se chystá uvolnit dosavadní pravidla a umožnit mobilním operátorům provozovat sítě 3. generace na frekvencích, určených pro dnešní mobilní sítě GSM (tedy pro sítě 2. generace). To by bylo pro mobilní operátory mnohem výhodnější a levnější, než budovat zcela nové sítě na vyšších kmitočtech. A český Vodafone by určitě byl špatný hospodář, kdyby si na tuto možnost nepočkal. Zvláště v případě, kdy mu v tom vlastně nic nebrání. 8 0014/ZAJ ?

Růst broadbandu se zpomaluje

Absence podpory či dokonce jen zájmu ze strany státu a jeho orientace na zcela jiné oblasti než informační společnost, ICT technologie či informační gramotnost občanů jsou všechno faktory, které se naplno projeví až s určitým odstupem, a to celkovým zaostáváním České republiky za světem a vyspělejšími zeměmi. Nicméně již v roce 2007 začal být tento trend patrný na poklesu tempa, s jakým u nás narůstalo vysokorychlostní připojení k internetu. V absolutních číslech zde rozhodně nepatříme mezi země s největší penetrací. Třeba v rámci EU jsme byli k polovině roku 2007 na 19. místě ze 27 členských zemí, s penetrací 12,2?% (zatímco celoevropský průměr činil 18,2 %).
Ještě větší je naše zaostávání v rámci zemí OECD, kde jsme v penetraci na 7. místě od konce, viz obrázek na protější straně vlevo.
Nicméně ani nízké absolutní počty broadbandových přípojek (ve vztahu k počtu obyvatel, tedy jako penetrace), nemusí ještě být nijak alarmující, pokud by strmost růstové křivky naznačovala, že ostatní země rychle doháníme. Nicméně právě tempo růstu českého broadbandu v průběhu roku 2007 výrazně zpomalovalo. Je to dobře vidět na následujícím grafu na obrázku vpravo, který ukazuje situaci v dosud nejdynamičtějším sektoru broadbandu, u DSL připojení (resp. ADSL).
Jak je z tohoto obrázku vidět, čtvrtletní přírůstky nových ADSL přípojek dlouhodobě klesají. A to jak u přímých prodejů od Telefóniky O2 Czech Republic (viz červenou křivku), tak i u velkoobchodního ADSL od TO2 CR, které na maloobchodním trhu přeprodávají někteří alternativní operátoři (viz zelenou křivku, v 2. a 3. čtvrtletí 2007 dokonce v záporné oblasti). Stejně tak ztrácí dech i růst nových ADSL přípojek na bázi zpřístupnění místní smyčky (LLU). Důvodů pro tento neuspokojivý stav je více.
Vedle absence aktivní podpory ze strany státu – třeba jen ve vytváření motivace pro uživatele, aby si internet pořídili – či nedostatečné informační gramotnosti jde také o to, že český internet je relativně drahý. Podle statistik OECD jsme byli v říjnu 2007 dokonce třetí nejdražší, v přepočtu podle parity kupní síly – tedy v poměru k platům obyvatel.













Komentáře

K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.