Průzkum širokopásmového připojení v česku

Archiv | 01.09.07

Jak velký a jak rozšířený je internet v Česku? Internet je opravdu nepřebernou studnicí nejrůznějších inform...







Jak velký a jak rozšířený je internet v Česku?

Internet je opravdu nepřebernou studnicí nejrůznějších informací. Sám o sobě je ale také předmětem mnoha různých statistik a průzkumů, které se ho snaží změřit, spočítat či nějak jinak kvantifikovat. Velmi oblíbené jsou například průzkumy toho, kolik lidí internet používá a jak často, či zjišťování toho, co a jak lidé na internetu dělají, co od něj očekávají, nebo co na něm naopak postrádají. Nebo z jiného soudku: mnohdy je zajímavé vědět, jak jsou lidé k Internetu připojeni, jaké rychlosti mají jejich přípojky, či jak dostupné je pro určitou cílovou skupinu samotné připojení. Předmětem zájmu bývá i sledování toho, jak jsme na tom s vysokorychlostním připojením. Nebo je správné říkat „s širokopásmovým připojením“, alias broadbandem?
To už jsme se ale dostali k problematičtější stránce internetových statistik a průzkumů. Ty se totiž velmi často potýkají s tím, že nedokáží dostatečně přesně, a také stejně, vymezit předmět svého zkoumání. Pak zákonitě dochází k diametrálně odlišným výsledkům při zkoumání něčeho, co na první pohled vyznívá jako jedno a to samé. Ale ve skutečnosti každý měří a počítá něco jiného. Mějme to na paměti, až si budeme dále popisovat výsledky konkrétních průzkumů.
Stejně tak mějme na paměti, že jen některé aspekty dnešního internetu se dají exaktně změřit a spočítat. Ty ostatní se pak musí zjišťovat klasickým dotazováním určitého vzorku respondentů, který musí být pečlivě vybrán tak, aby byl reprezentativní pro celou zkoumanou oblast, resp. populaci.

Kolik je u nás domén druhé úrovně?

Asi nejjednodušší je to s takovými veličinami, které lze exaktně měřit či počítat technickými prostředky, a která současně s tím má „v ruce“ jen jeden konkrétní subjekt. Pak totiž stačí vzít jeho vlastní statistiky, a vše je hotovo.
Příkladem může být sledování počtu domén druhé úrovně, v rámci „národních“ domén nejvyšší úrovně. Ty totiž spravují v každé zemi příslušní národní správci, kteří obvykle pravidelně zveřejňují příslušné počty. U nás se stačí podívat do statistik sdružení CZ.NIC, které doménu nejvyšší úrovně .cz spravuje. Výsledek ukazuje následující graf.
Z tohoto grafu je vidět setrvalý nárůst, narušený pouze malým „zhoupnutím“ (poklesem) mezi lety 2002 a 2003. Důvodem byla změna způsobu placení za nově registrované domény, která měla zkomplikovat život doménovým spekulantům. A jak graf ukazuje, nejspíše se to podařilo a část spekulativně „obsazených“ domén byla uvolněna.
Nicméně ani počet domén druhé úrovně pod naší národní doménou (.cz) nevypovídá zcela přesně o „českém internetu“, protože řada tuzemských uživatelů využívá subdomény pod jinými doménami nejvyšší úrovně, jako například .eu, .com, .org apod. Mnohdy proto, že je to levnější než pod doménou .cz. Nebo proto, že jimi požadovaná subdoména pod .cz už nebyla volná. Případně proto, že chtějí být „světovější“ (.com), či alespoň „evropštější“ (.eu).

Počet internetových uzlů

Dalším ukazatelem, který lze na internetu relativně snadno měřit a počítat, je počet uzlů, které jsou k němu připojeny. V odborném žargonu se tomu říká hostcount a je to veličina sledovaná již dlouhou dobu, prakticky od počátku existence internetu. Díky tomu také mohou existovat dlouhodobější statistiky, ukazující průměrný nárůst počtu internetových uzlů (tzv. hosts) za víceleté období. Příklad ukazuje graf na protější straně nahoře, převzatý z publikace OECD Communications Outlook 2007, vycházející z dat naměřených organizací Internet Software Consortium Surveys (http://www.isc.org/). Pozice Česka v tomto grafu vychází někde uprostřed sledované skupiny zemí, s meziročním nárůstem kolem 45 procent. V absolutních číslech je to pak nárůst
z 52 498 internetových uzlů v roce 1998 na 993 778 uzlů v roce 2006.
Pozor ale na to, že i tato statistika je svým způsobem značně deformována tím, co vlastně měří. Jde totiž o uzly, přímo dostupné na veřejných internetových adresách. Tyto adresy je možné relativně snadno procházet automatizovaným způsobem a zjišťovat, zda se na nich nachází nějaký uzel či nikoli. Dnes je ale čím dál tím více počítačů připojeno k internetu přes nejrůznější brány a firewally, a ty nejsou tímto způsobem odhaleny. Pokud si například pořídíte domů internetovou přípojku, malý směrovač a přes něj připojíte všechny tři domácí počítače, přispějete do uvedené statistiky jen jediným uzlem. Podobně velká firma, která má ve své vlastní sítí stovky či tisíce počítačů, ale všechny „schované“ za bezpečnostní firewall, rovněž přispěje jen jedním uzlem – oním firewallem, který zajišťuje přístup pro ostatní počítače.
Takže absolutní čísla, vyplývající z výše uvedeného grafu, se od skutečnosti mohou lišit i řádově. Nicméně relativní srovnání mezi jednotlivými zeměmi (přesněji: mezi jednotlivými doménami nejvyšší úrovně) už má docela dobrou vypovídací hodnotu – protože trend „schovávání“ uzlů za různé směrovače, brány a firewally může být všude velmi podobný.

Objem provozu na českých datových tocích

Další veličinou, která se dá měřit poměrně velmi přesně, je objem provozu v rámci tzv. peeringu. Tedy provozu, který si naši poskytovatelé internetu předávají vzájemně mezi sebou (přes tzv. neutrální peeringový bod, který provozuje sdružení NIX.CZ). Samozřejmě nejde o veškeré datové toky v rámci internetu v Česku, neboť něco začíná a končí v síti daného poskytovatele a něco odchází do zahraničí, do páteřních částí internetu. Nicméně největší vypovídací hodnotu má zřejmě i zde trend, neboli průběžné zvyšování objemů, které přes peering protečou. Tento trend totiž vypovídá o tom, jak roste intenzita, s níž lidé v Česku využívají internet. Následující obrázek dole pochází ze statistik sdružení NIX.CZ a ukazuje celoroční vývoj objemu datových toků přes sítě tohoto sdružení. Dobře patrný je zde například vliv vánočních svátků. I zde ale existují zkreslující faktory, jako například to, že roste „zaplácanost“ webových stránek, zejména různými reklamami - a tím roste i objem dat, nutných pro stažení stejného počtu stránek.

Kolik je v Česku uživatelů internetu?

Pojďme nyní k veličinám, které se nedají automatizovaně měřit, ale místo toho se musí zjišťovat klasickými průzkumy. Tedy dotazováním určitého okruhu respondentů, který by měl být dostatečně reprezentativní - tak, aby se na něm zjištěné výsledky daly vztáhnout na celou populaci. Začněme asi nejvíce zprofanovanou otázkou, kolik je v Česku uživatelů internetu. A hned na ní si můžeme ukázat, jak moc se výsledky různých průzkumů rozchází. Nejspíše kvůli odlišným definicím toho, kdo vlastně je uživatelem internetu.
Například společnost Factum Invenio zveřejnila počátkem července 2007 výsledky svého nejnovějšího průzkumu, na jehož základě konstatovala, že: Podíl uživatelů internetu v České republice překročil v první polovině letošního roku padesátiprocentní hranici. Vše pak doložila grafem (vpravo), ukazujícím vývoj počtu uživatelů (starších 15 let) od roku 2001:
Jen drobnou vadou na kráse je skutečnost, že překročení stejné padesátiprocentní hranice (a konkrétně dosažení 53 procent ve stejné věkové skupině 15+) ohlásila stejná agentura již v září loňského roku: Již více než polovina (53 %) obyvatel Česka ve věku nad 15 let využívá internet. Vyplynulo to z aktuálního výzkumu společnosti Factum Invenio, který byl realizován v srpnu 2006 a zúčastnil se ho reprezentativní vzorek 1 031 obyvatel České republiky ve věku nad 15 let.
Pokud by tedy člověk plně věřil statistikám, musel by zákonitě dojít k závěru, že český internet v poslední době (minimálně od srpna 2006 do současnosti) stagnuje a noví uživatelé nepřibývají. Logičtějším vysvětlením je nějaká změna v metodice počítání uživatelů, resp. ve vymezení toho, kdo je a kdo není zařazen mezi uživatele internetu. Stejné vysvětlení pak nejspíše můžeme použít i pro rozdíly mezi touto statistikou a jinými statistikami, které sledovaly to samé: počet uživatelů internetu v Česku.
Například Český statistický úřad v posledních letech sleduje internet a jeho využití pravidelně. A na otázku ohledně počtu uživatelů odpovídá následujícím grafem, který rozkládá zjištěné údaje ještě podle pohlaví respondenta a podle věkové skupiny. Souhrnné výsledky se ale přece jen liší. Třeba za rok 2005, kdy agentuře Factum Invenio vyšlo (za květen 2005) 44 procent, uvádí ČSÚ z prvního čtvrtletí 2005 pouze 32 procent.
Jak už bylo uvedeno několikrát, za rozdílem nejspíše stojí jiná definice toho, kdo vlastně je uživatelem internetu. Jak velký vliv může mít četnost práce s internetem, ukazuje graf z následující strany, pocházející z posledních šetření ČSÚ za rok 2006:
Jiné rozložení uživatelů internetu, podle toho jak často pracují s internetem, ukazují výsledky jiného průzkumu. Ten provádí agentura Markent již od roku 1999 v rámci kampaně „Březen – měsíc internetu“. Poslední šetření přitom proběhlo v únoru 2007 a dospělo k celkovému počtu 47 procent uživatelů internetu v obecné populaci starší 18 let.

Kolik našich domácností je připojeno?

Jinou oblíbenou otázkou, na kterou se zaměřují průzkumy internetu, je způsob připojení našich domácností. Zde přitom vstupují do hry další faktory, které také dosažené výsledky zkreslují. Jde například o to, zda má respondent při odpovědi dostatek odborných znalostí na to, aby dokázal správně identifikovat způsob připojení. Pro toho, kdo se v domácnosti o připojení stará, je to banalita – ale co když odpovídá třeba babička, která je sama doma? Ještě dalším problémem mohou být nejasné hranice mezi jednotlivými variantami připojení, na které se tazatel ptá.
Výsledky jednotlivých průzkumů se pak podle očekávání liší, a to ještě více než v případě počtu uživatelů. Ukažme si to na příkladu srovnání výsledků stejných průzkumů jako u počtu uživatelů: podle průzkumu společnosti Factum Invenio, vydaného v červenci 2007, je „dnes“ připojeno k internetu 37 procent domácností, zatímco v roce 2005 to bylo jen 24 procent. Naproti tomu podle ČSÚ bylo v prvním čtvrtletí roku 2005 připojeno 19 procent domácností, ve druhém čtvrtletí roku 2006 již 27 procent domácností.

Jak jsou připojeny naše domácnosti?

Pokud jde o otázku, jakým způsobem jsou naše domácnosti připojeny, zde se výsledky nejrůznějších průzkumů rozchází snad nejvíce. Ukažme si to opět na příkladu výsledků průzkumu společnosti Factum Invenio, který dospěl k závěru, že zdaleka nejrozšířenější je u nás připojení bezdrátové. S tím ale dosti kontrastuje zjištění ČSÚ, které je sice o rok starší, ale hlavně je úplně jiné, protože jasně favorizuje vytáčené připojení, tzv. dial-up.
Pravdou je, že dial-up je výrazně na ústupu, a tak jeho prvenství v rámci loňského průzkumu ČSÚ asi už nebude aktuální. Ale je možné, že by v mezidobí naopak tolik poskočilo právě bezdrátové připojení? Dokonce tak, aby podle letošního průzkumu Factum Invenio naopak jasně vedlo? A to ne o nějaká malá procenta, ale pomalu o dvojnásobek třeba oproti ADSL, které se zejména v posledním roce tolik dere dopředu?

Kolik je u nás bezdrátového připojení?

Pravdou je, že o rozšíření (penetraci) bezdrátového připojení v Česku toho mnoho nevíme, protože je poskytováno velkým počtem malých poskytovatelů a neexistuje žádný centrální přehled o tom, kolik mají zákazníků. Stejně tak je bezdrát, hlavně v podobě Wi-Fi, oblíbenou technologií pro různé komunitní sítě, které lidé provozují sami, stejně jako pro metropolitní, městské a „vesnické“ sítě, jež může provozovat příslušné město či obec – a opět zde není nikde podchyceno, kolik mají tyto sítě uživatelů. Existují jen kvalifikované odhady, které hovoří o číslech kolem 300 000 přípojek. Ale třeba jen Telefónica O2 Czech Republic v letošním prvním čtvrtletí ohlásila 500 000 ADSL přípojek.
Za jakých okolností by pak 500 000 ADSL přípojek mohlo odpovídat 22 procentům připojení pro domácnosti (podle průzkumu Factum Invenio z letošního roku) a zhruba 300 000 Wi-Fi přípojek odpovídat 38 procentům ze stejného průzkumu? Jednou z možností by bylo například to, že zdaleka ne všechny ADSL přípojky jsou využity pro domácnosti, ale že naopak většina z nich připojuje firmy. Jenže to jiné dostupné průzkumy nepotvrzují. Například průzkum IDC (vpravo nahoře) z letošního roku naznačuje, že více než tři čtvrtiny všech vysokorychlostních přípojek vede do domácností. Ještě dalším možným vysvětlením pro tak velké rozdíly ve výsledcích průzkumů může být to, jak je vlastně bezdrátové připojení definováno a co vše se do něj počítá. Kromě technologie Wi-Fi totiž připadá v úvahu ještě třeba technologie CDMA, kterou u nás dnes nabízí kromě bývalého Eurotelu (dnes Telefóniky O2 Czech Republic) také nový operátor MobilKom, pod značkou U:fon. A jen TO2 CR již hlásí více jak 100 000 CDMA připojení. Stejně tak se ale činí i mobilní operátoři, a také oni se snaží nabízet bezdrátové připojení, navíc plně mobilní.

Kolik je u nás broadbandu?

Úvahy o počtech bezdrátových přípojek velmi úzce souvisí s jinou kategorií, kterou nejrůznější průzkumy také sledují, a to je tzv. broadband. A tady jsme opět u stejného problému, na jaký jsme narazili už několikrát: co vlastně broadband je? Co už je a co ještě není broadbandem? Nechme stranou to, že lidé se nedokáží dohodnout ani na správné terminologii: někdo používá anglické slůvko broadband, někdo jeho český překlad („širokopásmové připojení“), někdo zase věcně správný termín „vysokorychlostní připojení“. Skutečný problém není v terminologii, ale ve stanovení hranice pro broadband.
Jen v malé zemi, jakou je Česko, máme tři „oficiální“ definice broadbandu:
V naší Národní broadbandové strategii, alias dokumentu „Národní politika vysokorychlostního přístupu“, činí spodní hranicí 256 kbit/s.
Český statistický úřad považuje za broadband vše, co má alespoň 144 kbit/s.
Český telekomunikační úřad (ČTÚ) ve svých statistikách zase bere jako broadband vše, co má více než 128 kbit/s.
Nicméně praxe je už dnes taková, že komerční nabídky broadbandu spolehlivě překračují všechny uvedené hranice, mimo zůstává jen ISDN, klasický (analogový) dial-up a mobilní připojení (kromě 3G technologií). A tak statistiky broadbandu jsou spíše statistikami toho, jak je u nás zastoupena příslušná technologie, vyjma dial-upu a broadbandu.
Ovšem i zde panují nepříjemné nejasnosti. Ty se týkají opět bezdrátových technologií a toho, zda je do statistik broadbandu zahrnovat, či nikoli. Názory se různí: některé statistiky je zahrnují, jiné nikoli. Podle toho se pak zákonitě liší i výsledky, mapující penetraci broadbandu v Česku. Ukažme si to na několika příkladech. Všechny přitom budou vztaženy k celkové populaci, nikoli k domácnostem.
Například naposledy zmiňovaný průzkum IDC z roku 2007 si všímá jen „pevného“ broadbandu, do něhož nezařazuje bezdrátové Wi-Fi a mobilní připojení. Dospívá k číslu 6,1 procenta k polovině roku 2006 a 7,5 procenta ke konci roku 2006.
Další obdobná statistika, konkrétně od organizace OECD (z dokumentu Communications Outlook 2007), vztažená k červnu 2006, dává pro Česko poněkud jiné číslo: těsně pod 10 procent. Současně ale připojuje upozornění, že pro Českou republiku byla – na rozdíl od ostatních zemí – do statistiky zahrnuta i bezdrátová připojení (v kategorii „other“, neboli „ostatní“). V předchozí verzi téhož dokumentu jeho autoři ještě uváděli, že je to proto, že u nás je nezvykle velký počet bezdrátových přípojek a je třeba diskutovat o tom, zda je zahrnovat do statistik pro všechny země, nebo naopak pro žádnou. I letos to vyřešili tím, že stejně jako vloni započítali bezdrátové přípojky pouze nám, nikoli ostatním zemím. Nicméně pokud bychom z této statistiky bezdráty zase odpočítali, dostali bychom se na úroveň cca 6 procent, což se velmi dobře shoduje s údaji ze statistiky IDC.
To jiný oficiální dokument z října loňského roku, konkrétně 12. implementační zpráva Evropské Komise, nám přisuzuje 9,6 procenta a vůbec se nepozastavuje nad tím, že do tohoto počtu zahrnuje i bezdrátové přípojky, zatímco u jiných zemí tak nečiní.
Ještě rok předtím přitom stejný dokument (resp. 11. implementační zpráva) právě v případě Česka konstatoval, že námi deklarovaný počet bezdrátových přípojek je „divný“ a hodný zvláštního zřetele. Pokud by totiž byl pravdivý, měli bychom v Česku sice jen 2 procenta obyvatel Unie, ale plných 66 procent všech bezdrátových přípojek. A to asi nevypadá zrovna reálné.
A pak věřte statistikám.













Komentáře

K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.