PRÁVNÍ PROBLÉMY KOLEM INTERNETU

Archiv | 01.11.98

Internet se stal jedním z fenoménů, který významně poznačil život společnosti na konci 20. století. Dosud mu byl...







Internet se stal jedním z fenoménů, který významně poznačil
život společnosti na konci 20. století. Dosud mu byla věnována
pozornost především z hlediska technické stránky nebo jako
multiinformačnímu médiu. Pozdější úvahy byly směřovány
futurologicky a filozoficky. Podstatnou náležitostí, aby
Internet překročil práh mezi trávením volného času směrem
k profesionalitě, je vyřešení právních otázek.

Smlouva s providerem

Většina providerů poskytuje službu připojení k Internetu na
základě smlouvy o dílo podle ust. § 536 a násl. ObchZ , a to i
vzhledem k "nepodnikatelům" (což je přípustné vzhledem k ust. §
262, odst. 1 ObchZ). Teoretickou, leč důvodnou otázkou je, zda
by se nemělo spíše jednat o smlouvu innominátní podle ust. § 269
ObchZ, kdy plnění v podobě poskytnutí připojení k Internetu nelze
dosti dobře zařadit mezi pojmové znaky vyžadované v § 536 ObchZ
(" Dílem se rozumí zhotovení určité věci, pokud nespadá pod kupní
smlouvu, montáž určité věci, její údržba, provedení dohodnuté
opravy nebo úpravy určité věci nebo hmotně zachycený výsledek
jiné činnosti." ); chybí tam totiž podle našeho názoru hmotně
zachycený výsledek jiné činnosti.

Ochrana osobních údajů

O tom, že Internet představuje prostředí pro provoz informačních
systémů , není pochyb. Pokud někdo jeho prostřednictvím bude
provozovat informační systém, vztahují se na něj příslušné
předpisy upravující jejich provozování, zejména pak zák. č.
256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech.
Půjde tu jak o povinnosti stanovené pro provozování informačních
systémů s tzv. citlivými údaji (§ 16), tak obecné povinnosti
provozovatele, resp. zprostředkovatele, jeho zaměstnanců i
dalších osob (podle § 22), tak v neposlední řadě možnosti obrany
proti jejich porušování ze strany dotčených osob a dalších
fyzických osob (§ 20).

V této souvislosti vyvstává otázka, zda povahu takového systému
má rovněž seznam tzv. jmén domén a seznam mailových adres. Jména
domén mohou označovat autonomní sítě nebo jednotlivé severy
provozované různými osobami (soukromoprávními, ale i
veřejnoprávními) a na serverech se nacházejí WWW stránky - také
tzv. nástěnky - právnických i fyzických osob (např.
www.znalec.cz je nástěnka jednoho z autorů), ale i nepodnikatelů,
například pak vysokých škol, vědeckých institucí a zájmových
sdružení. Podobně i mailová adresa může patřit kterékoliv z výše
vyjmenovaných druhů osob.

Odpověď na tuto otázku je třeba hledat v ustanovení § 3 zák. č.
256/1992 Sb., podle něhož jsou osobními údaji informace, které
se vztahují k určité [fyzické] osobě. Jména domén jakožto
symbolické názvy prvků sítí Internetu nepochybně neoznačují
fyzické osoby, i kdyby se s jejich jmény shodovala. U mailových
adres můžeme vycházet z toho, že k určení osoby u nás je nutno,
aby byly současně k dispozici nejméně tři údaje, tj. jméno,
příjmení a rodné číslo; je třeba dojít k závěru, že domény,
resp. jejich jména nejsou osobními údaji ve smyslu uvedeného
zákona a jejich seznam nepožívá ochrany podle zák. č. 256/1992
Sb.



Ochrana jména domény

V současnosti je ve vrcholové doméně CZ registrováno okolo 5 500
subdomén 2. úrovně. Ve většině případů se jedná o obchodní jména
firem, popř. zkratky těchto obchodních jmen, v menší míře jsou
jména domén tvořena ochrannými známkami ev. nechráněnými
značkami, majícími ve většině případů přímý vztah k výrobkům či
službám majitele těchto domén. Ovšem vyskytují se i
zaregistrované názvy domén, které nesplňují uvedené předpoklady
a jsou až nápadně zaměnitelně podobné anebo shodné (zda úmyslně,
či nikoliv, ví pouze jejich majitel) s obchodním jménem či
s registrovanou ochrannou známkou jiné firmy či podnikatele, v tom
horším případě se jedná o firmu konkurenta.

Jména domén nejsou upravena žádným zvláštním právním předpisem
(tak jako celý Internet), ale vztahují se na ně platné obecné
právní normy. Jejich přidělování provádí správce národní nebo
generické domény, přičemž celý proces přidělování je podroben
takřka permanentní celosvětové kritice. Do řešení sporů se
zapojila i vláda USA (Green Paper) a - což se dalo očekávat -
její návrh byl podroben kritice především z Evropy a z vlastního
prostředí Internetu.

Zatímco z hlediska přidělování jmen se lze při přihlašování a
registrování domén řídit výlučně pravidlem "kdo dřív přijde, ten
dřív mele", z hlediska přihlašovatelů je nutné respektovat platné
zákony ČR. Neboť pravidla, která platí pro ochranu obchodních
jmen a ochranných známek, jsou bezpochyby aplikovatelná i pro
ochranu názvů domén . Platná právní úprava obchodního jména je
obsažena v § 8 až 12 ObchZ, dále v ustanoveních ObčZ, kde je v §
19b obsažena obecná ochrana názvu právnických osob, a v ust. § 11
a násl. je upravena obecná ochrana jména fyzických osob a další
osobnostní práva.

Důležité je uvědomit si, že s rozlišovací funkcí obchodního jména
je vnitřně spjata i ochranná (zápovědní) funkce. Ta je vlastní
všem průmyslovým právům, kam právo k obchodnímu jménu v rámci práv
na označení systematicky náleží. Ochrana názvu obchodního jména
- viz § 12 ObchZ - je jednak povahy absolutní, jednak relativní.
Prvá je spjata se vznikem zvláštního právního institutu
obchodního jména firmy, k němuž se upínají subjektivní práva,
druhá se realizuje v rámci práva nekalé soutěže (ustanovení § 44
a násl.). Obsahem práva k obchodnímu jménu je právo jeho subjektu
obchodní jméno užívat, nakládat s ním v mezích stanovených zákonem
(pozitivní složka), a ostatní z užívání shodného nebo
zaměnitelného označení vyloučit (negativní složka). Obchodní
jméno, jakožto kvalifikované označení, je třeba dále odlišovat
od jiných označení podniku, která nepožívají absolutní ochrany -
kupř. označení provozovny, závodu, zkratky ap. Obchodní jméno
může být i součástí ochranné známky.

Právo ochranných známek je upraveno zákonem č. 137/1995 Sb.,
z něhož mj. vyplývá, že doménová jména, která jsou shodná či
zaměnitelně podobná s obchodním jménem, registrovanou ochrannou
známkou či dlouhodobě užívaným nechráněným označení někoho
jiného, porušují práva třetích osob a jsou přinejmenším v rozporu
s dobrými mravy soutěže, tj. naplňují skutkovou podstatu nekalé
soutěže.

Jistým problémem, který nelze přehlédnout, je skutečnost, že
jméno domény na určité úrovni (národní či generické), tj.
například s příponou CZ, lze přidělit jen jednou , zatímco stejná
ochranná známka může patřit v různých třídách výrobků a služeb
různým podnikatelům. Může se tedy stát, že výrobce bot SKOK
vlastnící tuto ochrannou známku pro výrobu a distribuci bot si
zaregistruje doménu "SKOK". Výrobce energetického nápoje pro
sportovce stejného jména, a rovněž vlastnící ochrannou známku už
nemá šanci.

Informační systémy státních orgánů

Informační systémy, které vedou na základě zákonného zmocnění
státní orgány, lze z hlediska jejich přístupnosti rozdělit do
tří skupin :

a) veřejné, které jsou zásadně přístupné každému, kdo o to
požádá (obchodní rejstřík);

b) systémy přístupné tomu, kdo prokáže právní zájem (např.
matriky, živnostenský rejstřík);

c) systémy přístupné pouze stanovenému okruhu subjektů (evidence
Rejstříku trestů, evidence daní).

V zásadě nic nebrání tomu, aby nebyly údaje obsažené v
informačních systémech první skupiny zpřístupněny
prostřednictvím Internetu. Tuto cestu ostatně naznačilo
zveřejnění obchodního rejstříku, přesněji údaje v něm
obsažených, na Internetu od září 1997 Ministerstvem
spravedlnosti.

Předeslat je třeba, že na Internetu není veden samotný obchodní
rejstřík. Proto např. ve vztahu k zmíněným údajům na Internetu
neplatí ustanovení § 27 odst. 2 ObchZ, podle něhož skutečnosti
zapsané v obchodním rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne,
ke kterému byl zápis proveden. Stejně tak kopie získaná z
Internetu nemá povahu úředního opisu atd. Na Internetu není také
vedena, resp. zpřístupňována sbírka listin, která je součástí
obchodního rejstříku.

Zveřejňování údajů o podnikatelích zapsaných v obchodním
rejstříku na Internetu je nepochybně v souladu se zákonem.
Obligatorně je publikování stanovených údajů uskutečňováno
prostřednictvím Obchodního věstníku (rozsah údajů, které jsou v
něm uváděny, stanoví vl. nař. č. 63/1992 Sb., o Obchodním
věstníku), nicméně z § 33 ObchZ, který zveřejňování ukládá,
neplyne, že by k němu nemohlo docházet i jinými formami .

Komplikovanější je odpověď na otázku, zda vedení uvedených údajů
na Internetu není v rozporu s § 17 písm. a) citovaného zákona,
který ukládá povinnost provozovat informační systém v souladu s
účelem, k němuž byl zřízen . Tato problém vzniká v souvislosti s
tím, že prostřednictvím Internetu lze nyní vyhledávat i jména
jednotlivých osob - nepodnikatelů, kteří jsou zde uvedeni jako
statutární představitelé.

Na jedné straně platí, že obchodní rejstřík je určen k tomu, aby
podával určité informace také o všech fyzických osobách, které
jsou v něm zapsány. Třebaže by žádný soud nemohl splnit
požadavek, aby poskytl výpis všech subjektů, v nichž se jméno
určité fyzické osoby vyskytuje, teoreticky je možné, aby si
zájemce takové údaje opatřil sám. Nyní tak může učinit za dobu
mnohem kratší prostřednictvím výpočetní techniky. Takový postup
není v rozporu s účelem obchodního rejstříku ani tím není
porušován zákon . Toto stanovisko prakticky sdílí mezi jinými i
Ministerstvo spravedlnosti.

Proti tomu však stojí stanovisko, že účelem obchodního rejstříku
není sbírání informací o fyzických osobách a jejich postavení u
subjektů zapisovaných do obchodního rejstříku. 6) Ten je zásadně
určen k poskytování informací o subjektech zde vedených.
Vzhledem k tomu by pak bylo zpřístupnění informací o
jednotlivých osobách prostřednictvím Internetu v rozporu se
zmíněným ustanovením zákona č. 256/1992 Sb.

Pokud by se v budoucnu na Internetu objevily údaje např. z
leteckého rejstříku či plavebního rejstříku, podobný problém by
nevznikl, protože vedení těchto seznamů je soustředěno u jednoho
orgánu a jejich účelem je mezi jinými poskytovat údaje také o
vlastníkovi či provozovateli letadla nebo lodi.

Co se týče i živnostenského rejstříku, mohly by být bez dalšího
zveřejněny na Internetu údaje z té jeho části, která je veřejným
seznamem, jejíž součástí ovšem nejsou osobní údaje živnostníků.

V každém případě by ale bylo v rozporu se zákonem, sloučit
informace o osobách pocházejících z těchto samostatných
informačních systémů a vytvořit tak např. na Internetu nový
informační systém o osobách .

Úřední deska

Speciálním informačním prostředkem je úřední deska. Uplatňována
je především v činnosti orgánů územní veřejné správy a soudů.

Pozornost si zaslouží první oblast vzhledem k tomu, že
řada orgánů veřejné správy má již svoji internetovou adresu, na
níž publikuje nejrozmanitější informace. Nelze vyloučit, že obce
zde budou zveřejňovat svoje obecně závazné vyhlášky a okresní
úřady nařízení, případně i další informace o své činnosti.

Takové sdělení by však nemělo vliv na platnost a účinnost
uvedených předpisů. Podle ustanovení § 16 odst. 3 zák. ČNR č.
367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších
předpisů.

Uveřejnění vyhlášky na Internetu nemůže tedy nahradit její
vyvěšení na úřední desce. V současné době zřejmě I nternet
nepředstavuje další způsob, jímž má být obecně závazná vyhláška
obce ještě uveřejňována (§ 16 odst. 3 zákona o obcích),
vzhledem k tomu, že to ještě není obvyklé.

Obdobně podle § 3 odst. 3 zák. ČNR č. 425/1990 Sb., o okresních
úřadech, úpravě jejich působnosti a některých dalších opatřeních
s tím souvisejících, musí být nařízení okresních úřadů
vyhlášena, což se děje vyvěšením na úřední desce okresního úřadu
na dobu nejméně 15 dnů, přičemž den vyhlášení je první den
vyvěšení. Vyvěšení na úřední desce je výslovně označeno jako
podmínka platnosti nařízení. Mimo to se nařízení uveřejňují na
úřední desce obecních úřadů působících v územním obvodu
příslušného okresního úřadu.

Patnáctým dnem následujícím po dni vyhlášení nabývá nařízení
účinnosti, není-li stanoven počátek pozdější. Ve výjimečných
případech, jestliže to vyžaduje naléhavý obecný zájem, může
nařízení nabýt účinnosti již dnem vyhlášení.

Rovněž zde nemůže uveřejnění na Internetu nahradit publikaci na
úřední desce.

Na druhé straně ovšem není tato forma uveřejnění uvedených
předpisů v rozporu se zákonem , naopak lze je považovat za
vhodnou formu informování veřejnosti.

Připravovaný poslanecký návrh zákona o svobodě informací a o
změně a doplnění (tisk č. 377 PSP ČR) již s Internetem a jinými
moderními komunikačními prostředky počítá . [Navrhuje se zde mj.:
" Zveřejněním je pro účel tohoto zákona taková podoba informace,
která umožňuje každému vždy znovu informaci vyhledat a získat,
zejména vydáním tiskem nebo na jiném médiu umožňujícím zápis a
uchování informace, vystavením na úřední desce, teletextu nebo
poskytnutím k dispozici nijak neomezenému okruhu žadatelů
jakýmkoliv způsobem, umožňujícím dálkový přístup prostřednictvím
telekomunikačního zařízení (zejména formou přístupu
prostřednictvím sítě Internet)." ] Za současného stavu
dostupnosti Internetu nelze předpokládat náhradu úřední desky
pouze internetovskou vývěskou.

K některým trestněprávním otázkám souvisejícím s Internetem

Povaha Internetu jakožto prostředku, jehož prostřednictvím lze
veřejně šířit informace, je významná v oblasti trestněprávní.
Konkrétně tam, kde se jedná o trestné činy, u nichž je veřejnost
jejich znakem (např. podněcování podle § 164, schvalování
trestného činu podle § 165 odst. 1 a výtržnictví podle § 202
TrZ).

Podle § 89 odst. 4 trestního zákona je trestný čin spáchán
veřejně, je-li spáchán obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného
spisu, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným
způsobem. Internet nepochybně lze považovat právě za "jiný
obdobně účinný způsob ".

Často bývá upozorňováno na to, že na Internetu se objevuje
pornografie , případně i tzv. tvrdá pornografie. Podle § 205
odst. 1 se trestného činu ohrožování mravnosti dopustí ten, kdo
uvádí do oběhu, rozšiřuje, činí veřejně přístupnými, vyrábí nebo
dováží pornografická díla písemná, nosiče zvuku nebo obrazu,
zobrazení nebo jiné předměty ohrožující mravnost, v nichž se
projevuje neúcta k člověku a násilí, nebo která zobrazují
sexuální styk s dítětem, se zvířetem nebo jiné sexuálně
patologické praktiky.

Tohoto trestného činu se lze dopustit také zpřístupněním
pornografických děl písemných, nosičů zvuku nebo obrazu či
zobrazení osobě mladší osmnácti let. Za zpřístupnění je přitom
považováno také promítání a zvuková reprodukce pornografického
díla, což je typické pro Internet. Uváděním pornografických děl
prostřednictvím Internetu je za uvedených podmínek nepochybně
naplňována skutková podstata trestného činu podle § 205, odst. 2
trestního zákona .

Na Internetu se lze setkat také s nejrůznějšími jednáními, která
jsou projevem podpory nebo propagace hnutí prokazatelně
směřujícího k potlačení práv a svobod občanů, nebo hlásající
národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť . Taková
jednání naplňují skutkovou podstatu trestného činu podpory a
propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů (§
260 trestního zákona). Postiženo by přitom mělo být přísněji
podle odst. 2, na jehož základě má být trestán ten, kdo uvedený
čin spáchá tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným
podobně účinným prostředkem, jímž je právě Internet.

Možnost zjištění pachatelů výše uvedených (ale i jiných)
trestných činů v prostředí Internetu není ovšem triviální,
protože autoři či producenti se mohou skrývat pod různými
krycími jmény (alias) doslova po celém světě a podléhat různým
jurisdikcím.

Pomocí Internetu lze spáchat samozřejmě různé trestné činy,
ovšem pouze takové činy jsou trestné, jejichž skutkové podstaty
jsou uvedeny v trestním zákoně . Jsou to např. zásahy do cizích
programů a databází (§ 257a - Poškození a zneužití záznamu na
nosiči informací, § 152 - Porušování autorského práva);
neoprávněné užívání počítače či komunikačního zařízení (§ 249 -
Neoprávněné užívání cizí věci); neoprávněný přístup k datům,
získávání utajovaných informací, tzv. počítačová špionáž
(některá jednání mohou být za určitých okolností postihnuta
podle některých obecně použitelných ustanovení TrZ - např. § 106
ohrožení státního tajemství, § 122 ohrožení hospodářského
tajemství); jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu
s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jednotlivým
soutěžitelům nebo spotřebitelům (viz ust. § 44 a násl. ObchZ,
sankcionované podle § 149 TrZ - Nekalá soutěž); získávání
informací o osobách osobních údajů, porušování předpisů o
ochraně osobních údajů v informačních systémech (zákon č.
256/1992 Sb., o ochraně osobních dat v informačních systémech, §
178 TrZ - Neoprávněné nakládání s osobními údaji); podvodné
transakce s podvodným zbožím, penězi či falešnými identifikacemi
při nákupu a prodeji (podle ust. § 250 TrZ) apod.

Internet a hromadné sdělovací prostředky

K periodikům, která mají značný počet čtenářů na Internetu,
patří internetové noviny Neviditelný pes nebo Svět namodro.
Jejich vydávání je problematické potud, že vycházejí bez
registrace, která podle stanoviska Ministerstva kultury není
možná, vzhledem k tomu, že se podle doslovného znění § 3 zák. č.
81/1966 Sb., o periodickém tisku a ostatních hromadných
sdělovacích prostředcích nejedná o tiskovinu . Toto stanovisko je
nepochybně správné, nicméně nedává odpověď na otázku, čím
internetovské noviny jsou a zřejmě ji v platné právní úpravě
budeme moci sotva nalézt.

Něco jiného je ovšem fakt, že Internet dnes v praxi plní funkci
rozhlasového a v blízké budoucnosti i televizního přijímače . Jeho
pojem vymezuje § 1 zák. č. 252/1997 Sb., o rozhlasových a
televizních poplatcích tak, že jde o technické zařízení
způsobilé k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového
vysílání bez ohledu na způsob příjmu. Vzhledem k této jeho
povaze by měl být uživatelem Internetu placen za podmínek § 2-3
citovaného zákona rozhlasový eventuálně televizní poplatek. Toto
konstatování má ovšem spíše pouze teoretický význam, protože je
v podstatě vyloučeno, aby pošta, která má vést evidenci
přijímačů a zajišťovat vybírání poplatků, zjišťovala, kdo je
uživatelem Internetu.

Internet patří mezi důležité prostředky sloužící k reklamě .
Podle § 1 zák. č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a
doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a
televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, se reklamou
rozumí přesvědčovací proces, kterým jsou hledáni uživatelé
zboží, služeb nebo jiných výkonů či služeb prostřednictvím
komunikačních médií. Těmito médii jsou vedle televize, rozhlasu,
nosičů audiovizuálních děl, periodického tisku a neperiodických
publikací, dopravních prostředků, plakátů a letáků, také všechny
další komunikační prostředky, umožňující přenos informací.
Internet bude nepochybně právě posledně zmíněným dalším
komunikačním prostředkem.

Vzhledem k tomu musí být v reklamě uskutečňované Internetem
dodržovány jak obecné povinnosti , resp. zákazy stanovené v § 2
zákona, tak i speciální omezení pro tabákové výrobky,
alkoholické nápoje, léčivé přípravky a prostředky zdravotnické
techniky a zbraně a střelivo (§ 3-6 zákona), a jejich porušování
může být postihováno.

Dalším, typicky internetovským způsobem reklamy, je zasílání
nevyžádaných mailů, nabízejících zboží či služby - tzv. spammů.
Jsou nebezpečnější než jejich dopisová písemná obdoba, protože
zahlcují kanály a stránky Internetu, a navíc způsobují škodu
příjemci v podobě zvýšených nákladů na telekomunikační poplatky.

Možnost zjištění původce reklamy či spammu je ovšem opět obtížná.

Internet a telekomunikace

Podle zákona č. 110/1964 Sb. o telekomunikacích ve znění
pozdějších předpisů je poskytování připojení k Internetu
telekomunikační službou podle § 1, písm. d) protože jde o
služby, jejichž poskytování spočívá v přepravě informací pomocí
telekomunikačních zařízení. Podle § 4, odst. 3 telekomunikační
služby, s výjimkou služby telefonní, může poskytovat fyzická
nebo právnická osoba, které byla tato činnost povolena
povolujícím orgánem.

S touto problematikou souvisí i otázka, zda zaslání mailu
konkrétní osobě představuje šíření zpráv a zda mail podléhá či
nepodléhá listovnímu tajemství. Tuto problematiku řeší TrZ ve
svých § 239 - 240. Podle § 239, odst. 1 " Kdo úmyslně poruší
tajemství a) uzavřeného listu nebo jiné písemnosti, zasílaných
poštou nebo jiným dopravním zařízením, nebo b) zprávy podávané
telefonem, telegrafem nebo jiným takovým veřejným zařízením,
bude potrestán odnětím svobody až na šest měsíců " . Na otázku,
zda je Internet "jiným takovým veřejným zařízením ", se v
citovaném komentáři praví, že jím je např. dálnopis, telefax,
postfax apod. Podle našeho mínění jde i u Internetu o veřejné
zařízení , a lze se proto domnívat, že i přenos zpráv
elektronickou poštou (nebo obecně jakýmkoliv výběrovým způsobem,
při němž lze jednoznačně definovat osobu, k níž má být zásilka
doručena - např. bankovní interní komunikační sítí, komunikační
sítí armády či vnitra mimo JTS apod.), je prostředím pro
naplnění skutkové podstaty podle § 239 .

Pracovník providera Internetu je navíc podle odst. 2 tohoto
ustanovení pracovníkem "telekomunikační služby ", protože jde o
službu poskytovanou veřejnosti - předplatitelům, a podléhá
trestním sankcím za porušení tajemství dopravovaných zpráv.

Poněkud jiná je situace v ust. § 240 TrZ . Zde nepoužil
zákonodárce z neznámých důvodů obecnější definici, podobně jako v
§ 239 " telegrafem nebo jiným takovým veřejným zařízením", ale
"natvrdo" zde uvedl pojem " telefonní hovor" . Naskýtá se otázka,
zda digitální přenos prostřednictvím JTS lze považovat za hovor:
mohou spolu hovořit pouze dvě osoby nebo i dva počítače, zda je
ještě hovorem fax a už není mail, či jak tomu je? Tady vidíme
značný rozpor, který nepomýšlí na očekávaný vývoj technických
prostředků . A opět musí jít o úmyslný trestný čin.

Podle informací, jež byly zveřejněny, patří do běžné praxe
zaměstnanců providerů, že čtou (obvykle z dlouhé chvíle, ale
možná nejen proto) poštu svých uživatelů. Pak jsou výše uvedená
varování zřejmě vysoce na místě. (A samozřejmě, vůbec nepřichází
v úvahu smlouva, kterou by dával zájemce o službu připojení
k Internetu souhlas provozovateli, aby mohl - z jakýchkoliv důvodů
- kontrolovat obsah jeho mailové schránky.)

Lze tedy souhrnně říci, že na mail se vztahuje ochrana podle
ust. § 239 TrZ, tzv. listovního tajemství . Těžko tedy lze
z napsání mailu dovodit rozšiřování informací. Z toho vyplývá mj.
skutečnost, že urážlivým mailem zaslaným urážené osobě - a
nikomu jinému - nelze spáchat trestný čin pomluvy podle § 206
TrZ. K naplnění skutkové podstaty tohoto tr. činu by mohlo dojít
v případě, že by urážlivý mail byl zaslán jiným osobám nebo všem
(tzv. "ALL"). Přitom aplikace druhého odstavce není v případě
Internetu nebo E-mailu vyloučena.

Uzavírání smluv prostřednictvím Internetu

Prostřednictvím Internetu lze rovněž obchodovat . Tedy vybrat si
určité zboží, nabízené pod určitou adresou včetně jeho popisu či
fotografie nebo audiovizuální prezentace, absolvovat určitý
počítačový rituál, sledující nezpochybnitelné ztotožnění
kupujícího (prodávající je v nabídce ztotožněn dostatečně),
dodat číslo své mezinárodní platební karty a "byznys" je
uzavřen. Zboží může přijít opět prostřednictvím Internetu
(počítačový program, ale dnes již i knihy, audiovizuální
nahrávky nebo informace) či poštou. Dochází tu k dosud
nevídanému přímému střetu zcela různorodých právních prostředí .
V této souvislosti je třeba připomenout, že nebude-li sjednáno
jinak, a to je velmi málo pravděpodobné, platí do všech důsledků
právo země, v níž je umístěn server s příslušnou nabídkou .

Další rizika jsou ještě daleko vyšší: sdělením svého čísla
kreditní karty jej vypouštím do prostředí, o němž ani v
nejmenším nemohu tušit, kdo a jak se může připojit na moji
transakci; u bank provozujících styk s klienty přes Internet je
to stejné, jako kdyby svoji síť nabídla desítkám tisíc nebo i
milionů potenciálních (i reálných) hackerů. Přitom obtížná
uchopitelnost Internetu zde prakticky vylučuje zahájit řízení
proti viníkovi na nás způsobeného podvodu či zpronevěry, nemluvě
o velmi obtížném zjišťování a zejména dokazování, kdo tímto
zločincem byl.

Proto je ve všech hovorech o obchodu na Internetu skloňována
problematika bezpečnosti. Bezpečný obchod nebo bezpečné
internetové bankovnictví provozovat lze, ovšem investice na
vybudování takového bezpečného prostředí jsou vysoké a náročné.
Přesto existuje několik nadějných směrů: jedním je zabezpečení
transakcí systémem SET, jiným např. připravovaná banka na
Internetu v ČR.

Jistou překážkou elektronického obchodu je nejasné definování
elektronické komunikace jako přípustné duální formy ke
komunikaci písemné , resp. možnost naplnění požadavku na
písemnost elektronickou komunikací. Tím se zabývá např. Vzorový
zákon o elektronickém obchodu , který vznikl v rámci činnosti
Komise OSN pro Mezinárodní obchodní zákon (UNCITRAL). Účelem
Vzorového zákona je poskytnout národním zákonodárcům komplex
pravidel, jež by se staly přijatelnými v mezinárodním měřítku, a
návod, jakým způsobem lze vzniklé právní překážky odstranit a
vytvořit tak bezpečnější právní prostředí pro obor, jehož název
se ustálil pod pojmem "elektronický obchod ". Principy, stanovené
ve Vzorovém zákoně, mají rovněž posloužit individuálním
uživatelům působícím v oblasti elektronického obchodu při
koncipování některých smluvních ujednání, kterých by bylo možné
použít při překonávání problémů právní povahy v elektronickém
obchodu.

Nedostatečná národní legislativa vytváří překážky pro
mezinárodní obchod, jehož výrazná část se realizuje právě
prostřednictvím moderních telekomunikačních prostředků. Rozdíly
mezi národními legislativami a rozpory při jejich výkladu
ohledně používání komunikačních prostředků se tak mohou stát
výrazným faktorem, omezujícím přístup na mezinárodní trhy. Cíl
Vzorového zákona, který má umožnit či usnadnit provádění
elektronického obchodu a zajistit stejné zacházení jak
uživatelům podkladů v tištěné formě, tak i uživatelům informací
na bázi počítače, má důležitý význam při podpoře ekonomiky a
efektivnosti mezinárodního obchodu. Zařazením procedur
předepsaných ve Vzorovém zákoně do národních legislativ v těch
případech, kdy strany si zvolí používání elektronických
prostředků komunikace, může stát, který tyto procedury přijal,
vytvořit prostředí nezávislé na médiích .

V současnosti můžeme pro obchodování prostřednictvím Internetu
vycházet opět z platných čekých právních norem. Podle § 40 ObčZ
platí: " (3) Písemný právní úkon je platný, je-li podepsán
jednající osobou; činí-li právní úkon více osob, nemusí být
jejich podpisy na téže listině, ledaže právní předpis stanoví
jinak. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky v
případech, kdy je to obvyklé. Písemná forma je zachována, je-li
právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými
prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a
určení osoby, která právní úkon učinila" . Toto je základní
vymezení, jež klade podmínky pro platnost navazování závazkových
vztahů mezi subjekty prostřednictvím Internetu. Mail je zřejmě
elektronický prostředek, umožňující zachytit obsah právního
úkonu; problémem výše diskutovaným je " určení osoby, která
právní úkon učinila".

U operací, kde rozlišujeme určitá oprávnění jednotlivých osob
(mohou jimi být klienti banky, stejně jako uživatelé Internetu),
je třeba uskutečnit zásadně dva kroky:

1. identifikaci,

2. autentizaci.

V prvním kroku se musí osoba identifikovat, kdo je: názvem účtu,
identifikačním jménem uživatele apod. V kroku druhém je třeba
ověřit (prokázat), že jde skutečně o tuto osobu: občanským nebo
jiným věrohodným průkazem obsahujícím fotografii, již zmíněným
podpisem podle podpisového vzoru, heslem apod. Z hlediska výše
uvedených zákonných požadavků je přitom zhola jedno, jde-li o
postup klasický, nebo pomocí jakýchkoliv technických prostředků.

Elektronické dokumenty a zejména elektronický přenos dat, který
se snaží obchodní transakce zcela dematerializovat a redukovat
na výměnu informací, nastolily otázku digitálních podpisů a
prokazování jejich pravosti s vysokou naléhavostí. Je třeba:

1. doručit data k příjemci, aniž by byla poškozena, upravena
nebo odposlechnuta,

2. prokázat, že odesílatelem je skutečně odesílatel.

Metody, které se proto volí, jsou různé: například banky
používají k potvrzení pravosti platebních příkazů předávaných na
magnetických médiích papírové dokumenty, tzv. konfirmační
dopisy. Klienti některých bank, kteří chtějí podávat příkazy
telefonicky či faxem, musí disponovat kromě identifikace jménem
či číslem účtu také heslem. Nejvhodnějším způsobem se jeví
používání tzv. digitálního podpisu , jenž ovšem proniká teprve
postupně do národních legislativ jednotlivých zemí EU. Otázkou
je, jak se budou soudy vypořádávat s důkazními prostředky v
podobě elektronických záznamů, když i "obyčejné" papírové
dokumenty a jejich hodnocení jsou mnohdy nepřekonatelnou
překážkou k dobrání se pravdy či meritornímu rozhodnutí.

Závěr

K Internetu je třeba přistupovat střízlivě a opatrně - pokud jde
o možné následky nepromyšleného přístupu způsobem "vše je
dovoleno ". Na druhou stranu, jakmile vezme naše legislativa na
vědomí, že existují i jiné technologie nežli husí brk a papír -
což se velmi pozvolna děje zejména ve speciálních zákonech - lze
očekávat, že přednosti elektronické komunikace zčásti vytlačí
klasické papírové dokumenty a že část našeho života se přesune
do světa Internetu.


Doc. JUDr. Pavel Mates, CSc., přednáší na Fakultě
národohospodářské VŠE a na Policejní akademii v Praze.

Doc. Ing. Vladimír Smejkal, CSc., je soudním znalcem a docentem
Masarykovy univerzity v Brně. Kromě toho působí i na dalších
vysokých školách v Praze, Brně a Olomouci.

Text byl s ohledem na kapacity PC WORLDu krácen. Článek je
převzat se svolením z časopisu Právní rádce, č. 9/1998.















Komentáře

K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.