Pevné disky pod lupou

Archiv | 01.09.07

V každém počítači je aspoň jeden pevný disk, mnohdy i více. Dnes je najdeme i v kamerách, videorekordérech, MP3 p







V každém počítači je aspoň jeden pevný disk, mnohdy i více. Dnes je najdeme i v kamerách, videorekordérech, MP3 přehrávačích a dokonce i v digitálních fotoaparátech. Pevný disk je jednou z nejdůležitějších součástí počítače. Slouží jako trvalé velkokapacitní úložiště dat. Na rozdíl od RAM paměti z něj informace nezmizí ani po vypnutí přístroje. Na pevném disku je uložen operační systém, programy i dokumenty.
Pokud kupujete nebo stavíte nový počítač nebo pokud vám v současném PC dochází místo a potřebujete zvětšit úložný prostor, neobejdete se bez nového pevného disku. V takovém případě je dobré vědět, jak nejlépe vybrat vhodný typ.

Jak funguje pevný disk?

První pevné disky vznikly v 50. letech minulého století. Pevný disk se skládá z jedné nebo více ploten z magnetického materiálu, obsahujících miliardy mikroskopických magnetických buněk. Každá buňka představuje jeden bit dat. Jednotlivé buňky se spojují do soustředných kružnic, kterým se říká stopy. Nad těmito stopami se pohybuje čtecí a zapisovací hlava, kterou prochází elektrický proud generovaný magnetickým polem jednotlivých buněk. Elektronické zařízení zaznamená přítomnost proudu jako jedničku, nepřítomnost jako nulu. Hlava dokáže také magnetické pole změnit a nová data tak na disk zapisovat.
Během činnosti se pevný disk neustále točí, podobně jako LP deska nebo CD, a data v jednotlivých stopách tak projíždějí pod čtecí a zapisovací hlavou. Hlava se přitom pohybuje na rameni nad diskem mezi stopami a vybírá si stopu, v níž se nacházejí potřebná data. Jakmile se hlava dostane nad příslušnou stopu, stačí jen počkat, až se disk otočí do správné polohy.
Moderní pevné disky se většinou skládají z několika ploten s datovými stopami, plotny s ramenem jsou pevně uzavřené v neprodyšném pouzdře s normalizovanými rozměry. Například u pevných disků pro stolní počítače se používá pouzdro velikosti 3,5“, tomu odpovídá i vnitřní uspořádání počítače.

Kapacita

Nejdůležitějším údajem pro většinu uživatelů je kapacita disku. Moderní modely dokáží na jediný disk velikosti 3,5“ uložit až 1 000 GB dat (např. pevný disk Hitachi Ultrastar A7K1000 - 1TB). Většina lidí ale tolik úložného prostoru nepotřebuje, běžné typy se tedy pohybují mezi 120-400 GB. V budoucnu však nároky uživatelů na prostor porostou. Pořizovací cena dnes činí cca 6-8 Kč za GB datového prostoru, u nejnovějších velkokapacitních modelů se ovšem ceny mohou výrazně lišit.
Při odhadu potřebné kapacity je nutné přihlédnout k tomu, k čemu má počítač sloužit. V běžných domácích počítačích dnes zabírají nejvíce diskového prostoru multimediální soubory. Pokud tedy plánujete ukládat do počítače velké množství hudby a především filmů, potřebujete velkokapacitní disk (zejména v případě, že chcete soubory archivovat na disku a nikoli na výměnných médiích typu DVD). Uživatelé jsou často zmateni z toho, že kapacita pevného disku inzerovaná výrobcem neodpovídá kapacitě udané operačním systémem. Spoustu lidí už rozčililo, když poprvé zapnuli počítač s údajně 80GB diskem a zjistili, že mohou využít jen 74,5 GB.
Kupodivu přitom nelze říci, že by šlo vysloveně o chybu – spíše se jedná o výsledek dvou různých způsobů, jakými udávají kapacitu disku výrobci a operační systémy. V reklamních materiálech se zpravidla při definici gigabytu používá běžná desítková soustava, podle níž 1 gigabyte obsahuje 1 000 megabytů, 1 megabyte představuje 1 000 kilobytů apod. Takovéto údaje používají výrobci a prodejci, protože je to pro ně marketingově výhodnější. V rámci „zaokrouhlení“ uvedou tedy vyšší číslo, než je reálně využitelná kapacita disku.
Operační systém při zjišťování volného místa na disku počítá ve dvojkové soustavě. V ní se 1 gigabyte rovná dvěma na desátou, tedy 1 024 MB. Jeden megabyte analogicky obsahuje 1 024 kilobytů. Takovéto počítání je sice pro lidi trochu složitější, ale je absolutně správné a neklamavé.
Pro výrobce je tedy pochopitelně výhodnější přidržet se desetinné soustavy a inzerovat tak pevný disk s 80 000 000 000 bytů jako 80 GB. Ve dvojkové soustavě (tedy ve skutečnosti) jde ovšem o necelých 75 GB. U kapacitně větších disků je rozdíl mnohem markantnější

Rozhraní

Mezi další důležité parametry pevného disku patří rozhraní, čili způsob, jakým disk komunikuje s počítačem. V podstatě se jedná o typ konektoru a kabelového systému propojujícího pevný disk s řadičem disků v PC.
Nejčastěji používaným typem diskového rozhraní je paralelní typ PATA (také zvaný IDE nebo E-IDE) a sériová varianta Serial ATA (SATA). Externí pevné disky jsou zpravidla vybaveny rozhraním USB nebo FireWire. Ať už budete kupovat jakýkoliv pevný disk, je nutné vybrat harddisk s rozhraním, které je podporované i vaším počítačem.
Je důležité mít na paměti, že rychlost rozhraní není totéž co rychlost pevného disku. Rychlost rozhraní představuje maximální teoretickou přenosovou kapacitu samotného rozhraní. Výkon disku je zpravidla mnohem nižší. Například technologie SATA je teoreticky schopná přenášet data až rychlostí 1,5 Gb/s (zjednodušeně 150 MB/s), takže dokáže podporovat přenos dat touto rychlostí. Jenže na současném trhu zatím neexistuje disk, který by se těmto hodnotám byl schopen alespoň přiblížit – většina modelů dosáhne rychlosti maximálně 50–70 MB/s.

PATA

Rozhraní EIDE, zvané též Parallel ATA čili PATA, je u moderních disků nahrazováno typem SATA. Většina počítačů EIDE stále ještě podporuje.
Názvosloví může působit poněkud matoucím dojmem. Porty PATA na základních deskách a pevných discích se často označují jako ATA100, ATA133, Ultra DMA133, Ultra ATA133 apod. Pojmy ATA, Ultra DMA a Ultra ATA znamenají v tomto případě totéž – paralelní rozhraní pro připojení starších pevných disků, případně i optických mechanik (CD-ROM, DVD-ROM, DVD-RW atd.).
Číslo v názvu označuje rychlost rozhraní. Například typ ATA133 nabízí maximální rychlost přenosu 133 MB/s. Pokud základní deska podporuje jen typ ATA100, znamená to maximální propustnost 100 MB/s.
Čím starší základní deska, tím pomalejší datový přenos umožňuje. Několik let staré modely podporují jen rozhraní ATA66. Většina současných modelů podporuje typy ATA33, ATA66, ATA100 a ATA133. Ve všech případech se jedná o standard PATA.
Za určitých okolností lze ovšem použít pevný disk s rozhraním, které přesně neodpovídá specifikacím základní desky. Disk typu ATA133 lze například používat v kombinaci s deskou podporující pouze standard ATA100. Maximální přenosová rychlost bude v takovém případě omezena na 100 MB/s, disk ale bude fungovat bez problémů. Platí to i naopak – disk ATA100 zapojený do portu ATA133 se shodne s počítačem na přenosovém standardu ATA100 (rychlost 100 MB/s).
Výjimkou je starý standard ATA33, který používá jiný typ kabelu než ATA66 a veškeré novější typy. Kabel pro ATA33 má 40 vodičů, v kabelech pro novější standardy je jich dvojnásobek. Pevné disky s rozhraním ATA66 a výše lze do základní desky s portem pro kabel se 40 vodiči zapojit bez problémů, maximální přenosová rychlost ale zůstane omezena na 33 MB/s.
Paralelní ATA rozhraní využívá široké datové kabely s dvěma konektory (každý port PATA podporuje maximálně dvě PATA zařízení). Každý port EIDE na základní desce tedy podporuje dvě mechaniky na jednom kabelu. Je jedno, zda připojíte dva pevné disky, dvě optické mechaniky nebo jeden disk a jednu mechaniku. Zapojit lze samozřejmě i pouze jedno zařízení na kabel. Druhý konektor na kabelu pak zůstane nevyužitý.
Pokud zapojíte do jednoho portu dvě mechaniky, je nutné nastavit jednu jako řídící („master“, pán) a druhou jako podřízenou („slave“, otrok). K tomu je nutné nastavit voliče (tzv. jumpery) do správné polohy. Nastavení jumperů zjistíte podle uživatelské příručky k disku. Často je také naleznete i na potisku přímo na těle zařízení.

SATA

Rozhraní Serial ATA čili SATA je nástupcem standardu PATA, jeho úkolem je zvýšit maximální propustnost sběrnice při komunikaci počítače se zařízením (nejčastěji s diskem) a odstranit některé nevýhody technologie PATA. V současné době většina základních desek podporuje oba standardy, proto si každý uživatel může bez problémů vybrat typ disku, který mu nejlépe vyhovuje. Do budoucna se však vyplatí sáhnout po SATA disku.
Rozhraní SATA se dnes vyskytuje ve dvou provedeních: SATA/150 a SATA/300. Jiné označení standardu SATA/150 je také SATA1, SATA generace 1, SATA 1Gb/s, nejčastěji pak pouze jako SATA. Druhá generace rozhraní SATA (tedy SATA/300) se označuje také jako SATA2, SATA generace 2, SATA II, nebo SATA 3 Gb/s. Teoretická propustnost první generace SATA je 150 MB/s, druhé generace pak 300 MB/s. Obě jsou tedy výkonnější než nejrychlejší standard PATA (ATA133).
Chcete-li si postavit počítač sami, pravděpodobně oceníte i další výhody SATA. K nim patří mnohem tenčí kabel než u PATA, díky němuž je manipulace s kabely uvnitř počítače mnohem snadnější. Přes tento typ rozhraní lze spojit pouze jeden port s jediným přístrojem, takže odpadají starosti o to, které zařízení má být označeno jako nadřízené (master) a které jako podřízené (slave). Navíc odpadá nutnost zapojit kabel správnou stranou, což byl v minulosti jeden z vleklých problémů s PATA rozhraním.
Rozhraní SATA zkrátka standard PATA převyšuje prakticky v každém ohledu a pokud ho základní deska vašeho počítače podporuje, lze ho jen doporučit.
Na trhu dnes běžně naleznete základní desky i disky s rozhraním SATA/300 (SATA2). Tento typ nabízí potenciální rychlost 300 MB/s, tedy dvojnásobek rychlosti SATA/150 (SATA první generace) a k tomu několik nových funkcí. Mezi ně patří například podpora technologie hot-plugging (připojování pevných disků za chodu přístroje) a externích portů, díky nimž by rozhraním SATA2 mohly být vybaveny v budoucnu i moderní externí pevné disky. Standard SATA2 také podporuje technologii NCQ, Native Command Queuing a je zcela logicky zpětně kompatibilní se standardem SATA první generace.

SCSI

Rozhraní SCSI se ve spotřební sféře příliš nepoužívá, přesto stojí za zmínku. Umožňuje totiž na jeden port připojit až 15 zařízení.
Nejnovější verze s označením Ultra320 podporuje přenos až po rychlost 320 MB/s na jeden port.
Rozhraní SCSI se obyčejně používá u serverů a jiných zařízení, kde je zapotřebí podpora velkého množství disků najednou a extrémní výkon. SCSI disky mohou být vybaveny i vyššími otáčkami než jen 7 200 ot./min. (10 000 a 15 000 otáček za minutu). V tomto ohledu útočí na pozici SCSI disků produkt WD Raptor, který je navržen pro rozhraní SATA a disponuje 10 000 ot./min. Především díky tomu dokáže Raptor disponovat výkonem srovnatelným s výkonnými SCSI disky.
Důvodem, proč se rozhraní SCSI ve spotřební sféře příliš nepoužívá, je především přemrštěná cena. Pevné disky se systémem SCSI stojí mnohem více než disky s rozhraním PATA či SATA a základní desky určené pro běžné domácí a kancelářské počítače tento systém nepodporují vůbec. Pokud tedy po rozhraní SCSI toužíte, je nutno přikoupit k PC speciální řadič.

USB 2.0

Nejpoužívanější současné rozhraní pro připojení myší, tiskáren a dalších periferií lze použít i pro připojení externích pevných disků. Konkrétně to platí pro externí disky sloužící jako vysokokapacitní paměťové médium. USB disk lze připojit k počítači s Windows nebo Mac OS i za chodu. Systém dokáže disk detekovat a ihned jej zpřístupnit – dokonce není nutné instalovat žádné ovladače.
Port USB 2.0 teoreticky umožňuje datový přenos až 480 Mb/s, což v případě externích pevných disků prozatím dostačuje.
Některé USB disky dokonce ani nepotřebují externí zdroj napájení a spokojí se s energií dodanou z USB portu. Tyto disky jsou zpravidla založené na malých 2,5“ pevných discích, které byly původně určené pro notebooky. Externí disky, které využívají standardní 3,5“ pevné disky, potřebují prakticky vždy externí napájecí adaptér.
Jednou z výhod USB 2.0 je zpětná kompatibilita, proto lze pevné disky vybavené tímto portem připojit ke starším PC s podporou USB 1.1. Starší standard nicméně umožňuje maximální rychlost přenosu pouze 11 Mb/s (v praxi cca 1 MB/s) – přístup k datům na externím disku je tak dost pomalý.

Firewire

FireWire (též IEEE-1394) je podobně jako USB 2.0 vysokorychlostní externí rozhraní, sloužící mimo jiné i k připojení pevných disků. Většina nových počítačů toto rozhraní podporuje, případně lze nepříliš draze dokoupit externí FireWire řadič (v podobě přídavné karty pro PC nebo PCMCIA zásuvného modulu pro notebook).
V nejrozšířenější verzi umožňuje FireWire datový přenos rychlostí 400 Mb/s, tedy o něco pomaleji než USB 2.0. Praktické testy ale ukázaly, že se FireWire hodí k přenášení velkých datových objemů často lépe než USB, a to je v případě pevných disků velmi důležité. Dnes se už rozšiřuje i nová generace FireWire, která je schopná přenášet data až s výkonem 800 MB/s.
Podobně jako USB může i standard FireWire dodávat externím zařízením energii. Proto mohou existovat i malé přenosné FireWire disky, které nepotřebují externí zdroj napájení. To zřejmě nejvíce potěší majitele notebooků.

Interní nebo externí disk?

Externí pevné disky si v poslední době získávají značnou popularitu jako zařízení pro přenos velkých datových objemů mezi počítači. Většinou se připojují do portu USB či FireWire (některé podporují oba typy) a počítač je rozezná jako externí paměťové zařízení. Soubory pak lze mezi disky přenášet stejně jednoduše, jako když je přesouváte mezi jednotlivými adresáři. Pak lze celý externí disk odpojit, připojit ho k jinému počítači a do toho soubory jednoduše přenést.
Porty FireWire ani USB nicméně nedosahují výkonu interních rozhraní (PATA, SATA či SCSI). Externí disk lze v případě, že to základní deska podporuje, použít i jako hlavní disk počítače, obecně to ale nedoporučujeme.
Nový standard SATA2 podporuje externí rozhraní (eSATA), díky němuž se výkon externích disků může přiblížit výkonu disků interních. Přes rozhraní SATA ovšem nelze disky napájet, podmínkou je tedy vyvést z počítače napájení, případně použít externí napájecí adaptér.
Externí disky se zpravidla prodávají v kompletním balení se všemi potřebnými konektory a kabely. Za nepříliš vysokou cenu lze ovšem zakoupit i redukci (box, rámeček), díky níž lze k počítači externí cestou připojit běžný interní disk. Tyto redukce se připojí k portu FireWire či USB a do nich se pak připojí samostatný interní pevný disk, který se následně chová jako běžné externí zařízení pro USB nebo FireWire. Externí redukce se prodávají pro disky velikosti 3,5“ nebo 2,5“, ve verzi pro USB nebo FireWire. Napájení disku zpravidla obstarává externí síťový zdroj. Z vlastní zkušenosti vám spíše než redukci doporučujeme koupit hotové řešení. Bude stát více peněz, ale nehrozí přehřívání disku v rámečku či boxu a především bude pracovat spolehlivěji. Jedním z externích disků, které můžeme doporučit, je např. edice 2,5“ disků WD Pocket. Jsou vyrobené v odolném pogumovaném obalu, nepřehřívají se a stačí jim k napájení port USB.

Další specifikace pevných disků

Kromě kapacity a rozhraní uvádějí výrobci pevných disků v technických specifikacích ještě celou řadu dalších položek. Nejčastěji se zmiňuje počet otáček za minutu, k důležitým údajům ovšem patří i střední doba mezi poruchami, přístupová doba a hlučnost.

Počet otáček za minutu

Počet otáček za minutu (RPM – Round Per Minute) patří vedle kapacity a rozhraní k těm nejčastěji uváděným specifikacím. Jde o rychlost, jakou motor otáčí datovými plotnami. Jde o velice důležitý údaj – čím rychleji se plotny disku točí, tím rychleji se potřebná data dostanou ke čtecí hlavě. Příklad: pokud se dva disky liší jen v počtu otáček za minutu a ostatní parametry mají stejné, umožňuje disk s rychlostí 7 200 ot./min o 33 % rychlejší čtení dat než model s 5 400 ot./min. Počet otáček za minutu hraje velkou roli i pro přístupovou dobu, k níž se dostaneme za chvilku.
Drtivá většina současných běžných pevných disků se dnes otáčí rychlostí 7 200 ot./min, rychlost některých starších typů je 5 400 ot./min. Výkonem 5 400 ot./min často disponují také disky pro notebooky. K dispozici jsou již i rychlejší disky s 10 000 nebo dokonce 15 000 ot./min.
Tyto disky jsou ovšem mnohem dražší než běžné typy s 7200 ot./min a navíc většinou nabízejí podstatně menší kapacitu. Jsou určené především pro servery a nabízejí rozhraní SCSI. Výjimkou je již zmíněný disk WD Raptor, který disponuje 10 000 ot./min a je určen pro rozhraní SATA.

Přístupová doba

Jde o průměrnou dobu, která uplyne, než hlavička disku začne číst požadovaná data. Do této doby patří jak čas nutný k přesunu hlavy nad danou stopu, tak doba, za níž se potřebná buňka na požadované stopě dostane pod čtecí hlavičku (latence). Průměrná přístupová doba je pak dána součtem průměrné doby vyhledávání a průměrné latence.
Dnes se tato doba pohybuje u 3,5“ zařízení přibližně mezi 8 a 10 milisekundami (ms). U malých 2,5“ zařízení je zpravidla delší (kolem 12 ms a více).
Latence je přímo závislá na počtu otáček za minutu. Čím rychleji se disk otáčí, tím rychleji se data dostanou ke čtecí hlavě. Disk se 7 200 ot./min má latenci 4,2 ms, latence disku s 10 000 ot./min činí 2,99 ms.
Přístupová doba je důležitý údaj, zejména pokud se na pevném disku nachází spousta malých nebo fragmentovaných souborů, rozesetých po celé ploše datové plotny. Přemístění hlavy na správné místo trvá často déle než samotné čtení dat.

Technologie Native Command Queuing (NCQ)

Native Command Queuing (NCQ) je nová funkce pevných disků s rozhraním SATA2. Podporují ji některé nové čipsety základních desek, například už série Intel 955 nebo nVidia nForce4 a samozřejmě prakticky veškeré novější modely.
Tento systém využívá vyrovnávací paměť k minimalizaci pohybu čtecí a zapisovací hlavy, což snižuje přístupovou dobu.
Technologie NCQ optimalizuje pořadí, v jakém hlava načítá data, aby byl její pohyb co nejefektivnější. Příklad: řekněme, že program vyžaduje načíst data ze stopy 20, poté ze stopy 300 a následně ze stopy 30. Běžný disk bez systému NCQ by tak učinil v zadaném pořadí, což předpokládá přesun hlavy z jedné strany disku na druhou a poté zase zpátky. Pokud ovšem používáte disk vybavený systémem NCQ a k němu odpovídající čipovou sadu, načtou se data ze stopy 30 jako druhá v pořadí, teprve poté se hlava přesune nad stopu 300. Pohybuje se tedy jen jedním směrem.
Je obtížné obecně stanovit, do jaké míry dokáže technologie NCQ práci disku zrychlit – záleží na konkrétních aktuálních podmínkách. Společnost Seagate uvádí, že za vhodných podmínek lze pomocí NCQ zrychlit celkovou práci disku o 30 %.

Hluk

Měření hluku generovaného pevným diskem může být poměrně komplikované, většina výrobců ovšem udává u svých produktů hodnotu v decibelech. Velmi tichý disk produkuje maximální hluk 25 dB, což je hodnota blízká prahu slyšitelnosti. Disk s hlučností pod 25 dB je zcela tichý.

Souborové systémy, fragmentace a zpomalení chodu

Pevný disk je pouhým nástrojem pro uskladnění dat a nemá žádný vliv na jejich uspořádání. Organizace dat je úkolem tzv. souborových systémů. Souborový systém je v podstatě adresář dat uložených na pevném disku. Jedná se víceméně o kartotéku s informacemi o tom, kde se soubory na disku nacházejí – ze souborového systému lze například zjistit, že soubor dopis.doc je umístěn na stopě 31 v sektoru 18.
Jednou z důležitých vlastností souborového systému je schopnost nakládat s fragmentací disku. Moderní souborové systémy, například NTFS, si s fragmentací dokáží poradit velice dobře.
K fragmentaci dochází, pokud se systém snaží umístit soubor na disk do prostoru, jehož kapacita na celou velikost daného souboru nestačí. Příklad: smažeme soubor o velikosti 10 KB, po němž zůstane na disku volné místo. Poté vytvoříme nový soubor o velikosti 15 KB. Systém se ho pokusí umístit do čerstvě vzniklého volného prostoru, ovšem z nového souboru se tam vejde pouze 10 KB. Zbylých 5 KB je nutné umístit na jiné volné místo na disku, čímž dochází k fragmentaci souboru.
Při načítání fragmentovaných souborů se hlava disku rychle pohybuje a vyhledává jednotlivé fragmenty souboru, místo toho, aby soubor načetla pohodlně z jedné souvislé části na disku. Z tohoto důvodu je důležité disk v pravidelných intervalech defragmentovat – přeuspořádat data tak, aby se soubory načítaly co možná nejefektivněji a nejrychleji, bez nutnosti vyhledávání hlavičky po celé ploše datové plotny. Při defragmentaci se systém pokouší fragmentované soubory opět spojit dohromady, aby se nadále celý soubor nacházel na jednom místě. V operačním systému Windows XP se defragmentační nástroj nachází v menu Start/Programy/Příslušenství/Systémové nástroje.
Teď už víte o pevných discích téměř vše Jediné informace, které vám tentokrát mohou scházet, jsou nějaké doporučené modely. Proto už příštím vydání našeho časopisu najdete nový přehledový test.

Energie

S disky s rozhraním SATA se objevil nový způsob, jak připojit interní pevné disky ke zdroji energie. Disky pro paralelní rozhraní ATA používaly a stále používají standardní konektory typu Molex. Oproti tomu je většina SATA disků vybavena jiným typem konektoru, který vznikl přímo pro SATA rozhraní a lépe se hodí pro hot-plug, tedy pro připojování disků za chodu PC. Mnohé nové PC zdroje mají již napájecí kabely zakončené napájecími konektory pro SATA disky. Máte-li starší zdroj, je řešením redukce Molex-SATA, kterou lze pořídit za cca 30 Kč. Některé SATA disky jsou vybaveny dvěma napájecími konektory, pak je možné využít pro napájení volitelně nový nebo starý standard. V žádném případě nezapojujte oba napájecí konektory na disku! Pokud máte externí pevný disk, je pravděpodobné, že k napájení slouží samotné rozhraní (FireWire nebo USB). Není-li tomu tak, je nutné napájet disk z rozvodu elektrické energie s pomocí externího adaptéru. V takovém případě bývá součástí základního balení napájecí kabel i adaptér.

Velikost

Interní disky pro stolní počítače se prodávají ve velikosti 3,5“. Existují ale i disky odlišných velikostí, používané v jiných zařízeních. Druhou nejčastější velikostí je 2,5“. Tyto typy jsou výrazně menší i lehčí, ale zároveň zpravidla méně výkonné a většinou nabízejí i menší kapacitu. Používají se hlavně v noteboocích, v poslední době se ale tento formát začíná prosazovat i u externích disků. Externí disk velikosti 2,5“ lze většinou bez problémů napájet z portu USB či FireWire a nepotřebuje síťový zdroj. Disky velikosti 1,8“ se samostatně nevyužívají, přesto se v poslední době používají stále častěji, a to v mobilních zařízeních typu iPod či v MP3 přehrávačích. Disky tohoto formátu si oblíbili i výrobci miniaturních tenkých notebooků. Dalším formátem je Microdrive, vyráběný firmami IBM ,Hitachi, a Seagate. Jsou kompatibilní se sloty na paměťové karty CompactFlash Type II. Jejich maximální kapacita činí v současné době 8 GB (v budoucnu se čeká 10GB verze), což z nich činí vhodný typ pro digitální fotoaparáty, MP3 přehrávače a videokamery.

Interní nebo externí disk?

Externí pevné disky si v poslední době získávají značnou popularitu jako zařízení pro přenos velkých datových objemů mezi počítači. Většinou se připojují do portu USB či FireWire (některé podporují oba typy) a počítač je rozezná jako externí paměťové zařízení. Soubory pak lze mezi disky přenášet stejně jednoduše, jako když je přesouváte mezi jednotlivými adresáři. Pak lze celý externí disk odpojit, připojit ho k jinému počítači a do toho soubory jednoduše přenést. Porty FireWire ani USB nicméně nedosahují výkonu interních rozhraní (PATA, SATA či SCSI). Externí disk lze v případě, že to základní deska podporuje, použít i jako hlavní disk počítače, obecně to ale nedoporučujeme. Nový standard SATA2 podporuje externí rozhraní (eSATA), díky němuž se výkon externích disků může přiblížit výkonu disků interních. Přes rozhraní SATA ovšem nelze disky napájet, podmínkou je tedy vyvést z počítače napájení, případně použít externí napájecí adaptér.
Externí disky se prodávají v kompletním balení se všemi potřebnými konektory a kabely. Za nevysokou cenu lze zakoupit i redukci (box, rámeček), díky níž lze k počítači externí cestou připojit běžný interní disk. Tyto redukce se připojí k portu FireWire či USB a do nich se pak připojí samostatný interní pevný disk, který se následně chová jako běžné externí zařízení pro USB nebo FireWire. Externí redukce se prodávají pro disky velikosti 3,5“ nebo 2,5“, ve verzi pro USB nebo FireWire. Napájení disku zpravidla obstarává externí síťový zdroj. Z vlastní zkušenosti vám spíše než redukci doporučujeme koupit hotové řešení. Bude stát trochu více peněz, ale nehrozí přehřívání disku v rámečku či boxu a především vše bude pracovat spolehlivěji. Jedním z externích disků, které můžeme doporučit, je např. edice 2,5“ disků WD Pocket. Jsou vyrobené v odolném pogumovaném obalu, nepřehřívají se a stačí jim k napájení port USB.

Použití pevného disku

Výkon disku a výběr správného typu podle individuálních potřeb
a celkový výkon pevného disku má vliv celá řada faktorů, o některých z nich přitom nemusí uživatel ani vědět. Z uživatelského pohledu ovlivňuje rychlost disku především typ rozhraní, počet otáček za minutu a přístupová doba. K tomu je ale nutné připočítat ještě některé další vlivy, mezi něž patří například kvalita použité elektroniky, hustota magnetických buněk (tzv. prostorová hustota – čím je vyšší, tím více dat prochází pod čtecí a zapisovací hlavou při každé otáčce), počet ploten apod. Často je obtížné určit rychlost disku bez pečlivého měření, proto před výběrem doporučujeme pročíst recenze jednotlivých disků.
Při nákupu se člověk často musí rozhodnout, zda pro něj má větší význam rychlost nebo kapacita disku. Zkušení uživatelé počítačů vědí, že prostoru není nikdy dost, většina lidí proto zpravidla volí co největší kapacitu za minimální cenu.
Pokud ovšem vaším cílem není archivace velkého množství dat a spíše toužíte po maximální rychlosti počítače, mohou vás zaujmout rychlé, byť méně kapacitní disky například s 10 000 otáčkami za minutu.
Rychlost disku má význam i v případě, že nepatříte k nadšencům měřícím výkon počítače se stopkami v ruce. Disk je totiž komponentou, která má na svědomí nejvíce prostojů při provozu PC, ať se již jedná o otevírání programů, přístup k virtuální paměti nebo načtení nové úrovně hry. Stačí jen trochu rychlejší model a práce s počítačem může být rázem příjemnější.

Použití více disků

Účinným způsobem, jak optimalizovat výkon počítače, je použití více pevných disků, nejlépe v poli s uspořádáním RAID (viz níže).
V počítači může současně fungovat více disků, jejich počet je omezen jen možnostmi rozhraní, případně velikostí PC skříně. Nejjednodušším způsobem, jak zvětšit úložný prostor pro data, je přikoupit nový disk. Staré disky přitom můžete v počítači ponechat, dokud se do něj vejdou.
Pokud si chcete pořídit více než jeden pevný disk, doporučujeme držet se jednoduchého pravidla – nejrychlejší disk by měl vždy fungovat jako systémový. Na tomto disku bude uložen operační systém, virtuální paměť i instalované aplikace. Tento disk používá počítač nejčastěji a čtecí hlava se nad ním pohybuje nejvíce, proto hodně záleží na krátké přístupové době. Systémový disk by naopak neměl sloužit jako úložiště méně důležitých dat a doporučujeme ho často defragmentovat (důvod vysvětlujeme v další části článku)

RAID

Pokud se rozhodnete pro více pevných disků, je dobré využít uspořádání RAID (Redundant Array of Inexpensive Disks). Verze RAID 0 a 1 dnes podporují mnohé základní desky s rozhraním SATA, starší typy umožňují pouze uspořádání JBOD (Just a Bunch of Disks, čili náhodné seskupení disků). Na to, zda počítač podporuje RAID či nikoli, má vliv pouze řadič – do systému lze zapojit disk jakéhokoli typu.
Hlavním principem RAID je uspořádání disků do skupiny (pole) tak, aby výsledný systém umožnil maximální výkon počítače, případně zvýšil bezpečnost dat – záleží na typu pole, které postavíte.
Systém RAID 0, tzv. striping, označuje poměrné rozdělení dat mezi disky. Při načítání dat se používají všechny disky v poli současně. Celková rychlost datového přenosu se zvyšuje, což má na výkon počítače pozitivní vliv. Disky tvořící systém RAID 0 by měly mít přibližně stejný datový objem – kapacita pole se totiž odvíjí od disku s nejmenší kapacitou.
Velkou nevýhodou uspořádání RAID 0 je skutečnost, že v případě poškození jednoho z disků přicházíme o veškerá data v celém poli. Z tohoto důvodu se pole typu RAID 0 při práci s důležitými informacemi používají málokdy.
Systém RAID 1 (mirroring) funguje jinak – data se v poli replikují. Systém je tak mnohem spolehlivější, přitom je však při čtení i rychlý, data se totiž načítají paralelně z několika disků současně. Zároveň ale toto uspořádání snižuje celkovou kapacitu disků. Příklad: máme dva disky s kapacitou 200 GB a zapojíme je do pole s uspořádáním RAID 1. Celková kapacita pole ovšem nebude činit 400 GB, ale jen polovinu, protože veškerá data z prvního disku se zkopírují (zrcadlí) na disk 2. Pokud ovšem jeden z disků selže, o data nepřijdeme – na druhém disku je jejich záložní kopie. Uspořádání RAID 1 tedy nabízí rychlost při čtení a spolehlivost, ovšem za cenu výrazně zvýšených nákladů na kapacitu. Rychlost zápisu se ovšem neakceleruje.
Existují i další typy pole RAID, jmenovitě verze 2, 3, 4, 5 a 10, a každé z nich má různé výhody, většinou je ale nelze použít bez dražší rozšiřující karty RAID a v běžných domácích počítačích se nepoužívají.
Uspořádání JBOD naproti tomu představuje spojení několika fyzických disků do jediného logického. Pokud například máte k dispozici disky s kapacitou 10 GB, 80 GB a 200 GB, můžete z nich vytvořit systém JBOD s 290 GB, který operační systém načte jako jediný disk. Tento systém ovšem nepřináší žádné výhody, týkající se rychlosti nebo spolehlivosti. Naopak spojování disků do jedné logické jednotky je často nevýhodné a ne zcela spolehlivé.













Komentáře

K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.