Multimédia

Archiv | 01.08.98

Multimédia je již nepochybně docela opotřebovaný termín, na který už většina čtenářů a uživatelů nebude p







Multimédia je již nepochybně docela opotřebovaný termín, na
který už většina čtenářů a uživatelů nebude příliš reagovat.
V trendech již zřejmě nemá smysl radovat se nad novými podobami
dat v hrách či na WWW stránkách. Takových komprimačních
mediálních metod jsou dnes stovky či možná tisíce a každý týden
přibývá nová, zaručeně lepší než ty dosavadní. Podobné věci se
dnes naštěstí uživatelů již příliš nedotknou, protože naše
pracovní prostředí (nějaký ten prohlížeč či přehrávač nebo jiná
komponenta operačního systému) se převážně dokáže zaktualizovat
samo.



Zvuk, obraz, video



Praktické použití zvuku, obrazu, videa je dnes docela samozřejmé
a není zase takový problém nalézt příklady využívání taktilních
informací či dokonce EEG a podobných podivností. To opravdu
rozhodující je ovšem konvergence a skutečné rozmazávání hranic
mezi činnostmi a formáty používanými v našem analogovém a
v počítačovém digitálním světě. To ovšem vyžaduje aktivitu
především na straně velkých firem, které se musí navzájem
shodnout v podpoře nových přístupů k chápání jejich služeb a
produktů. Právě tady je ale jejich ochota nepříliš průkazná a je
stimulována pouze nasycováním stávajících trhů a pokroky
v oblasti ochrany vlastnických práv.

Jak jsme si sdělili v úvodu, je pryč to počáteční "pionýrské"
nadšení nad možnostmi multimédií. Podobné záležitosti se již
nedají prodávat tzv. "early adopters" (tedy bláznům a nadšencům,
sponzorujícím prodej první vlny výrobků) a je skutečně třeba
nabídnout něco řadovým uživatelům. Převedeno na konkrétní
případ, všechny ty filmové šoty zaznamenané formou AVI či
QuickTime filmů a přehrávání v okénku pověstné poštovní známky
(dobrá, díky zoomování archu známek) možná přidaly něco na
atraktivitě her a některých encyklopedických titulů,
nevygenerovaly ale příliš mnoho přímých zisků pro jejich
producenty a zcela určitě se nedotkly nepočítačových
spotřebitelů. Řešení přináší samozřejmě technologie DVD, která
umožňuje počítačům i spotřební elektronice přehrávat filmové
šoty zaznamené v digitální formě, a to v kvalitě přesahující
běžnou televizní produkci. To je ovšem takřka marketingové
souvětí, protože o DVD toho bylo nepochybně více řečeno a
napsáno, než vyšlo vlastních titulů.

Digitální data a jejich ochrana

Současná realita DVD je poměrně pozitivní v USA a Japonsku, kde
se prodej titulů a přehrávačů dává do pohybu. Optimistické
informace o jakémsi boomu ovšem nemůžeme brát příliš vážně,
protože jejich tón je většinou stimulován překvapením, že se
vůbec něco prodává. Rychlému nástupu nenapomáhá roztříštěnost
formátů, obrazových (normální a Divx disky), zvukových (PCM,
MPEG-2 Audio, Dolby Digital, DTS) a prodejních zón (sedm), a to
nemluvíme o formátech DVD-R. Něco se mění k lepšímu: např. Divx
disky, kde musíte zaplatit dolary za každé přehrání filmu, budou
zřejmě naprostým fiaskem pro své iniciátory, nad zvukovými
stopami v MPEG-2 audio už nemusíme přemýšlet, a co se týče zón,
takový DVD titul Robocop přehrajete v amerických i evropských
přehrávačích, pokud už jste si rovnou přes specializované
on-line prodejny nepořídili "code free" přehrávač. U DVD audio
disků se ale výrobci neráčili dohodnout a v současné době uvádějí
na trh paralelně vzájemně nekompatibilní tituly, takže kupující
oprávněně váhají, zda nový přehrávač zvládne nové audiodisky.

Nás Evropany to ovšem nemůžeme příliš otrávit, protože žádný
marketingový nástup DVD techniky se nekonal, přestože nějaké ty
modely a disky si můžeme sehnat i u nás. Všechna tato zpoždění
jsou o to nepříjemnější, že se blíží nástup HDTV, tedy televize
s větším rozlišením, než nabízí současné DVD. Digitální vysílání
HDTV přitom např. odpovídající američtí provozovatelé musí
zahájit do konce tohoto roku, pokud nechtějí přijít o svou
licenci. DVD a její nahrávatelné podoby se tak mohou velmi
rychle stát zastaralými.

DVD má pochopitelně jednu velkou vadu v očích výrobců, a to je
potenciální možnost generování nelegálních kopií velmi slušné
kvality. Proto ty potíže s nástupem, dostatečným počtem DVD
titulů a několikanásobnými ochranami proti kopírování. V podstatě
se opakuje situace s videomagnetofony, které se prosadily jen
přes mrtvoly filmových studií (či spíše členů jejich vedení), a
přitom dnes videokazety přinášejí více peněz než projekce filmů
v kinech. U digitálních médií ovšem musíme počítat s tím, že
jejich prosazení v konzumní elektronice půjde jen za doprovodu
masivních ochran před nelegálním kopírováním.

Tady ovšem žádné rozhřešení v podobě nějakého trendu nepřichází,
závisí vždy na konkrétní realizaci ochrany. Za současné praxe
totiž není pro skutečného piráta, disponujícího slušnými
finančními prostředky, problémem obejít všechny stávající
ochrany, zatímco běžný uživatel může na ochranu titulu doplatit
sníženou kvalitou prezentace. Stačí zmínit ochranu Macrovision,
která se používá u videokazet i analogového výstupu DVD a která
by měla zabránit vytváření kvalitních kopií, při minimálním
vlivu na kvalitu přehrávání. Její používání se rozšiřuje, tak
jak její nové verze vznikají pro aplikaci v oblasti CD-ROM a
DVD-ROM titulů. Je přitom ověřenou skutečností, že její
přítomnost v signálu z videa může degradovat obraz (např. viz
narušení synchronizace obrazu na horním a dolním okraji
obrazovky). Antipirátské slogany typu "nenechte se okrádat"
potom u filmového fandy vzbudí jen smutný úšklebek, když zjistí,
že kvalita koupené originální videokazety je viditelně podřadná
ve srovnání s neoficiální kopií z LaserDisku.

Něco trošičku jiného (a řešící jinou kategorii problémů) je
watermarking, zaklíčovávání informací o copyrightu do vlastního
díla. Při korektních postupech je možné zapsat velmi slušné
množství informací o autorovi do obrázku, aniž by se pro lidské
oko něco viditelně změnilo. O těchto metodách jsme již v PC
WORLDu psali, konkrétně na příkladu Photoshopu. Ukrývání
informací bylo samozřejmě náležitě prostudováno během studené
války, tady jsou ovšem navíc kladeny nároky na obtížné
odstraňování těchto dodatečných dat - ani kopírování z papírové
předlohy či ořezávání by je nemělo poškodit. Tyto techniky se
již běžně používají u obrázků a filmů, zatímco u zvuku teprve
nastoupí s objevením se audio DVD.

Ve všech těchto případech ovšem algoritmy využívají jakési
"bitmapovosti" či náhodnosti dat, kde jistá míra šumu nemůže
uškodit. Zcela horkou novinkou je však aplikace watermarku na
data vektorová (více deterministická, chcete-li). Např. tokijská
rešeršní skupina firmy IBM nedávno vyvinula technologii
označovanou jako DataHiding, která umožňuje ukrývat podpisy
autorů třeba do 3D modelů. V takovém případě je prostor pro
informace navíc získáván z jemných modifikací složitějších částí
modelů (například mírnými posuvy spojnic stěn, které nesvírají
pravý úhel.). Takto vytvořený umný model krávy potom bude vždy
nést značku svého kravína, až už jej pokryjete texturou,
zmenšíte, zkosíte či provedete nějakou podobnou topologickou
"kulišárnu". To je skutečně značný pokrok v oblasti
prokazatelnosti autorských práv v digitální podobě šířených děl.

Pokud by se čtenáři zachtělo něco intelektuální ekvilibristiky,
podobný postup by v budoucnosti mohl sloužit k ochraně
složitějších algoritmů, či dokonce matematických a fyzikálních
vzorců. K tomu by stačilo přimíchat něco nadbytečných informací,
např. podle určitého klíče sem tam něco odečíst a přičíst či
složitěji přidávat k nule konvergující řady, takže výsledek by
zůstával korektní, a přitom ani po triviálních úpravách by
vzorec byl "ocejchován". (O-hó!)

Něco konvergence

O konvergenci se v souvislosti s průmyslem počítačů a domácí
elektroniky mluví už dlouho. Hlavním motorem je skutečnost, že
klasické mechaniky CD-ROM se od svých hifi bratříčků příliš
neliší, totéž platí o počítačových monitorech a nověji také
jednotkách DVD-ROM. U některých domácností tak dochází
k očividnému převybavení elektronikou. Nejenže je to často
nehorázné plýtvání penězi, ale také časem a prostorem, protože
místnosti se často mohou změnit v bludiště vyplněné podivnými
skulpturami a plazícími se klubky kabelů - vzpomínáte si na
pohřební místnost z Dobyvatelů ztracené archy? Každý člen
domácnosti musí být vybaven mapou a precizními návody s pořadím
stisknutí knoflíků (samozřejmě je to jednoduché: nejdříve
zapnete receiver a televizor, potom DVD a nyní je třeba přepnout
vstup televizoru na AV a receiver do Dolby Digital).

V této oblasti ale došlo ještě k podstatně většímu zpoždění než u
DVD - logicky, teprve splynutí počítačových koutků s domácími
kiny přinese něco skutečně nového a vývoj je tedy vázán na
rozšíření DVD-ROMů a odpovídajících obrazových/zvukových karet.
Dosavadní pokusy proto nebyly příliš úspěšně, ať už mluvíme o PC
Theater (firem Compaq a RCA) či Destination (Gateway), v obou
případech jde o drahou a ničím zvláštní kombinaci počítače
s větším klasickým televizorem, který zvládne nějaké to SVGHA
rozlišení.

Tím spíše je třeba vytáhnout z masy všednosti počin firmy
Philips, jež se svým DVX8000 Multimedia Home Theater zřejmě
otevřela závody ve skutečném počítačovém zbrojení dosud spíše
nepočítačových výrobců. A zde je základní koncept DVX8000.
Receiver nabízí Dolby Digital a Pro Logic zvuk, AM/FM rádio plus
přepínání vstupů a ovládání hlasitosti. Jednotka DVD zajišťuje
přehrávání DVD, DVD-ROMů, CD a CD-ROMů. Počítačová komponenta se
stará o "běžné počítačování", o luxusnější formu ovládání celého
přístroje a mimochodem přímo zasahuje do finálních úprav obrazu.
K ovládání můžete použít buď bezdrátovou počítačovou klávesnici,
nebo klasiku v oblasti dálkových ovládání -- programovatelné
dálkové ovládání Maratz RC-2000.

Podtrženo a sečteno, ač DVX8000 stojí pro nás nepříjemných 5 000
dolarů, nahrazuje kombinaci DVD přehrávače za 1 000, počítače
kategorie 3 000 a receiveru za 2 000 dolarů. Zapomenout ale
nesmíme na finální korekce obrazu, které jsou nezbytné při
velkoplošných projekcích -- stejně kvalitní line doubler by stál
10 000 dolarů, zatímco zde speciální DSP obvody zastoupilo
jediné Pentium MMX. Je třeba si uvědomit, že součástí koncernu
Philips je i Maratz, známý výrobce špičkové domácí elektroniky
-- všechny dosavadní recenze skutečně naznačují, že poměrem
kvalita zvuku a obrazu/cena se podařilo klasické kombinace hifi
přístrojů překonat cca 3krát! DVX je ale skutečně příliš mladá
novinka, a tak možná největší slabinou je množství chyb
v softwarové vrstvě počítače, což je však jen otázka času.

QuickTime a další.

Až dosud jsme mluvili o highendových a ještě sofistikovanějších
věcech, na konec článku se ale přece jen podívejme "dolů", na
novinky systémové, abychom uspokojili i zájemce o nějaké nové
multimediální formáty a platformy.

O nové verzi multimediální architektury Apple, QuickTime 3.0,
jsme již na stránkách PC WORLDu mluvili. Poprvé je kompletně
k dispozici pro Windows 95/NT řešení, které se osvědčilo na všech
platformách profesionálně zpracovávajících obraz a zvuk. Jeho
instalace se z Internetu downloadovaly docela dobře, během tří
měsíců to bylo přes 24 mil. kopií, což je více než slušné. Do
tohoto počtu patří samozřejmě především zdatnější uživatelé,
kteří si prostě pořídili něco, o čem věděli, že chtějí.
Mohutnější vlnu budou tvořit ti pasivnější, kteří nějakou formu
instalace obdrží s produktem, jejž QuickTime využívá. Tady by
rozšíření měla napomoci především akceptovatelná licenční
politika firmy Apple. Připomeňme ovšem, že podle posledních změn
je k dispozici bezplatná verze QuickTime 3.0, která neumí ukládat
(a tudíž nenabízí ani export a import formátů, právě velmi
silnou vlastnost QT). Kompletní verze Pro vás přijde na několik
dolarů. Malý problém potom představuje zpětná kompatibilita
s některými staršími aplikacemi, z důvodu které budete muset mít
nainstalovaný i QuickTime 2.1.2 for Windows, jenž může
způsobovat nějakou tu systémovou neplechu.

QuickTime sám o sobě ale není zase tak geniální, ovšem je to
dnes nejsilnější multimediální platforma, pro kterou existuje
řada komprimačních codeců, speciálních utility apod. Nedávno byl
zvolen za základ pro přenos formátu typu MPEG-4, horkou novinkou
je PuppetTime, architektura navržená pro vytváření a animování
digitálních loutek, také někdy označovaných jako digitální herci
či avataři. Uzavřená speciální řešení samozřejmě již existovala
dříve, teprve dnes se ale dostává podobný nástroj do rukou
dolních 100 milionů. Potenciál je obrovský, PuppetTime by mohl
vést k rozšíření se miniaturních virtuálních světů, které by na
rozdíl od stále jaksi klimbajícího VRML mohly jednoznačně
rozšířit virtuální on-line interface obchodů a vůbec firem
poskytujících nějaké služby.

A ještě -- když už jsme u QuickTime -- co jaksi firma Apple
nestihla ve verzi 3 zrealizovat, jsou tzv. hot spot, tedy
interaktivní hyperlinky klíčované do obrazu. Příležitosti se tu
proto chopila IBM se svou technologií HotVideo, která
polopaticky řečeno dokáže popisovat časovou a prostorovou lokaci
odkazu v daném datovém proudu a svázat s ním potřebné prostředky.
Výsledkem by měly být např. WWW videokatalogy, s možností
potenciálního šíření do prodejních satelitních kanálů (v
kombinaci s interaktivní televizí) apod.

Malý krámek hrůz

Místo nějakého shrnování předchozího nástinu vývoje se nakonec
zastavme u příkladu dění, které probíhá zcela mimo pozornost
běžného pozorovatele a přitom bude mít přímý dopad na praktické
využívání předchozích záležitostí. Ano, jak jste již všichni
pochopili, jde o problematiku kabeláže, která trápí každého
fandu do hifi, zatímco domácím počítačům se více méně vyhnula.
Pokud ale začínáme mluvit o různých kombinacích
computero-video-audiopřístrojů, musíme zapomenout na různé
koaxiály či izolované dráty, a bavit se na úrovni RCA či BNC
nebo dokonce SCART konektorů pro S-Video či komponentní video,
totéž potom platí pro 5+1kanálové zvukové vstupy/výstupy.

To se však stále ještě držíme v analogovém světě. Počítače jsou
vůbec plné z něj převzatých reliktů: stačí si uvědomit klasický
výstup pro monitory, který je - jak jinak - analogový. To možná
dávala smyslu u běžných monitorů, ale co takové nastupující LCD
displeje? Tady už to funguje skutečně podivným způsobem -
počítačová karta převede digitální videodata do analogového
signálu, ten se pošle do LCD displeje, jenž provede jejich
zpětnou konverzi do digitální formy souřadnic bodů a jejich
jasu, a potom již přímo adresuje nějaké ty polovodičové prvky
své zobrazovací matrice. (Podobně se chovají velkoplošné
televizory a line-doublery, provádající nějaké digitální kejkle
s obrazem).

Takhle to v budoucnosti zřejmě skutečně nepůjde, prozatím se ale
bohužel výrobci nestačili dohodnout na nějaké té univerzální
optické - digitální - kabeláži, a jako obvykle v tom začíná být
chaos. Nejnadějněji se dnes tváří rozhraní FireWire, jehož vývoj
byl ale prozatím zmrazen z důvodu čekání na nějakou tu
antikopírovací ochranu dat, o kterých jsme mluvili na počátku.

















Komentáře

K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.