Jak dlouho budeme sdílet? - Budoucnost jedné zajímavé techniky

Archiv | 01.02.03

Čistě akademicky Systémy pro sdílení informací fungovaly mnohem dříve, než byl vytvořen dnes mrtvý, ale o to více mytizovaný Napster. Měly své klientské programy, řídicí server...





Čistě akademicky

Systémy pro sdílení informací fungovaly mnohem dříve, než byl vytvořen dnes
mrtvý, ale o to více mytizovaný Napster. Měly své klientské programy, řídicí
servery a dokonce vyhledávací mechanismy. Nebyly ale určeny široké veřejnosti.
Jejich služeb využívala hlavně akademická obec, vzácně se v první polovině
devadesátých let objevovaly jako přívěšek v softwaru lokálních sítí větších
firem. Jejich výhoda byla zřejmá. Prostředek nacházející se na libovolném
počítači připojeném do sítě byl dostupný v kterýkoliv okamžik ostatním
uživatelům, aniž by byl uskladněn v nějakém centrálním serveru. Server jen
zprostředkovával vyhledávání a v některých typech sítí nemusel být přítomen
vůbec. Bohužel, konstrukce těchto systémů neumožňovala zapojit do nich velké
množství uživatelů. I kdyby to možné bylo, neexistovala pro nic takového
potřeba. Údaje, které se sdílely, byly poplatné tomu, jací byli uživatelé.
Elektronické knihy, dokumenty, vzácně něco jiného. Na univerzitách, tam kde se
k systémům sdílení dostali studenti a mladí lidé, samozřejmě i ilegální kopie
počítačových programů a posléze hudba. Právě někde zde se zrodil nápad vytvořit
P2P systém globálních rozměrů.


Metoda XXI. století

Teprve už zmiňovaný Napster (i když v rámci internetu nebyl nikdy jediným)
otevřel cestu ke sdílení informací mezi neomezeným množstvím uživatelů. Ve
spojení se zvukovým formátem MP3, pro který byl určen, a takzvaným efektem
sdíleného nárůstu způsobil ohromné rozšíření sdílení hudebních souborů. Jeho
prostřednictvím bylo možné si na svůj počítač stáhnout prakticky cokoliv, co
nabízela světová hudební scéna, bez ohledu na žánr, interprety a popularitu
obojího. Napster se stal symbolem a také absolutně převládajícím systémem. Svou
konkurenci na vrcholku popularity zcela zastínil. A to mu podrazilo nohy.

Hudební vydavatelství a distribuční společnosti, mající zájem na prodeji co
největšího počtu zvukových nosičů (CD, kazet), zpočátku sdílení hudby na
internetu zcela ignorovaly. Dnes je těžké odhadnout proč tomu tak bylo,
pravděpodobně ale proto, že sdílená hudba ve formě souborů nebyla fyzicky
svázána s konkrétním nosičem (diskem, kazetou), který by se dal prodat.
Zaběhané mamutí hudební společnosti, tvořící tak zvanou Velkou pětku, si byly
svou většinou na trhu tak jisty, že nepovažovaly sdílení souborů se svými
chráněnými díly, jinak evidentně pirátské, za nebezpečí. Když ale začaly jejich
vlastní prodeje klesat, a když sdílení označila za krádež například populární
rocková kapela Metallica, objevil se nad Napsterem černý oblak.


Časy zlé, a vlastně dobré

Soudní i zákulisní tahanice mezi provozovateli Napsteru a organizacemi
chránícími autorská práva vedly nejprve k filtrování sdílených souborů
(chráněné nebylo možné stahovat) a nakonec k zastavení celého systému. Právě
zde se ukázala jeho veliká slabina. Klientské programy byly totiž bezvýhradně
závislé na centrálních serverech. Jejich vypnutí znamenalo také konec P2P sítě,
bez tzv. indexů byla nepoužitelná. Zajímavé však bylo, že ještě v době, kdy
Napster fungoval, se pro něj objevily speciální patche. Tato "vylepšení"
přidávala do klientského programu možnost vybrat si server, ke kterému se
připojí. Napster tak přežil v podobě sítí z něj odvozených. Mnohem menších, co
se do počtu uživatelů i obsahu týče, přesto však funkčních.

Konec Napsteru měl bezesporu jednu obrovskou výhodu. Na místo jediné, doposud
prakticky monopolní sítě se mohlo drát několik jiných, konkurenčních. Postupem
času se vytvořil systém podsítí. Existují prakticky dva nejrozšířenější systémy
pro P2P Fastrack a Gnutella. Klienti podsítí, které tyto systémy používají, si
mohou vyměňovat informace (rozuměj hudbu, aplikace, filmy, atd.) nejen mezi
sebou, ale také mezi uživateli sítí založených na stejném protokolu. Mimo to
existuje několik projektů, jež se snaží mezi těmito dvěma systémy vytvořit
přechod.

Také některé principy fungování sdílení se od pádu Napsteru (a zejména
bolestného ukončení sítě Audiogalaxy v červnu 2002) změnily. Centrální servery
jsou stále přítomny (a dají se tudíž vypnout), sítě na nich ale nejsou už zcela
závislé. Indexy, seznamy souborů ke sdílení a další informace o síti, nezbytné
pro její provoz, mohou být zpracovávány do značné míry přímo klientskými
programy. Nic ale zatím není stoprocentní.


RIAA se nevzdává

Napster, Audiogalaxy. To jsou dva nejznámější výměnné systémy, které už
ukončily svůj provoz díky postupu hudebních vydavatelů, respektive jejich
zastřešujících organizací. Na řadě jsou další známá jména. Kazaa, Morpheus. A
tak dále. Zavírání jednotlivých P2P systémů ale jak se zdá nemá na sdílení jako
takové žádný vliv. Provoz dvou největších sítí představuje podle některých
odhadů 40-60 % celkového datového toku na internetu a to nejsou zdaleka malá
čísla. Systémy se navíc zdokonalují. Jsou čím dál tím méně závislé na
serverech, a tudíž přestávají být snadno deaktivovatelné.

Vydavatelství přesto dále vedou svůj boj. Chtějí omezovat možnosti používání
sdílení na univerzitách, na podnikových systémech, dokonce v prostředí
veřejných ISP. Využívají k tomu především právního systému USA, kde sídlí nebo
donedávna sídlila většina provozovatelů P2P. Známá Kazaa dokonce proto "utekla"
k jiné společnosti do Austrálie. Další budou následovat.

Dochází ale k něčemu neočekávanému. Organizace typu RIAA (Recording Industry
Association of America) narážejí stále více na odpor vůči svému snažení.
Protestují nejen jednotlivci, ale také nevládní organizace, a dokonce
politikové. Poté, co "velká pětka" dostala astronomickou pokutu za kartelovou
dohodu s koncovými prodejci, se navíc množí názory o legalitě, avšak
amorálnosti jejich soudů. V průběhu prázdnin a září loňského roku začaly být
některé P2P sítě zavalovány speciálními červy a falešnými soubory. I tento jev
dávají mnozí za vinu podzemnímu boji RIAA se systémy sdílení. A i když
oficiální důkazy neexistují a asi ani nebudou existovat, mnohé napovídá, že by
tomu mohlo tak skutečně být. Zdá se proto, že se povaha boje vydavatelů se
sdílením hudby začíná měnit, nebo rozšiřovat.


Blízká budoucnost

Bylo by nepravděpodobné, kdyby se všechny současné P2P sítě dožily řekněme roku
2004. Soudy jsou v plném proudu, důležitá stání s provozovateli těchto sítí
propukla v prosinci 2002 a další budou na jaře následovat. Jejich rozhodování
ale není jednotvárné (nelegální, zakázat), už jen proto, že samotné sítě zákony
žádné země neporušují. Ilegální je totiž výměna souborů chráněných autorským
právy mimo licenci, nikoliv výměna jako taková. Studie ukazující na možnost, že
v současnosti v důsledku sdílení prodej hudebních alb neklesá, ale stagnuje
nebo stoupá, zlehčují některé argumenty ochránců copyrightu.

P2P jako takové ale zcela jistě existovat nepřestane. Uživatelé zrušených sítí
se přestěhují k jiným v rámci stejného nebo jiného systému, jejich data
zůstanou v P2P zachována. Vydavatelé zřejmě proti sdílení jen tak bojovat
nepřestanou, ačkoliv existují náznaky a dokonce i prohlášení o tom, že si
uvědomují nesmyslnost tohoto boje.


Budoucnost vzdálenější

Sdílení souborů, najmě hudebních, je společenský fenomén. To je mnohem více,
než kdyby šlo o hračku několika tisíc adolescentů nebo dočasnou módní vlnu. V
budoucnosti je proto nevyhnutelné, aby to co je dnes v zásadě ilegální, dostalo
v rámci používání internetu svůj řád. Spekuluje se o možnosti univerzálních
licencí, experimentuje se s placenou hudbou nebo placenými P2P systémy.
Možnost, že by se vydavatelům a jejich ochranným organizacím podařilo sdílení
zcela rozložit nebo vytlačit na okraj zájmu, je mizivá a i sami ochránci
autorských práv to vědí. Samotná represe nemá smysl, vytvoření zcela
otevřeného, ale nějak zpoplatněného systému však ano. Likvidace několika
dalších P2P sítí bude mít za následek, jak jsem již napsal, přesun jejich
uživatelů k jiným, ale také zdokonalení samotného sdílení tak, aby bylo
prakticky nemožné je zastavit. To již nyní existuje u uzlových sítí Direct
Connect. Tak jak se možnosti uživatelů internetu co se kvality a rychlosti
připojení týče zvětšují, stoupá i využití sdílení. Uživatel je člověk, jenž
hledá hudbu a nabízí za ni tu, kterou již má. Pro něj není sdílení nic
ilegálního. To je lidský rozměr, se kterým nikdy žádný vydavatel nepočítal, a s
nímž také nic neudělá. Sdílet se tedy bude i nadále, jen systémy se mohou
měnit. A ještě velmi dlouho.












Komentáře

K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.