Internet guru - Vše, co jste chtěli vědět o Internetu...

Archiv | 01.01.99

Alternativní připojení Přehled netradičních možností připojení do InternetuAť již akce "Internet proti monopolu" (tento článek vzniká těsně po jejím vyvrcholení jednodenním bo...





Alternativní připojení Přehled netradičních možností připojení do Internetu
Ať již akce "Internet proti monopolu" (tento článek vzniká těsně po jejím
vyvrcholení jednodenním bojkotem služeb SPT Telecom) přinese ovoce v podobě
menších či větších ústupků našeho stále monopolního telefonního operátora, je
vcelku zřejmé, že faktický monopol (daný solidní infrastrukturou, vybudovanou
z tržeb v období nekonkurenčních cen) bude trvat i řadu let po konci
tisíciletí.
Mnozí poskytovatelé přiopojení i koncoví uživatelé proto hledají jakoukoliv
prakticky a ekonomicky reálnou alkternativu realizace spojení. Tímto článkem
se vám zase já pokusím usnadnit základní orientaci v této oblasti.
Proč alternativy?
Případní konkurenti SPT totiž mohou poměrně rychle vybudovat (a v oblasti
datových přenosů, kde u nás zanikl monopol na podzim 1995 s koncem výhradní
licence společnosti NexTel, již budují) vysokokapacitní páteřní sítě mezi
krajskými a později i okresními městy, ale tzv. "last mile" spojení mezi
nejbližším přístupovým bodem poskytovatele a zákazníkem je (a ještě dlouho
bude) do značné míry závislé na místních rozvodech, vlastněných právě
Telecomem.
Ten pronajímá pevné telekomunikační okruhy za ceny, odvíjející se od kvality
spojení a překlenované vzdálenosti. Podle cen z konce roku 1998 tak za
analogovou linku (garantována
stejná kvalita jako u běžného telefonického
spojení max. modem 33,6 Kb/s), realizovanou dvoudrátovým vedením, zaplatíte v
místě 1 050 Kč za každou ústřednu, přes kterou linka povede (tedy 1 050,
jsou-li koncové body v dosahu stejné ústředny, 2 100 pokud jsou v dosahu
sousedních ústředen, atd.). Digitální linky, jimiž se rozumí místní okruhy se
zaručenými parametry vedení či meziměstské okruhy, které SPT pronajímá včetně
koncových zařízení pro přenos dat, jsou samozřejmě podstatně dražší. Pokud se
však dostanete za hranice města a budete chtít "pouhý analog" zavést do vsi či
městečka vzdáleného cca 10 až 20 km, tak díky počtu zúčastněných ústředen a
překročení hranice MTO (Místního Telefonního Obvodu nedejte se zmást, se
sjednocením tarifu v rámci UTO pouze zmizely z mapek v telefonních seznamech a
jinak se na ně "hraje" dál) zaplatíte něco mezi 8 a 12 tisíci měsíčně (v
těchto relacích je v některých případech levnější družicové připojení pomocí
terminálů VSAT Very Small Aperture Terminal s prakticky obdobnou propustností).
Radiomodemy, packet radio
Rádiové modemy a tzv. packet radio (amatérský standard pro přenos dat pomocí
radiostanic v pásmu velmi krátkých vln) jsou jednou z nejlevnějších variant
digitální rádiové komunikace. Jejich výhodou je poměrně velký dosah a možnost
realizace spojení i v případech, kdy mezi spojovanými body není přímá
viditelnost. Obojí je dáno kmitočtovými pásmy v oboru krátkých vln, které se
šíří za podobných fyzikálních podmínek, jako např. pozemní vysílání televize.
Poměrně nízké kmitočty jsou však také příčinou malé přenosové kapacity.
Typické využití radiomodemů jsou proto především rozlehlé sítě pro sběr dat
či řízení automatických technologických zařízení (pokud bydlíte v blízkosti
vodárny či kompresorové stanice plynovodu, možná jste si všimli malých,
televizním podobných, antén), kde se s výhodou uplatní jejich poměrně velký
dosah, daný použitým kmitočtovým pásmem.
Pro připojení do Internetu je však jejich nasazení spíše nouzovým řešením, a
to jak kvůli poměrně malé propustnosti spojení (v závislosti na konkrétním
pásmu a technologii od 1,2 do 19,2 Kb/s), tak faktu, že z principu technologie
je u nich poměrně dlouhá prodleva mezi přepnutím z příjmu na vysílání a
naopak, což při větším zatížení v duplexním (obousměrném) provozu značně
snižuje efektivní přenosovou rychlost.
Přesto může být připojení pomocí radiomodemu, zejména v případech, kde lze
tolerovat nižší rychlost, výhodnou variantou.
P.S. Naposledy zmiňovaná nevýhoda s malou rychlostí přepínání vysílání/příjem
je do značné míry eliminována u radiomodemů firmy RACOM (viz vložený článek
"Zdroje na WWW"), které jsou schopny přepnout za cca 2 ms.
Rádiové sítě LAN, Spread Spectrum
V loňském roce se v ČR odehrával boom bezdrátových sítí LAN, které pracující
na principu rozprostřeného spektra (Spread Spectrum). Tato technologie využívá
volného kmitočtového pásma 2,4 GHz, respektive 2 400 až 2 483 MHz, jež je
rozděleno na 79 samostatných kanálů. Při komunikaci pak systém jednotlivé
kanály střídá každých 100 ms podle přesně definovaného pořadí (tzv. frequency
hopping). Tím se jednak eliminuje možnost odposlechu sítě, a jednak podstatně
snižuje možnost kolize dvou systémů provozovaných ve stejné lokalitě.
Tyto sítě tvoří jak po cenové, tak po technologické stránce jakýsi mezistupeň
mezi radiomodemy a vysoce výkonnými mikrovlnnými spoji. Jejich maximální
přenosová rychlost se pohybuje od 2 do 3 Mb/s a spojení lze navázat (podle
konkrétního použitého zařízení a anténního systému) na vzdálenosti od stovek
metrů až do 30 km. Jejich další výhodou je, že většina konkrétních produktů se
svým chováním podobá celulární síti jednotlivé stacionární stanice jsou
schopny si navzájem předávat řízení nad komunikací s mobilními adaptéry, takže
např. notebook s PC kartou pro přístup do sítě můžete bez problémů používat ke
komunikaci v rámci celého pokrytého území (např. celé městské aglomerace).
Při investici do připojení koncové stanice mezi 30-60 tisíci korunami jsou pak
sítě tohoto typu velmi lákavou alternativou ke klasickým pevným linkám
osazeným base-band modemy.
Na domácím trhu se můžete setkat především s produkty firem Aironet (ARLAN),
BreezeCOM (BreezeNET), Lucent Technologies (WaveLan), SilTec (AirLAN), Symbol
Technologies (Spectrum24) a Xircom (Net-Wave), z poskytovatelů nabízejí
standardně připojení pomocí těchto prostředků InWay, CESNET, SnisNet a v rámci
individuálních projektů i mnozí další.
Stejnou technologii využívá ještě jeden produkt, na nějž rozhodně nemohu
zapomenout síť HomeFree společnosti Diamond Multimedia. Je to bezdrátová síť
určená pro domácí a SOHO aplikace, která umožňuje přímé propojení až 16
počítačů pomocí ISA, PCI nebo PCMCIA síťových karet s vestavěnou plochou
anténou. Deklarovanému po-užití sítě odpovídá udávaný dosah okolo 50 m, ale
tomu zase odpovídá cena kolem 3 500 Kč za síťovou kartu do PC a 4 400 za PC
kartu pro notebooky, která dělá z HomeFree zajímavý prostředek třeba pro
sdílení připojení k Internetu se sousedem či kolegou ve vedlejší kanceláři.
Mikrovlnné spoje
Pozemní radioreléové spoje, pracující v kmitočtových pásmech jednotek až
desítek GHz, nabízejí poměrně vysokou spolehlivost a přenosovou kapacitu od 2
až po 34 Mb/s přenášenou na vzdálenost až 4 km.
Jedná se o řešení zajímavé především pro poskytovatele připojení a větší
podniky, kde lze nalézt řadu aplikací, u nichž by náklady na pronájem
digitálního pevného okruhu byly srovnatelné i vyšší s možnými leasingovými
splátkami na příslušné zařízení, které z pravidla nabízí vyšší přenosovou
kapacitu a po splacení investičních nákladů jsou náklady na jeho provoz téměř
nulové.
Mezi nevýhody patří naprosto striktní požadavek na přímou viditelnost mezi
koncovými body spojové trasy, a tudíž případná nutnost investic do
retranslačních stanic, které pak trasu značně prodražují.
Infračervená a laserová pojítka
jsou na domácím trhu poměrně čerstvou novinkou. Jako aktivní prvky zpravidla
využívají výkonové IR LED (infračervené svítivé diody) a výkonnější verze
GaAlAs laser, a jejich hlavní výhodou je velká šířka pásma optického spoje a
tím daná vysoká přenosová kapacita rychlost od 2 do 662 Mb/s. Nevýhodou je
oproti mikrovlnným spojům poměrně malý dosah (od stovek metrů do 5 km),
citlivost na povětrnostní vlivy (mlha, sněžení, atd.) a poměrně vysoká cena
(cena realizace dvoubodového spoje se však i u nejslabších zařízení pohybuje v
řádu několika stovek tisíc korun).
Tato charakteristika je předurčuje především pro využití v roli
překlenovacích spojů ve vysokorychlostních kabelových sítích, kde se uplatní
jejich vysoký přenosový výkon.
Satelitní spoj
Od prvních úvah A. C. Clarka na téma telekomunikační družice uběhlo několik
desítek let a nad našimi hlavami se to družicemi s velkou parabolou jen
hemží. Protože samotné družice, jejich zařízení i rakety, které je vynášejí na
oběžnou dráhu, jsou velmi nákladné, je využití jejich služeb také zpravidla
poměrně drahé. Z pohledu koncového uživatele dokonce tak, že se "jimi mohou
pyšnit někteří poskytovatelé připojení", ale jako náhrada klasické podnikové
pevné linky nepřipadají v úvahu.
Situace však není rozhodně tak dramatická. Hlavní výhodou satelitní komunikace
(radiokomunikace v mikrovlnných pásmech) je, že signál jedné družice pokrývá
poměrně velké území (celé kontinenty či téměř polokoule) a její využití je
efektivní všude tam, kde není z různých důvodů potřebná pozemní
infrastruktura a jedná se o přenos velké vzdálenosti. Ve srovnání s pozemními
mikrovlnnými spoji je telekomunikační družice vlastně jediným retranslačním
bodem, který má "přímou viditelnost" na 99 % míst na zemském povrchu.
Kromě velkých profesionálních satelitních systémů, jež mají své ekonomické
opodstatnění při mezinárodní či mezikontinentální komunikaci, existuje i
řešení použitelné pro některé koncové uživatele. Jmenuje se VSAT: Very Small
Aperture Terminal, tj. terminál s velmi malou "světlostí" rozuměj malým
průměrem parabolické antény. Technologie terminálů VSAT využívá dostupnosti
moderních výkonných satelitů, které spolu s výkonnou centrální pozemní stanicí
(tzv. hubem) dovolují jednotlivým koncovým uživatelům použít pro komunikaci
malé, cenově dostupné anténní terminály.
Konkrétně např. plné připojení do Interne-tu ekvivalent pevné linky lze (podle
ceníku firmy GTS) pořídit za cenu v rozmezí od 8 100-35 100 Kč (podle
konkrétní realizace a délky kontraktu) na jeden terminál měsíčně, přičemž
efektivní přenosová rychlost terminálu se (kvůli dopravnímu zpoždění cca 260
ms trvá, než dorazí signál z centrální pozemní stanice na geostacionární
družici 35 000 km nad rovníkem a odtud zpět na přijímač zákazníka) pohybuje
na úrovni
synchronní pevné linky 25 Kb/s, resp. asynchronní linky 33,6 Kb/s. V
optimálním případě je tak spoj přes VSAT levnější, a často není dražší než
náklady na srovnatelnou pevnou linku, pronajatou od STP Telecomu, a v každém
případě je zajímavou alternativou pro místa, kde je jakákoliv jiná
infrastruktura nedostupná, či se jedná o dočasné využití po dobu konání
konkrétní akce.
Další zajímavé řešení rychlého přístupu k Internetu představuje služba
DirecPC (vyvinutá americkou firmou Hughes Network Sys-tems). Její varianta
Turbo Internet, kterou nabízí společnost Gity, umožňuje jednosměrný přenos dat
z Internetu k zákazníkovi rychlostí až 400 Kb/s, přičemž druhý směr (požadavky
na data typicky adresy WWW stránek) jsou odesílány přes klasické modemové
připojení, jehož rychlost není vzhledem k poměrně malým objemům dat kritická.
Po finanční stránce představuje DirecPC jednorázové náklady (zařízení a
zřizovací poplatek) okolo 20 tisíc korun, měsíční paušál od 857 Kč (v ceně
přenos 30 MB) a od 28 do 20 Kč za každý "nadlimitní" MB. Platí se zde
především za rychlost stažení 1 MB trvá v ideálním případě 20 sekund, kdežto
modemem při rychlosti 33,6 téměř 6 minut při poplatku za telefon ve dne, okolo
cca 8 až 12 Kč. V případě horší dostupnosti zdroje se však může čas a tím i
cena hovoru protáhnout na několikanásobek, kdežto u DirecPC zůstává
konstantní.
CATV, kabelové modemy
V mnoha městech dnes existuje vedle telekomunikační sítě ještě další, poměrně
výkonná komunikační síť rozvody kabelové televize (CATV Cable TeleVision),
pokrývající zpravidla sídliště a další, podobně hustě osídlené městské
aglomerace. Její využití i pro další komunikační služby je již dlouho
nasnadě, ale až teprve popularita Internetu představuje pro jejich
provozovatele dostatečný zákaznický potenciál.
Z technického i ekonomického hlediska se jedná o velmi lukrativní způsob
permanentního připojení. Samotné rozvody již existují a investice do nich je
již z velké části splacená provozem kabelové televize, a jejich další využití
(data jsou v síti většinou přenášena v pásmu, které odpovídá jednomu
televiznímu kanálu) pro provozovatele neznamená velkou finanční zátěž. Po
technické stránce představuje jeden (do stromu organizovaný) segment
kabelového rozvodu obdobu lokální sítě se sdíleným médiem, s podobným chováním
jako např. ethernet rozvedený koaxiálním kabelem. Vlastní připojení na straně
uživatele pak začíná zásuvkou kabelové televize, k níž je připojený kabelový
modem, který je propojen na běžnou síťovou karta v počítači PC. Dosažitel-ná
přenosová rychlost závisí na typu rozvodu, použitém kódování a zátěži
příslušného segmentu a je volitelná v rozmezí 14 Kb/s až 2 Mb/s (typicky je
pro standardní připojení na americkém trhu 1,2 Mb/s směrem k zákazníkovi a 350
Kb/s směrem opačným).
Všechny uvedené vlastnosti činí tento způsob připojení jedním z
nejzajímavějších pro individuálního uživatele.
V polovině roku 1998 bylo v Severní Ame-rice připojeno do Intenretu již více
jak 200 000 z celkového počtu 70 milionů domácností, v nichž je zavedena
kabelová televize, a koncem roku se na celém světě prodlo přes 500 000 kusů
kabelových modemů. To výrobcům postupně umožňuje stlačovat jejich ceny
levnějších typů z počátečních výšin mezi 20 a 30 tisíci korun, na cenu
blízkou ceně lepšího analogového modemu, tj. mezi 4 až 10 tisíci.
Důvody, proč je u nás připojení přes kabelovou televizi popelkou, lze hledat
jednak v technických překážkách některé starší typy sítí kabelové televize
totiž umožňují pouze jednosměrný přenos signálu, jednak je trh kabelové
televize poměrně roztříštěný a menší firmy přece jen hůř hledají další
kapacity jak na investice, tak na personálně-organizační zvládnutí nových
technologií.
Důvodem ještě nedávno poměrně malého rozšíření těchto služeb ve vyspělých
zemích pak byl především poměrně neustálený stav standardizace jednotlivých,
zpravidla firemních přenosových technologií. V rámci IEEE (nyní ITU) vznikla
sice příslušná pracovní skupina již v květnu 1994, ale k přijetí standardu
došlo až v dubnu 1998 (norma ITU J.112, definující transparentní obousměrný
přenos dat IP protokolem s síti CATV). Prakticky se tak více rozšířil
neoficiální, a dnes "de facto" standard sdružení MCNS (Multimedia Cable
Net-work Systems Partners) z roku 1996, nazvaný DOCSIS (Data Over Cable
Service Interface Specification), který podporuje již více než dvacet výrobců
kabelových modemů.
Domácím průkopníkem v připojení do Internetu prostřednictvím CATV se na jaře
1998 stala firma TELCOM (malý operátor kabelové televize z Kralup nad
Vltavou). Ta postavila svoje služby na technologii LANcity společnosti Bay
Networks, jejíž kabelové modemy pronajímá koncovým zákazníkům, Zaváděcí ceny
za připojení pro domácnosti o rychlosti 64 Kb/s se pohybovaly pod hranicí
neuvěřitelných 2 000 Kč.
Elektrorozvodná síť
je další sítí, která již existuje a lze ji využít k přenosu dat (navíc oproti
kabelové televizi) pokrývá téměř všechna sídla od měst až po nejmenší vesnice
a většinu samot. První zprávy o výsledcích výzkumu v oblasti přenosu dat přímo
po silnoproudém elektrickém vedení přinesly výsledky v roce 1996, kdy
proběhla médii vlna poměrně optimistických zpráv. Od té doby urazilo
konsorcium Nor.Web (společný podnik společností Nortel a United Utilities)
značný kus cesty a jaře 1998 představilo komerčně použitelné řešení pod názvem
"technologie Data PowerLine". Zároveň bylo oznámeno uzavření smluv o
připojování koncových uživatelů a domácností s 10 největšími elektrorozvodnými
společnostmi z USA a dalšími v Singapuru, Velké Británii, Švédsku, Německu a
Dánsku, přičemž první připojení koncových uživatelů v Evropě byla realizována
v září 1998 v Německu a v říjnu 1998 ve švédském Stockholmu.
Technologie PowerLine umožňuje koncovému uživateli dosáhnout v ideálním
případě rychlosti až 1 Mb/s pomocí koncového zařízení v částce nepřevyšující
cenu běžných analogových modemů. Jedinou její nevýhodou je, že z technických
důvodů je třeba přemostit každý galvanicky oddělený přechod (transformátor),
vyskytující se na cestě dat od místa připojení na Internet až k elektroměru
koncového uživatele tedy všechna místa, kde přechází vedení vysokého napětí na
nízkonapěťový rozvod běžné domovní vedení 220/380 V. Pro rozšíření do menších
obcí, kde lze (především vzhledem k jejich vylidnění) očekávat poměrně malou
poptávku, to může být zpočátku značnou překážkou.
Pokud vás zajímají pokroky v šíření této technologie u nás, jistě se o nich
dočtete na "prvním nezávislém serveru o silnoproudé elektrotechnice" na adrese
http://www.elektrika.cz.
Pozn. autora: V minulém čísle jsem, v článku věnovaném bezplatným službám
"Internet za babku" v přehledu bezplatných e-mailových služeb uvedl u služby
ATC organizér adresu http://email.atc.cz/. Jak mě informoval její
provozovatel, jedná se o starší verzi adresy služba již několik měsíců funguje
na nové hlavní adrese http://email.cz/.

OnNet
Host...hosting...webhosting
Vše o vaší prezentaci na Internetu
Pokud již nějakou dobu využíváte možností a výhod připojení k Internetu a
nejste tudíž úplnými začátečníky, pak vám jistě neunikla další z jeho velkých
výhod možnost poměrně levně a s potenciálně velkým účinkem prezentovat své
myšlenky, názory, projekty či firmu a její aktivity. Nezáleží na tom, jakým
kapitálem disponujete, ale na tom, jak dynamicky a poutavě se umíte
prezentovat, což nabízí téměř stejné šance pro každého.
Před o něco více než dvěma lety znamenala prezentace na Internetu poměrně
luxusní záležitost. Možnost provozovat vlastní webstránky nabízeli pouze
poskytovatelé připojení, a i ti se snažili (zejména větší) zákazníky tlačit k
nákupu připojení pevnou linkou s tím, že je to ideální, či dokonce jediné
plnohodnotné řešení pro firemní prezentaci v prostředí sítě. Koncem roku 1996
však vznikl na půdě brněnské firmy Zoner Software první, na naše poměry
průkopnický projekt poskytování služeb webhostingu komerční WWW server
Cze-chia, který spolu s uvolněním pravidel pro registraci doménových jmen o
rok později znamenal v této oblasti doslova historický průlom.
Co je webhosting?
Označení pro webhosting se v posledních letech vžilo jako název služby
pronájmu virtuálních WWW a poštovních serverů, umožňujících plnohodnotný
provoz domény zákazníka, nezávisle na jeho vlastním připojení k síti (viz tato
rubrika v minulém čísle PC WORLDu). Jednotlivé virtuální servery jsou přitom
umístěny na výkonných počítačích připojených k páteřním sítím velkých
poskytovatelů připojení, takže mají pro jejich potenciální návštěvníky
vynikající dostupnost (většinou lepší než servery na firemní pevné lince).
V praxi to znamená, že svoji prezentaci na Internetu v podobě webserveru s
konvenční adresou www.firma.cz a poštovním serverem, umožňujícím provoz
schránek typu info@firma.cz, která může být k nerozeznání od prezentace
nadnárodního holdingu si může pořídit i ta nejmenší firmička o třech lidech.
Kdo webhosting nabízí?
Poskytovateli služeb webhostingu jsou zpravidla malé a dynamické počítačové
firmy, které se primárně nezabývají poskytováním přístupu k síti, ale stávají
se jakýmisi prostředníky mezi ISP (Internet Service Provider), jako
provozovateli sítě, a koncovými zákazníky. S ISP mají uzavřenu smlouvu o
provozu svého samostatného PC serveru, připojeného k páteřní síti (což by bylo
pro menší a středně velké firmy/projekty zbytečně výkonné a také nákladné
řešení), na němž pronajímají část diskového prostrou a přenosové kapacity pro
provoz virtuálního serveru zákazníka. Konfigurace a zálohování dat na serveru
je, stejně jako technická podpora jednotlivých zákazníků, záležitostí
poskytovatele webhostingu. Taková spolupráce je výhodná pro všechny strany ISP
získá slušný příjem za připojení celého serveru, které by bylo pro jednotlivé
menší zákazníky příliš nákladné, aniž by se musel starat o (personálně poměrně
náročnou) podporu jednotlivých zákazníků. Naproti tomu poskytovatel
webhostingu může nabízet své služby (a prodávat svou přidanou hodnotu) na
dálku tedy zákazníkům z celého státu nebo (v případě USA) dokonce celého
světa, bez ohledu na to, přes kterého poskytovatele je ten který z nich
připojen do sítě jako takové.
Proč webhosting?
Webhosting je služba vhodná pro realizaci projektů menšího až středního
rozsahu, tedy prezentaci malých až středních firem, kde je její hlavní výhodou
velmi dobrý poměr "cena/výkon". Jak již bylo řečeno, pro návštěvníka je
virtuální server k nerozeznání od fyzického, a díky lepšímu využití (sdílení)
jak hardwaru serveru, tak provozní režie na přenos dat a správu, může být
webhosting řádově levnější než pronájem celého serveru nebo pronájem stránek
přímo na serveru poskytovatele připojení. To vše při zachování skvělé
dostupnosti a poměrně vysokého výkonu v zátěžové špičce.
Podle velikosti a "vybavení" virtuálního serveru se základní měsíční paušál u
této služby pohybuje ve Spojených státech od 6,95 do 60 USD a v tuzemsku od
250 do 990 Kč. Právě vzhledem k příznivé výši nákladů může být tato nabídka
také vhodnou variantou pro rozjezd nové informační služby, pro niž se vyplatí
zřizovat vlastní server až ve chvíli, kdy se na trhu dostatečně etablovala a
získala alespoň minimální čtenářskou klientelu.
Jak vybírat?
Pokud se rozhodnete k realizaci vlastního informačního serveru a pravděpodobně
vám (alespoň pro začátek) postačí server virtuální, tedy sdílející jeden
počítač s dalšími obdobnými servery, pak stojíte před obligátním problémem,
podle čeho si vybrat konkrétního dodavatele (přehled českých serverů,
poskytujících služby webhostingu, najdete ve vloženém článku):
V ČR nebo USA? Kde by měl být fyzicky umístěn počítač, na němž poběží váš
virtuální server, je otázka, na niž existuje dvojí odpověď.
Jednak, a to v každém případě, by měl být umístěn na centrálním uzlu/páteřní
síti velkého poskytovatele připojení s celostátní nebo nadnárodní působností.
Je to totiž základní předpoklad dobré dostupnosti vašich stránek pro co
nejširší okruh návštěvníků.
Druhé hledisko je dáno konkrétním okruhem návštěvníků/čtenářů, pro který je
obsah vašeho serveru určen. Např. pro server/doménu komerční firmy s
nadnárodní či celosvětovou působností je vhodné umístění serveru na některé
vysokokapacitní páteřní síti v USA, na niž má velmi dobré připojení naprostá
většina národních poskytovatelů v dalších zemích. Naproti tomu pro řekněme
český zpravodajský server, určený výhradně domácímu čtenáři, je naopak
důležité, aby byl co nejblíže svým čtenářům tedy na páteřní síti některého z
domácích ISP, jehož síť se vyznačuje dobrou propustností a zároveň je
propojena se všemi nebo velkou většinou ostatních českých ISP (peering). V
opačném případě by se mohlo stát, že pro část čtenářů bude server hůře
dostupný než např. známé americké servery, protože vzhledem k absenci místního
propojení příslušných sítí budou muset data putovat z Čech do USA a zpět, tedy
dvakrát dál.
UNIX, nebo Windows NT? Pokud budete vytvářet převážně statické webstránky bez
rozsáhlé automatizace provozu, přímé práce s databázemi a podobných
vymožeností, je pro vás volba operačního systému a konkrétního programu
zajišťujícího funkce WWW serveru okrajovou záležitostí. Samotné odeslání
dokumentu/stránky, tak jak je uložena na disku serveru, je totiž naprosto
triviální funkcí a všechny fungující servery ji vykonávají téměř shodně.
Jediné, co by mohlo být pro některé aplikace (zejména ty využívající různé
skripty na straně prohlížeče) důležité, je podpora komunikace protokolem HTTP
(HyperText Transfer Protocol) verze 1.1, který přenáší v hlavičce dokumentu
více podrobných informací o dokumentu a serveru.
U aktivních aplikací stojí otázka téměř přesně tak, jak je položena v nadpisu
tohoto odstavce. Musíte si vybrat mezi servery běžícími pod Win-dows NT s
nainstalovaným serverem IIS (Internet Infor-mation Server) a operačním
systémem typu UNIX, kde kraluje Linux a freewarový server Apache. První
varianta vás připoutá k firmě Microsoft, ale umožní vám využívat velmi silné a
komfortní technologie skriptů vykonávaných na straně serveru ASP (Active
Server Pages), v rámci níž je možné používat další "skriptovací" jazyky jako
je Jscript a VBScript, ale i Perl a další. V druhém případě získáte výhody i
nevýhody vlastní světu free softwaru nulovou cenu a pružnou implementaci
nových technologií a oprav chyb spolu s poměrně úzkou nabídkou technické
podpory a dalších služeb. Jediné, čeho v podstatě nelze docílit, je plná
přenositelnost WWW aplikací (jejich nezávislost na operačním systému, a
především na konkrétní implementaci WWW serveru).
Hodně muziky za málo peněz chce logicky každý z nás, kdykoliv si máme něco
koupit. Toho si je samozřejmě každý obchodník, včetně poskytovatele
webhostingu dobře vědom, a proto se při koncepci ceníku snaží vyvolat právě
tento dojem. Co je tedy vhodné zvážit při objednávání webhostingu?
Pokud vám dodavatel nabízí několik variant, z nichž každá zahrnuje určitý
počet poštovních schránek a MB diskového prostoru, zvažte, zda nabízený
prostor opravdu využijete. U dražší varianty obvykle vychází cena za megabyte
značně levněji, ale pokud navýšení kapacity nejste schopni využít, tak je
každé stokoruny navíc škoda. Obezřetnost je na místě i v opačném případě u
ceníku postaveného na minimální základní ceně a systému příplatků nelitujte
času na důkladný propočet výsledné částky při rozumně odhadnutých požadavcích
může se vyšplhat do netušených výšin.
Pokud počítáte se širší návštěvnickou obcí, dejte si pozor na příplatky za
přenosy dat. Ty se (s výjimkou dražších variant na amerických serverech)
účtují téměř vždy a značně se liší jak v částkách, tak ve formě údajů někde v
megabytech (MB) a jinde megabitech (Mb) za měsíc (první je osmkrát víc než
druhé!). Pokud chcete provoz serveru financovat z inzerce, spočítejte si poměr
mezi cenou za zobrazení reklamního proužku a poplatkem za jeho přenesení ze
serveru.
Kdy potřebujete vlastní server?
Jedním ze dvou hlavních důvodů pro zřízení vlastního fyzického serveru
(samostatného počítače) může být vysoká technologická náročnost vaší aplikace,
k jejíž správě je bezpodmínečně nutný plný administrátorský přístup k celému
serveru. Ten v případě virtuálního serveru na společném počítači samozřejmě
nedostanete, a realizace některých úkonů pouze prostřednictvím třetí osoby či
jejich úplný zákaz (z bezpečnostních důvodů vyšší oprávnění jednoho uživatele
serveru je potenciálním ohrožením bezpečnosti provozu pro ostatní) může
znamenat nepřekonatelnou překážku v technické realizaci vašeho projektu.
Druhý důvod je čistě ekonomický obchodní model webhostingu vychází do určité
míry z předpokladu, že prostředky zahrnuté v základním paušálním poplatku
(zejména kapacita disku a především objem přenesených dat) nevyužije většina
klientů bezezbytku, a z určitého úhlu pohledu počítá s jistou formou
"solidarity" mezi zákazníky. Příplatky za nadlimitní zatížení serveru datovými
přenosy jsou pak, oproti přenosu dat zahrnutému do paušálu, stanoveny poměrně
vysoko právě proto, aby pokud možno nedocházelo k celkovému přetěžování
serveru. V konečném důsledku je pak více vytížený virtuální server pro
poskytovatele téměř prodělečnou záležitostí.
Navíc, jedná-li se o službu s vyšší návštěvností, může si její provozovatel
vyjednat u některého velkého poskytovatele řádově výhodnější podmínky pro
připojení vlastního serveru, protože zajímavý zdroj informací činí jeho síť
atraktivnější zejména pro větší zákazníky a subprovidery.
Takže hlavu vzhůru, a hodně síly i úspěchů při realizaci vaší "síťové
existence".

Heureka
Katalogy vs. Indexy
Přednosti a nevýhody hiearchických a fulltextových vyhledávacích služeb
Tak mi to Josef najdi na tom Internetu! Cože, že netušíš kde, že to tam asi
není? To tam teda máte pěknej nepořádek!"
Nějak podobně dopadly mnohé nezištné pokusy, při nichž se ti zasvěcení snaží
pomoci (a demonstrovat tak výhody Internetu) zástupcům lidu "neinternetového".
Tato scéna, stále se opakující v nesčetných premiérách i reprízách,
přesvědčivě dokládá jak obrovskou potřebu internetové osvěty, tak existenci
problému, který se neustále zvětšuje stejnou měrou (ne-li rychleji) jako síť
samotná, obtížnosti až nemožnosti rychle najít konkrétní informaci, o níž
nevíte, kde přesně ji hledat.
Dvě cesty
Od (internetové) nepaměti se pro usnadnění orientace v obrovském množství
různých stránek na WWW využívají dva základní (a zatím nikdo
nevymyslel/nezrealizoval nic pronikavě lepšího) způsoby vyhledávání.
První z nich je vytváření katalogových serverů, na jejichž stránkách je
jejich autorem (či celým týmem redaktorů) vytvářen a neustále aktualizován a
doplňován strukturovaný katalog odkazů na další, tematicky zaměřené stránky.
Ty jsou doplněny o krátký, několikaslovný komentář, charakterizující obsah
cílových stránek (u velkých katalogů, pyšnících se především počtem zařazených
odkazů), nebo i doprovázené solidní anotací až krátkou recenzí (u katalogů
koncipovaných spíše jako výběr opravdu kvalitních zdrojů). Jedním z vůbec
prvních serverů tohoto typu je stále populárnější americké Yahoo
, kterým se nechal inspirovat i autor našeho
nejnavštěvovanějšího vyhledávače Seznamu.
Druhou variantou je použití automatického robota, jenž prochází pavučinu a
periodicky stahuje textovou část obsahu jednotlivých stránek, kterou pak
indexuje pomocí speciální databáze pro vyhledávání v plných textech
(fulltext). Ta pak umožňuje hledat stránky, jež obsahují určitá slova nebo
jejich kombinace. Protože databázi vytváří automatický robot, procházející
jednotlivé WWW servery jednak podle domén, a jednak podle odkazů mezi
stránkami, zahrnuje výsledek teoreticky všechny existující stránky, bez ohledu
na to, zda je někdo někam zařadil či nikoliv.
Katalogy
Hlavní výhodou katalogu je přidaná hodnota v podobě "ruční" práce redaktora,
který příslušný odkaz zařadil do databáze. Ten totiž musel zařazované stránky
osobně navštívit a shrnout shlédnutá fakta i dojmy do anotace odkazu. Měla by
tak být zaručena určitá minimální kvalita stránek, jež se do katalogu vůbec
dostanou (to samozřejmě neplatí pro katalogy, do nichž jsou stránky přidávány
automaticky, rovnou z formuláře vyplněného návštěvníky serveru v takovém
případě může být v databázi odkazů cokoliv, včetně pokusů dostat se na začátek
seznamu odkazů v určité kategorii záměnou písmene O na začátku názvu za nulu
a podobně). Z hlediska orientace pak spočívá přínos katalogu v členění odkazů
do jednotlivých hierarchicky řazených kategorií. Pokud je členění dostatečně
podrobné, a navíc doplněné o křížové odkazy na příbuzné kategorie v jiných
větvích, můžete v katalogu uspět i v případě, že zcela přesně nevíte, co
konkrétního chcete najít. Stačí, když máte zájem o určitý obor či oblast
života, a větvení jednotlivých kategorií vás již samo nasměruje.
Mezi nevýhody katalogu patří jeho omezený rozsah může existovat mnoho
zajímavých stránek, o nichž se (v případě, že je nikdo do katalogu nezařadí)
nedovíte. Další problematickou stránkou katalogu je udržení konzistence
databáze odkazů. Mnohé stránky se za nějaký čas po svém zařazení přestěhují či
dokonce úplně zaniknou, a přitom ani jeden z těchto případů nelze při
automatické kontrole odkazů spolehlivě rozeznat (server, který se nehlásí,
může mít krátkodobý výpadek, nebo místo chybového hlášení [Error 404 File Not
found] může být na původní adrese krátká stránka s oznámením o přestěhování
serveru, apod.). Konečným důsledkem těchto problémů je (u větších katalogů
běžná) situace, kdy je (subjektivně vnímáno) polovina odkazů zastaralých nebo
neplatných.
Na druhou stranu, zejména u katalogů s velkou návštěvností, je v zájmu
provozovatele stránek, aby požádal správce serveru o zařazení odkazu či jeho
aktualizaci, protože sám má pochopitelně také zájem dosáhnout co největší
návštěvnosti.
Indexy
Budování mamutích (automatickými roboty generovaných) databází, indexujících
veškerá slova z mnoha různých stránek, je, na rozdíl od provozování katalogu,
především záležitostí výkonu serverů, průchodnosti sítí a speciálního
softwaru. Protože databáze indexového serveru je generovaná automaticky,
dosahuje o několik řádů větších rozměrů než databáze katalogu (to však nemusí
nutně znamenat, že pokrývá také tolikrát větší část Internetu, protože katalog
obsahuje v mnoha případech pouze odkazy na hlavní stránky celých serverů,
které robot naopak zpracovává stránku po stránce). Rozsah největších
celosvětových indexů (např. AtlaVista) již překročil sto milionů webstránek, a
přesto se jedná o menší část z jejich odhadovaného celkového počtu.
Výhodou fulltextových indexů je jejich širší záběr a zpravidla i jejich větší
aktuálnost, protože doba mezi vznikem nové stránky a jejím zařazením do nové
verze indexu je závislá pouze na výpočetním výkonu příslušných serverů a přímo
ji neovlivňuje lidský faktor (přesto se, vzhledem k rozsahu databází a
rychlosti nárůstu počtu stránek, pohybuje doba aktualizace celého indexu
AltaVisty v řádu několika týdnů). Další výhodou je, že index, umožňující
prohledání obsahu všech stránek serveru, poskytuje podrobnější informace než
pouhý odkaz na hlavní stránku (pokud např. hledáte konkrétním stránku na
rozsáhlejším serveru, který nenabízí podporu pro vlastní prohledání, můžete s
výhodou využít některého z fulltextových indexů tak, že vyhledávání omezíte
pouze na stránky z tohoto serveru).
Hlavní nevýhodou indexů je především jejich obrovský rozsah, kvůli němuž vrátí
na téměř jakýkoliv, jen trochu obecnější dotaz, seznam tisíců až desetitisíců
stránek. Proto jsou, kromě samotné schopnosti vyhledat stránky obsahující
požadovanou kombinaci slov, důležité i další možnosti, jimiž lze omezit
výslednou množinu dokumentů, jako je vyhledávání podle domén či pouze v
nadpisech nebo odkazech, namísto v celém textu stránek.
Kde hledat?
Obecně lze říci, že chcete-li získat základní přehled o určité oblasti, je
vhodné začít v univerzálním celosvětovém nebo národním katalogu (kde mnohdy
najdete i seznam specializovaných katalogů a přehledů, úzce zaměřených na
určitou oblast). Fulltextové indexy jsou naopak vhodnější pro vyhledávání
konkrétních informací, jejichž popis jste slovně schopni specifikovat co
nejpřesněji, a záleží především na úplnosti výsledku (nalézt co nejvíce z
existujících stránek k danému tématu).
Při výběru konkrétních katalogů vám asi nejlépe poslouží vlastní zkušenost,
protože jejich obsah a forma zpracování jsou značně poplatné záměrům autorů, a
hodnocení výsledku tudíž poměrně subjektivní. Největším přínosem jsou přitom
zpravidla menší, úzce zaměřené katalogy zpracovávané odborníkem na danou
problematiku tedy jakési rozsáhlé rešerše. Co se týče technických prostředků,
je pro ně při vytváření a údržbě katalogu poměrně malé uplatnění. Zajistit
fungování všech odkazů v katalogu sice není technicky možné, ale pomocí
automatických robotů lze každopádně vyřadit neplatné odkazy (takové adresy,
pro něž server vrátí chybu 404 Dokument nenalezen/File not found), a je také
vcelku dobře možné kontrolovat dostupnost jednotlivých serverů a o výsledné
statistice informovat návštěvníky dříve, než na nedostupný odkaz kliknou (z
českých vyhledávacích služeb je podobným mechanismem vybaven katalog Atlasu).
U fulltextových vyhledávacích služeb jsou podstatné především samotné možnosti
vyhledávání v textu. Kromě základní statistické metody, kdy jako dotaz
použijete prostý seznam klíčových slov a obdržíte odkazy na dokumenty, v
nichž se daná slova nejčastěji vyskytují, je pro úspěšné hledání důležitá
především množina logických operátorů, pomocí níž lze specifikovat daleko
konkrétnější dotazy typu "hledej stránky, obsahující blízko od sebe slova
instantní a polévka, které však neobsahují slovo glutamát".
Obvyklá, a současně (z hlediska smysluplného praktického využití) základní
sada operátorů zahrnuje AND (a zároveň), OR (nebo), NOT (ne) a NEAR (poblíž),
spolu s možností vyhledávat přesné sledy slov (fráze) zpravidla uzavřením do
uvozovek a použít ke strukturování dotazu více úrovní závorek, podobně jak to
známe u matematických vzorců. Pokud konkrétnímu vyhledávači některá z
uvedených vlastností chybí, činí jej to v mnoha případech obtížně použitelným.
Naproti tomu další možnosti nejsou (zejména pro fajnšmekry) k zahození u
některých služeb lze nastavit maximální vzdálenost slov, pro kterou probíhá
vyhodnocování NEAR, a dokonce zda záleží na tom, v jakém pořadí se v textu
vyskytují.
Formulace takového dotazu je sice náročnější, ale pokud si představíte, co a
jak by na hledaných stránkách mělo stát a dáte si záležet, dopracujete se při
určité praxi k podstatně lepším výsledkům. Přesto se u mnohých témat můžete
setkat s příliš velkým počtem nalezených stránek. Pak přijde vhod jakákoliv
další možnost omezení jejich počtu, kterou Web, respektive jazyk HTML nabízí.
Propracovanější služby proto umožňují zadat mnohé doplňující podmínky, např.
na doménové jméno (omezení na region nebo konkrétní server), prohledat pouze
nadpis dokumentu (s velkou pravděpodobností charakterizuje hlavní téma
stránky) nebo texty odkazů, názvy obrázků a podobně.
Třetí cesta...
Jak katalogy, tak automaticky generované indexy webstránek mají své výhody i
nevýhody a je zřejmé, že ani jedno není tak úplně "to pravé". Touto úvahou se
ocitáme na prahu hledání zlaté střední cesty, tedy vyhledávacího nástroje,
jenž nás nebude ochuzovat o 90 % obsahu, který je možné získat, a přitom nás
nezavalí tisíci různých stránek, z nichž nás naprostá většina nezajímá či
dokonce již dávno přestala existovat.
Jako v mnoha jiných případech je i tady těch třetích cest více nejméně dvě.
První (tak trochu vystřižená ze seriálu StarTrek) spočívá ve vývoji nových
technologií na bázi umělé inteligence, tedy takových, které by byly schopny
pracovat přímo z významovým obsahem stránek a na základě jeho rozboru
automaticky vytřídit nezajímavý balast. V dnešní době se tímto tématem zabývá
mnoho výzkumných projektů a ještě více analytiků softwarových firem, nicméně
praktická použitelnost doposud prezentovaných řešení je velmi omezená, a na
službu, které dáme pokyn stylem "Počítači, najdi všechny .., které .. a
přitom ..", si budeme muset ještě nějaké ty roky počkat.
Druhou cestou lidstvo již dávno disponuje, a zvlášť dobře ji znají absolventi
oboru knihovnictví na zpravidla filosofických fakultách univerzit. Je to
kvalifikovaně zpracovaná rešerše, kterou vypracuje vyškolený specialista podle
jednotné metodiky. Protože s nabídkou rešerší internetových zdrojů se již
můžeme setkat i v doméně cz (viz vložený článek "České vyhledávací služby") a
jistě by si zasloužily podrobnější seznámení, pokusím se pro některé z dalších
pokračování rubriky Internet GURU připravit jejich recenzi.


HTML
NT versus Linusx
Každý uživatel Internetu s alespoň minimálními tvůrčími ambicemi si určitě
nemůže vynachválit velmi silnou demokratičnost tohoto nového prostředí. V
mnoha ohledech nezáleží na tom, kolik máte peněz či konexí, prostě stačí mít
nápad, rychle a profesionálně ho zrealizovat na WWW a už může (spravedlivě)
rozhodovat zájem jednotlivých surfařů. Právě v okamžiku, kdy začnete o něčem
podobném uvažovat, stojíte před základním rozhodnutím: na jaké platformě a
jakými prostředky budete realizovat aplikaci, která uvede vaši představu do
života.
Když pominu "velká" řešení, kde dominují mohutné servery či pracovní stanice,
profesionální databáze a výkonné komerční operační systémy (pro začátek v
"malých" poměrech domácího Internetu jsou příliš drahá i výkonná), zůstává PC
server a zpravidla nutnost vybrat si mezi Windows NT Server + IIS a UNIXem
pravděpodobně v podání některé distribuce volně šiřitelného Linuxu. A
protože, jak každý programátor dobře ví, není vůbec snadné již zaběhnutou a
stále košatější aplikaci z ničeho nic vzít a přenést na jiný operační systém,
pokusím se vám nastínit několik základních aspektů takového rozhodování.
Windows NT
v serverové verzi a spolu s nimi dodávaný IIS (Internet Information Server)
disponují standardní podporou pro vytváření WWW aplikací v podobě systému ASP
(Active Server Pages). Ten byl Microsoftem oficiálně představen v prosinci
1996 spolu s IIS 3.0, a za dva roky své existence se stal velmi populární
platformou. Úspěch ASP lze přičíst faktu, že se nejedná o pouhý skriptovací
jazyk, umožňující vkládat výkonný kód do HTML, ale o ucelený systém pro
podporu vytváření web-aplikací, v němž můžete využívat knihovny komponent
ActiveX a prvky napsané v dalších interpretovaných jazycích (standardně
VBScript a JavaScript, ale lze doinstalovat další např. na UNIXu populární
Perl). Výhodou pro menší aplikace je i možnost přímého použití tzv.
desktopových databází (Acces, Paradox, Foxpro), jejichž výkon pro mnohé menší
aplikace postačuje a lze je na serveru využívat pouhým doinstalováním volně
šiřitelného ODBC ovladače.
Nevýhodou je především vazba na jediného dodavatele klíčových technologií a
pro menší projekty poměrně vysoké náklady na licenční software (teoreticky je
sice možné poskládat nad NT nadstavbu z Apache, PHP a dalšího free softwaru,
proč pak ale utrácet za NT, že?).
Linux
je známý především svojí nulovou cenou, která je také jeho hlavní výhodou,
zvláště při startu projektu. Ne vždy, ale v mnoha případech platí, že zdarma
je k mání i další potřebný software, ať už se jedná o známý HTTP server Apache
či různé SQL databáze. Navíc lze jako velmi slušnou (i když ne zcela
plnokrevnou) náhradu za ASP použít systém PHP (Professional Home Pages)
.
Nevýhodou se naopak může stát nedostupnost potřebného freewarového řešení či
samotné vyšší režijní náklady na správu a údržbu systému složeného z
nekomerčně šířených komponent. V mnoha případech je totiž rozhodující obsah
serveru a ne paleta funkcí potažmo fakt, že jste si mnohé naprogramovali sami.
Pak se může stát, že úspory na počátečních investicích (kdy projekt
nevydělával) se stanou vzhledem k provozní režii nerentabilní a cena za
přechod na komerční prostředí přijatelná (ze známějších českých serverů
takovou cestu podstoupilo např. naše první internetové knihkupectví Vltava).
Nevstoupíš dvakrát
do téže řeky a nepřeneseš bezbolestně aplikaci v kategorii menších a
středních web-aplikací to platí dvojnásob. Několik prostředků, které vám
teoreticky umožní provozovat stejnou aplikaci pod NT i pod UNIXem, opravdu
existuje patří sem např. ASP pro UNIX od firmy CHILI-soft
, ActivePerl (volně šiřitelný interpreter Perlu pro
NT) a prý existuje i freewarová podpora ASP na Linuxu, napsaná v Perlu (!);
také můžete zůstat u čistých CGI skriptů, psaných v jazyce C či využít jako
základní nástroj systém PHP3, který lze jako CGI program provozovat i pod
Windows a vyvíjí se i ve verzi filtru pracujícího na úrovni rozhraní ISAPI.
Vždy však sebevětší a sebelépe míněná snaha o udržení (byť často jen
hypotetické přenositelnosti) povede k tomu, že se dobrovolně vzdáte mnoha
zajímavých možností či nástrojů a budete mnohdy zbytečně muset programovat
funkce, které jsou na jedné (či dokonce obou) z platforem součástí
standardních prostředků, jen se liší způsobem použití.
Co říci na závěr? Snad jen popřát hodně štěstí při volbě platformy, a
nezapomeňte na přísloví Dvakrát měř, jednou...

iFAQ
Internet FAQ
Odpovědi na otázky čtenářů ohledně užívání Internetu
Vítám všechny čtenáře PC WORLDu nad dalším pokračováním odpovědí na dotazy
ohledně využívání Internetu. Mailbox se utěšeně plní
vašimi dotazy, takže dnes, kromě pravidelných 10 tipů, začneme naostro s
odpověďmi na konkrétní dotazy:
Více účtů v Outlook Expressu vs. telefonické připojení Mám problém s použitím
dvou poštovních účtů v programu Outlok Express (OE). Když přijímám a odesílám
poštu a jsem již připojen na providera, OE ukončí spojení a začne znovu
vytáčet (ve Windows mám nastaven OE jako výchozí klient Simple Mapi) Šimek>. Samotný OE má ve své konfiguraci ulože-no nastavení způsobu připojení
pro každý účet zvlášť (nastavíte přes Tools/Accounts/
Mail/Properties/Connection). Je to jednak kvůli tomu, že někteří poskytovatelé
umožňují zákazníkům přistupovat do schránek jen ze své sítě, a jednak proto,
že z připojení ležícího za firewallem typicky ve větší firmě -, je mnohdy
přístup k mnoha cizím serverům blokován z bezpečnostních důvodů. (Firewall je
bezpečnostní server, filtrující požadavky na přístup k jednotlivým službám a
serverům.) Nevýho-dou je, že OE nepozná, že nastavené připojení je shodné s
tím, které se právě používá/respektive že oba účty používají stejné připojení.
Pokud máte ke všem poštovním schránkám neomezený přístup odkudkoliv, je asi
nejpraktičtější řešení nastavit v OE (a nejen tam) pro všechny účty připojení
přes LAN, a příslušné telefonické připojení uvést pouze na jediném místě v
nastavení Internetu ve Windows 9x. Jednotlivé aplikace se pak pokoušejí
komunikovat přímo přes síťové prostředky Windows, která se pak centrálně
starají o vytáčené spojení (připojování a odpojování v závislosti na
přicházejících požadavcích a nastavených prodlevách).
Přístup na free e-mail AltaVisty Máme free e-mail schránku na serveru
AltaVista. Při pokusu o spojení pomocí poštovního klienta programu Pegasus
Mail, dostaneme hlášení: Chybný Password nebo User-name; přitom Username je
nastaveno podle slova před zavináčem z e-mailové adresy, Pass-word: bez chyby,
POP3 a SMTP server: mail.
iname.com (správnost ověřena dotazem na AltaVistu), E-mail address: v pořádku.
Podobné nastavení Pegasus Mailu na druhou schránku u VideoOnline funguje bez
závad. Přes WWW prohlížeč (Netscape) je spojení se schránkou na AltaVistě bez
problémů. Služab free-mailu (poštovní schránka zdarma) na
serveru AltaVista (původně Iname.
com) je typická služba svého druhu, a jako taková je financovaná z inzerce. Ta
se objevuje na WWW stránkách s formuláři, které umožňují se schránkou
pracovat běžným WWW prohlížečem (to je i určitá výhoda pro uživatele můžete
si přečíst poštu odkudkoliv, aniž byste museli na daném počítači konfigurovat
poštovního klienta). Při přímém přístupu pomocí protokolů SMTP a POP3 by
klient reklamu neuviděl, a inzerent nezaplatil tudíž se většinou jedná o
nadstandardní službu za příplatek, který kryje ztrátu na příjmech z inzerce.
I u AltaVisty je možnost pracovat se schránkou přímo. Je to ale stejně jako
schránka v některé z prestižních domén placená nadstandardní služba za 2 USD
měsíčně. Pokud jste si ho při registraci neobjednali, nebo objednali a
nezaplatili, nebude vám samozřejmě přístup pomocí poštovních protokolů (na
rozdíl od přístupu přes WWW) fungovat.
SMSIE nechce ukládat do cache Některé WWW stránky se v Internet Explo-reru
4.x po úplném stažení a následné práci v režimu off-line vůbec nezobrazují.
Aktuali-zace stránek je přitom zcela zakázána (Never). Kde je chyba? Šimek> Chyba (či jakási "nedokumentovaná" vlastnost) je v IE, který stránky,
respektive celé servery o určitých vlastnostech, striktně odmítá ukládat do
cache bez ohledu na nastavení (přesto, že by podle něj měl). Doufejme, že
podobné chování již nová verze 5.0 (ostrá distribuční verze má být k
dispozici na jaře 1999) vykazovat nebude.
Evidence doby připojení Existuje nějaký program ke sledováni celkové doby
přístupu na poskytovatele připojení, měřeno za den/měsíc? Předně
je třeba podotknout, že pokud máte připojení placené podle doby strávené na
síti (zpravidla určitý čas v ceně paušálu, za minuty nad limit příplatek), pak
většinou evidenci, která je vám přístupná přes WWW, vede sám poskytovatel a je
vhodné se na to u něj informovat.
Pokud si musíte nebo pro kontrolu chcete měřit čas strávený v síti sám,
existuje vhodných programů celá spousta, ale v zásadě jsou pouze dvě cesty:
1) nasadit program, který bude "na vlastní triko" sledovat vaše připojování do
sítě a vést vlastní statistiku,
2) nebo u telefonického připojení sítě (dial-up networking) zapnete
protokolování do souboru. Z tohoto log-souboru je vám pak další řádka programů
schopna spočítat statistiku včetně přepočtu na konkrétní částku za telefonní
poplatky (SPT Telecom samozřejmě nic takového z více i méně pochopitelných
důvodů neuznává) a vykreslení grafů časového průběhu datových přenosů.
Spoustu utilit určených speciálně pro tyto účely si můžete stáhnout na českém
zrcadle serveru TUCOWS, sekce Online Timers tucows.cz/time95.html>.
Informace o Celeronu Neznáte nějakou českou adresu, kde bych nalezl informace
o procesorech Intel Pentium II Celeron? Informace o procesorech
Celeron naleznete pochopitelně na serveru Intelu intel.cz>, kde je bohužel zrcadlo amerického serveru, tedy informace v
angličtině. Útržko-vité informace samozřejmě jsou na serverech dodavatelů
hardwaru, zejména velkoobchodů, ale solidní články můžete najít především na
poměrně kvalitním serveru Svět Hardware , který vydává
servisní středisko MICRONIC Přerov (najdete tam i množství odkazů na
zahraniční servery, zabývající se problematikou hardwaru).
Stránka patentového úřadu Můžete mi poradit, zda existuje WWW stránka
patentového úřadu CR, a jaká je jeho adresa (potřebuji informace o registraci
seznamu již registrovaných ochranných známek). Hledal jsem ji v českých
vyhledávačích, ale bezvýsledně. Vámi hledaný úřad se v Čechách
oficiálně jmenuje ÚŘAD PRŮMYSLOVÉHO VLASTNICTVÍ a jeho stránky jsou na adrese
. Většinu konkrétních informací však poskytuje pouze ve studovně
na pražském pracovišti úřadu. Pokud máte konkrétní záměr, je vhodné
kontaktovat kancelář některého patentového zástupce (zpravidla v každém z
bývalých krajských měst), kde získáte konkrétní informace o vhodném postupu a
další služby, související s jednáním v patentových záležitostech.

10 tipů, čeho se vyvarovat
při tvorbě statických
webstránek
Prohřešky začínajícího Webmastera
Svoji osobní webstránku dnes může mít každý, kdo má jakýmkoliv pravidelný
přístup k Inter-netu (v zaměstnání, z domova, ve škole...). Pokud není prostor
pro umístění stránek k dispozici spolu s připojením, lze využít některou z
mnoha služeb webhostingu zdarma ve světě či některého z průkopnických českých
serverů. Zkrátka, svoji první stránku o sobě či o svých zálibách se pokouší
vytvořit stále více nadšených amatérů a s tím roste počet stránek, kterým se
nevyhnuly některé školácké chyby ve využívání prvků (tagů) jazyka HTML
(HyperText Markup Language). V dnešní kolekci tipů se proto pokusím upozornit
na ty nejčastější z nich:
P.S. Pro ty hloubavější doporučuji skvělou hypertextovou příručku jazyka HTML
"The HTML Reference Library" od Stephena Le Hunta
, kterou si můžete stáhnout také z archivu
TUCOWS na adrese .
Neuvedení názvu dokumentu
1Kromě jména souboru s příponou htm nebo html, jež se objevuje jako poslední
část adresy (URL Uniform Resource Locator) stránky, má každá stránka ještě
nadpis, nebo chcete-li titulek (tag TITLE v hlavičce HTML dokumentu), který se
zobrazuje jako titulek okna prohlížeče, v němž je stránka natažena.
Případného návštěvníka stránky sice titulek (vzhledem ke své velikosti)
neupoutá, ale je velmi důležitý pro navigaci a vyhledávání stránek k určitému
tématu. Ona totiž záložka (BookMark, respektive Oblíbená položka Favorities),
která je prázdná nebo obsahuje nápis "Untitled", stěží někoho přiměje k
návštěvě, a rovněž při vyhledávání pomocí fulltextových indexů (AtlaVista,
Atlas...) je použití vyhledání v nadpisech jednou z nejsnazších a přitom
efektivních cest k omezení počtu nalezených stránek.
Proto nezapomeňte svoji stránku výstižně (ale ne zase celou větou) pojmenovat!
Nevyužití meta-tagů
2Dalším, velmi často opomíjeným a (na rozdíl od nadpisu) zcela neviditelným
prvkem obsahu
HTML dokumentů jsou tzv. meta-tagy. Jedná se o prostředek pro definici
skrytých parametrů webstránky, které přímo neovlivňují samotné zobrazení
stránky, ale různé programy je mohou využívat pro lepší práci právě s tím
"viditelným" obsahem.
Podrobné informace o tagu META najdete v kterékoliv podrobnější učebnici
HTML; já bych vás zde rád upozornil na následující dva:
Content-Type, který je typu http-eguiv = hodnota, je přidán do hlavičky
protokolu HTTP a určuje typ obsahu. Pro standardní stránky má podobu http-equiv="Content-Type"content=
"text/html; charset=windows 1250">, a umožňuje určit původní kódování textu.
To je důležité pro české stránky, protože podle tohoto tagu může prohlížeč
poznat, na jaké kódování se má nastavit.
Druhým meta-tagem je Keywords, nepovinný seznam klíčových slov (obdoba seznamu
klíčových slov známých z katalogů knihoven), charakterizujících obsah
dokumentu. Slova využívají mnohé vyhledávací služby, a to dvojím způsobem:
buďto je zahrnou do záznamu o dokumentu ve své databázi, nebo (pokud indexují
celý text stránky) tato slova upřednostňují při vyhledávání mají větší váhu.
Zápis tagu je následující: .
chyby při psaní textu
3












Komentáře

K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.