Digitální přístroje - hračky nebo budoucnost fotografování?

Archiv | 01.08.99

Digitální fotoaparáty jsou na světě déle, než si myslíme. Již první videokamerypřed více než dvaceti lety využívaly snímací prvek CCD, a od něj byl k prvním pokusům využít stej...





Digitální fotoaparáty jsou na světě déle, než si myslíme. Již první videokamery
před více než dvaceti lety využívaly snímací prvek CCD, a od něj byl k prvním
pokusům využít stejné technologie i u klasických fotoaparátů jen krok. Většího
uplatnění se však digitální aparáty dočkaly až v druhé polovině devadesátých
let; tak dlouho totiž trvalo, než se podařilo spolehlivě převést naměřenou
informaci do řeči srozumitelné počítačům.
Ještě před nedávnou dobou většina článků o digitálním fotografování začínala i
končila úvahou, že digitální éra ve fotografii ještě nenastala, protože
dosavadní přístroje jsou drahé, jejich ovládání je složité a výsledná
fotografie je podřadné kvality. Všechna tato tvrzení jsou dnes stále ještě
pravdivá, výrobci digitálních přístrojů však vykročili stejnou cestou jako
jejich tradiční konkurenti, výrobci klasických fotopřístrojů. Ti totiž už dávno
pochopili, že vedle profesionálů, vyžadujících špičkové přístroje v podstatě za
libovolnou cenu, je zde též řada fajnšmekrů, dychtících po kvalitním přístroji
produkujícím skvělé výsledky, ale především masa naprostých amatérů,
spokojených s krabičkou z pestrobarevného plastiku či papíru se schopností
zachytit pro ostatní příbuzné narozeniny tety Máni. Klasické přístroje proto
existují ve třech základních kategoriích profesionální, často velkoformátové
přístroje, kvalitní fotoaparáty pro náročné amatéry, a levné, často dokonce
jednorázové aparáty.
V posledním roce se i trh digitálních přístrojů rozdělil na podobné tři okruhy.
Existují profesionální digitální aparáty, produkující obrázky srovnatelné se
špičkovou klasickou fotografií. Cena těchto přístrojů připomíná roční rozpočet
chudších rozvojových zemí. Další sada přístrojů se cenově pohybuje někde kolem
700 dolarů, a vybavením, kvalitou fotografií a v posledních měsících i tvarem a
vzhledem se stále více podobají klasickým fotoaparátům. A na spodní straně
kvalitativní škály jsou levné a jednoduché digitální aparáty, schopné jednoduše
za slušných světelných podmínek více či méně věrně zachytit svět před
objektivem.
Samozřejmě jako vždy platí to, že není všechno zlato, co se třpytí. Výrobci
digitálních přístrojů do nás do zblbnutí tlučou informaci o tom, kolik
ušetříme, když už nikdy nebudeme muset kupovat film. Maličkost, totiž informaci
o tom, že jeden arch opravdu kvalitního papíru, nutného pro vytištění
fotografie v kvalitě alespoň částečně srovnatelné s klasickou fotografií, stojí
zhruba 1 dolar, si takticky nechávají sami pro sebe. O tom, že potřebujete
ještě velice kvalitní barevnou tiskárnu, a nějaký drahý software k tomu, ani
nemluvě.
Ve chvíli, kdy se rozhodnete a začnete si v krámě vybírat digitální přístroj,
budete bombardováni technickým žargonem, popisujícím specifikace jednotlivých
přístrojů. Tohoto nešvaru se již prodavači klasických přístrojů dávno zbavili,
částečně také proto, že fotoaparáty určité třídy jsou svými schopnostmi téměř
identické, takže při nákupu rozhoduje spíše cena, věrnost značce nebo reklamní
kampaň. U digitálních aparátů je však kladen důraz především na technickou
specifikaci, takže pro úplného laika může být nákup v solidně vybaveném obchodě
docela traumatickou záležitostí.
Co v takovém případě musíme vědět? Rozlišení bývá udáváno v pixelech,
jednoduché přístroje většinou pracují s rozlišením 640 x 480, kvalitnější 1 024
x 768, což dohromady dává zhruba dvojnásobek (800 000); ty nejkvalitnější
(např. Leica Digilux, momentálně nabízená pod názvem Fuji MX2700) potom přes 2
miliony. Neméně důležitá je informace o paměti přístroje. Nejlevnější aparáty
mají pouze vnitřní paměť, což v praxi znamená, že můžeme uložit pouze tolik
fotografií, kolik se do paměti aparátu vejde, a to většinou není mnoho. Potom
nám nezbývá než přenést fotografie do paměti počítače, což na dovolené není
vždy nejpohodlnější, neboť ne každý cestuje s počítačem. Kvalitnější přístroje
jsou schopné přijímat paměťové karty o nejrůznější kapacitě. V podstatě je to
totéž, jako když do klasického fotoaparátu dáváme nový film, až na to, že tyto
karty můžeme po použití vymazat a použít znovu.
Důležitý je také způsob přenosu souboru mezi fotoaparátem a počítačem. K
počítači můžeme dokoupit hardware akceptující paměťové karty (většina novějších
laptopů již má minimálně jeden slot pro tyto karty vestavěn). Čestnou výjimku
představují přístroje firmy Sony typu Mavica, které mají vestavěn drive pro
klasické diskety. Diskety mají sice omezenou kapacitu, ale jsou velice levné a
prakticky každé PC (mimo Maců) je ochotně přijme. Přenos po kabelu už není tak
praktický. Máte-li počítač vybaven USB portem, vyplatí se sáhnout po přístroji,
vybaveném systémem USB.
Stále více lidí si s sebou na dovolenou bere dva přístroje, klasický fotoaparát
na co možná nejkvalitnější fotografie, a digitální přístroj na výrobu
dokumentárních momentek. Možnost prakticky okamžitého přenosu fotografie z
hotelového pokoje pomocí počítače přímo na vlastní webovou stránku, nebo
elektronickou poštou známým ještě během dovolené, je pro řadu z nás možností k
nezaplacení. Uznávám, zní to poněkud ultramoderně, ale jakmile tomu jednou
přijdete na chuť, zjistíte, že je to ve skutečnosti velice jednoduché a vlastně
i zábavné.
Je pochopitelné, že s narůstajícím zájmem veřejnosti o digitální aparáty prudce
stoupá kvalita vybavení, a s tím ruku v ruce klesá cena jednotlivých přístrojů.
Ještě poměrně nedávno představovaly ty o rozlišovací schopnosti kolem 1 miliónů
pixelů pěknou díru do rozpočtu, cena se většinou pohybovala někde v blízkosti
tisíce dolarů. Za tuto cenu však zákazník dostal do ruky přístroj chlubící se
nejen kvalitní rozlišovací schopností, ale i vybavený celou řadou užitečných
vlastností, jako manuálním nebo programovaným ovládáním, zvukovým ohlášením
provozu a výměnnými objektivy. V každém případě se jedná o kvalitní přístroje,
pro řadu, ne-li většinu použití, jsou však tyto aparáty až příliš dobré,
zejména vzhledem k nezanedbatelné ceně.
Zcela jiným směrem však kráčí přístroje o stejné rozlišovací schopnosti, které
se objevily na trhu minulý týden. Prvním překvapením je jejich tvar, jsou
hranatější, větší a díky menšímu množství funkcí i jednodušeji ovladatelné.
Největším překvapením je však jejich cena, pohybující se v rozmezí 300-500
dolarů. Zatímco Kodak DC200 Plus, Toshiba PDR-M1 a Yashica Samurai 1300 DG jsou
pravé aparáty s plným rozlišením, Polaroid PhotoMax PDC700 si k maximální
hodnotě pomůže počítačovým vylepšením získaného obrázku. Jinak jsou si všechny
čtyři přístroje velice podobné, takže na první pohled máte dojem, že pocházejí
z jedné dílny. I jednotlivé funkce jsou téměř identické.
Pokud opravdu toužíte po dokonalé kvalitě, stále ještě musíte zůstat u filmu. I
ty digitální přístroje, za které zaplatíte přes 1 000 dolarů, mají stále ještě
mnohem menší rozlišovací schopnost nežli film. Otázkou je, pro koho je to
důležité. Odborník spolehlivě rozezná mezi kvalitní fotografií a lesklým tiskem
pocházejícím z digitálního přístroje, ale dá mu to stále větší práci.
Na rozdíl od původních, velmi jednoduchých digitálních aparátů s nevalnou
rozlišovací schopností, které svou kvalitou velmi rychle zastaraly a dnes
slouží jen dětem, těm nejméně náročným fotografům nebo jako levná ukázka, jaký
potenciál by svět digitální fotografie mohl mít, tyto přístroje s kvalitou 1
024 x 768 mají všechny předpoklady k tomu, aby se na delší dobu staly určitou
laťkou, ke které budou ostatní přístroje přirovnávány. A jelikož jejich cena je
v poměru k solidní kvalitě velice příznivá, nemusí se bát ani konkurence
dnešního 2megapixelového aparátu, či dokonce 4megapixelového aparátu, který
výrobci slibují pro rok 2000.
Díky obrovskému pokroku na poli digitální fotografie je její budoucnost celkem
jasná. Stále více se bude blížit úrovni klasické fotografie, a dodatečné
vybavení aparátů různými objektivy, filtry atd. bude klasické fotografování
stále více připomínat. Spolu s rostoucí kvalitou a klesající cenou aparátů se
dočkáme stejného vývoje i na poli kvalitních tiskáren. Předpokládá se, že u
přístrojů stejné cenové třídy se kvalita digitální fotografie přiblíží zhruba
do tří až pěti let kvalitě snímku zachyceného na kinofilm. Stále většího
významu se digitální záznam dočká i v praktickém či profesionálním použití,
neboť počet novin a časopisů, které pracují s počítači a digitálním záznamem
neustále roste, takže brzy bude běžné nabídnout do novin digitální fotografii
na disketě místo lesklého pozitivu v obálce.
Budoucnost přinese další sblížení videokamery a fotoaparátu, které je patrné už
dnes špičkové kamery mají fotografický režim, zatímco některé aparáty jsou
schopné zachytit několikavteřinový videozáznam i s doprovodným zvukem. S
narůstajícím rozšířením Internetu, zejména ve chvíli, kdy se Internet zbaví
svěrací kazajky telefonních linek, omezujících rychlost přenosu informací, bude
obraz plně rovnoprávným partnerem napsaného slova

9 0458/JL

Klady a zápory digitální fotografie
Klady Zápory
Nečekáme na vyvolání Cena
Snadné ukládání na počítačových médiích Závislost na bateriích
Odpadne kupování filmů Složité ovládání
Ideální pro použití na Internetu Omezená kapacita záznamu
Neomezené kopírování Špatná kvalita při nevhodném světle
Stálý vývoj přístrojů Rychlé zastarávání přístrojů
Rychlost použití obrázku Závislost na PC
Pohodlné sekundární zpracování obrazu Nutnost nákupu barevné tiskárny












Komentáře

K tomuto článku není připojena žádná diskuze, nebo byla zakázána.